Ridlex Seznamka

Jak si psa cenila víc

Nezařazeno
Potřeboval jsem vypadnout z baráku, abych se zase jednou pořádně udělal v jiný posteli, ale jako pokaždý mi moje brzda zase zkomplikovala situaci. Ještě dřív, když jsem měl malý děti, tak mi, když jsem padal z baráku, vrazila alespoň jedno z nich do ruky. Teď, když se holka vdala a kluk studuje ve světě, mě pověřuje alespoň nesmyslnejma nákupama, který si může pořídit v tejdnu, nebo zase po mně potřebuje nutně něco někomu vyřídit nebo donýst. Dneska mi vrazila do ruky šňůru od psa, prej abych ho, když už teda, aspoň šel vyvenčit. Myslel jsem, že mě dobře neslyšela, když jsem jí říkal, že jdu za kámošem, ale bylo mi jasný, že tu de jako vždycky o otravování mýho života.
Kdyby to bylo technicky možný, tak bych na zádech eště určitě táhnul pytel s pískem, nebo na rameni železnou traverzu. Bylo by to na hovno, ale nerozptyloval bych svoji pozornost přemejšlením o jinejch babách, a kdybych byl na ni nasranej, jako že bych určitě byl, myslel bych zase jenom na ni, a ne na jinou ženskou. Debo je hodnej pes, nic proti němu nemám, šmajchluje se vytrvale a hledí mi oddaně do očí, ale tohle nebyl vejlet pro něho. Debo potřebuje kmitat, házet klacky, mít svý psí hry, kde je spousta pohybu. Debo neměl se mnou chodit někam, kam si du zašoustat, protože se ho to prostě netýká. Když už jsem ale držel to zpropadený vodítko v ruce a nestrčil jí psa zpátky do ruky, nedalo se nic dělat, Debo musel se mnou.
Díval se na mě oddaně, otáčel se za mnou, a jeho hnědý sametový oči mi říkaly, ať si z toho nic nedělám, že mi to vynahradí svým kamarádstvím. Co mi to bylo platný, když sem šel za holkou. Přemejšlel jsem, co s ním udělám, jestli ho nemám uvázat někde v chodbě baráku, kde mám rande, ale nakonec jsem se toho neodvážil. V baráku bydleli cigáni, a je dost možný, že by mýho psa sežrali k nedělnímu obědu jako králíka. To bych si nikdy neodpustil, zvlášť když si představím, jak stříkám, a zrovna v tu chvíli někdo stahuje kůži z mýho zabitýho psa. Protože mám psy rád, mám taky rád toho italskýho spisovatele, kterej si říká Malaparte. Kvůli jeho lásce ke psům mám taky rád jeho knihy, dokonce jsem se jel podívat na Capri, kde napsal ve svý krásný vile, kterou prej odkázal čínskejm maoistům svoji knihu, která se jmenuje Kůže. Tu mám nejradši, protože tam píše o svým psu, kterej se mu zaběhnul, a kterýho potom našel rozpitvanýho ve výzkumáku, s vyřezanejma hlasivkama, aby nemoh` kňučet.
Šíleně silný místo, buší mi srdce, když si na to vzpomenu. Když jsem teda přišel ke svý holce, měl jsem s sebou nakonec toho psa, kterýho jsem neměl kam odložit, protože jsem se o něho bál. Otevřela mi dveře a koukala na něj se zájmem. Snažil jsem se jí vysvětlit, proč že jsem ho k ní přivlekl, ale ona mě neposlouchala, asi jí to bylo jedno. Debo je malej podvraťák, kterej si každýho hned získá. Skákal jí na klín a žral jí z ruky nějakej salám, nebo co mu dala, opíral se o ní předníma tlapkama, prostě se spolu hned skamarádili. Já už jsem byl nervózní, protože čas plynul, a zase jsem se měl vrátit domů na oběd. Šel jsem proto po svý holce, která mě odstrkovala, aby se záměrně věnovala psu. Sahal jsem jí mezi nohy a hledal géčko, kterým ji vždycky nastartuju. Jak jsme se tak postrkovali, pes se k nám připojil, jako kdyby to byla jeho hra, a my tam byli pro jeho potěšení.
Strkal jsem do něj, aby vypadl z postele a někam zalezl, ale on byl čím dál, tím víc, dotěrnější. Moje holka se ho navíc ještě zastávala, a sekala mě přes ruce, že jsem na něj zlej. Prostě jsme tam byli všichni tři, a nedalo se s tím nic dělat. Podařilo se mi svlíknout mý holce kalhoty, a to už bylo napůl vyhráno. Pořád mě štval Debo, kterej, jako kdyby tušil, že něco bude, lítal kolem nás jako pominutej. Strčil jsem jí do buchty prsty, abych ji trochu vyrajcoval, líbilo se jí to. Debovi se zježily chlupy, sledoval se zaujetím, co se bude dít. Když jsem střídal ruce, přiběhl a začal mi intenzivně lízat prsty, který jsem měl předtím v její pindici. Štvalo mě to, byla to moje práce, já tam byl od toho, abych jí lízal pindu, a potom jí ho tam pořádně zabořil. Debo byl asi jinýho mínění, protože když jsem vyndal ruku, najednou byl bleskurychle u ní a přelízal ji. „Ty šmejde, koukej mazat,” ohradil jsem se a vyhoupl se na ni. Šukali jsme v klasický poloze a Debo kroužil kolem nás, nakukoval ze všech stran, jakoby měl snahu se někam vmístit, bylo zřejmý, že je stavěnej na grupáč. ”Ty hele,” řekla mi, ”vy to s ním doma děláte?” Nevěřil jsem, že to myslí vážně. „Co, prosím tebe?” „Vypadá to, že je na to zvyklej.” „Ani náhodou,” bráním se vehementně. Konverzovali jsme při šukání a oba sledovali Deba, kterej byl pořád dotěrnější. Jednu chvíli stál za mnou, přední pazoury opřený o mý záda, a přirážel jako zběsilej.
