Konec snů

Lolitky VAROVÁNÍ: Tohle není klasická erotická povídka, ve které tečou hektolitry spermatu a různých jiných tělesných tekutin. Pokud máte rádi ty povídky typu "Úvodní dva odstavečky věnuju popisu postav a pak se bude šoustat jako o život a za týden napíšu pokračování," tak se s touhle povídkou vůbec nezdržujte.
Zbytečně byste ztráceli čas.
No, a vám ostatním (pokud tu vůbec někdo další zůstal, aby si to přečetl)... snad se to bude líbit. Aspoň trochu.

Bylo mi 19 a byl jsem panic.
Vždycky mě bavilo číst si různě po internetu vyděšené zpovědi patnáctiletých, kteří byli zoufalí z toho, že ještě nikdy neměli pohlavní styk. Mně bylo 19 a byl jsem nepolíbený. Můj nejerotičtější zážitek s opačným pohlavím byl ten, když jsem jednou na chatě vytahoval spolužačce z paže klíště.
Přitom to není tak, že bych nebyl hezký. Říká mi to spoustu lidí, že nejsem ošklivý, spíš naopak. Klidně byste mě mohli popsat jako klasického astenika. A spoustě holek se astenici líbí. Možná ne všem, ale některým ano. Mám to zjištěné.
Ale bohužel jsem byl takový... vlastně, určitě někoho takového ve svém okolí máte, ženy a dívky. Takový ten chlapec, který je ve vašem deníčku a v seznamu na ICQ ve skupině NEUTRÁLNÍ. Jdete za ním, když je vám špatně, naštval vás kluk, rodiče, nejde vám to ve škole či v práci. Je fajn jako kamarád a dokáže vás vždycky rozesmát, ale tím to hasne.
Kamarád do deště. Nic víc, nic míň.
Měl jsem hodně takových kamarádek. A za celý život ani jednu holku. Nebylo to tím, že bych se nesnažil.
I když je fakt, že jsem nikdy nebalil holky po barech a diskotékách, které většinou u baru čekaly na nějakého staršího frajírka, aby jim koupil pití. Tyhle typy mě nikdy nebraly.
Měl jsem rád takové ty "slušné" co nechodily po diskotékách. Co se každý týden neprobouzely vedle někoho jiného. S kterýma se dalo bavit i o jiných věcech než o módě a o sexu. Takové, které přemýšlely vlastní hlavou. Hlavou, která nebyla propíchnutá piercingem.
Takových holek k mému překvapení nebylo málo. A já natrefil na jednu ideální. Byla to moje spolužačka na střední.
Radka.
Klasická hubená zrzka. Hodně hubená, s dlouhými zrzavými vlasy skoro až k pasu. Bílá pleť, skoro až bledá, hubený ručky, prsa měla stěží dvojky. Díky těmhle malým prsům měla celkem malé sebevědomí.
Příroda jí taky na obličeji nadělila o trochu víc pih, než by její všeobecné kráse prospívalo, ale to mi nevadilo. Vypadala o hodně mladší než jaký byl její skutečný věk. I v devatenácti pořád vypadala jako patnáctiletá. Na první pohled tichá, ale když se s člověkem poznala blíž, rozpovídala se.
Pro mě byla nádherná.
Ve druháku jsem si ji začal tak nějak nenápadně oťukávat. Měl jsem pocit, že jí taky nejsem lhostejný, ale to jsem si nejspíš jenom nalhával, protože mi jednou s ohromnou radostí oznámila, že si našla kluka.
To pro mě byla celkem rána. Nechtěl jsem se jí vzdát, ale nakonec mi nic jinýho nezbylo. Ona ani nevěděla, že k ní cítím něco víc.
Nikdy jsem jí to neřekl. Nemělo by to cenu, pořád o tom svým klukovi vykládala a na to, abych sváděl zadanou holku jsem byl příliš zásadový. A ona koneckonců taky.
Snažil jsem se na ni zapomenout, takže jsem se pokoušel najít si někoho jinýho, ale pokaždý to dopadlo špatně. A mně pak bylo ještě hůř.
Nechtěl jsem holku na sex, na uspokojení jsem si vystačil sám. Šlo mi o ten cit. Kdybych věděl, že mám vedle sebe někoho, na koho se můžu spolehnout. Kdo mě podpoří. Kdo na mě čeká, až se v noci vrátím z koleje. A čím víc jsem nad tím uvažoval, tím víc mi z toho vycházelo, že jestli se mám kdy oženit, tak jedině s ní.
