Den pomalu ustupoval soumraku. Usmívala jsem se pro sebe a pozorovala, jak vítr honí po ulici první známky podzimu. Byl to jeden z těch večerů, kdy šálek s něčím teplým k pití, příjemná kavárna a přítomnost ženy, kterou miluješ, je všechno, co potřebuješ ke spokojenosti. Odtrhla jsem pohled od okna a usmála se přes stůl na ni. Vrátila mi úsměv a řekla: "Tohle je skvělé místo." "Je. Ráda sem chodím je tu klid," řekla jsem a pohodlněji se usadila na židli. Uvelebila se taky a za chvíli už jsme si příjemně povídaly. Seděla naproti mně, zaučovala mě v práci a tohle bylo naše první společenské setkání mimo kancelář. Tady, bez zvonění telefonů a šustění papírů, které by rušilo, jsem se přistihla, že ji sleduji s intenzitou, která mi působila potěšení. Zatímco mluvila, prohlížela jsem si její krátké a mírně prošedivělé vlasy, zdravý lesk její pleti, nedotčené líčidly, jak půvabně přivírala oči při smíchu, její bílé zuby mezi nádhernými rty. Nebyla krásná jako modelka, ale podle mě byla prostě skvělá. Obstarala většinu rozhovoru sama a to mi vyhovovalo. Jenom jsem seděla v pohodlí své židle a sledovala ji přes hrnek s kafem. Přišlo mi legrační, že vlastně celou dobu neřekla vůbec nic důležitého nebo hlubokomyslného. Její škádlení bylo spíš nervózní než odhalující a to mi řeklo něco víc o tom, jaká je. Nikdy jsem ji nepovažovala za zranitelného člověka, ale tohle byl důkaz. Prsty si občas prohrábla vlasy, pak zatápala po svém hrnku a ruku hned zase vrátila do vlasů. Dívala se na mě, častěji než na auta za výkladem. Uvědomila jsem si, že její neklid ve mně probouzí něhu. Chtěla jsem vzít její neklidné ruce do svých a říct jí, že nemá důvod cítit se nepříjemně, ale to bych překročila hranici, za kterou jsem ještě nebyla připravená vstoupit. Za chvíli přerušila svou nervózní samomluvu o práci a jiných hloupostech a zadívala se na mě. "Na co myslíš, co? Nikdy jsem tě neviděla tak... ztichlou." "No..." zamumlala jsem "Totiž, já, teda... o nic nejde." Neodradila jsem ji. "Já... myslím, že bych si měla jít napudrovat nos," řekla jsem, s rozpačitým úsměvem a ruměncem na vzestupu. "OK. Ale já tu budu, až se vrátíš," řekla se zábleskem humoru v očích i hlase. "Tím jsem si jistá," odpověděla jsem a přidala mírně přihlouplé uchichtnutí. Utekla jsem na toalety a horečně vymýšlela způsob, jak odolat třetímu stupni výslechu, na který se očividně chystala. Nemusela jsem jí říkat pravdu. Věděla o mé "alternativní sexualitě" a zatím ji to nevadilo. Jenže říct jí, že se mi líbí, že jsem se do ní dokonce zamilovala, by mohlo definitivně zničit naše přátelství. Pokud jsem věděla, jí ženy nevzrušovaly. I když pár jejích slov mohlo vzbuzovat jakýsi stín naděje. Takže jsem se musela rozhodnout - říct jí to naplno, nebo zvolit nějakou míň přímou cestu. Cítila jsem se statečně, ale ne šíleně. Takže jsem se rozhodla hrát to na jistotu. "Jsem tu," oznámila jsem a sedla si znovu na židli. "To vidím," smála se. "Tvůj nos vypadá skvěle." "Ale jdi," zahihňala jsem se a plácla jí přes ruku. "Takže? Proč ty vytáčky, o co jde?" "No, víš já... Prostě jsem udělala něco bláznivého. Trošku se stydím o tom mluvit, " odpověděla jsem a zase začala červenat. "O jé, něco šťavnatého. Tak do toho." "Díky, že máš tolik pochopení pro moje