Snad se vám bude povídka líbit, názor kdyžtak posílejte na skylarky48@gmail.com :)
-----
Přede mnou proti sobě stáli dva tvorové jako vystřižení z noční můry. Cosi lidského byste na nich hledali jen těžko, ale já jsem si oddechla, že jsem smrti unikla, i když jen o vlásek.
Ten menší a štíhlejší xenomorph s protáhlou lebkou byl ten, který mi chtěl udělat do hlavy malé větrání, nyní se vztekle se hrbil a bránil si svou dnešní večeři.
Ten druhý byl vyšší o něco mohutnější s tvrdým límcem za krkem, který vyhlížel ještě více hrůzostrašně než jeho druh. Tyčil se nad ním jako král.
To musel být ten, jenž napadl mou skupinu v tunelu za městem, super už jsem je dokonce začala rozeznávat. Hurá!
Raději jsem se vydrápala do sedu a sledovala, co se bude dít. Bohužel ať vyhraje jeden nebo druhý, bude to můj konec, pokud sem někdo nepřijede s plně ozbrojeným tankem.

Ty černé potvory začaly kroužit v kruhu a vztekle na sebe syčet jako by si něco říkaly. Cenily na sebe zuby ostré jako břitvy a otevíraly doširoka tlamy, zatímco si měřily jeden druhého.

Těžko uvěřit, že mi některý z nich zachránil život.

Nebo ne? Ne, určitě ne. Ta moje hloupá naivita.

Ale pravdou bylo, že jsem je znala jen pár hodin, než abych něco věděla o jejich hierarchii, způsobu chování a zvycích a vůbec co se jim honilo v hlavě. Jedno jsem ale věděla, měla bych odtud sakra vypadnout, tak koukej zvednout nohy, Wando a zdrhej!

Ke svému vlastnímu překvapení jsem stále seděla na místě jako přikovaná.

Vetřelci po sobě sekali drápy jako divoké pumy, dlouhé prsty se míhaly vzduchem jako nože, vypadalo to jako by se hádali o kořist, tedy o mě.

Ten mladší se nechtěl vzdát ve prospěch toho staršího. Nebo to také mohl být samec a samice. Kdo se v tom má vyznat?

Jo, ženská taky řve jako tygr když jí něco berete.

Ať to bylo, jak to bylo, můj pud sebezáchovy mi blikal v hlavě jako poplašný alarm.

Bolavou poškrábanou nohu od té slizké zmije, jsem v té chvíli ani nevnímala a raději jsem se konečně pokusila vstát, než skončím rozsekaná jako salát.

Kolena se mi sama podlamovala, jak jsem se na ně stavěla jako právě narozené hříbě a proto jsem raději prolezla osobním autem, pod kterým jsem předtím chtěla prolézt na druhou stranu.

Vypadalo to, že si mě nevšímali a tak jsem toho patřičně využila a utíkala pryč od těch dvou, kteří se podle zvuků začali zuřivě prát, sekat po sobě drápy a kousat se. Mezi těmi děsivými zvuky byl slyšet i tvrdý náraz jako když se zkroutí kov pod těžkým lisem.

Neohlížela jsem se a prchala, co nejdál to šlo. Motala jsem se po silnici, občas kulhala a šla směrem k centru.

Byla jsem neskutečně vyčerpaná, odklonila jsem se proto od hlavní cesty, zalezla do jednoho z obytných domů a zavřela za sebou dveře. Celý jsem ho opatrně prolezla a pozamykala všechny dveře, utěsnila okna a zatáhla závěsy, abych každému ukázala, že TADY vážně nikdo nebydlí.

Šero okolo nebylo nijak přívětivé, jenže poskytovalo bezpečí, alespoň prozatím.

Na tuto noc. Víc jsem nechtěla.

Až po necelé půlhodině se můj mozek odvážil konečně uklidnit, ale stále jsem sebou nosila atrapu samurajského meče, který jsem našla v domě při jeho rychlé obhlídce, kdyby tu na mě číhalo další překvapení.

Ten kus kovu byl sice tupý ale jeho špičkou bych dokázala nějaké závažnější škody jistě udělat.

To mi dodalo větší jistoty a sebedůvěry v sebe samu.

Dokonce i v kuchyni se našlo nějaké jídlo a tak jsem si ho vzala nahoru do ložnice, kde jsem si udělala základnu.

Potřebovala jsem se nutně vyspat, víčka mi těžkla každou minutou a všechny těžce zkoušené svaly doslova naříkaly. Já se ale vála vůbec zamhouřit oka. Jenže deficit spánku už mi ťukal na dveře a já nevěděla, jak dlouho ještě budu vnímat, než odpadnu do bezvědomí. Připadalo mi jako bych si neschrupla nejméně dva měsíce.