Musel jsem na ni pořád myslet, i když jsem se snažil zaměstnat, nenechat si čas na přemýšlení... střídavě jsem se s ní bavil jako nejlepší kámoš, pak jsem se jí snažil vyhýbat. Zkoušel jsem snad opravdu všechno. Byl jsem hodně kreativní.
Nepomohlo nic. Ono se na někoho těžko zapomíná, když se vám o něm minimálně dvakrát týdně zdá.
Zradilo mě moje vlastní podvědomí.
Ovšem jak léta plynula, podařilo se mi s tím nějak žít. Ne, že bych se té zamilovanosti zbavil, ale tak nějak jsem si na ni zvykl.
Tři roky utekly jako voda a jako většina absolventů gymnázia se i naše třída rozletěla po vysokých školách celé republiky.
A ona se přestěhovala k přítelovi, který bydlel 250 kilometrů daleko. To mě celkem vzalo, ale nějak jsem se s tím srovnal. Pořád jsem se utěšoval nadějí, že se třeba jednou rozejdou.
Uběhlo pár měsíců a já nastoupil na univerzitu. Škola mi dávala celkem slušně zabrat.
Udržoval jsem s ní jakýs takýs kontakt, ale přes ICQ to prostě není ono. No, co se dalo dělat. Bylo to pořád lepší než nic.
Ale to se mělo zanedlouho změnit.
...
Vás to taky napadlo, že?
Bylo to tuším v pátek. Ano, určitě to byl pátek. Seděl jsem zrovna u počítače na koleji, když mi od ní přišla zpráva. Že prý jestli nechci přijet.
Něco mi okamžitě nehrálo. Znal jsem ji sakra dobře, takže mi bylo jasné, že se něco děje. A taky že jo. Trocha nenápadného naléhání a všechno mi to vyklopila, ostatně jako vždycky. Prý se pohádala se svým přítelem (Ano, ano, ANO!!!), který odjel na víkend někam na bečku a ji nechal doma samotnou.
A jelikož byla přestěhovaná v úplně cizím městě, ještě tam neměla pořádně žádný kámoše, kteří by s ní mohli někam zajít a její ostatní přátelé na ni neměli čas.
Se souhlasem jsem váhal zhruba dvě vteřiny. I když to bylo celkem daleko, ale to mi nevadilo. Krom toho mi nabídla, že bych u ní mohl přespat. Napsal jsem domů SMS že domů nepřijedu, vyhledal jsem si autobusy a druhý den ráno jsem s batohem hned letěl na nádraží.
V autobuse jsem si při puštěným MP3 přehrávači promítal ty tři roky. Jak jsem ji vždycky o hodině pozoroval. Jak jsme spolu venčili mýho psa. Jak mi každej vždycky radil, abych jí řekl, že ji mám fakt rád. Usmál jsem se při té představě. Jak by to vypadalo.
"Mám tě mnohem radši než dávám najevo, nech toho svýho a nastěhuj se zpátky sem ke mně!"
-"... tak jo!"
Jako bych to viděl. To, co ostatní nějak nebyli schopni pochopit bylo to, že pro ní jsem byl jen kamarád. Kdybych ji jenom měl šanci poznat dřív než on.
A všechno mohlo být jinak. Celý ty tři roky.
Ale nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Smutku už jsem si užil dost a dost. Teď jsem jel autobusem, za okny ubíhala podzimní krajina a do uší mi znělo In the end od Linkin Park. V břiše jsem měl ten starý známý pocit mravenčení. Očekávání.
Třeba by se mi dneska mohlo poštěstit... ? Tu myšlenku jsem ale skoro okamžitě zavrhl. Nač si dělat zbytečné naděje.
Ale ten pocit v břiše jsem měl dál.
Konečně jsem dorazil na autobusové nádraží. Rozlížel jsem se, kde ji uvidím. Měla na mě čekat. V kapse mi zazvonil mobil. Sáhl jsem do kapsy kabátu a přečetl si příchozí zprávu: AHOJ TROCHU JSEM SE ZDRZELA VE MESTE POCKEJ TAM 10 MINUT.
Sedl jsem si na lavičku a čekal. Co jinýho mi taky zbývalo.
Seděl jsem tam a kolem padalo žluté listí. Byla to scéna jako vystřižená z filmu.
"And we keep driving into the night
Its a late goodbye such a late goodbye
And we keep driving into the night
Its a late goodbye..."