trable...," zavrčela jsem. "Kdykoliv," odpověděla s rozpustilým úsměvem. "Prostě, asi jsem se zamilovala - bez šance," prohlásila jsem váhavě. "Bez šance? Proč si to myslíš?" zeptala se a uvelebila se ve své židli. Přišlo mi legrační, jak byla v pohodě tam, na "druhé straně" fronty. Pozorně mě sledovala a prsty nechala klidně ležet na desce stolu. "Bez šance, protože ona je heterosexuální," odpověděla jsem mírně. "No," řekla s úsměvem. "Myslela jsem, že ses rozhodla, že se ti nic takového už nestane." "To jsem si opravdu myslela, ale tohle je něco jiného. Nikdy jsem nepoznala někoho jako ona... navíc je pro mě moc stará, heterosexuální a ještě k tomu nemá zájem. Prostě všechno je naprosto perfektní," ušklíbla jsem se. Potichu se zasmála a zakroutila hlavou. "Jak víš, že nemá zájem? Ptala ses jí?" "No, ne. Nebyla jsem si jistá, jak by to přijala a nechtěla jsem ohrozit naše přátelství. Bojím se, že bude znechucená." "Hm, ví, že jsi lesbička?" zeptala se. "Jo, ví. A nikdy jí to nevadilo, aspoň pokud vím," řekla jsem, celá roztřesená. "Takže?" řekla, jako kdyby bylo úplně jasné co mám dělat, a jenom já to neviděla. "Takže co?" zeptala jsem se, celá nervózní. "Takže... jsi krásná, inteligentní, veselá, milá... Jestli tě ta žena zná dost na to, aby si toho všeho všimla, byla by blázen, kdyby tě vyhnala aniž by tomu dala šanci." Seděla jsem v šoku, úplně beze slova. To byla úplně jiná odpověď, než jsem čekala. Potěšilo mě to a zároveň zmátlo. Rozhodla jsem se zatlačit ještě víc. "No, ale ještě je tu pořád ta věc s penisem..." "Prosím?" zeptala se. "Teda spíš to, že ho nemám, "řekla jsem a zase se přihlouple zachichotala. "Aha, tohle," řekla. "Nevím, co by ti řekla ta tvoje přítelkyně, ale pro mě je láska spíš věc duše než těla." "To je úctyhodné," vypadlo ze mě, "ale nerealistické. Vážně mi chceš tvrdit, že kdyby k tobě přišla nějaká žena a řekla ti, že se do tebe šíleně zamilovala, že bys neřekla ani náhodou, neotočila se na podpatku a neodešla? Myslím, že každý si někdy představuje, že to zkusí. Taky se mi párkrát líbil nějaký kluk, ale to jsou všechno jenom představy. Nevěřím, že bys to opravdu udělala - překročila čáru mezi sněním a realitou." "Nikdy jsem nebyla v takové situaci, takže nemůžu říct jistě, co bych udělala. Ale kdybych ji dobře znala a bylo mi s ní fajn, dala bych tomu šanci. A upřímně, urazilo by mě, kdyby mě měl někdo rád a nikdy mi to nedal najevo." Měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil do hlavy. Nemohla jsem vydat ani hlásku. Prostě jsem jenom seděla, žmoulala hrnek a snažila se dostat tep pod kontrolu. Věděla jsem, že jestli jí to chci říct, je tohle nejlepší okamžik, ale úplně jsem zkameněla. "Asi bysme měly jít. Vypadá to, že chtějí zavírat," řekla a přitom sbírala svojí bundu a tašku. "Co? Jo...," zamumlala jsem. Myšlenky se mi míhaly hlavou. Mám? A když ne, strávím celý život pochybováním a výčitkami? Tohle byl okamžik, na který jsem čekala od té doby, co jsem ji poznala a když konečně přišel... nemohla jsem se hnout. Posbírala jsem všechny síly a vrhla se konečně do akce. "Počkej." Řekla jsem, možná trochu moc nahlas. Trošku nadskočila a zase si sedla. "Co je?" zeptala se udiveně. "Já, hm... sakra," zamumlala jsem, ve snaze uklidnit se natolik, abych mluvila