Báseň trochu jinak

P o d s p r c h o u

Panensky ladnými pažemi
od sebe odháníš oči mé.
Bez dechu jsem a chvílemi
zas touhou zatrne.
Paprskem chci být z trysky
k úžlabí tvých třísel stékat
a něhu z tvého klínu
pít, jak z plné misky
a prsténky slasti svlékat
pro hostinu v polostínu
touženého podvečera.
A pro tu chvíli zmítání
čekám tě, správný dni
do zítřka už od večera.
V kolikerém svítání
zas uzraješ k té žni?
*

T r e n é r h o d n o t í

Spletenec stehen znehybnělý znova
vítězně vděčná klade slova.
Vezměme to zkrátka:
otevřela´s vrátka
a po delší latenci
hle, sladkost v kredenci.
Možná, že po právu
chutnali jsme přípravu,
až najednou cíl
mile překvapil.
Tomu patří dík,
kdo zahodil fík.
Mléčná aura milování
rozlévá se ze tvých skrání.
Víš, co to je?
Vřelá sympatie.
Víš, co začíná?
Zvyk a rutina.
Víš, co nekončí?
Touha jako náhončí!
*

Z v o n í d o p o s l e d n í h o

Tak rád si člověk vzpomene,
jak z dáli ňadra přiletěla
a k mé touze po ženě
nad čelem mi vyzváněla.
Každé to srdce, co má zvon
do prstů mi rostlo vstříc.
K zalknutí zazněl tón
k beztíží vznesl se a nic víc.
Hádal bych se do krve,
prosázel bych svět.
Vždycky je to poprvé,
vždycky je to naposled.
*

V i t r i n a m e d a j l í

Na lavici v městském parku
dělily nás centimetry.
Navléknout tě jako tretry,
běžet, běžet k tomu dárku.
Tvoje ústa promluvila,
jinam se náš hovor sklání.
O jiném je milování,
ani jsi je neukryla.
Matně skví se v památníku
ta medajle zašlá,
kterou´s pro mně kdysi našla.
Život běží, milý Nicku.
*

M a r n á t o u h a

Zůstaň, krásný okamžiku,
prodli jen.
Jasem tvého smíchu
jsem vždy okouzlen.
Zjihni v pružné síle,
ztichni jen.
Tvé rovnají se paže bílé
sladkostem.
Vrať se, horoucí ty čase,
přijdi jen,
zas za dívku buď v něžné kráse
převlečen.
***