Poprvé jsem stála před katedrou a téměř třicet párů nadržených očí pozorně prozkoumávalo můj vzdouvající se hrudník. Na dnešním oblečení jsem si dala záležet. Bílá elastická halenka pevně obepínala moje ňadra a sukně vystupovala nad kolena tak vysoko, že mi samým zaujetím zapomněl ředitel ráno na chodbě odpovědět na pozdrav. Bylo třeba udělat co nejlepší první dojem, protože za pár dní už pro ně budu jenom další nezajímavá učitelka, která se jim bude snažit do hlav protlačit trochu té literatury a pravopisu. Prozatím ale byl těžký vzduch třídy prosycen testosteronem šestnáctiletých chlapečků, z nichž někteří trestuhodně maskovali svou přirozenou vůni chemickými deodoranty. Nasávala a vychutnávala jsem tu změť pachů, až se mi krev vehnala do tváří a cítila jsem dokonce i mírné zvlhnutí mezi svýma nohama. Malinko se mi ze všech vjemů, o nichž jsem tolikrát snívala, zatočila hlava. Naklonila jsem se, abych se zapřela o první lavici a přitom jsem jemně zavadila o vlásky uhrovitého jelimánka v obnošeném svetříku, jenž před mou rukou vystrašeně uhnul a prudký pohyb zastavil až o hlavu svého souseda, čímž si vysloužil neočekávanou ránu do ramene.
Z poslední lavice to nejspíš vypadalo, že jsem propadla panice a zapomněla svůj výklad. Stará bréca, kterou mi přidělili jako vedoucí praxe, zpoza pivních půllitrů nahrazujících brýle koulela divoce očima a v pravidelném rytmu hlasitě odfrkovala. „Nepotřebuješ, Jiřinko, pomoc pustit počítač nebo promítačku?“ v naznačeném pohybu sloní nohou chtěla dodat důležitosti svojí prostorově výrazné existenci.
Tebe tak tady určitě potřebuju, ty raketo. „Ne, né...děkuju, paní učitelko. My se tu jenom s klukama seznamujeme, viď… Jak se jmenuješ?“ potlapkala jsem jelimánka po bolavém rameni.
„Já...já jsem Michal,“ zahučel nesrozumitelně a snažil se co nejvíce splynout s podlahou.
„Tak nám, Míšo, zopakuj, co jste si minulou hodinu povídali o první fázi národního obrození,“ vyzvala jsem ho s laskavým úsměvem a mírným předklonem mu umožnila seznámit se blíže s obsahem mé blúzky. S hlavou sklopenou, protože asi tušil, že zvednutý zrak skončí nepochybně v mém meziňadří, začal trhavými pohyby listovat v sešitě. Nevěděl pochopitelně nic, stejně jako zbytek toho stáda, ale užívala jsem si jeho rozpaky a dvě tři minutky ho dusila. Stres a stud jej vybudily ke stále rychlejším pohybům a vibracím celého těla, což zákonitě vedlo k trhnutí židlí a jejímu smeknutí po linoleu s typickým zvukovým projevem.
„Tyvole, von se usral!“ vykřikl za všeobecného řehotu frajírek z prostřední řady. Nastalý hlahol využil Michal s rudnoucím obličejem k rychlému úprku ze třídy.
„Ticho bude,“ rozezněla se bréca, „a ty Pospíšile se koukej okamžitě zklidnit, máš u mě vroubek už od seznamovacího kurzu. Jiřinko, prosímtě, skoč se za ním podívat, já zatím s třídou projdu ty testy z minulé hodiny.“
Kam se asi vytratil: záchodky nebo šatna? První možnost mě lákala neskonale víc. Lahodná vůně chlapecké moči, v tajnosti mezi hodinami uvolňované napětí šikovně směrované na dvířka kabinek, vulgární nápisy, nabídky a vyznání vyryté do nažloutlé zdi, jež se v marné snaze vždy školník před začátkem roku pokoušel zamaskovat sádrou. S nadějí, že bych mohla zahlédnout něco zajímavého, jsem prudce otevřela dveře záchodů, ale přivítala mě jenom opuštěná řada protékajících pisoárů a tiše naříkající kabinka.