”Táhni pryč, potvoro,” křičel jsem na něj, ale nebylo to nic platný. Chtěl jsem ho seknout dlaní přes palici, ale vžycky se mu podařilo uskočit. Čekal, až na něj přijde řada. Nebylo to ono, neměl jsem potřebnej klid, protože jsem ho pořád musel hlídat, věčně jsem se otáčel, kde je, a co zase provádí. Když se udělala, vytáhl jsem ho z ní, abych změnil polohu. Kde se vzal, tu se vzal Debo, přiskočil k ní, a začal jí vytrvale a naléhavě lízat píču. Kvikla překvapením, ale nebránila se tomu, naopak se mi zdálo, že roztáhla víc nohy, aby měl k ní Debo snadnější přístup. Zíral jsem na to užasle, protože jsem až dosud nic podobnýho neviděl. Kdysi mi jedna panička, se kterou jsem před pár lety chodil, vyprávěla, že si ji nechala z nouze lízat od svýho psa, měla takovou tu francouzskou rasu, který jsou na to vyšlechtěný. Když jí bylo osumnáct, chodila s mladým klukem, svalovcem, kterej se staral jenom o svý svaly, protože ho měl malýho a skoro mu nestál.
Tohle ale bylo něco jinýho, než vyprávění příběhu, kterej si mohla ta holka vymyslet, aby byla zajímavější. Tohle byla realita, která se odehrávala před mýma užaslýma očima. První okamžiky trvaly neskutečně dlouho, vteřiny byly dlouhý jako čekání na vykoupení. Potom se Debo otočil a chtěl utýct. Chtěla to eště, řekla mi: „Poruč tomu psu, aby pokračoval, říkej mu, jak to má dělat.” Byl jsem fascinovanej její žádostí, přivolal jsem Deba a řekl mu: „Běž tam znovu, lízej jí to, lízej paničku, nebo ji budu muset lízat sám.” Debo ochotně přiskočil a pokračoval, nastavovala se mu zmítaná rozkoší. ”Umí to líp než ty,” cedila mezi zuby, ”má ostřejší jazyk, má ho špičatý a drsný.” Mezi dva prsty jsem uchopil její poštěváček a rytmicky jí ho honil, jako miniaturního ptáka, zatímco jí Debo olizoval štěrbinu. Druhou rukou, kterou jsem měl volnou, jsem masturboval. Bylo to zničující, protože to bylo zakázaný a naprosto nepřijatelný. Debo se otočil a viděl mýho doruda naběhlýho ptáka. Přiskočil ke mně a začal mi ho olizovat. ”Dost, nedělej to, táhni ode mě příšero,” syčel jsem na něho, ale neměl jsem sílu ho odehnat. Vztyčila se a hleděla rozšířenejma zorničkama na mýho ptáka, olizovanýho psem. „Ten pes už to dělal,” řekla, „protože je na to vycvičenej.” „Nesmysl, je to ďábel přestrojenej za psa.”
Nechtěl jsem to, a tak jsem směroval Deba na její píču. „Běž, lízej paničku, hezky jí to udělej,” pobídl jsem ho. Díval jsem se, jak Debo vytvořil ze svýho jazyku trubičku, a jak jí ho strká dovnitř. Zaklonila rozkoší hlavu a prudce oddychovala. „Přidej Debo, panička už bude,” pobízel jsem svýho psa a pomáhal mu rukou. Konečně to přišlo. Zaryla mi nehty do zápěstí a prohnula se rozkoší. Byla hotová. Zahnal jsem psa, kterej odskočil z postele, převalil se na ni a zasunul ho dovnitř. Udělal jsem se po krátký chvíli. ”Panebože, ty seš ale zvíře,“ řekl jsem jí, když bylo po všem. „Zase jsi mi to neudělal zezadu,” řekla mi na to lakonicky. Měla pravdu, nevydržel jsem to a explodoval dřív. „Příště to doženu,” slíbil jsem jí. „Musím to vyprávět svojí kamarádce, co se mi stalo,” řekla mi, když mě vyprovázela po schodech. „Neříkej to nikomu,” varoval jsem ji. „Je to zakázaný, trestný, a hrozný.”
Jsou to dveře do třináctý komnaty.” Takový věci se nikomu neříkaj`, protože by to tvá kamarádka tutově řekla svýmu milenci, a ten by to vyžvanil dalším lidem. Za chvíli by si celý město vyprávělo, že jsi šoustala se psem. Ukazovali by si na tebe prstem. Zapomeň na to, nikdy se to nestalo,” řekl jsem jí důrazně. Byla to zoofílie, za kterou se ve středověku kamenovalo, bylo to naprosto nepřijatelný, bylo to mimo kulturní rámec. Dohodli jsme se, že na to zapomeneme, že o tom už nikdy nebudeme mluvit. Když jsem přišel domů, sedl jsem si k televizi a díval se na zprávy. Měl jsem ale před očima jenom to jedno. Na svým rameni jsem ucítil mírnej tlak. Byl to Debo, kterej stál na zadních, opíral se o mě předníma tlapkama a díval se na mě dlouhým vědoucím pohledem. Dělal jsem jakoby nic. Debo se přihrbil a začal mě šoustat loket. Nikdy předtím mi to nedělal. Stal jsem se pro toho parchanta sexuálním objektem. Musím to toho šmejda odnaučit. A svoji holku si taky budu šoustat sám.