Hodil by se výživný medvědí spánek v brlohu.

Jakmile jsem potřebné zásoby jídla vynesla nahoru a položila je na noční stolek vedle postele, všimla jsem si rodinných fotografií a rozesmátých tváří dvou manželů a tří dětí, kteří už se nejspíše nikdy nesetkají.

Bolelo mě z toho u srdce.

Bylo to nostalgické, ale byla to realita. A pokud někdo neměl štěstí...

Přinutila jsem se odvrátit od fotky pohled a raději ji pro jistotu obrátila dnem dolů a položila na stolek, abych se na ně nemusela dívat.

Pohled mi pak padl na zkrvavenou nohavici, jež se mi lepila k noze a zcela zničila mé kouzelné pyžamo se žlutými citróny. Rána byla potřeba ošetřit a také umýt nejlépe v opačném pořadí.

Doprčic. Pálilo to jako čert, ale řekla jsem si, že budu raději nadávat než zbaběle brečet.

Nejdříve jsem se ale posilnila sýrem, gumovým rohlíkem a kouskem salámu, nikdy v životě jsem nebyla tak rychle najedená. Téměř poslepu jsem se vydala do koupelny v prvním patře.

Místnůstka byla schovaná uprostřed domu, takže aby někdo slyšel téct vodu, se stát nemohlo.

Vešla jsem tedy dovnitř, rozsvítila, svlékla si špinavé potrhané pyžamo a zahodila ho do kouta vedle pračky. Chudák, tohle si nezasloužilo a já si ho doma tak šetřila.

Stoupla jsem si do sprchového koutu a drhla si kůži mýdlem, jak nejvíce to šlo, dokud nebyla zarudlá ale čistá. Vlasy slepené od potu, bahna a nečistot jsem několikrát umyla, dokud jsem se necítila znovu jako plnohodnotný člověk. Dobře, tak koupání zopakujeme příští rok, tenhle už mám odbyto.

Voda byla uvolňující a já přestala být tak ztuhlá a v pohotovosti, jak mě rozmazlovala těmi horkými potůčky. Vychutnávala jsem si proud horké vody jako by to byl grandhotel s horkými prameny, které odplavovaly všechen nebo alespoň většinu stresu a já si kapky nechala stékat po hlavě, ramenou i mezi ňadry na břicho.

Nechtěla jsem na nic myslet a tak jsem zavřela oči a vnímala jen to uklidňující šumění, že jsem ani nezaznamenala zvuk z nižšího patra, který mohl být stejně tak i z venku ale nebyl.

Jakmile jsem si do sytosti užila koupele, osušila jsem se modrým ručníkem a navlékla na sebe jiné pyžamo, které jsem našla v koši na zemi, jestli bylo použité nebo čisté mi bylo upřímně jedno. Vypadalo však připravené na žehlení, ke kterému se už nikdo mezi reklamou v televizi a hororem venku nejspíše nedostal.

Naštěstí mi bylo maličko větší, ale bylo čisté a vonělo aviváží. Takový luxus.

Pak už jsem nejprve zhasla a odemkla dveře.

Na hlavě mi trůnil ručník jako koruna královně. Udělala jsem krok do chodby, když jsem něco zaslechla.

Kap...kap...kap. Ten zvuk se v tichu rozléhal jako důrazná ozvěna.

Nevšimla jsem, si že by v kuchyni odkapávala voda z kohoutku. Ten zvuk jsem od mala nesnášela.

Nedalo mi to, šla jsem ke schodům a dolů to zkontrolovat.

Dům byl větší a prostorný s velkým schodištěm, které se vlnilo vzhůru ve tvaru čtverce a do haly by se klidně vešel slon i s podstavcem ale interiéru jsem moc pozornosti nevěnovala, nezáleželo mi, kdo tu okrádal stát na daních, aby si pořídil takovou vilu. Sešla jsem dolů a zkontrolovala vodovod.

Nic. Ani kapka.

To si ze mě někdo dělá legraci? Copak v tomhle baráku straší? Ještě toho trochu, monstra a duchové. HA HA.

Nejspíš to bylo asi z venku, řekla jsem si. Kapající kohoutek bylo to poslední, co jsem teď chtěla řešit a tak jsem se vrátila zpátky ke schodům, začala stoupat nahoru.

Kap...kap...

Zatnula jsem pěsti a znovu se a zastavila na pátém schodě.

Jedna kapka za druhou jako v pískovcové jeskyni pak ticho a zase.