souvisle. Zkusila jsem to znovu. "Jsi to ty," vylezlo ze mě, aniž bych odtrhla oči od usazenin na dně hrnku. "Já jsem co?" nechápavě se zeptala, zřejmě aby to bylo ještě těžší. "Jsi to ty, ta láska bez šance. Chci říct... sakra, to je jedno, jdeme," rychle jsem dodala a sáhla po peněžence. "Počkej," řekla jemně a zadržela mou ruku. Dívala jsem se na ni a viděla sebe jejíma očima. Vyděšenou holku plnou strachu a bolesti. Na její tváři se míchal soucit se zmatkem, ruku nechala na mé tak dlouho, že mi to připadalo jako věčnost. "Chceš říct, že já jsem ta žena, o které jsme mluvily dnes večer?" řekla. Byla to napůl otázka, napůl prohlášení, jako by se zároveň ptala i odpovídala. Povzdechla jsem si a kývla hlavou. "To je v pořádku. Vím, že necítíš to co já, ale tvoje odpovědi ve mně vzbudily naději. Bylo to ode mě bláznivé. Omlouvám se, jestli je ti to nepříjemné, nechtěla jsem." Mlčela a já se cítila pořád hůř a hůř. Světla v kavárně zhasínala a číšník oznamoval, že se zavírá. Podívala jsem se na ní a vstala ze židle. "Měly bychom jít. Jestli chceš, vezmu si taxíka." "Ne, to je v pořádku. Odvezu tě, jestli ti to nevadí." Trochu jsem se vzpamatovala a vyšly jsme ze dveří. Mlčení bylo jako hustá mlha, kterou jsme se brodily k jejímu autu. Moje odvaha rychle mizela, ale ještě jsem posbírala poslední zbytky a zeptala se." Na co myslíš?" "Na milion věcí," odpověděla skoro šeptem. "Hlavně... jsem ohromená a taky.... polichocená." "No, polichocená. To je, jako když ti někdo při rozchodu řekne, je to moje chyba, ne tvoje," řekla jsem zklamaně. Zastavila se a otočila se ke mně, najednou hrozně vážná. "No, to ne. A nenechalas mě domluvit." "Promiň, pokračuj." "Já, kruci. Co na mně můžeš vidět? Mohla bych být tvoje matka. Jsem šedivá, vrásčitá žena středního věku, která nerozumí dnešním mladým... a ty si myslíš, že mě miluješ?" řekla a dala si ruce v bok v jednoznačně deprimované póze. "Ne, já si nemyslím, že tě miluju. Já tě miluju," odpověděla jsem. "A co na tobě vidím? Třeba vřelost, něhu, soucit. Umíš mě rozesmát jako nikdo jiný. Pro mě jsi krásná, naprosto, i s šedivými vlasy... možná právě kvůli nim. Vím jenom to, že když jsem s tebou, jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Chci tě obejmout už ode dne, kdy jsme se potkaly. Cítím se s tebou tak bezpečně a teď cítím, že je toho ještě tolik, co bych o tobě mohla vědět, a já to chci vědět, chci o tobě vědět úplně všechno." Najednou jsem zastavila vodopád slov, překvapená a zaražená svým přiznáním. Opatrně jsem otočila hlavu a podívala se na ni. Oči měla lesklé a plné rodících se slz. "Nikdo mi nikdy neřekl nic takového," řekla, pořád tak potichu. "Nikdy... nikdy mě ani nenapadlo, že řekne." Zvedla jsem ruku a otřela jí slzy z tváře. "Omlouvám se, jestli je ti to nepříjemné, nebo jestli jsem zničila naše přátelství. Nikdy bych ti to neřekla, ale... když jsi řekla, že bys byla uražená a že by bylo správné dát tomu šanci... Nemohla jsem si pomoct. Miluju tě už tak dlouho..." "Neomlouvej se," řekla, vzala moji mokrou ruku do své a jemně ji stiskla. Po chvíli mlčení dodala: "Jenom mě vezmi domů." Kolena se pode mnou skoro podlomila. Začala jsem mumlat nesmysly, chovala jsem se jako blázen a věděla jsem to, ale nešlo to zastavit. Umlčela mě