Potom jsem ji uviděl. Vypadala nádherně. Krátký zimní kabát, rifle, černý vysoký boty bez podpatku. Do srdce mi v tu ránu zajela jehla bolesti. Vzpamatoval jsem se celkem rychle a vyšel jí naproti.
"Ahoooj," zamávala na mě. Usmál jsem se. "Dál ses odstěhovat nemohla?"
"To víš, Radimovi se už nechtělo za mnou dojíždět." Druhá věta a už zmíňka o něm. Nálada mi klesla na teplotu okolního vzduchu. Úsměv jsem si ale udržel.
"Muž by měl vždycky stavět ženu na první místo." Snažil jsem se působit oduševněle. Namířili jsme si to k ní domů. Cestou mluvila hlavně ona, já už měl nějak po náladě. Vím, byl jsem jak malej kluk, ale já si prostě nemohl pomoct. A navíc, nedával jsem to na sobě znát. Prostě jsem se usmíval a přikyvoval. Nezdálo se, že by si něčeho všimla.
Prostě pořád mluvila a mluvila a mluvila. To jde všem ženským až příliš dobře.
Došli jsme až do jejich společného bytu. Klasické 1+1. Jedna místnost byla napůl kuchyň a napůl obývák, druhá ložnice.
Podíval jsem se na dvoulůžkovou postel. Tak tady tedy spí...
"Nemáš hlad? Něco bych ti klidně uvařila."
"Ne, díky. Snídal jsem a z toho autobusu je mi nějak blbě. Radši bych to neriskoval."
Nasadila rádoby ublížený výraz:"Náhodou, já vařím moc dobře, tuhle jsem doma dělala párky a všichni je snědli... Asi jim to moc nechutnalo, ale tvářili se jako že jo."
"No vidíš jak tě mají rádi," zasmál jsem se.
"Ani kafe nechceš?"
"Kafe nepiju, Maryšo."
"Ty jsi hrozný!" a hodila po mně polštář.
V tu chvíli jsem roztál jako sněhulák v létě. Zase jsem byl schopný se normálně bavit.
Byli jsme u ní doma až skoro do noci. Potom jsme oba dostali hlad, tak jsme se rozhodli, že si zajdeme do restaurace na jídlo.
Zapadli jsme do jedné z mnoha restaurací ne moc daleko od centra města.
A pak jsme si zase povídali. K probrání toho bylo dost a dost, naše současná škola, starosti, vzpomínaly jsme na gymnázium, na ostatní lidi ze třídy.
Jedli jsme, pili, smáli se. Nasával jsem tu atmosféru.
Byl jsem na večeři s dívkou svých snů. Měl bych být rád.
Ale stejně... tak blízko, a přesto tak daleko. Díval jsem se na ni a usilovně jsem přemýšlel. A cítil jsem, že nikdy nebude moje.
Nebo ano? Měl bych jí to říct? Je na to vhodná příležitost? Jak to vezme? Neurazí se?
Takovéhle myšlenky se mi honily hlavou. Byl jsem čím dál tím víc nervózní a snažil jsem se, aby to na mně nebylo vidět.
Po jídle odešla na záchod a mně srdce tlouko rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani kolibřík.
Pořád ten pocit. Snažil jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. Každý mi vždycky radil, abych jí to řekl.
Ale co oni o tom věděli? Ale na druhou stranu, teď je k tomu ideální příležitost.
Nepokazím to? Co mi na to řekne?
Neřeknu jí to.
Ale co můžu ztratit?
Řeknu jí to.
Ale co mi na to poví ona?
Neřeknu jí to. Rozhodně ne.
Vrátila se ke stolu.
Nasadil jsem pokřivený úsměv. Chvíli bylo ticho. "Musím ti něco říct..." Co to dělám?
Vyskočilo to ze mě úplně samo. Podívala se mi do očí a usmála se. "No?"
"Víš," začal jsem. Co to KSAKRU dělám?!
Zarazil jsem se. Ona se na mě pořád usmívala.
Pořád jsem mlčel. Měl bych... ?
"No copak?"
Povzdechl jsem a dal se do vyprávění.
O těch třech letech. Jak jsem se do ní zamiloval, ale ona si našla jiného. Popsal jsem jí to všechno, alespoň vše, co jsem byl s to si vybavit.
Přecejen, tři roky jsou tři roky. Zatímco jsem mluvil, trochu jsem se uklidnil a spolu se slovy mě opouštěla i ta zvláštní nejistota. Teď, když už se hraje naostro, není čas být nervózní nebo nerozhodný.
Vložil jsem do toho všechno. Vykládal jsem o tom, jako bychom se bavili nad kávou o počasí.
