Kdesi ve Slezsku se vlivem válečných bojů setkávají vesnická žena a voják ČS armády. Martin, aby bojoval za svobodu Československa, Alžběta, aby ochránila sebe, své děti a hospodářství. Jejich osudy se ale vlivem situace na pár dnů propletou…


Všichni už cítí, že konec války je na spadnutí a brzy se budeme moct vrátit do osvobozené vlasti. Němci ale tvrdě brání každý kousek území, takže doslova každý krok už na domácí půdě stojí další životy. Nejdřív peklo na Dukle, pak osvobozování Slovenska s boji u Liptovského Mikuláše a teď se snažíme dostat Němce z pozic ve Slezsku. Začíná dusno, nebezpečí číhá na každém kroku a nikdo neví, odkud přiletí střela. Němci jsou vycukaní, civilní obyvatelstvo se snaží držet se na svém...

M: Podařil se průlom na jednom úseku fronty, takže velitelství praporu čeká přesun blíž k postupujícím prvosledovým jednotkám… Kolona našich aut vyráží na cestu vybudovat další spojovací uzel. Vím, že už jsme nějakou dobu na československém území, ale názvy obcí se mně pletou, navíc je většina směrovníků pryč, nebo zničená.
Je to náročné a všichni i v relativním bezpečí už doslova padají na hubu. Spojení musí pořád fungovat, takže je potřeba každou chvíli vyrazit do terénu opravovat poškozené telefonní kabely. Tohle všechno pořád dokola. I přes určitou otupělost vůči strachu je tu šílený stres, únava a nevyspalost. Za posledních pár dní nebyl čas ani na to se oholit.

A: Jsem sama na celé hospodářství a 5 dětí. Muž je kdesi v Německu na nucených pracích, snad až u Vardemünde. Jestli je... Jak to mám vědět? Už přes rok o něm nemám žádné zprávy.
Potravinové lístky docházejí a stejně už za ně není skoro co koupit. Kdybychom neměli Straku, ani mléko by nebylo. Ale venku je ještě chladno, na úrodu si musíme počkat. V sadu pod chalupou ještě ani stromy nekvetou… Každý den slyšíme v rádiu, jak postupuje armáda a bojuje se tak blízko! Bože chraň, aby už to skončilo, a všichni jsme to ve zdraví přežili!

M: Do toho to šíleně otravné dělostřelectvo! Naštěstí už jsme celkem daleko od ostřelovaných území, celý den trávíme budováním postavení a navazováním spojení přímo v jedné z vesniček. Několik z nás má za úkol najít nějakou stodolu pro ubytování mužstva.

A: Maso, vejce nějaké ještě máme, i brambory. S moukou je to horší. Potulují se tu vojáci, jsme tu jen pár domků. Nevěřím jim. Kluci už jsou velcí, musejí se ohlídat, ale o ty moje dvě cácory mám strach. Samotné je nikam nepouštím. Kdoví na koho by v dědině narazily. A do tmy dom!

M: Jsem rád, že můžu aspoň na chvíli odložit sluchátka po tom věčném sezení u radiostanice. Narovnat záda a protáhnout nohy. Hned na kraji vesnice se rozdělíme a obchází se jednotlivá stavení.

A: No, stejně se musíme všichni otáčet, aspoň není čas myslet na hlouposti. Kéž by aspoň teplo bylo, je zataženo, prší, zima se snad vrátila, psa by nevyhnal. Bojím se, že to nevěstí nic dobrého.

M: Zvednu si límec kabátu, aby mi aspoň neteklo za krk, a srovnám si pušku na rameni. Zkusím štěstí v jedné usedlosti a klepu na vchodové dveře.

A: "Koho to sem čerti nesou, vždyť leje!" divím se.
"Mami, jdu otevřít" volá starší dcera. Je jí 13.
"Ať tě to nenapadne, zajdu tam sama. Je to voják!" pakuju ju zpátky do světnice.

M: "Snad jsem vás nevylekal," omluvně se usměju a snažím se tvářit co nejpřívětivěji, i když jsem pořád ještě špinavý a na tvářích strniště. "Posílají mě sem z velitelství praporu."

A: "Co potřebujete? Nemám toho mnoho ani pro děti a sebe..." snažím se naznačit naší těžkou situaci. Je to Čechoslovák, ale čert jim věř... Byla bych ráda, kdyby voják odešel, i když působí zmrzle a unaveně.

