Ridlex Seznamka

Lolitka 2085 - část 5.

Lolitky
Tento příběh je pouze fikce, jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. Žádná z postav nevyjadřuje autorův názor na politická, morální ani jiná témata.

Je to už více než půl roku, co jsem na videochatu Rapiconu potkal Danielku. Od té doby jsem na ní už nenarazil. Mnohokrát jsem se jí snažil najít, ale marně. Už se neukázala.
Za půl roku se změní spousta věcí. Manželka začala škemrat, že by bylo na čase, abychom měli dítě. Já jsem změnil práci a můj bývalý zaměstnavatel zkrachoval. Tedy lépe řečeno, byl odkoupen a předělán k obrazu Rapiconu, jehož akcie šly po příchodu nové modelové řady strmě nahoru. Jaké štěstí, že můj nový zaměstnavatel je právě Castor Raperton, majitel Rapiconu.
Nemohu říct, že by se mi dařilo špatně. Plat mám více než dvojnásobný a vedu celý úsek kompletací. Do práce chodím nejdříve na desátou a ve čtyři už jsem doma. Žádné noční a odpolední směny.
„Ahoj, Viktore! Dneska nějak brzo, ne?“, ušklíbl se na mě Nathan Harper, vedoucí týmu implementace umělé inteligence, když jsme se o půl desáté srazili u podnikové brány.
„To víš, nemohl jsem dospat.“, odpověděl jsem.
Nathan je můj dobrý přítel už od studií. Je to více méně jeho zásluha, že dnes procházím touhle branou. Pravděpodobně je z velké části jeho zásluha také to, že Rapicon implementoval vždycky jednu z nejlepších UI.
„Už se těšíš, co?“, usmál se na mě šibalsky.
„Myslíš na ty nové kousky?“
„No jasně! Prý 16 nových modelů. Super ne?“
Skoro jsem zapomněl, že v dnešní dodávce 512 kusů by mělo být také 256 kusů s 16ti různými novými vzhledy.
„Pak se určitě stavím kouknout.“, mrknul na mě a odbočil na chodník vedoucí k hale testování UI.
„To bych ti radil! Jestli ne, tak je klidně můžeme balit do beden od vysavače, protože inteligenci budou mít stejnou!“, křikl jsem na něj a oba jsme se s úsměvem na tváři vydali vstříc novému dni.
Tou dnešní dodávkou bylo 512 robotických holčiček ve věku od jedenácti do patnácti let. Jejich primární účel je, aby si rodiče, kteří uvažují o dítěti, vyzkoušeli, jaké to bude někoho vychovávat. Kupují je také různá centra výchovy rodičů, kterým často nařídí nápravné kurzy soud, kvůli špatné výchově svých dětí. Zvládat tyhle mladé puberťačky, které mají navíc drzost záměrně zakořeněnou v kódu, je někdy opravdu hodně těžké.
Procházel jsem halou a sledoval, jak hydraulická ramena kompletují jednotlivé části nahých těl k sobě. K trupu postupně přibývají ruce a nohy, až se nakonec zaklesne hlava. Laser s přesností na setiny milimetru zahladí všechny spoje a když je tělo kompletní, precizní stroj vlásek po vlásku nastřílí do každé hlavy tisíce vlasů, které mají stejnou strukturu jako ty skutečné. Větší holčičky pak také dostanou ochlupení kolem pičky. Vždycky, když jdu kolem téhle části, tak se musím zastavit a sledovat, jak přesně ramena uchopí nohy a roztáhnou je od sebe. Dvě další, o hodně jemnější mechanické ruce, pak chytnou každá jeden stydký pysk a manipulují s nimi tak, aby nastřelovací stroj mohl přesně umístit každý chloupek nad a kolem pindičky.
Malé holčičky vyrábím rád už proto, že když polovině nemusíme nastřelovat chloupky, celá kompletace se urychlí i o hodinu. Vlasy jdou relativně rychle. Nastřelují se do speciálního lebečního plátu, který má na každý vlas připravenou jamku. Ale chloupky do kůže se nastřelují mnohem déle, protože stroj jede čtvrtinovou rychlostí, aby nepotrhal jemnou kůži mezi nožkama.
Ještě, že je tahle fáze výroby blízko mé kanceláře, takže si nikdo nevšimne, jak se mi z toho vždycky postaví pták v kalhotách. Teď ale musím myslet na jiné věci, vyřizování a papírování je hodně.