A to jsem se toho tolik bál.
Už během toho, co jsem mluvil jsem viděl, jak se tváří. Tohle nedopadně dobře. Ale jednou jsem o tom začal, tak to dotáhnu do konce.
Když jsem skončil, nastalo ticho. Nejistě jsem pozoroval všechno kolem, nakonec jsem se podíval na ni. Měla sklopené oči. Viditelně ochladla.
"Měli bysme jít," pípla. Přikývl jsem.
To se mi zase jednou něco povedlo.
Zaplatili jsme a vyšli jsme ven na ulici. Byla celkem zima. Od úst nám stoupal kouř.
Šli jsme vedle sebe a mlčeli jsme. Ani jsem se na ni nedíval.
Já idiot! Že jednou radši nedržím zobák. Bylo něco po jedenácté a všude samozřejmě tma, jenom pár pouličních lamp zajišťovalo jakés takés světlo.
Tak se stalo, že když jsme zatáčeli za roh, do někoho jsem vrazil.
A ne jen tak do někoho. Narazil jsem do rváče. To poznáte už od pohledu, ten člověk to má v očích.
"Soráč," zabručel jsem na něj a doufal jsem, že půjdou dál. Byli dohromady tři.
Bohužel, mu tahle omluva nestačila. Obrátili jsme se k odchodu, když tu se za mnou ozvalo:"Co do mě sakra strkáš, vole?" a strčil do mě zezadu rukama.
Udělal jsem několik kroků dopředu, abych se udržel a nespadnul přímo na obličej. Radka zděšeně vypískla.
Obrátil jsem se na něj, pořád ještě klidný. Něměl jsem na něj vůbec náladu. "Říkal jsem, že se omlouvám."
"Jo tak ty se omlouváš!" vykřikl, udělal dva kroky a praštil mě do obličeje. Ostatní dva se pochechtávali. Nejspíš se dobře bavili.
Jednu věc jsem prve zapomněl zmínit. Jsem sice astenik, ale od té doby, co mě vztek z mého zpackaného osobního života dohnal k tomu, že jsem se začal zajímat o posilování a sebeobranu, nejsem vůbec žádné ořezávátko. Svaly nemám nijak výrazné, jsem spíš šlachovitý typ, ale to je spíš výhoda. Alespoň svými svaly nikoho neprovokuju a nebudím nežádoucí pozornost.
Navíc, koho by napadlo, že se ta sotva šedesátikilová sušenka bude umět bránit?
To byla moje výhoda. Každý mě v tomhle ohledu podceňoval.
Ti tři nebyli výjimkou.
Kinetická energie jeho úderu mě odhodila kousek stranou. Klekl jsem si na všechny čtyři s tím, že mě ten úder jako úplně vyřadil. Ne že bych tu ránu čekal, na to jsem byl ještě příliš nezkušený bojovník, ale můj bratranec, který se věnoval thajskému boxu, měl rozhodně tvrdší ránu. Proti němu byl ten úder šlehnutím utěrkou.
Tohle se přece nemůže stát. Ne teď. Jde to všechno od desíti k pěti. Jak se proboha ubráním třem protivníkům?
Pořád jsem byl ještě trochu vyvedený z rovnováhy, ale to se za mnou ozvalo:"To je ale hezká moc kočička..." Radka tam vlastně byla se mnou. Nevím, který z těch zbylých dvou to byl, ale díky téhle hlášce mě vtrhl zpátky do reality. Nadledvinky se konečně probraly a začaly do mého těla pumpovat koňskou dávku adrenalinu. Představil jsem si, co všechno by jí mohli udělat a to mi stačilo.
Usmál jsem se na chodník přede mnou a s tichým cvak jsem vytáhl z pouzdra pepřový sprej, maskovaný jako kuličkové pero.
Ten první udělal pár kroků směrem ke mně, asi aby se ujistil, že už nebudu otravovat. Jakmile jsem ho cítil dostatečně blízko, otočil jsem se a dlaní jsem ho zasáhl zespodu do brady. Ustoupil a pokusil si chytnout svoji čelist, takže se celý odkryl a já ho kopnul přímým kopem do břicha. Měl jsem pocit, že cítím praskat žebro, ale to byla pravděpodobně jenom moje představivost. Taková síla v tom kopu nebyla.
To by byl jeden.
Druhý ani pořádně nezaregistroval co se to vlastně děje. Nevím, jestli si všimnul toho, že mu do obličeje míří pero, každopádně v druhé vteřině už ječel a snažil se pepřovou náplň dostat z obličeje, čímž si to vlastně jenom zhoršil. Ustupoval a přitom zakopl o odpadkový koš a svalil se po zádech na zem.