M: Jen s pochopením přikývnu a podám ti promočený strojopis s podpisem velitele a razítkem. "Poslali mě sem z velitelství praporu, sháníme ubytovací prostory pro mužstvo. Nenašlo by se u vás nějaké místo třeba ve stodole?" Je mi sice šílená zima a jsem promočený, ale zůstávám na místě. Domácí mě nepozvala dál a nejsme někde v Německu, abych prostě rekvíroval.

A: "A se starostou jste mluvili? Tyhle věci přece jsou nejdříve jeho starost. Neukázal se tu ještě. Pochopte - není tu teď bezpečno..." chci vědět o situaci více. "O kolik lidí by šlo?"
Tuším, že budeme mít na čas nové spolubydlící. No, kdyby to pomohlo...

M: "Starosta souhlasí. Šlo by asi o 10-15 lidí podle možností obydlí, ale počítá se každé místo. Zajištění stravy je na nás." Začínám stručně, podle instrukcí z velení. Po chvilce se ale osmělím a tišeji s náznakem úsměvu dodám: "Mělo by to být jen na pár dní, než se posune fronta, tohle už Němci nemůžou vydržet."

A: "No, vzadu je stodola, kde byste se vešli, však ji vidíte. Uvnitř je sucho, neteče tam a nefouká. I sláma tam je, tak byste si ji mohli rozestlat na zem. Na dvoře je studna, voda je dobrá. Pokud vám to pomůže..." vysvětluji. Nemám co jiného nabídnout .

M: "Díky za vstřícnost, předám to na velitelství. Budeme se snažit vás co nejméně omezovat." Schovám si ruce do kapes kabátu a usměju se na tebe, i když je mi jasné, že musím vypadat hrozně.

A: Voják působí slušně i přes ten mokrý kabát a zablácené boty. Má to těžké, my máme aspoň střechu nad hlavou, on a další mrznou venku. Třeba budeme více v bezpečí, když tu budou. Nezbývá, než v to věřit. Koneckonců není čas nic vymýšlet. Taky to mohl být Rus. Díky bohu, že je to náš!

M: Dokážu si představit, co se ti asi honí hlavou, když tě tam vidím. Ze světnice jsou slyšet hlasy dětí, ale žádný mužský hlas. Zároveň na mě začíná všechno dopadat, hlad, únava, cítím oschlé rty. "Neměla byste trochu vody?"

A: "Ale ano, počkejte tu chvíli," jdu pro vodu do kuchyně.
"A stoupněte si pod střechu, ať na vás nelije," ještě ho vybízím. Za chvíli se vracím s plecháčkem z kuchyně.
"Nalila bych vám čaj, ale kde ho teď vzít? Tak snad vás aspoň horká voda zahřeje," podávám mu hrnek, z něhož se kouří.
Prohlížím si ho během té doby, co pije. Je mladší než já. Už ne kluk a ještě ne zralý muž. Pookřívá a působí veseleji.

M: "Jste moc hodná, děkuju." S vděčným úsměvem si stoupnu do sucha a čekám u dveří, než se vrátí. Pak si od ní beru hrnek a cítím, jak mi hned pookřívají ruce. "Počkejte, něco mi došlo," zamyšleně se zamračím a chvíli po něčem šmátrám v kapse kabátu. Jak to najdu, vtisknu jí do ruky malý plátěný sáček a usměju se. "Káva - až z Ameriky."

A: "To... nejde. Za trochu vody?" zdrahám se přijmout kávu, kterou mi podává. Kdy jsem ji pila naposledy - před rokem? Už ani náhražka vždycky není.
"Vezměte si ji zpátky, byla bych vám dlužna...."

M: "Nechejte si ji, máme svoje příděly.." Vezmu její ruku do své a sevřu ji okolo sáčku. "Brzy už bude čas slavit..."

A: Dívám se zkoprněle na svou ruku v té jeho. Jak je to jen dlouho, co jsem zažila dotek pevné mužské ruky? 3 roky, co muž musel jít...
Koukám na vojáka a v jeho očích vidím víru, že už se všichni dočkáme opravdového jara.
"Tak dobře. Moc děkuji a doufám, že se u nás budete cítit dobře. Nebo aspoň lépe, než venku," a také se už na něj maličko usměju.

M: "Tím si jsem jistý, ještě jednou vám moc děkuji za všechno." Konečně pustím její ruku a vrátím jí prázdný hrnek. U sboru sice slouží plno hezkých holek, většinou právě jako spojařky nebo zdravotnice, ale moct si prohlédnout ženu v civilu, navíc tak atraktivní je pro mě k nezaplacení.

