Sedím v zakouřené místnosti spolu s ostatními členy našeho tajného odboru BIS a do uší mi bzučí náčelníkův monotónní hlas. Nevnímám ho, před očima mi běží můj dosavadní život. Jako malý kluk jsem byl s rodiči v Severní Koreji, kde můj otec pracoval jako diplomat. Byl jsem hubené, spíše rachitické dítě, a často si mě pletli z holkou. Chodili k nám pravidelně na návštěvu různí lidé, ale jeden mi změnil život. Byl to generál Čoi, vicemistr taekwonda a jeho velký propagátor. Jak tak šla řeč, zmínil se mu otec, že má o mne starost, jak prý jsem hubený a slabý. Generál to přešel s úsměvem, prohlédl si mě a domluvili se z otcem, že můžu k němu chodit do školy. V té době nám promítali na ambasádě film Třicet případů majora Zemana, a já jsem se úplně ztělesnil s postavou agenta Hradce, sice rachitického, ale ke všemu odhodlaného rozvědčíka. Teď si uvědomuji, že to byla právě jeho postava, která se mi stala smyslem dalšího bytí, postava kterou jsem zbožňoval. Přešly roky, já už jsem byl dávno mistrem a mohl jsem vyučovat žáky.
Osud tomu chtěl ale jinak. Jednou odjel otec na nějakou misi a už se nevrátil. Prý ho zabili nějací drogový dealeři. To už jsem se vrátil k nám do Čech, a mé rozhodnutí bylo jediné, pomstít smrt mého otce! Přihlásil jsem se k BIS, a protože jsem se domluvil anglicky, korejsky a španělsky, taky jsem uměl zabít chlapa rukou nebo i třeba klíčkem od auta, tak mě přijali. Pracoval jsem v tajném odboru zaměřeném na organizovaný zločin, drogy a terorizmus. Objel jsem skoro půlku světa, až se nám podařilo dostat na kobylku nějakým větším rybám v Columbii. Co ale čert nechtěl, naši pracně vybudovanou agenturní síť položil nováček ze CIA, který se nechal chytit povstaleckými gerily, a když si ho troch podali, tak nás položil. Podařilo se mi zmizet za minutu dvanáct. Honili nás po pralese jak králíky. Kupodivu mi pomohla jedna kolegyně, Ruska, o které Američan nevěděl. Nataša, mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Opravdu mi pomohla z velkého maléru a zajistila můj bezpečný transport do Čech. Teď jsem byl pro práci v zahraničí k ničemu. Měli můj popis a fotografii. Neměli ale moje otisky prstů. Na to jsem byl vždy opatrný a likvidoval jsem po sobě dokonale všechny stopy.
Tak to shrneme, začínám opět vnímat hlas náčelníka, musíme proniknout do toho podělaného kšeftu z bílým masem. Vždycky odhalí maše agenty! Vždy jsou o krok vpřed! Nasadili jsme již i volavku, najednou se odmlčela, a našli ji mrtvou někde u Moskvy! Očekávám tedy od vás, pánové, nějaké plodné návrhy, jak budeme situaci řešit! Obchod vede napříč naší republikou a je rozšířen od Berlína po Moskvu až do Arabských emirátů! Tlačí na mě shora, ministr, CIA a dokonce ruští kolegové!
Jak tak poslouchám, najednou se mi začíná v hlavě rodit dost ďábelský, ale pro mě velmi riskantní plán. Já ale přece nemůžu už nic ztratit! I přes můj mladý věk nemám kamarády, manželku a ani žádné příbuzné. Pořád jsem se pohyboval v utajení a navazoval jsem jen čistě pracovní kontakty. Tak kdo by mohl proniknout do dobře organizované skupiny která obchoduje se ženami? No jedině žena, která bude vlastně jejich zboží! Už to mám, plán je na světě, ale kde vzít ženu? Holku která něco vydrží a bude se umět o sebe postarat? Už se mi to jasně rýsuje v hlavě. Když to ale má vyjít, řídím se heslem nikomu nevěř, musím to probrat z náčelníkem mezi čtyřma očima.
Porada končí, kolegové vzrušeně debatují a náčelník odchází. Pomalu se vytrácím ze zasedačky a mířím si to rovnou k jeho pracovně. Tomu jedinému mohu důvěřovat, pracoval kdysi s mým otcem v diplomatických službách, a pamatuji se, že o něm otec mluvil jako o charakteru. Můžu dál? Ptám se mezi dveřmi. Ale jistě, Tomáši, ty můžeš vždy! Co máš? Sedám si na židli před náčelníka a začínám mu vysvětlovat svůj plán. Mám to vymyšlené tak, že předhodíme té organizaci holku, kterou oni použijí jako zboží, a my se od ní dozvíme kam vedou jednotlivé nitky a kdo tahá za provázky. Musí to být holka která ví co a jak, která se ve světě neztratí a dokáže si poradit! No jo, dobrý plán, přikyvuje náčelník, ale kde ji vzít? A uvědomuješ si kolik času zabere výcvik? I na to jsem myslel, odpovídám klidně, a začínám mu vysvětlovat co jsem viděl v Thajsku na jedné specializované klinice, kde prodělávají muži operativní změny na ženy. Kladu před něj jeden argument za druhým. Mlčky mě poslouchá. Ale tohle mi nikdo neposvětí! Tak ti prostě život nemůžu změnit! Ani v zájmu státu! Tváří se vyděšeně. Dál mu trpělivě říkám, že se svým obličejem jsem již v naší branži odepsaný, že už nikam nemůžu vyjet, a že už jsem se stejně rozhodl. Náčelník mě tiše poslouchá. No což, ještě jsi mladý, figuru máš drobnější a zkušeností víc než polovina lidí tady z oddělení. No a v našem programu na ochranu agentů a svědků jsme se již jednou zabývali možností změny totožnosti, tedy pohlaví. V tajných plánech jsou i jména profesorů a lékařů na které se můžeme obrátit.
Ten den jsem seděl u náčelníka dlouho do noci, a probírali jsme plán ze všech možných úhlů. Nakonec souhlasil. Výsledkem bylo rozhodnutí, že o všem budeme vědět pouze my dva. V průběhu večera kontaktoval profesora z Vojenské nemocnice, který spolupracoval na plánu ochrany agentů. Měl jsem se k němu dostavit na orientační vstupní prohlídky zítra kolem jedné……..

pokračování.....