To by byl druhý.
Třetí z nich nejdřív nechápavě zíral, pak se vrhl na Radku. Podařilo se mi ho zachytit v půlce jeho pohybu, takže se mu Radka s vřískotem vysmekla. Ohnal se po mně, ale netrefil se a mně se podařilo zasáhnout ho do žeber. Ustoupil o krok a přešel do bojového postoje. Ještě než se stihl pořádně připravit, provedl jsem klamný úder, který mi bez problému vykryl. Co ale nevykryl byla moje noha na jeho koleni. Vykřikl a chytnul se za zasažené místo. Přiskočil jsem k němu a dvěma ranami ho dostal do předklonu.
Zbytek dokonalo moje koleno.
Svalil se na zem a já měl na okamžik strach, že jsem ho zabil. Rychle jsem se k němu sehnul, ale jeho puls byl silný a stabilní. Možná bude mít problémy s kolenem, bude ho bolet hlava a žebra, ale přežije to. Obrátil jsem se k tomu druhému, který měl v obličeji dávku z pepřáku. Silně jsem ho nakopl, takže se přestal na zemi svíjet a už jen těžce oddychoval. Sám, ve své vlastní agónii.
V tu chvíli jsme toho měli hodně společného.
Nebylo to zrovna dvakrát čestné, kopat do ležícího, ale to mi bylo v tu chvíli celkem jedno. Krom toho nebylo taky zrovna čestné dovolovat si ve třech na jednoho, který je navíc o hlavu menší a zhruba o 20 kilo lehčí.
Ten, kterého jsem vyřadil jako prvního, ten, co mě první napadl, utíkal ulicí pryč. Na svoje kamarády se ani neohlédl. Pokud jsem to mohl posoudit, držel se za břicho.
Podíval jsem se na Radku, jak se opírá o stěnu, celá bledá. "Jsi v pořádku?" byl jsem celkem zadýchaný, ale adrenalin dělal své.
Jenom přikývla.
"Fajn." Uvažoval jsem, že bych těm dvěma sebral peněženky. Šlo by mi hlavně o doklady, ale tu myšlenku jsem zavrhl, protože křik a zvuky boje přilákaly kolemjdoucí.
Znovu jsem se na ni podíval. "Musíme odtud zmizet. Pojď," vzal jsem ji za ruku a táhl ji pryč. Hned se vzpamatovala a běžela za mnou.
Zvláštní. Pokud si pamatuju, nikdy jsme se nedrželi za ruce. Byl to zvláštní pocit, utíkat s ní noční ulicí z takové situace.
Nikdy jsem ji nedržel za ruku. Byla tak jemná, tak hebká. Tak drobná... Vzedmula se ve mně myšlenka, že ji budu ochraňovat až do konce života. I kdyby mě to mělo stát život.
Pro tu ruku bych s radostí umřel. Neměl bych být těm třem nakonec tak trochu vděčný... ? Bez nich bych nikdy-
Když jsem si byl jistý, že nás nikdo nepronásleduje, zvolnil jsem tempo do rychlé chůze. Radka byla celá uřícená.
Zabočili jsme ulicí a šli zkratkou k jejímu bytu. Srdce už mi konečně přestalo zběsile bušit a adrenalin se začal pomalu odbourávat.
Zítra ráno mě bude bolet hlava. Adrenalin je droga jako každá jiná.
Radka si nejspíš už uvědomila, že se držíme za ruce, ale nevykroutila se mi. Počáteční šok už začal pozvolna ustupovat.
Musím říct, že takhle jsem si ten večer nepředstavoval. Ale hlavně že se jí nic nestalo.
Uvědomil jsem si, že v druhé ruce pořád něco svírám. Byl to ten pepřový sprej. Výhodná investice.
Uložil jsem ho zpátky do pouzdra, které jsem měl přidělané na zápěstí. Proto jsem ho vytáhl tak rychle.
Dorazili jsme ke vchodovým dveřím a Radka pustila moji ruku, aby mohla najít klíče.
Bylo mi líto, že je náš jediný fyzický kontakt u konce.
Za celou dobu nikdo z nás nepromluvil jediné slovo. Nenápadně jsem ji pozoroval, ale tvářila se nepřístupně.
Bylo mi jasný, že je ještě pořád vyděšená, ačkoliv se to snažila nedávat moc najevo.