A: "Rádo se stalo, pane..." marně lovím v paměti jeho jméno. Určitě to řekl a já mám trapas. Proč se červenám...?

M: "Svobodníku," vypadne mi z pusy úplně automaticky, jak to mám nadrilované, a nejdřív mi vůbec nedojde, že máš na mysli jméno. Pak si ale uvědomím, jakou jsem vypustil hloupost a cítím, jak mi začínají hořet tváře. "Tedy.. já.. jsem Martin."

A: Směju se.
"Dobře Martine, ale svobodníku vám říkat nechci a Martine nemůžu. To bych přišla do řečí. Co navrhujete?
Jste na malém statku u Nováků. Já jsem Alžběta Nováková" a podávám mu ruku, teď už oficiálně a na znamení vstřícnosti a spolupráce.

M: Nabídnutou ruku pevně, ale přitom jemně stisknu. "Těší mě, jsem Martin Jaroš. Snad vás neumažu," sklouznu pohledem ke
své ruce, kterou pořád držím její. "Neměli jsme ještě čas ani na to se upravit." Dodám trochu omluvně.

A: "To je pochopitelné. Těší mě, pane Jaroši," tiskneme si ruce.
"U nás si snad odpočinete a načerpáte nové síly", snažím se jej povzbudit. Má jasné oči a i přes to strniště na mě hledí muž plný života. Co jen způsobuje tu chuť žít, nevzdat se? Já musím - mám děti. On může...

M: I když to trvá jen okamžik, vychutnávám si to, jako bychom tam stáli celou věčnost. Ten příjemný hlas, něžný dotek a už jen přítomnost tak krásné ženy tak blízko! Za tohle stojí za to bojovat - abychom si mohli naplno vychutnat znovunabytou svobodu.

M: "Určitě ano..." pousměju se a na okamžik uhnu pohledem někam za vesnici. Z dálky jsou občas ještě slyšet výbuchy granátů. Skoro okamžitě se mi ale podaří odtrhnout od vzdáleného rytmu dělostřelby a očima se vrátím k tobě. I přes všechen strach, který musí prožívat, a těžkou práci vidím před sebou krásnou a zdravou ženu, od které najednou nemůžu odtrhnout oči.

A: Koukáme chvíli na sebe.
"Raději jděte už pro ostatní, ať nemoknou někde v lese. Otevřu mezitím vrata do dvora i do stodoly. Jakou techniku máte?" uvažuji kam zaparkovat vozy a další vybavení.

M: Zamyslím se a rychle se to snažím spočítat. "Štábní jeep a pak asi pět menších náklaďáků, ale ty se rozmístí různě po vesnici." Cítím, jak mě na rameni tlačí řemen pušky, takže si ji zase srovnám.
"Snad se ještě uvidíme," usměju se na tebe.

A: "Takže jedno auto? Vešly by se tři určitě. Mohou parkovat vedle stodoly, místo tam je. Pokud byste potřebovali mít něco u sebe, tak ať to můžete mít na očích a bez rizika, že to přiláká nezvané hosty, " uvažuju nahlas. "A nezdráhejte se, na upejpání není vhodná doba," houknu na něj naoko.

M: S úsměvem přikývnu na srozuměnou. "Tak zatím!" naznačím rukou salutování a vyrazím rychlým krokem k jednotce.

A: Hledím za ním jak kvapem odchází. Snad se ještě uvidíme... Zamyslím se, ale vzápětí se vzpamatuju a zaplaším představy. Já, vdaná ženská, sním o románku jak mladá holka! Za pár dní bude pryč.

M: Na místě zjišťuju, že se podařilo po vesnici rozmístit celou jednotku. Do jedné boudy u vedlejšího stavení se umístily vysílačky a důstojníci pro sebe sehnali i pár volných pokojů.
Podávám hlášení, ale přitom mně myšlenky pořád odbíhají mimo. V hlavě se mně mísí plno různých pocitů - tak dlouho jsem nebyl se ženou! Ale tentokrát v tom možná cítím i něco víc. Naštěstí po chvíli přichází rozkaz k přesunu do vesnice, takže se aspoň na chvíli donutím myslet na něco jiného.

A: Otevírám vrata a vracím se mlčky do světnice. Starší Liduška už oškrábala brambory k obědu. Budou s kysaným zelím a cibulkou. Posilní a zasytí nás to. Potom zajdeme na mladé kopřivy pro housata i pro nás. S vajíčkem jsou výborné. Díky za ty dary! V kapse zástěry mě tíží sáček s kávovými zrnky - ten voňavý dárek. Bylo to od vás milé, pane Jaroši, v duchu se usměju.