„Ale notak, Míšo, přece by sis z nich nic nedělal. Jenom si tě dobírají a žárlí na tebe, jaký jsi pěkný a chytrý kluk.“ Teda já se dneska překonávám, ale co je třeba vykonat, musí být vykonáno. Kabinka se ztišila a pozorně naslouchala, co se bude dít dál. „Pojď ven, přeci si nebudeme povídat tady na záchodech. Zajdeme na kafe a něco dobrého do bufetu, češtinu už dneska vynecháme, co ty na to?“
Dvířka se pomalu otevřela a do úzké chodbičky se vysoukal můj chlapeček s očima ještě zvlhlýma a stále trochu rudými tvářemi. Bylo vidět, že by se nejraději protáhl kolem mě, ale v tom jsem mu snadno zabránila. Podíval se na mě trochu tázavě, avšak ticho nepřerušil. Nebyl o moc vyšší než já, jeho mastné, přesto rozčepýřené vlasy slámové barvy zakrývaly celé čelo a spadaly přes jedno oko. Bílé nežidy zářily na nachové tváři, ohavný svetr a špatně padnoucí džíny zakončené podivuhodnými kopyty kdysi bílé barvy jen dokreslovaly ubohý zjev bytosti shrbeně vyčkávající přede mnou.
Pravou rukou jsem ho lehce pohladila po olejovitém porostu hlavy a sjela níže na krk a zakončila dvěma prsty opřenými o klíční kost. V prvotním návalu překvapení ucukl, ale postupně roztával a vláčněl pod mým dotekem. Mezitím jsem levou rukou sjela z jeho zad a pevně uchopila překvapivě pevný a kulaťoučký zadeček. Zavřenými rty jsem se přitiskla na jeho ústa a nasávala hořký dech, který se stále zrychloval. Bylo to jediné znamení, že moje počínání s ním něco dělá. Stál se zavřenýma očima jako socha nebo panenka, se kterou si můžu podle libosti pohrávat, a to mě ještě víc rozpalovalo. Zkušeným pohybem jsem rozepnula kalhoty, stáhla seprané spodky, pevně stiskla jeho varlata a třemi čtyřmi rychlými pohyby prohmátla již vztyčený, vcelku průměrný pyj. Ticho náhle prořízl můj hlasitý smích, vysoké tóny se odrážely od zamalovaných okenních tabulek, rozkmitaly dřevotřískové přepážky a s bolestnou razancí se vracely do našich uší. „Tak takovýho malinkýho ptáčka radši nikde neukazuj, každá by z toho měla smrt, vždyť ho máš jako můj ukazovák,“ protlačila jsem mezi hranými záchvaty smíchu. Cítila jsem, jak se jeho kulky přitáhly k tělu, které ztuhlo překvapením, zatímco ocas se ve vteřině přeměnil v rozkydlou houbu mizící v tukových záhybech podbřišku. Vteřinu dvě trvalo než si naplno uvědomil, co slyší. Opět se mu oheň vehnal do tváří a v pravém oku se objevila slza. Chvatně a téměř neurvale mě odstrčil a neuvěřitelnou rychlostí zmizel.
Vrátila jsem se s ustaraným výrazem do třídy a otravné bréce oznámila, že Michal není nikde k nalezení. O přestávce telefon rodičům, odpoledne se už objevila jeho fotografie na policejním webu Dítě v ohrožení a třetí den volal nakřápnutým hlasem dědeček, že Míša spolykal nějaké prášky a našli ho příliš pozdě. U improvizované piety ve vestibulu školy jsem během společné vzpomínky předvedla divoký záchvat pláče takové intenzity, až mě musel podpírat vedle stojící tělocvikář. Vysloužila jsem si na škole pověst citlivé a obětavé, i když trochu přejemnělé praktikantky. V každém případě to byla výhodná pozice pro mé další plány.