Vyjeli jsme výtahem až do určeného patra. To trapné ticho v kabince výtahu jsem přetrpěl jenom stěží.
Vystoupili jsme z výtahu. Radka odemkla dveře od bytu a vešla dovnitř. Já zůstal stát na prahu.
"Ehm, asi bych neměl-" začal jsem, ale větu už jsem nedokončil.
Radka se na mě totiž podívala a vyděšeně řekla:"Ty krvácíš!"
Teprve teď jsem si uvědomil to zláštní teplo na spánku. Dotkl jsem se tváře a ucítil jsem krev. Ta úplně první rána mi musela rozrazit kůži.
A jelikož adrenalin rozšiřuje cévy a hlava je všeobecně celkem dost prokrvená, teklo ze mě krve jako z vola.
"Jenom si to umeju, zalepím, vezmu si věci a půjdu."
Nevypadalo, že by mě poslouchala. Zmizela v bytě a nechala otevřené dveře. Vešel jsem dovnitř a zavřel je.
Nechtěl jsem jít dál. Chtěl jsem si prostě vzít svůj batoh a vypadnout.
Stál jsem tam, pořád ještě obutý. Objevila se předemnou s dezinfekcí v ruce. "Pojď, musíme to vydezinfikovat."
Vyzul jsem se a následoval jsem ji do koupelny. Kabát jsem odložil cestou.
Umyl jsem si zakrvácený obličej, ale rána pořád krvácela. Radka mi podala tampón napuštěný snad jodovou tinkturou nebo čím.
Jako správná hospodyňka měla doma lékárničku s různými léky a obvazy a vším možným.
Utřel jsem si poraněné místo. Trochu to štíplo. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Vypadal jsem příšerně, ale co na tom záleží.
"Pojď, zalepíme to," ozvalo se za mnou. Poslušně jsem Radku následoval až do obýváku.
Sedli jsme si na gauč. Vzala do ruky náplast a opatrně mi ji přiložila na spánek.
"Nebolí tě to?" starala se.
"To nic není. Rozražený obočí jsem měl kolikrát," ujišťoval jsem ji vesele. "Když se trénuje bez helem, člověk se tomu prostě nevyhne."
To jsem asi neměl říkat. Nejspíš si vzpomněla na ten zážitek a... začala brečet.
Ale možná to tak bylo lepší. Emoce se musí dostat ven. Nakonec je to ten důvod, proč se ženy dožívají déle než muži.
Hlavu sklopila do dlaní a plakala. Nevěděl jsem, co bych měl dělat, tak jsem jí aspoň obejmul.
Nebránila se. Nejistě jsem ji hladil po vlasech a utěšoval ji. Takhle daleko jsem se ještě s žádnou holkou nedostal, takže si můžete představit, jak jsem byl rozrušený. Skoro víc než ona.
Radši bych se rval s deseti opilejma týpkama na ulici, než ji vidět brečet.
Když se trochu uklidnila, odtáhla se a podívala se na mě, celá ubrečená. "Je to pravda?"
"Co myslíš?" nějak jsem chápal pomalu. To možná ta rána do hlavy.
"To, cos říkal v tý restauraci."
Aha, tohle. "Jo," přiznal jsem.
"Proč jsi něco neřekl dřív?"
To už jsem jí tam vysvětlil. Ale klidně to zopakuju. "Protože než jsem stihl něco naznačit, našla sis jeho. Nechtěl jsem ti zbytečně dělat zmatek v hlavě. A taky jsem se styděl."
Chvíli bylo ticho. "Nedělej si s tím těžkou hlavu. Já už bych měl jít." Vstal jsem, ale chytla mě za ruku.
"Nechoď," zaprosila.
"Proč?" nechápal jsem.
"Bojím se," pípla.
"Nemáš proč. Už jsi doma. Tady se ti nic nestane." Řekl jsem to chladněji než jsem chtěl. Jako bych předčítal z knížky.
Asi proto zase začala plakat. Bože, ženský pláč je psychické vydírání, na tom se shodnou všichni přední psychologové.
Znovu jsem si sedl vedle ní. "Nebreč." Ještě bych něco dodal, ale nevěděl jsem co. V těhle situacích opravdu nejsem moc dobrej.
Tentokrát to byla ona, kdo mě objal. Překvapeně jsem tam seděl s její hlavou na rameni a nevěděl jsem, co mám dělat.
Bezradný jako vždy. Vzedmula se ve mně vůle vzdoru.
Možná to bude naposled, co se vidíme. Možná bych měl alespoň jednou ve svém pitomém životě něco dotáhnout do konce.