M: Po nastěhování máme konečně chvilku oddechu, takže toho všichni využívají - kouří se, na vařičích se ohřívá káva a někteří
ještě procházejí vesnici kvůli možným ukrytým Němcům. Osobně využiju toho, že jsem v suchu pod střechou a rychle si vykartáčuju aspoň nejhorší špínu z uniformy. Pak jen skočit k pumpě pro trochu vody do lavoru a oholit se.

A:Jdu poklidit dobytek a pozoruju cvrkot na dvoře. Asi patnáct mužů se ubytovalo ve stodole, line se odtamtud vůně kávy, útržky hovoru, několik jich postává pod střechou a kouří. A zrovna dvorem k pumpě prochází můj nový známý.
"Dobré odpoledne pane Jaroši. Vidím, že se kouří venku, to jsem ráda. Prosím můžete i všechny ostatní o to požádat? Jen pro jistotu," snažím se připomenout to nejdůležitější. Ale také chci využít možnost k hovoru.

M: "Dobré dopoledne. Pořád si nemůžu zvyknout na to oslovení," neubráním se úsměvu, když vidím novou známou.
"Vyřídím jim to." Díky troše volného času už zase vypadám jako člověk, oholený, vykartáčované holiny i uniforma.

A: "Děkuji vám. Mohu se zeptat? Jak dlouho jste v armádě?" napadlo mě najednou. Určitě už toho mnoho zažil.

M: Zamyslím se. "Už to bude přes rok. Ke sboru jsem se přidal, když osvobodili Volyň. Chtěl jsem se konečně podívat až do Československa."
Jak o tom vyprávím, vybavují se mi znovu všechny ty okamžiky. Nejdřív Rusové, pak německá okupace a při osvobození zase Rusové, naštěstí i s krajany.

A: Zadívám se kamsi do dálky: "na frontě žádný den není stejný, že?"
Myslím na všechny ty mrtvé z posledních let.

M: "Těžko se to vysvětluje, ale nakonec se to všechno slije a jeden nakonec otupí. Pokud tedy přežije první dny," pousměju se, i když se do toho vkrade hořký podtón. "Vzpomínám si na první nasazení na frontě, když se ozvala děla asi tak, jako jsou slyšet teď, skočil jsem do příkopu u cesty a mazáci se mohli potrhat smíchy," snažím se to odlehčit.

A: "Ano, všichni jsme si museli zvyknout na to, co zvykem nebývalo," ztěžka si povzdechnu. Nesměju se.
"Německé nápisy, německé školy, německé... všechno. Táhne se to. Bojím se, abychom se té svobody dočkali, " sype se ve mně pomalu to, co se kdesi hluboko hromadilo.

M: "Už to nebude dlouho trvat. Němci se sice brání, ale přitom se tlačí na západ. Chtějí k Američanům. Vy už tu budete mít každou chvílí po boji," usměju se povzbudivě, i když nevím, jestli to pomůže.

A: "No, lidi tady už pomalu ztrácejí naději. Těžko si zvyknout, ale... jen tak se dá žít - zvyknout si, přizpůsobit se. Kéž byste měl pravdu, Martine... Totiž pane Jaroši!" hrkne ve mně.

M: Trochu se začervenám a pousměju se. "Líbí se mi, když mi tak říkáte." o něco ztiším hlas. Cítím zvláštní, ale příjemnou směs různých pocitů, je to po takové době něco úplně nového.

A: "Promiňte, je mně to trapné, co by si o mě lidi pomysleli," kroutím se jak žížala v kaluži.
"Musím jít nakrmit náš dobytek," snažím se se z trapné situace vyklouznout.
"Kdybyste něco potřebovali, zaklepejte u nás na dveře," ještě se v chůzi otočím a usměju se.

M: "Myslíte támhleti?" očima sjedu na ostatní vojáky a na rozdíl od tebe trochu pookřeju. "A kdybyste něco potřebovala vy, víte, kde mě najít."
Úsměv ti oplatím a jak odcházíš, pustím se do pumpování a odnáším vodu k ostatním.

A: "Jak to myslel - kdybych něco potřebovala já!" přemýšlím v duchu a trochu se mračím.
Přece ho nenechám pracovat v hospodářství. A ne, o jiných možnostech ani neuvažuji! I když... Vkrádá se mně na mysli vzpomínka, pohled, na jeho rty - tak svěží.

