Ten večer se konal místní vězeňský karneval. Akce, která se prý konala každý rok, a jak tvrdily dozorkyně, měla uvězněným ženám trochu ulehčit jejich život zde. Ten večer byl pro mně neskutečně těžký.

Všechno začalo tím, že vojandy z Mai-Liny stráže přicházely a postupně odváděly dívky z klecí kolem mně. Já přišla na řadu až jako poslední. To už bylo hodně k půlnoci. Byla jsem unavená a bolela mě záda z toho, jak jsem byla v těsné kleci ohnutá.

Vojandy mě dovedly do sálu, kde jsem prožila už tolik ponížení. Tentokrát tu ale nebyl onen stůl, ale gynekologické křeslo, nějaká dřevěná konstrukce a takové divné kolo. Nejprve mě zavedly k té dřevěné konstrukci. Byla to dřevěná kláda zabodnutá v jakémsi betonovém základu a na jejím vrcholu byla připevněná další, která měla v sobě oka na hlavu a ruce. Na stranách betonového základu pak byla další dvě oka na nohy. Postavily mě k tomu a připoutaly mi nohy pak i hlavu a ruce. Ocitla jsem se tak v postoji, který mě nutil vystrkovat zadek. Protože ale nebyly spokojené s tím, jak ho mám vystrčený, snížily základnu klády a já se tak musela ještě více předklonit a vystrčit svou zadnici ještě více. Navíc mi pak ještě roztáhly nohy, tím, že posunuly oka, ve kterých jsem měla nohy zamčené. Stála jsem tam jak na tržišti otroků.

Všichni přítomní byly už značně podroušení. Přestože jsme byly ve věznici a já tam byla za pašování drog, jedním z nejčastěji konzumovaných přípravků na zlepšení nálady tu byly drogy všech druhů. Dalo se tu sehnat doslova vše. Od marihuany až po heroin. A vězněné ženy si dopřávaly tento večer skutečně plnými doušky. Jak jsem pochopila, byla jsem zlatý hřeb večera. Byla jsem tu jediná běloška, tak jsem pro ně byla exotickým zbožím. A přestože už předtím se všichni bavili mučením ostatních otrokyň Mai-Li, pro mě si schovaly to nejlepší ze svých arzenálů. První na řadě ovšem byla Mai-Li. Přistoupila ke mně se svou milovanou bambusovou rákoskou a začala mě řezat přes vystrčenou zadnici. Jedna rána střídala druhou a já křičela a křičela. Bolest se rozlévala do všech míst mého těla. Měla jsem dojem, jako by mě nebila jen přes zadek, přestože Mai-Li si dávala velký pozor a každou ránu vedla těsně vedle té předešlé a snažila se, aby moje zadnice byla skutečně dobře prokrvená. Mai-Li uměla bít tak, že to příšerně bolelo, ale nezanechávalo to následky.

Kromě jelit jsem od ní nikdy neměla tržné rány nebo nějaké větší zranění. Byla skutečný odborník a navíc i labužník. Jednou mi jedna otrokyně, která byla zavřená v kleci přímo vedle mě, řekla, že Mai-Li by tu už dávno neměla být. Že svůj trest si odkroutila už před deseti lety, ale že odmítla odejít a zůstala dál, protože tady to byl její svět. A skutečně byl. Dav kolem mně šílel a povzbuzoval ji k dalším a dalším ranám. A zároveň při každé další ráně dávaly hlasitě najevo svůj obdiv k jejím schopnostem trýznitelky.

Když byla s mou exekucí spokojená, přistoupila ke mně a zašeptala mi do ucha: "To co tě dnes čeká, jsi ještě nikdy nezažila. Užij si to, možná je to tvoje poslední příležitost." Dostala jsem hrozný strach, že mě zabije. Třásla jsem se nejen bolestí a zimnicí, ale také strachem z toho, co bude dál. Mai-Li mě pohladila po zmlácené zadnici a lehce mi zajela mezi nohy. Pak něco vykřikla a k mé kládě přiběhly dvě pomocnice, které nesly podivné nástroje.

Byly to bambusové půlené tyče spojené bambusovými vlákny na koncích. V těch půlkách tyčí byly uvnitř termiti. Pomocnice mi vzaly má prsa, každá mi jedno umístila mezi dvě tyče naplněné termity a začala stahovat vlákna tak, až jsem měla pocit, že budu mít z prsou placky nebo že mi je tak odstřihnou. A v tom začali termiti svou práci. Vzhledem k tlaku, který na ně vyvíjela tkáň mých ňader, se začali bránit a kousali a kousali. Bolelo to tak, že jsem nedokázala udržet svěrače a pustila vše, co ve mně bylo. Křičela jsem a prosila, aby mi to sundaly, ale všichni se jen smáli a vykřikovali jeden přes druhého. A sázeli se. Sázeli na to, za jak dlouho mi z prsou začne téct krev. Za jak dlouho se termiti prokoušou a já ztratím vědomí. Bylo to jak ve zlém snu. Vydržela jsem asi deset minut, pak už mi síly nestačily a omdlela jsem.

Chcete vědět jaké byly další osudy Adély? http://eknihy.freebdsm.cz/adela-peklo-thajskeho-vezeni/