Asi to bylo tím adrenalinem. Jinak bych se k něčemu takovému nikdy neodhodlal.
Už tolik nebrečela, jenom tiše vzlykala. Pomalu jsem ji od sebe odtrhl. Její obličej byl přímo naproti mému.
Podívala se na mě těma svýma velkýma dětskýma uslzenýma očima. Nemohl jsem odolat. Celé ty tři roky jsem snil jenom o tomhle okamžiku.
Přiblížil jsem obličej k jejímu a přitiskl své rty na její.
Už jsem nebyl nepolíbený. Vychutával jsem si každou vteřinu toho polibku.
Na to, jak jsem byl nezkušený, se mi celkem povedl. Pokud tedy můžu soudit.
Jakmile jsme se od sebe zase vzdálili, veškeré moje odhodlání bylo tatam. Jako by mě někdo fackou probudil ze sna zpátky do reality.
Skoro jsem se rozklepal. "Promiň," zakoktal jsem. "Neměl-"
Tentokrát to byly její rty, které si našly mé. Na moment mě napadlo, že je to až příliš úžasné, než aby to byla pravda.
Dokonce se mi hlavou mihla myšlenka, že se mi to jenom zdá. Ale nezdálo.
Nejistota byla pryč. Úplně jsem se tomu poddal.
Líbali jsme se čím dál vášnivěji. Nikdy by mě nenapadlo, že v ní dokážu probudit takovéhle emoce. Měl jsem za to, že její city ke mně jsou skrz naskrz kamarádské...
Byl jsem rád, že jsem se mýlil.
Vyslékla mi rolák. Můj mozek ani nestíhal uvažovat, protože to, co jsem v té chvíli dělal, bylo pro něj naprosto neuvěřitelného.
Pomohl jsem jí ze svetru a z jejího trička. Objevila se malá kulatá prsa, uvězněná v bílé podprsence.
Pořád jsme se líbali, takže jsem zatím neměl čas je blíž prozkoumat.
Když se mi podařilo zbavit se i mého trička, zadíval jsem se na ni. Nevydržel jsem to a vrhnul se na ni a bombardoval ji polibky.
Mozek to už dávno vzdal a odešel si zahrát poker. Byl jsem to už jenom já a můj chtíč. Bez zábran.
Nahmátl jsem její podprsenku a po kratším boji se mi podařilo ji rozepnout. Odhodil jsem ji stranou.
Byl jsem tak vzrušený jako snad nikdy v životě. O tomhle jsem vždycky jenom snil.
Pořád jsme se líbali a ona nahámatla můj opasek. Musel jsem jí pomoct, ale nakonec se nám podařilo stáhnout moje rifle.
Černé boxerky je hned následovaly.
Byl jsem teď kompletně nahý. Přesunul jsem svoji aktivitu na její prsa. Pořád jsem díky neustálému líbání neměl čas si je více prohlédnout, ale moje ruce si to bohatě vynahrazovaly.
Začal jsem je masírovat, obě najednou. Byla sice malá, ale zato pevná a přesně do rukou. Bradavky se jí už pěkně tyčily vzhůru.
Vzrušilo mě to ještě víc, tedy jestli to bylo ještě vůbec možné. Zatímco jsem se rukama věnoval jejím prsům, ona mě hladila po břiše a po zádech.
Rukama se dotkla mého ztopořeného penisu. Nebyl oholený, při dostatečné osobní hygieně to nebylo potřeba.
Neměl jsem důvod se holit, navíc to teď přišlo vhod, protože jsem věděl, že se jí takhle líbí víc.
Začala se mu rytmicky věnovat. Přestal jsem ji libat a zaklonil jsem hlavu. Hlasitě jsem oddychoval.
Po chvíli dráždění přerušila a začala se sundávat kalhoty. Přitom si stáhla i bílé kalhotky. Zrak mi padl na její úplně vyholené přirození.
Dlouhé strakaté podkolenky si nechala, takže budila dojem nějaké školačky.
To už jsem byl vzrušený až k zbláznění. Nemohl jsem se toho pohledu nabažit.
Nazí (já úplně, ona až na ty podkolenky) jsme se přemístili do ložnice, kde jsme oba lehli na postel.
Přitiskli jsme se k sobě a líbali se a mazlili a všelijak různě škádlili. Vydržel bych to věčně, její tělo v mém náručí, hebké, jemné, horké... Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo.
Jelikož jsem byl panic a ona to věděla, převzala pak aktivitu ona. Položil jsem se na záda a ona si na mě obkročmo dosedla.