M: Taky pořád nevím, co ve tvé přítomnosti cítím. Není navíc vůbec lehké na to přijít. Z myšlenek mě ale možná i trochu milosrdně vytrhne služba - čeká mě až do jedenácti sezení u radiostanice na štábu.

A: Hodím to za hlavu a jdu. Housatům kopřivy, pašíkovi šrot, stračeně první trávu.
"Jen si dej, holka, to zelené už bylo potřeba, viď? Stůj hezky, hodná!" poplácávám kravičku a sedám si na stoličku, abych ji podojila. Mléka přibývá, protože je už i zelená tráva. Vida, bude dost pro nás všechny a ještě určitě zbude. Něco mě napadá. Odlívám část mléka do plecháčku a jdu ke stodole. Sotva se objevím ve vratech, zvedne se můj známý a setkáme se pohledem.
"Máte pravdu, také něco potřebuji" říkám a podávám mu hrnek s mlékem.
"Potřebuji vam oplatit laskavost. Tu kávu. Vezměte si..."

M: Usmívám se a zamířím rovnou k tobě. Máme relativní klid, protože část osazenstva je ve službě a ta druhá spí. Dokonce to byla celkem příjemná náhoda, že jsem se probudil tak brzy. "Moc vám děkuji," vděčně si vezmu hrnek a rovnou se napiju.
"To jste si neměla dělat škodu." Podívám se na tebe, ale znovu upiju.

A: "Nebojte se, dětem to neberu. Začíná jaro a mléka přibývá. A dobrého jídla není nikdy dost," vysvětluji. "To máte na posilněnou do boje. Jak to vlastně vypadá? Co máme čekat a za jak dlouho?" začíná na mě zas doléhat stupňující se vážnost sílících bojů.

M: "Nesmím o tom mluvit," sklopím oči a instinktivně si otřu pusu do rukávu, i když se to v takové společnosti nesluší. "Ale blýská se na lepší časy.. a blýská se o kus dál než včera" dodám na uklidněnou s potutelným úsměvem a pak se podívám směrem, odkud byla předtím slyšet dělostřelba.

A: "Co máme dělat? Jak mám ochránit rodinu? Kdo mi má poradit, když ne vy?! vyhrknu se slzami v očích. Všichni jsou na jedné lodi, ale nahromaděný stres chce ven.

M: Tvá reakce mě překvapí, i když ji nevidím poprvé, pořád ale úplně nevím, co se na to dá odpovědět. Na okamžik přemýšlím, jestli tě nemám obejmout.
"Starejte se o rodinu a o usedlost. Hlavní je mít co jíst, střechu nad hlavou máte."

A: "Co když přijdou boje ale až sem, co pak?" začínám mít opravdu strach. "Vždyť i vy jste zde kvůli tomu."

M: "Tady by se už bojovat nemělo, fronta se posunu-" zaseknu se, protože jsem si pustil pusu až moc na špacír. "Ale kdyby náhodou, sbalte si jídlo a něco teplého na sebe a zmizte, než to přejde."

A: "Ale kam utéct? Sklep nemáme. A kdyby - nechci, aby nás to zasypalo," přemýšlím nahlas.

M: "Někam do lesa a směrem od výbuchů, víc vám poradit nedokážu."

A: "Dobrá. Aspoň tak. Do lesa se tanky snad neodváží," cukne mně koutkem. Ne nadarmo si o mně někteří ze vsi klepají na čelo.

M: "V kopcích se jim moc nelíbí," taky se neubráním úsměvu. "Asi bych měl jít, aby si velení nemyslelo, že se flákám," pousměju se omluvně, když ti vtisknu do ruky prázdný hrnek. Dám si přitom záležet, aby se mé prsty lehce otřely o tvé. "Snad se nevidíme naposledy."

A: "Mamí," volá naše nejmladší a běží za mnou.
"Určitě ne, mám taky naspěch, děti si mě žádají," omluvně vysvětluji. Beru hrnek a ... Cítím elektrizující dotek jeho - tvých - prstů. Zdálo se mně to nebo jsi mě jimi trochu pozdržel? Plaše ti pohlédnu do očí a po chvíli uhnu pohledem.
"Pojď, Aničko, pojď do tepla," odvádím dcerku do chalupy. Na zápraží mně to nedá a ohlédnu se.

