Sherif I.

Klasika Tato povídka či spíše krátký příběh je rozdělen na dvě části. První moc erotiky neobsahuje, ale považuji ji za nutnou. Prosím vás o strpení, všechno má svůj čas. Doufám, že vás čtenáře přípiš nezklamu.....

...
Přední kola velkého terénního vozu zaskřípěla na štěrkové cestě. Sluneční paprsky se odrazily od masivní pochromované masky. Auto chvíli stálo na místě, pak se otevřela dvířka a řidička vystoupila. Přišla blíž ke žluté policejní pásce zakazující vstup na místo činu, bez zaváhání ji nadzvedla a podlezla pod ní. Oči za slunečními brýlemi se pomalu rozhlédly po vykopávkách. Místo, kde se obvykle pohybuje omezený počet lidí a kde si každý dává pozor, aby nespadl do nějakého výkopu a tím pádem si neublížil nebo nezničil nějaký artefakt, bylo naplněno lidmi. Místní policie, státní policie, technici, lékaři, koroner, za páskou zuřivě gestikulující a fotící chumel novinářů a samozřejmě menší zástup zvědavců.
Policie tak tak držela reportéry za páskou, takže si jejího příchodu nejdříve nikdo nevšiml. Pak ji ovšem spatřil jeden z dozorujících strážníků a už se k ní rychle hnal.
„Madam, musíte odejít za pásku, sem veřejnost nesmí. Pokud jste novinářka, vraťte se a –“
„Nejsem novinářka, buďte klidný. Jsem povolaná specialistka z oboru. Detektiv Haynes mi volal a žádal si mou pomoc. Čeká na mě. Teď běžte a řekněte mu, že jsem přijela.“
Seržant Linden, jak si mezitím stihla přečíst na jeho uniformě, ale nikam nešel.
„Musím vás požádat o jméno a nějaký průkaz totožnosti, madam.“
Pomalu si sundala brýle z očí a upřela na policistu pronikavý pohled. Ten před zářivě zeleným rentgenem málem udělal krok vzad. Naklonila hlavu na stranu, oči lehce přivřela a odpověděla: „Co kdybyste se zkusil nevyptávat, šel za Haynesem a řekl mu, že Gia Reems je tady? A tu "madam" si prosím příště nechte od cesty. Děkuji,“ otočila se, kousek poodešla a zahleděla se směrem k výkopům.
Linden si ji prohlédl zezadu od hlavy až k patě a brada mu na chvíli klesla ještě níž. Pak se ale vzpamatoval, na místě se obrátil a zamířil k jednomu z přítomných detektivů. Ten jej chvíli poslouchal, zahleděl se směrem, odkud Linden přišel a rychlým krokem zamířil k mladé ženě. Když stál těsně za ní, zahučel:
„Je to pěknej hnus. Počkej, až to uvidíš.“ Gia, aniž by se otočila, odpověděla: „Taky tě ráda vidím, Bille.“
„No jo, nápodobně. Hlavně, že jsi přijela. Budu potřebovat průzkum terénu a pak vědět, co si o tom myslíš. Jako odborník i jako normální člověk. Něco takovýho jsem snad nikdy neviděl. No, pojď, ještě tě seznámím s pár lidma, se kterýma na tomhle případu budeme muset spolupracovat.“
Gia se otočila k detektivovi. Ten sice nedal najevo žádný úžas, protože mladou archeoložku už znal pár let, ale stejně si v duchu neodpustil pár lehce peprnějších představ. Zatímco Giu vedl k nejbližší skupince lidí, znovu mu proběhlo hlavou, že by to mohl konečně někdy zkusit.
Archeoložka šla vedle Haynese a pomyslela si, že Bill vypadá pořád stejně a to znamená zatraceně dobře. Měl trochu delší světlé vlasy, modré oči a na tvářích strniště. Potutelně se pro sebe usmála.