Po dvou hodinách normálního provozu se najednou ozval alarm a celá linka se zastavila. Halou se rozlilo nepříjemné ticho.
„Co se stalo?“, zavolal jsem na šéfa provozu.
„Jeden kousek nepochopil, kam se má zařadit!“, křikl na mě přes půl haly.
Když jsem přišel k místu, kde modely opouštějí linku, uviděl jsem na zemi kusy součástek a ruku nebo nohu, moc se to nedalo rozeznat.
„Kde je zbytek?“, podíval jsem se na něj.
Pokrčil rameny a ukázal někam dovnitř linky.
Než se kompletně smontované jednotce nahraje UI, má pouze základní systém, který jí umožňuje řídit se rozkazy a samostatně se pohybovat tak, aby se s každým kouskem nemusel člověk tahat jak s pytlem brambor. Ale tahle asi nepochopila, co znamená „zařadit se k ostatním“ a vešla do linky, kde dostala nakládačku od hydraulických ramen.
„No nic. Všechno to ukliďte a zkontrolujte, jestli nedošlo k poškození linky.“, nařídil jsem.
„Nešlo by to až po obědě, šéfe? Dneska už stejně asi nepojedeme.“, udělal na mě jeden z techniků psí oči.
„Tak běžte.“, souhlasně jsem kývnul a udělal tak ze sebe zase jednou dobráka.
Přes COM jsem zavolal Harperovi: „Naklusej, frajere!“
„Co je? Už hotovo? Jste nějací rychlý, ne?“, smál se.
„Jo, hotovo! Jedno tvoje kamikadze zablokovalo linku, tak laskavě přijď.“, řekl jsem a zavěsil.
Nathan byl za chvíli v hale i se svým kufříkem pro „čtení myšlenek“.
„Tady máš hlavu, tak začni věštit!“, hodil jsem mu hlavový díl té rozporcované inteligentky, kterou mi ještě před odchodem vylovil jeden technik pod pásem.
Nathan chvilku něco klikal a pak se usmál: „No jo, tady to je! Log ukazuje problém s rozpoznáním obrazu těsně před tím, než se systém vypnul. Takže asi špatně viděla kam jde. Ale ti tvoji frajeři si je mají hlídat. Víš, že v nich před implementací frčí jen BIOS. Po něm nemůžeš chtít zázraky.“
„Jo, to máš pravdu. Budu si to s nima muset vyřídit.“, souhlasně jsem přikývl.
„Raději překontroluju i ty hotové kousky, jestli jsou v pořádku.“, řekl a kráčel ke konci haly, kde stály kompletně sestrojené holčičky, jedna vedle druhé.
Všechny byly zatím nahé a stály vedle sebe tak, že se téměř dotýkaly rukama. Hleděly rovně před sebe a kromě dýchání a mrkání nebyl zřetelný žádný pohyb. Nebyly ani nijak setříděné. Stály prostě tak, jak si brala linka díly pro sestavení, takže vedle mladší byla starší, pak dvě mladší a tak různě. Blondýnky, brunety, s chloupky, bez chloupků. Bez studu, bez emocí, stály jako živé sochy.
„Hromadný povel! Krok vpřed!“, křikl Nathan.
Všechny zareagovaly najednou a okamžitě. Ve stejné vteřině udělaly krok a zase se zastavily.
„Dobře a teď senzorová reakce.“, řekl Nathan a natáhl ruku k jedné, která už měla krásná kulatá, i když stále ještě menší, prsíčka.
Vzal do ruky její pravou kozičku a trochu ji hladil. Zlehka jí mačkal a kroužil po ní dlaní dokola. Holčička se ani nehnula.