Co se mé chlouby týče, nebyl sice největší, ale ani nejmenší. Řekl bych, že tak akorát. Nevěděl jsem, jak to má ráda, takže poloha na koníčka byla ideální.
Erekce se mě držela už od toho prvního polibku a naštěstí to teď nebylo jinak.
Panna nebyla už dlouho, takže tady žádný problém taky nebyl. Dosedla na mě a já ucítil horko a vlhko jejího klína.
Bylo to nádherné.
Začala pomalu pohybovat pánví, rytmicky a pravidelně. Rukama jsem hladil její stehna, břicho, ruce, prsa, všechno, na co jsem dosáhl.
Dlouhé vlasy jí padaly přes ramena a když se nahnula víc, trochu mě lechtaly na hrudi. Byl jsem sám překvapený, jak moc nám to klape.
Jako jedno tělo a jedna mysl. V tu chvíli bych si troufl říct, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého.
Začala zrychlovat tempo svých pohybů. Cítil jsem, že už to moc dlouho nevydržím.
Antikoncepci brala, takže jsem vrchol prožil pořád ještě v ní. Udělala ještě pár pohybů a pak pomalu odsedla.
Můj penis byl celý od semene a jejích šťáv. Pokusil jsem se vstát, ale zarazila mě zpátky do postele. Lehla si vedle mě, hlavu mi položila na rameno.
Vychutnával jsem ten pocit příjemné únavy. Byli jsme oba zpocení a zadýchaní.
Hladil jsem ji po vlasech a občas ji políbil na čelo.
Když si pomyslím, že ještě před hodinou by mi působilo rozpaky držet se s holkou za ruce...
"Neosprchujeme se?" navrhla něžně.
Nemohl jsem tomu věřit.
"Proč ne."
Vzala mě za ruku a vedla mě do jejich koupelny. Byla malá, takže se do ní vešel jenom sprchový kout, ale to vůbec nevadilo.
Sundala si ty svoje dokonalý podkolenky a společně jsme si stoupli do sprchy. Nastavil jsem horkou vodu a napustil si do ruky sprchový gel.
Voda začala téct a já ji začal mydlit záda. Přitom jsem ji mírně masíroval. Postupně jsem se promasíroval od zad až po zadeček, mušličku, nohy, břicho, ruce a šíji. Nevynechal jsem jedno jediné místo.
Bylo úžasné, jak dokonale se uvolnila. Když byla zase voňavě čistá, byl jsem na řadě já.
Napustila si do dlaní tekuté mýdlo a zopakovala v podstatě to, co jsem dělal já.
Když se začala věnovat mému přirození, málem se mi podlomila kolena. Znovu se postavil do pozoru, což Radce samozřejmě neušlo a začala mi ho zkušenými pohyby zpracovávat.
Zavřel jsem oči, opřel se o stěnu a celou proceduru si pořádně užíval. Horká voda na nás dopadala v kvantech a dívka mých snů mi právě pomáhala z erekce.
Nádhera.
Po určitém čase na její ručky vystříklo moje semeno a já byl ten večer podruhé v nebi.
Potom jsme se osprchovali na čisto. Vylezli jsme ven z koupelny a za námi se šířila oblaka horké páry. Vzájemně jsme se pak ještě důkladně utřeli, takže jsme pak byli suší, jako bychom se s vodou ten den vůbec nesetkali.
Radka se převlékla do pyžama, já jsem si vzal trenýrky a tričko na noc.
Lehli jsme si spolu do postele. Po chvíli mi usnula v náručí, slyšel jsem a cítil jsem, jak pravidelně oddychuje. Bylo toho na ni za jeden den až až.
A na mě vlastně taky. Jenže navzdory mému vyčerpání jsem nemohl usnout.
Pořád jsem si v duchu přehrával jednotlivé scény, celý ten den a celý následující večer. Pořád mi dělalo problémy uvědomit si, co všechno se to stalo.
Dotkl jsem se pravého obočí. Náplast se mi po té vášnivé sprše odlepila, ale několikamilimetrová jizva byla jasně zřetelná. Přejížděl jsem po ní prsty, jako bych se chtěl přesvědčit, že tam opravdu je.
Byl to důkaz, že se mi to jenom nezdálo.
A spící Radka v mém náručí koneckonců taky.
Splnil se mi sen. Ty vzpomínky mi už nikdo nevezme. Konečně jsem se dočkal.
V takovýchto myšlenkách se mi pak podařilo usnout.