„Tak, vážení, rád bych vám představil specialistku v oboru archeologie. Tohle je doktorka Gia Reems, seznamte se. V tomto případu budeme potřebovat veškerou pomoc a slečna Reems má přes své mládí, ehm, bohaté zkušenosti.“
Gia si potřásla rukou se dvěma ženami a dvěma muži, kteří se jí představili jako doktor Havelock Vetinari, doktorka Catherine O"Brianová, nadporučík Terry Cooper a seržantka Shiraz Lyndonová. Zrovna chtěla požádat nadporučíka Coopera,aby jí řekl, k čemu na vykopávkách došlo, když za sebou zaslechla mužský hlas, který zněl naštvaně a i lehce výhružně:
„Absolutně nechápu, detektive Haynesi, proč ji sem taháte! Nepotřebujeme tady nějakou další potrhlou ženskou, která se ráda hrabe v hlíně! Jedna z těch, co zůstali, mi už stačila! Nedostal jsem z ní kloudnou větu!“
Gia, která pochopila, že ten člověk mluvil o ní, se otočila, aby mu něco ostře řekla. Najednou se ale zarazila. Hleděla doprostřed mohutné hrudi pod policejní uniformou. Pak pomalu zvedla oči a pevně se zahleděla tomu muži do očí. Měl je ocelově šedé a zrovna teď se na ni dívaly chladně a nepřátelsky. Sama, ač na ženu poměrně vysoká, si v duchu řekla, že ten člověk musí mít přes dva metry. Byl opravdu obrovský. Přes mohutná ramena byl překvapivě štíhlý a atletický. Mohl by pózovat jako Discobolos, pomyslela si zase. Z myšlenek ji vytrhla Haynesova odpověď:
„Šerife, už jsem vám myslím důkladně zdůvodnil, proč jsem ji požádal, aby přijela. Ta ženská, jak jste ji nazval, je jedna z nejuznávanějších archeoložek na světě a zrovna tohle je jedna z jejích specializací. Tamti,“ máchl rukou směrem ke skupince lidí, o které pečoval tým zdravotníků, „nám zatím nejsou k ničemu, jsou v šoku a nejsou schopni vypovídat. To základní mi řekli, ale nejsou schopni objektivně něco posoudit. Tak, když jsem vám to už asi popáté vysvětlil, dovolte, abych vás představil. Tohle je doktorka Gia Reems. Gio, tohle je Sean Walker, šerif z Hot Springs. To on nám zavolal.“
Sean Walker si ji změřil odshora až dolů a pak jí pomalu podal ruku. Ona ji přijala a krátce ji stiskla. Pohled jeho očí nevěstil nic dobrého. Jestli je to místní šerif, tak to potěškoště, má velký vliv na lidi a mohl by dělat problémy. Typ chlapa, co nerad přijímá rady a kritiku od okolí a nejradši by všechno zařídil po svém. Škoda, je docela-
„Takže, slečno doktorko, buďte tak hodná a nepleťte se mým a Haynesovým lidem pod nohy. My se totiž snažíme dělat svou práci,“ řekl chladným hlasem Walker. Gia přerušila jakékoliv úvahy a šerifovi v duchu nalepila na čelo nálepku "ignorantský blb". Mrazivě na něho upřela pohled a klidným hlasem mu odpověděla: „Vynasnažím se, šerife, abyste měli na čem pracovat.“ Walker se prudce nadechl, aby jí něco sarkastického odsekl, ale Haynes vycítil, že je akorát čas zasáhnout, než se konflikt rozhoří naplno. Vzal archeoložku za paži a řekl, že by se měla podívat na místo činu a prohlédnout si materiály. Gia, která byla odhodlaná šerifu Walkerovi nevěnovat už jediný pohled, si zase nasadila sluneční brýle, odhodila si na záda dlouhý silný cop temně rudých vlasů a následovala Haynese.
Sean Walker se za ní chvíli díval. Neměl nic proti odborníkům na svém místě, ale tahle ženská mu tady přišla zbytečná a nadto měl pocit, že to Haynes udělal proto, aby ho naštval. No, ale určitě by bylo snazší ji sjet víc, kdyby neměla tak zatraceně sexy postavu. To ale nic nebylo proti těm očím. Byl zvyklý, že to ostatní uhýbají před jeho upřeným pohledem. Ale tahle ženská mu slušně konkurovala, měla pohled jako kočka. Dalo mu dost práce, aby neuhnul. Nicméně, probral se najednou, je úplně fuk jak vypadá a i kdyby to byla Miss World v přestrojení, ona mu překážet nebude. I když, zamyslel se za chůze, nevypadá na typ, který by se hlásil do soutěží krásy.