pohledem, ve kterém bylo tolik lásky, že mi nezbylo než ji pevně obejmout. Vdechovala jsem její vůni a cítila závrať z toho, co se děje. Stalo se to. Objímám ženu, kterou miluji tak dlouho, že si ani nepamatuji nic jiného. Zabořila jsem svou tvář do jejího krku, její ruce mě objaly a já slyšela její dech a cítila ho na své kůži. Roztřásla jsem se vzrušením tak, že jediné čeho jsem byla schopná, bylo modlit se, abych neomdlela. S velkým úsilím jsem se od ní odtrhla. Oči měla stále vlhké a tvářila se tak, že jsem měla strach, že se prostě otočí a vzlétne. "Odvez mě domů..." zašeptala jsem a pak jsem jí dala první pomalý a ustrašený polibek. Ta chuť byla sladší, než jsem si kdy uměla představit. Cesta k jejímu domu byla obrovské utrpení. Byly jsme nemotorné, její vůz se sotva sunul a nekonečná řada červených světel nám neustále rozplétala spojené ruce. Pozorovala jsem její tvář celou cestu, hladila jí vlasy, líbala jí na krk... Nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Cítila jsem se tak šťastná, že jsem skoro explodovala do proudu hormonů a adrenalinu. Zahnuly jsme na její příjezdovou cestu, motor naposledy škytl a nastalo tísnivé ticho. Zírala před sebe, v rukou svírala volant, jako by ho chtěla uškrtit. "Nemusíme to dělat, víš to..." zašeptala jsem. "Vím, vím," řekla a otočila se ke mně. "Ale já chci. Jenom se trochu bojím. Už jsem dřív myslela, víš, na to být s tebou. Nečekala jsem ale, že by se to mohlo stát, takže to bylo... bezpečné. Mohla jsem o tom přemýšlet, ale nemusela jsem se starat, co by se stalo, kdyby se to stalo." "Myslelas na to?" zeptala jsem se překvapeně. "Ano, myslela," odpověděla potichu. "Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohla přitahovat žena a znám jiné lesbičky, ale ty... nevím. Je v tobě něco zvláštního, co mě přitahuje a není to jenom zvědavost. Chci abys to věděla. Dělám to, protože chci TEBE, ne jenom jakoukoli ženu. Protože já tě taky miluju už dlouho. Jenom jsem nikdy neměla odvahu ti to říct." Chtělo se mi plakat. Znovu jsem jí políbila. Její rty byly tak hebké, tak teplé. Moje ruce hladily její tvář až se naše jazyky setkaly v tanci tak jemném a smyslném, že se celé mé tělo třáslo vzrušením. Nějak jsme se dostaly až do domu. Nepamatuju si vůbec jak... Vybavím si, jak jsem prvně ležela vedle ní, cítila její teplo, dívala se jí do očí a viděla v nich hořet vášeň. "Nevím, co mám dělat..." zašeptala trochu vystrašeně. "Pššš...", usmála jsem se něžně. "To je v pořádku. Jen mě nech milovat tě." Pokryla jsem její čelo, líce, nos, rty lehoučkými polibky, plnými touhy. Její ruce mě objaly, když můj jazyk značil vlhkou cestu k choulostivé křižovatce jejího krku a ramen. Naskočila jí husí kůže a jemně mi sténala do ucha. Odtrhla jsem se od ní, klekla si na podlahu a přitáhla ji k okraji postele. Vklouzla jsem jí mezi nohy, líbala ji, naše jazyky se svíjely ve vlhku a teple úst, když jsem pomalu začala rozepínat knoflíky jejích šatů. Jednou rukou jsem jí vjela do vlasů, zaklonila hlavu a jemně ji kousala do krku, zatímco jsem jí stahovala šaty k pasu. Byla tak krásná. Zlatá pleť a parfém smíchaný s vůní jejího těla mě naplnil ohromující něžností. Líbala jsem ji až k měkké a hebké pleti uzavřené v hedvábné látce podprsenky. Zuby jsem škádlila bradavky