„Jako malý Jarda.“, zakroutil jsem hlavou a Nathan se jen šibalsky usmál.
Dělal jsem, že se mě to netýká, ale při tom mě to hodně vzrušovalo, takhle si s nimi hrát. V celé hale jsme byli jen my dva a tyhle umělé kočičky. Protože teď techniky čeká úklid, hned tak se z oběda nevrátí.
Nathan pak palcem a ukazováčkem sevřel její růžovou bradavku v prstech. Kdyby to byla skutečná holka, tak by zakřičela, ale tahle jen udělala rychle krok zpátky.
„To není reakce na bolest. Mají nastaveno chovat se tak, aby zabránily vlastnímu poškození.“, vysvětloval Harper, aby ospravedlnil své jednání.
Natáhl k ní ruku znovu, ale než se stačil dotknout, holčička udělala další krok zpátky.
„Vidíš? Vyhodnotila mě jako potenciální riziko. Ten kód se umí sám učit. Ale jak se to přeflashuje UI, budou jako živé a nebude si mě vůbec pamatovat.“, vysvětloval.
Rozhlédl se po hale, aby se ujistil, že jsme opravdu sami a pohledem sklouzl na mladší blondýnku po pravé straně. Měla vlasy po ramena a dole ještě ani chloupek. Kozičky jí teprve začínaly rašit a obličej měla jako malý andílek.
„To je jeden z těch nových modelů.“, natočil hlavou jejím směrem.
Přišel k ní a zblízka si ji prohlížel. Ona zírala rovně vpřed, jako by tam nestál. Vlastně všechny se tvářily tak, jako bychom tam nebyli.
Nathan otevřel svůj kufřík s blikajícím displejem a chvíli něco ťukal do tlačítek.
Pak se šibalsky usmál a řekl: „Zkus to teď.“
Bylo mi sice trochu trapně, ale když to zvládl on, tak se nemůžu nechat zahanbit.
Natáhl jsem ruku a pohladil tu malou po bradavce. Ani se nepohnula. Nathan jen kývl hlavou, ať se nebojím a pokračuju. Uvěznil jsem tedy její růžový špuntík mezi prsty a sevřel.
Místo uhýbání jen lehce stáhla obočí a tlumeně vzdychla: „Mmmmhhh!“
„Změnil jsem reakci na pocit ohrožení.“, usmíval se vítězoslavně.
„Teď už nebudou uhýbat, když na ně necitlivě šáhneš. Jen dají tiše najevo, když jim něco nebude příjemné, ale nechají tě klidně pokračovat.“, řekl a pohladil tu malou blondýnku po bradavce, kterou jsem před chvílí sevřel.
Jen jsem tam stál a sledoval jej. Chvíli ji hladil po růžových špuntících bradavek a pak rukou pomalu sklouznul po jejím sametovém tělíčku dolů k její malé škvírečce.
„Roztáhni nohy.“, šeptl jí tiše a ona hned poslechla.
Zajel dlaní na pindičku a začal ji třít. Boule na kalhotách mu rostla stejně jako mě. Blondýnečka jen tiše vzdychala a on jí prsty dráždil její neochmýřené baculaté pysky.
„Vyber si kterou chceš. Přeprogramoval jsem všechny.“, řekl mi tiše, jako by nechtěl, aby to slyšely.
Jen na mě mrknul, vzal tu holčičku za ruku a odcházel s ní do jedné z prázdných kanceláří. Ještě jí něco pošeptal do ouška, ona se na mě otočila a s širokým úsměvem na tváři mi zamávala.

(Těším se na vaše komentáře a názory!)