O tomhle archeologickém nalezišti Gia už leccos slyšela. Už nějaký ten pátek plánovala se sem podívat, ale pořád bylo tolik práce…Hot Springs bylo indiánské pueblo, které patřilo k těm nejstarším, co se vůbec dochovaly. No, nelze tvrdit, že by to byla budova, spíš to byly zbytky zdí. Pokud věděla, ani se zatím nepodařilo zjistit, kterému kmeni patřilo. Domněnky hovořily o Černonožcím, Kiowech a kmenu Navaho, ale to pouze díky předpokladu, že to byly známé kmeny, které v této oblasti v minulém a předminulém století pobývaly. Tento fakt ale neříkal nic o tom, kdo byl stavitelem onoho indiánského obydlí. Jak se Gia dočetla, než do Hot Springs přijela, odhadované stáří puebla bylo plus mínus tisíc let. Úctyhodný věk.
Haynes dovedl archeoložku k okraji jednoho z větších výkopů a ukázal jí rukou na jeho dno. Gia, která byla zvyklá na mrtvoly lidí, protože už jich pár viděla a dost jich taky sama vyprodukovala (to prolézání chrámů a junglí se někdy neobejde bez obětí, když jdete za něčím, co opravdu chcete), nakoukla přes okraj. A šokovaně udělala krok vzad.
„Kdo to…jak se to…to je strašné..“ Přinutila se znovu nahlédnout přes okraj.
Na dně výkopu širokého deset krát sedm metrů leželo asi pět lidských mrtvol. Asi pět, protože počet obětí bylo těžko spočítat. Jejich kousky byly poházené všude možně. Mezi nimi chodili v roštu dva technici v bílých overalech z umělých vláken, aby nekontaminovali prostředí.
„Byli z týmu vědců, kteří tady pracovali. Poznali jsme je podle těch hlav,“ řekl zachmuřeně Haynes. „Až to technici prohledají, ty zbytky zabalíme a pošleme k identifikaci, musíme zjistit, jestli něco někomu nechybí. Dnes ráno je našla jejich kolegyně, taky archeoložka. Je doteď v šoku a není schopná vypovídat. Tamten,“ ukázal detektiv prstem, „byl její snoubenec. Ona se jmenuje Delilah Jonesová, to je ta, jak Walker říkal, že z ní nedostal jedinou větu. Není divu, při jeho způsobech a jejím stavu,“ pokrčil rameny. Pak pokračoval dál: „Vypadá to jako nějakej rituál, víš co myslím, rituální vražda. Myslím, že to mělo co dělat s jejich prací. Třeba objevili něco, co se někomu nelíbilo, nebo tak. A tady mi budeš muset pomoci ty: nevyznám se ani v téhle historii, ani v jejich záznamech a výzkumech. A vím, že Indiáni jsou tvoje záliba…“
„Poslední dobou ani ne tak záliba, jako nutnost,“ povzdechla si Gia. “Nic takového jsem dosud neviděla. Jestli máš na mysli, že někdo napodobil nějaké indiánské rituály, tak to tě musím zklamat. Pleteš si Severní Ameriku s Jižní. Severoameričtí Indiáni neměli ve zvyku rozřezávat lidi na kusy a ty pak skládat do ornamentů. A ani to nedělali s jejich vnitřnostmi.“ Vrhla pohled na kusy těl ve výkopu. „Možná ale, že někdo ty Jihoamerické zkusil napodobit. Nemá to sice takovou pompu a "styl" – při rituálech velmi záleží na tom, aby se odehrávaly na posvátné půdě ve správný čas a správnými nástroji – ale uznávám, že někdo se mohl inspirovat. Jenže o těchto věcech příliš neví. Každopádně, je to odporné. Doufám, že to těm lidem aspoň neudělal zaživa,“ pohlédla tázavě na Haynese. Ten pokrčil rameny. „Doktor Vetinari teprve čeká, až ho tam pustíme. Teď to teprve prohledáváme kvůli možným materiálním stopám. Takže ti moc říct nemůžu. Kvůli těm lidem ale doufám, že netrpěli. Aspoň ne moc.“ Povzdechl si. „Jsou dny jako dnes, kdy vážně lituju, že jsem se chtěl stát policajtem. Bere ti to veškeré iluze o lidech…“
Gia se k němu otočila a položila mu ruku na rameno.