rýsující se přes látku. Hluboce zasténala, prsty mi zabořila do vlasů, zatímco jsem pomalu nadzvedla její záda a rozepla ji. Prsa měla měkká, bradavky malé a růžové... vzala jsem jednu do úst a obkroužila ji jazykem. Nejdřív jemně a pak směleji, jak se zvyšovala její rozkoš a hlasitost jejích slastných výkřiků. Cítila jsem teplo jejího klína, jak se tiskla proti mému břichu a oheň ve mně se rozhoříval stále víc, až už se to skoro nedalo vydržet. Pomalu jsem se zvedla, přitiskla ji zády k posteli, své tělo na její, líbala ji jednou, dvakrát, tisíckrát, když jsem jí svlékala ze šatů. Pomalu jsem sunula své ruce po jejím těle, přes prsa, palci jí hnětla bradavky. Dolů po pevné linii jejího břicha, boků, jemné linii zadečku, sametové pleti stehen. Dýchala stále rychleji a nepravidelněji, nehty mi zarývala do zad. Přestala jsem ji líbat jen abych zašeptala "Miluji tě" a pak jsem jí jemně vjela rukou mezi nohy. Pod látkou jsem cítila horko a vlhko. Pomalu a hluboce zasténala a zvedla boky, ve snaze co nejvíc se přitisknout k mojí dlani. Stáhla jsem jí kalhotky a pomalu se také svlékla. Kolenem jsem vklouzla mezi její stehna a jemně ho tiskla k jejímu klínu. Cítila jsem na kůži teplo a vlhko. Za chvíli jsem byla tak mimo, že jsem mohla jenom zabořit svou tvář do jejího ramene a pevně se k ní přitisknout. "Jsi perfektní," šeptala s roztřeseným dechem. "Bylo to úžasný." Znovu jsem klesala po jejím těle. Moje kolena a stehna procházela její vlhkostí, jak jsem se blížila k podlaze. Jako plátky růži se rozvíjejí, když vítají nové slunce, se moje milenka otevřela, aby přivítala mě. Celou cestu vzhůru jsem lízala a jemně kousala sametovou a voňavou kůži jejích stehen, až jsem se přiblížila až k jejímu klínu. Voněla tak krásně, tak smyslně. Vdechovala jsem tu vůni s takovou chutí, mnohem větší než kdykoli předtím. Moje ruka našla její a stiskla ji pevně, její ruka tiskla mojí se strachem i vášní... a pak můj jazyk našel její poštěváček. Ztuhla a vykřikla leknutím i vzrušením. Nejdřív měkce a pomalu jsem zeširoka pohybovala jazykem nahoru a dolů, jemně. Chutnala božsky. Třásla se a pomalu, monotónně sténala. Mírně uvolnila mou ruku, když jsem přikládala na jemný plamen rostoucí vášně. Bylo to skoro jako bych viděla oheň v jejím těle, šířený mým jazykem nahoru do břicha, dolů do nohou... a pak jsem do ní vklouzla. Vykřikla, a já ucítila její svaly stáhnout se kolem prstů, které ji vyplnily, právě tak, jako se její ruka stáhla kolem prstů, které ji držely. Mé pohyby byly pomalé, hluboké a silné a můj jazyk se třepotal v ohnivé a stále se zvyšující rychlosti. Svíjela se pode mnou v nekontrolovatelných křečích rozkoše a v jejím sténání se začalo rodit moje jméno, křičela ho stále hlasitěji a hlasitěji, na konci s dechem až pak se její svaly pevně stáhly kolem mých prstů, napjala se proti mému jazyku a v tom okamžiku... ztichla. A pak začala záplava. Pevně jsem přitiskla jazyk tam, kde byl a nehnula ani prsty dokud neustoupil poslední stah a pak jsem zvolna pila její nektar v jemných, konejšivých doušcích. Nasycená jsem se zvedla a lehla si vedle ní. Objala jsem ji a dala jí dlouhý, pomalý polibek nasycený její chutí. Když jsem se smála a šeptala její jméno poprvé jako její milenka, měly jsme obě v očích slzy.