M: Ještě ti věnuju rychlý úsměv, než se vrátím do stodoly pro věci a přesouvám se zpátky na stanoviště. Na štábu je mnohem živěji než obyčejně a z toho, co vyslechnu, vyjde najevo, že se připravuje nový útok, který půjde tentokrát z druhé strany. Štáb se tedy má přestěhovat o kus dál, aby udělal místo bojovým jednotkám.

A: Doma svolám rodinu k sobě: "děti, kolem se bojuje, možná, že už brzy budou Němci pryč. Musíme být všichni stateční. Pan Jaroš, který bydlí s ostatními vojáky v naší stodole, říkal, že kdyby to bylo potřeba, ať si vezmeme jen jídlo a něco teplého na sebe a utečeme do lesů. Pojďte, pomůžete mně nachystat potřebné věci, ať jsme připraveni."
Nejmladší Anička začíná plakat: "já se bojím!"
Přivinu ji k sobě: " neměj strach, jsem tu s vámi a bylo by to jen na chvilku. Bude to ohromné dobrodružství, uvidíš," povzbudivě se na dceru usmívám, ale lehko mně není.

M: Velitel dává starostovi pokyny o vyklizení vesnice kvůli nástupu jednotek k nadcházejícímu útoku a ten to tlumočí místním. Celá jednotka mezitím stráví celý den stěhováním velitelského stanoviště do provizorních postavení za vesnicí a k večeru je už z dálky slyšet rachot náklaďáků a tankových pásů. I když mám plno práce, i tak mi myšlenky sklouznou k ní - tobě a tvé rodině. Snad si vezmou ty rady k srdci a někam zmizí.

A: Venku se něco děje, auta od stodoly odjíždějí, na dvoře je najednou rušno. Vyjdu na zápraží a snažím se zorientovat.
"Promiňte, co se děje?" zastavuji jednoho z vojáků mířícího ven ze dvora. Ten ale křičí cosi dozadu na jiného a spěchá pryč.

M: Starosta má co dělat, aby stihl oběhnout všechna stavení a předal informace o evakuaci. Někteří obyvatelé se už neochotně stahují do lesů v okolí. Zatím ještě do pozdního odpoledne kopeme zákopy a opevňujeme spojovací ústřednu. Spolu s našimi tanky se ozývá z druhé strany i nepřátelské dělostřelectvo. Němci se totiž nějak dozvěděli o plánovaném útoku a na přivítání spustili palbu, která je čím dál přesnější.

A: "Haló, řekněte mi, co se chystá," volám za ním a vybíhám na silnici. Ale to už vidím přibíhat mladého souseda: "paní Nováková," nemůže popadnout dech, "musíme všichni okamžitě pryč, jedou sem tanky, teď byl u mě starosta. Seberte děti, něco k jídlu, obléknout, peřinu a ven! Naši běží do lesa za potok, na ty kopce se tanky nedostanou."
"Bože můj, kolik máme času, Tondo?" snažím se zachovat rozvahu.
"Těžko říct, ale čím dříve budeme pryč, tím lépe. Otálet není kdy," a běží za manželkou.

M: "Adam 3 příjem, zkouška spojení, přepínám." Okolo se mísí různé zvuky a hlasy, stejně jako vždycky předtím. Velitelé křičí povely, vojáci se sbíhají na stanoviště a zároveň kontrolujeme spojení. Další od nás nedávno položili telefonní kabely k jednotlivým jednotkám. Sem tam ještě zahlédneme nějakého civilistu, ale postupně už všichni zmizí, protože několik granátů už přistálo těsně od vesnice.

A: Taky běžím za dětmi a ve dveřích udýchaně spustím: "je to tady, teď se všichni teple oblékneme, každý si vezmete svou tašku s věcmi a půjdeme s ostatními do lesa."
Nejstarší syn Franta chce vědět více: "jak dlouho myslíš, mami, že tam zůstaneme?"
"To nevím. Snad jen pár hodin, možná pár dnů. Ale my to spolu vydržíme," snažím se děti povzbudit.
"A teď už pojďme," pobízím je k odchodu.

M: Nevím přesně, co se děje, ale podle hluku Němci asi zaměřili vesnici a teď ji zasypávají municí. "Sakra, ztratili jsme spojení s třetí rotou, asi to zas odnesly kabely." Hlásí mi kamarád z vedlejší stoličky.
"Už jdu, dneska jsem na řadě," pokrčím rameny a vstanu. Rychle nahodím opasek, vezmu do ruky pušku a vyběhnu zákopem ven z ústředny.