„Kdyby ses nedal k policii, Bille, hodně zločinů by se nebylo vyřešilo. Myslím ale, že není čas na přemýšlení o smyslu života. Mluvil jsi o nějakých dokumentech a záznamech, co tu ti vědci měli. Ukaž mi je, podívám se na ně. Nejdřív mi ale řekni: čekáš, že najdu něco konkrétního? A neměla bych nejdříve zkusit promluvit s ostatními archeology?“
„Díky. Zavedu tě tam. S těmi ostatními promluvíme zítra odpoledne, dřív nás k nim doktoři nepustí. Většina z nich je v šoku, stejně jako Jonesová. Jo, a až skončíš, tady máš adresu. Jsi ubytovaná v hotelu ve městě. Mají tam dva, jsi v tom lepším,“ ušklíbl se Haynes.
„Alespoň nějaká výhoda ze spolupráce s policií. Máš dost štěstí, že nejsem doma, ale tady ve Státech.“
Haynes zavedl Giu do jednoho z dlouhých plátěných stanů. Některé sloužily jako skladiště nástrojů nebo nalezených předmětů, některé jako výzkumné laboratoře, archivy, jídelna nebo společenský salon. Haynes zavedl Giu do jednoho z výzkumářských stanů.
„Je tady spousta přístrojů, které jsem v životě neviděl, jako třeba tamten- „
„To je spektrometr.“
„Který jsem, jak říkám, v životě neviděl a ani nikdo od nás se v nich moc nevyzná. Možná akorát kluci z laborek. Ti se vyznají ve všem. No ale hlavně, tady tyhle složky vypadají jako nějaké záznamy a mimoto, tohle je laptop Jonesové – ani si ho nezaheslovala – a tam budou hlavní záznamy. Ona totiž tuhle celou akci vedla. Zůstanu tu s tebou, ať to máme co nejdřív.“



Gia seděla za volantem a zamyšleně řídila. Bylo téměř jedenáct večer a ona jela na uvedenou adresu do hotelu. Bylo celkem unavená, hrbili se nad záznamy s Billem skoro pět hodin. Stejně si moc nebyla jistá, jestli to k něčemu bylo. Nenašli nic zajímavého – z pohledu Haynese. Z pohledu archeologa tam byla spousta zajímavých věcí, jako například ta sada hliněných figurek, to bude opravdu přínosné. Nálezů celkem dost, ale majících pouze historickou hodnotu, ne finanční. Žádné zlato, stříbro, polodrahokamy, nic. Jediné, co ji trochu zaujalo, byla jakási hliněná deska. Nejdříve myslela, že to je symbolika nějakých božstev, ale pak si fotografie prohlédla pozorněji. Připadalo jí to jako nákres něčeho, něčeho jako cesty nebo mapy.
Podle katalogizačního čísla pak onu hliněnou desku chtěla najít, ale našla pouze prázdnou krabici. To ovšem neznamenalo, že tu věc někdo ukradl, třeba ji někde v restauračním stanu zkoušeli ještě zrekonstruovat. Jak to vypadalo, deska byla přeražena v půli a dolní polovina byla neznámo kde. Zítra se po ní musím podívat, pomyslela si.
Zatočila za roh a už byla na Upset Street číslo 12. Hotel vypadal z venku vcelku dobře. Zajela se svým hummerem na hotelové parkoviště. Vzala si ze zavazadlového prostoru tašku se svými věcmi a velký kovový kufr. Prošla točivými skleněnými dveřmi dovnitř a zamířila k pultu. Recepční zvedl hlavu.
„Vy budete jistě slečna Reems, že ano?“ zeptal se zdvořile. Gia přikývla. Muž se představil: „Jmenuji se Trevor.“ Trevor se otočil, ze skříňky vyňal klíč a podal jí ho přes pult. „Ještě bych prosil doklad totožnosti a podpis. Tak, děkuji mnohokrát, madam. Pokoj číslo osm. A ještě něco, madam,“ řekl, když se Gia otáčela ke schodišti, „máte zde návštěvu.“
„Koho, panebože?“
„Je to šerif Walker, madam.“