Kontrast

BDSM Jméno není důležité, říkejme jí ale Anna. Čas není důležitý, ale místo důležité je. To místo. Temné sklepení, které je osvětlené pěti svíčkami. Vypadá přesně jako staré hladomorny na hradech, ale při pozornějším pohledu jde vidět, že cihly ve stěnách jsou jen tapety, a člověk si uvědomí, že zde není žádný mučící přístroj. Jen těch pět podstavců s bílými svíčkami. Žádné další neživé objekty.
Živé tu však jsou. Hlavně Anna. Naivní dvacetiletá slečna. Již se probouzí. Její ňadra se lehce pohnou ve slabém světle. Leží na zádech a chce si sednou. To však nejde. Je svázaná. Slabost v každém svalu jí nedovolí bojovat s pouty a zase si klidně lehne. Neví kde je. Neví proč by měla odcházet. Neví co se stalo. Neví kdo je. Jediné co ví, že chce odpočívat.
Co si také neuvědomuje, je to, že již jí nekryje žádné oblečení. Nejsou na ní žádné kalhoty, které by chránily její štíhlé oholené nohy. Žádné kalhotky nekryjí pohled na lehce zarostlou lasturku, kterou zdobí dva větší pysky. Není na ní žádné triko ba podprsenka, která by schovala její vyspělá ňadra, která svým pohybem ukazují, že Anna dýchá. Jenom provazy. Jenom ty provazy skrývají malinkatou část její opálené kůže. Pevně utažené provazy na zápěstí, které jsou nataženy až ke stropu a jeden provaz přes břicho, který je na obou koncích připevněn k podlaze.
Anna začíná vnímat. Však ne všemi smysly. Kůže začíná být citlivá, až moc citlivá. Dává Anně vědět, že je nahá, že podlaha je studená a velmi nepříjemně tvrdá. Trvalo to jen chvíli a Annu začaly bolet záda, však na bok se převrátit nemůže. O sluchu neví jestli jí slouží, protože v místnosti je ticho, a sama se bojí vydat jakýkoliv zvuk. Oči jí slouží velmi bídně. Vidí rozmazaně. Uvědomuje si jen pět zářících bodů a temné zavřené dveře v rohu místnosti.
Snaží si vzpomenout na všechny otázky. Ale na odpovědi nepřijde. Jen na jednu. Ptá se sama sebe proč vidí rozmazaně. Přemýšlí nad alkoholem nebo nad drogami, ale vzpomene si, že vždy nosila brýle, které nyní jsou daleko od ní.
Dveře se otevírají. Jméno není důležité, ale říkejme mu třeba Tod. Tod toto místo zná. Je tu doma, je to jeho sklepení. Mohl by zodpovědět Anně všechny její otázky. Je u Toda doma. Je studentka na universitě. Byla omámena alkoholem a odvezena sem. Měla by chtít odejít, protože něco se jí stane.
To vše věznitel ví. Ví to moc dobře. Také ví, že Anna si ho ještě ani nevšimla, protože si je vědom toho, že Anna potřebuje brýle. Tod ví co chce. A také to dostane. Naplní svůj dnešní plán s Annou.
Muž není oblečen, chce být vyrovnán Anně. Jediné co má, je malý sáček, který pokládá hned vedle Anny. Dívka si všimne pohybu blízko ní a rozpozná člověka. Zaslechne jeho kroky, dokonce uslyší svůj slabounký a unavený hlas.
„Co se děje?“ zeptá se a zase umlkne. Odpověď nedostane a stále víc si uvědomuje svojí citlivost těla.
Tod se přesune k jejím nohám a roztáhne je, což Anna vnímá velmi lhostejně. Lehce si olízne palec a projede s ním mezi pysky, aby se od sebe odlepily. Tento akt, ale Anna pocítí velmi silně.
„Ne!“ snaží se vykřiknout, ale zní to spíše jako šepot. Vší svou zbývající silou stáhne stehna k sobě. Bohužel je silná jako batole, takže Todovi nedá žádnou práci nohy znova roztáhnou.
Anně probíhá v hlavě jenom strach ze znásilnění. Jsou jí jedno nezodpovězené otázky, chce být pryč, chce být v bezpečí. Kdyby měla sílu, tak by brečela, ale zmůže se jen na vzdychání a malou slzu, která vyteče z jejího zeleného oka. To je další věc, kterou Anna neví, ale Tod ano. Tod ví co se bude dít. Věznitel nechce Annu znásilnit. Chce se koukat. Chce se koukat na její tělesné utrpení. Na její svíjející se tělo v bolestech. To dnes ten muž chce.
Na nic již nečeká a rozvazuje sáček, v kterém má dvacet kolíčků na prádlo. Ach ta bolest. Projíždí Annou rychle a nekončí, když připíná první dva kolíčky na její pysky. Anna chce křičet, ale nemůže. Vydává jen sípavé a v tiché místnosti hlasité výdechy, které doprovázejí přívaly slz. To už ale Tod připíná další dva kolíčky a další dva. Při pohledu na trpící Annu mu začíná penis nabývat na objemu. Připíná další čtyři kolíčky na její třísla. Anna stále jen sípá. V duchu křičí a ječí, ale navenek jen sípá. Přeje si aby spadla do bezvědomí, ale místo toho vnímá každý kousek nucené bolesti.
Tod se přemístí k jejím prsům. Pohladí je a poprvé si pohoní svého ptáka, který se již v plné tvrdosti tyčí do vzduchu. Je nedočkavý chce Anně způsobit víc bolesti. Bere osm kolíčků. Obě bradavky jsou v zápětí svírány kolíčkem a dvorce nezůstávají dlouho nedotknuté. Zbylé tři kolíčky na každé prso jsou připnuty do dvorců do tvaru trojúhelníka.
Věznitel špatně spočítal kolíčky. Potřebuje už jen jeden. Zahazuje přebyteční kolíček. Anna je již svíraná v bolestech. Její přecitlivělá kůže, hlásí nervům obrovské bolesti, které přivádějí nekonečné sípání a řeky slz.
Tod se blíží zpátky k její mušličce a umisťuje poslední kolíček. Anna konečně začne křičet. Je jí jedno, že může ztratit hlas. Je jí jedno, že dělá přesně to co Tod chce. Křičí, bolest je pro ní neuvěřitelná. Kolíček umístěn na jejím poštěváčku naplňuje u Anny význam slova bolest.
Todovo dílo je již hotovo. Teď se chce kochat. Postaví se nad křičící a vzlykající Annu a začne se rukou uspokojovat. Jak se cítí blaženě, když může sledovat projevy bolesti, kterou sám způsobil. Anny tělo je již na konci snesitelnosti a bolest se projevuje do extrému. Anny tělo neudrží moč. Dívka stále křičící začne bolestí močit na podlahu zlatavým proudem.
Tod je spokojen a jeho vzrušení dosahuje požadované hranice. Přichází orgasmu, při kterém roní sperma. Sperma dopadává na zmučené tělo dívky, jedna dávka však padá jinam. Spadla do louže moči.
Tak se smíchaly dvě tekutiny, jedna vymámena krutou, nepřestávající, mučivou, nesnesitelnou bolestí. A ta druhá vymámena úchylným, nepřirozeným, perverzním, skvělým, nepopsatelným, neodolatelným uspokojením.