A: Zavírám dveře, kvapem odcházíme. Střelba se blíží. Je mně úzko, ale snažím se to před dětmi nedat najevo. Pevně věřím, že to naše vesnice zvládne. Myslím na zvířata ve chlévech, ale nezbývá, než je tam zanechat. Na silnici se naposledy ohlédnu a snažím se potlačit slzy.

M: Celkem rychle se stmívá a mezi stromy jen postřehnu nějaké odlesky - některý z domů asi dostal zásah a začal hořet. Jen si narazím čepici víc na hlavu, abych ji neztratil, a plácnu sebou na zem. Teď už mě jen čeká plazení podél vedení, dokud nenajdu poruchu.

A: Stodola už je prázdná. Cestou mlčky přemítám, kde je asi Martin. Vidím zas ty jeho oči, vybavuji si dotek jeho prstů. Co když…? Ne! Všichni to přečkáme a nakonec se zas uvidíme! Nechci si připustit nic jiného.

M: Musím se každou chvíli protahovat nějakým křovím a na řadě míst je pořád bahno. Zatím je ale šňůra všude v pořádku, takže musím pokračovat. Když nedaleko od sebe najednou uslyším nějaký šramot, ztuhnu a instinktivně beru do ruky pušku.

A: Jsme na místě. V lese se nás sešlo více rodin z naší osady. Zdá se, že za potokem v hustém stromoví a na kopci jsme v aspoň pomyslném bezpečí. Už se stmívá a je chladno. Naštěstí už ale neprší a taky nefouká. Všichni jsme se zmáčkli k sobě a děti jsem přikryla aspoň trochu jedinou peřinou, kterou jsme zvládli vzít s sebou.

M: Chvíli tam nervózně ležím, ale pak mi dojde, že se sem nepřátelé nemohli tak rychle dostat.
"Je tu někdo?" zašeptám v obavě, abych nenarazil na nějakou moc aktivní spojeneckou hlídku. Rozhlížím se a snažím se v té tmě něco vidět.

A: Už na půl oka spím, když opodál zaslechnu v křoví šramot. Ztuhnu a naslouchám zvukům lesa ve tmě. Támhle to bylo! A teď znovu!

M: Zopakuju tu tichou výzvu a dál radši ležím na místě, nechci se nechat zastřelit od nějakého nervózního nováčka.

A: Je to hlas!
"Je tu někdo?" ozývá se z nedaleké smrčiny.
Je mně povědomý. Pomalu se zvedám, jdu blíž a přiškrceným hlasem se ptám: "kdo jste a co chcete?"

M: "Alžběto?" vydechnu překvapeně, ale ten známý hlas mě potěší. Rovnou i zajistím pušku a odložím ji.

A: "Martine?" vydechnu údivem i úlevou. Ve tmě vidím tvou postavu kousek přede mnou. Rozběhnu se k tobě a padnu ti do náruče ani nevím jak.

M: Stáhnu tě k sobě na zem a pevně tě obejmu. Od toho plazení jsem celý špinavý, ale je mi to úplně jedno. Teď jsme jen my dva a všechno ostatní přestává existovat.

A: Schoulím se k tobě a nejsem chvíli schopna slova.

M: Slova nejsou nutná. Moje rty instinktivně najdou ty tvé a spojí je v dlouhém polibku. Jsou v něm cítit všechny ty zadržované pocity.

A: Jemně mi zvedneš bradu a políbíš mě. Ach bože! Unáší mě vlna omámení. Vnímám jen tebe, tvé doteky a polibky mě uklidňují.

M: Další polibky jsou čím dál víc potřebnější a i vášnivější. V prvním okamžiku si říkám, co to sakra dělám, ale poddám se tomu a přitom se přesouvám pomalu na tebe.

A: To není správné, honí se mně hlavou. Vždyť jsem vdaná... Vdaná nebo vdova? Nevím. Už dlouho ne a cítím se na všechno tak sama! Už nechci… Teď tu jsi ty a já tvým horkým polibkům nedokážu odolat. Tomu ostrůvku lásky a bezpečí uprostřed nekonečného období strachu.
Cítím jak se ke mě tiskneš celým svým tělem a začíná nad námi přebírat vládu dlouho neukojený chtíč.

M: Polibky tlumí všechny případné vzdechy a jedinými našimi zvuky tak je občasný šramot listí a větviček. Touha a potřeba lidského kontaktu ovládne moji mysl, když ti mé zvědavé prsty pomalu vyhrnují šaty výš.

A: Rozepínám ti uniformu a vytahuji košili z kalhot. Třesu se chladem, ale i vzrušením.
Oba nás kryje můj rozepnutý kabát, takže jsou naše těla v relativním teple. Spodní lem šatů už máš někde u boků a rovnou ti stahuju i spodní prádlo.

A: Chytnu ti ruku, když mě svlékáš z kalhotek. Najednou znejistím...

M: Podívám se ti tázavě do očí a znovu spojím naše rty..

A: Ve tvém pohledu vidím něhu, má nejistota se pomalu rozplývá doztracena. Poddávám se ti a toužím po tobě. Být ti co
nejblíže, to chci!

M: Rukou vklouznu mezi nás a rychle si poradím s knoflíky na poklopci. Tolik toužím po tom dlouho odpíraném spojení.

A: Cítím jak mě tlačíš v rozkroku. Chvěji se touhou, sahám ti do trenek a ty jsi tak nedočkavý...

M: Jsem plný síly, a jak mě osvobodíš, hned do tebe pomalu vnikám..

A: "Chci to! Ach!" neudržím se a tiše ti vzdychnu do ucha.
Konečně! Konečně jsme v sobě. Tisknu se k tobě, poddávám se ti, kolena široce od sebe.

M: "Ách!" vydechnu, když do tebe vklouznu celý, a cítím, jak mě svíráš. Tváře ti vezmu do dlaní a s dalšími polibky proti tobě začínám přirážet.

A: Tvá nedočkavost pomalinku polevuje a my se na sobě vlníme a užíváme si vzájemnou blízkost. Milujeme se...
Líbám tě na krku, na uších, kam dosáhnu.

M: Naše těla se nakonec úplně propletou a vychutnáváme si jen přítomnost. Laskáme se rty a užíváme si naše těsné spojení, kterým se oba vedeme k vrcholu.

A: Vískám tě ve vlasech, hladím tě po tvářích a sjíždím ti oběma rukama na zadek. Tisknu si tě do sebe a drtím si tvým tělem to nejcitlivější místo v rozkroku.

M: Přizpůsobím ti tempo, ale přirážím ještě prudčeji než předtím. Tiše oddychuju a cítím, že můj vrchol je už tak blízko...

A: Dusím své vzdechy v sobě, zrychlujeme... už se blíží chvilka, kdy vykřiknu a nepůjde to zadržet.
"Ještě chvíli. Ještě... Už to bude, " sténám ti do ucha.

M: "Tiše lásko.." Držím tě zase za tváře a tlumím naše steny a vzdechy v hlubokých polibcích. Stačí už jen pár přírazů a konečně tě plním.

A: Propínám se do luku, hlavu mám v záklonu, když přichází moje chvilka.
"Ach, Martine, aaach!", nezadržitelně vzdychám, když jsem na vrcholu své rozkoše.

M: Naposledy se proti tobě prohnu a pak na tebe jen vyčerpaně padnu a lapám po dechu. Cítím, jak se mi chvěje celé tělo. Konečně se uvolnilo všechno, co jsem dlouhé měsíce držel v sobě.

A: Zmalátním ve stejný okamžik, kdy odeznívá i tvé vzrušení. Choulím se k tobě, líbáme se a já cítím takový příval lásky, až srdce usedá.

M: Postupně konečně přicházím k sobě a polibky jsou znovu o něco jistější. Trávíme tam spolu ještě nějakou dobu, dokud konečně naplno neudeří chlad.

A: Tak ráda bych se k tobě ještě tulila a vychutnávala si ten společný okamžik! Ale začíná se hlásit čím dál větší chlad pokročilé noci.
"Miláčku, bylo to tak nádherné!" šeptám ti do ucha.

M: "Bylo to úžasné," vydechnu a usměju se. Zároveň se ale ozývá smysl pro povinnost i to, že zkrátka můžu mít pěkný problém. "Budu už muset jít," dodám neochotně s tichým povzdechem.

A: "Rozumím tomu," povzdechnu si, ale chápu to.
Oblékneme se. Políbím tě na rozloučenou a vážně na tebe pohlédnu: "slib mi, že na sebe dáš pozor."
"Teď už mám strach i o tebe," sklopím oči.

M: "Nic se mi nestane," pousměju se na tebe a prsty ti naposledy přejedu po tváři. "Opatruj se."
Naposledy ti zamávám do tmy a jdu si lehnout ke spícím dětem. Se vzpomínkou na tebe usínám po chvíli také.