Zamračila jsem se. Šlo mi to na nervy.

Kdybych ale bývala jen trochu zvedla hlavu ke stropu, všimla bych si svého nechtěného návštěvníka zavěšeného tam hlavou dolů a to kapání vytvářely jeho sliny, které se co chvíli rozprskly o podlahu dole.

Nejspíše ho bavilo mě pozorovat, jak se té věci snažím přijít marně na kloub. Trochu zábavy před večeří neuškodí, že?

Nastražila jsme uši a obrátila se po tom zvuku zpátky.

K čertu s tím, když nevím příčinu. Mávla jsem nad tím rukou, jak jsem se však obracela zpátky, ve tmě se něco podezřele zalesklo jako stříbrná třpytka ve vodě a mnou projel sakra divný pocit.

Pak jsem to konečně uviděla a o překot začala brát schody po dvou směrem vzhůru do ložnice.

Vetřelec přestal tiše číhat na svou kořist a hlasitý zvuk dupání té malé myšky ho upozornil, že byl prozrazen.

Přehoupl své tělo mrštně přes okraj zábradlí, tak lehce jako kočka a po čtyřech se hnal za mnou jako divoké zvíře.

Jeho tvrdý kostěný límec narážel do stěny, jak vetřelcovo tělo naráželo při každé zatáčce vzhůru o stěnu, vytvářelo to dunivé zvuky a pohánělo mě vpřed jako údery gongu.

Dveře byly ještě několik metrů přede mnou, potřebovala jsem je zevnitř zamknout a v tom lepším případě toho zmetka probodnout svou imitací katany, která ležela ledabyle na posteli. Že jsme si ji sakra nevzala sebou!

Já vím, nebylo to nic moc ale lepší než se ohánět lampou.

Má bosá chodidla se lepila k chladným dlaždicím, jakmile jsem vyběhla ty zatracené schody s větrem o závod.

Vyletěla jsem vpřed jako střela a už chtěla zahnout do pokoje, prsty jsem zahákla za zádveří, když se mi něco připletlo pod nohy a já se s výkřikem rozplácla na podlaze.

Xenomorph po mě sekl svým ocasem, aby mě zpomalil! Parchant.

Ještě, že to nebylo tím bodcem. Ten zmetek věděl jak věci ztížit, stejně jako můj tělocvikář ze střední.

Srdce jsem měla až v krku a před očima barevné mžitky. Boleli mě kolena, ruce i brada. Ale i tak jsem se snažila vydrápat zpátky na nohy a doplazit se k posteli ale to už stál ten ďábel mezi dveřmi.

To monstrum se děsivě vztyčilo. Musel se přikrčit, aby se mezi futra vůbec vešel a mě z toho pohledu přes rameno jímala hrůza a přitom to bylo jaksi impozantní.

Jak mě tu našel, prolétlo mi hlavou. Prolezl sem snad oknem? Komínem? Půdou? Nebo...měl tenhle barák sklep? To bylo jedno z milionu vysvětlení a ta zrůda se asi opravdu nerada vzdávala a odpovídala na otázky.

No dobrá, bude mít, co zaslouží.

Vymrštila jsem se ze země a natáhla ruce k posteli, v tu chvíli mi něco popadlo ručník na hlavě a smýklo se mnou zpátky z dosahu zbraně.

Zoufale jsem zaskučela bolestí a dopadla na záda jako brouk na krovky.

Mokré vlasy se mi rozprostřely na koberci, zatímco vetřelci zůstal v drápech jen můj ručník naštěstí bez mé hlavy.

Nehodlala jsem se ale jen tak vzdát a zkusila to znovu, jenže tentokrát jsem se ani neposadila.

Vedle mě tvrdě o zem přistál jeho silný ocas s ostrou čepelí na konci. Prásklo to jako rána bičem a tvor nade mnou zlověstně syčel, ale nevrhnul se na mě.

Byla jsem v pozoru a odhadovala, co bude dál.

Vetřelec mě obešel a udělal pomyslný půlkruh půl metru ode mne a pak to samé na druhou stranu. Pomalu přecházel sem a tam jako by se rozhodoval, co se mnou udělá. Jeho dlouhé štíhlé nohy byly lehce pokrčené a on našlapoval na špičky, jemně a zvědavě. Poté se zastavil, nebezpečně se přikrčil a jeho ocas mě kolem dokola obtočil v kruhu jako zástup žiletek, aniž by se mě dotkl.

Zatím.

Těkala jsem pohledem po jeho velkém dvou a půl metrovém těle, mělo černý až tmavě modrý nádech, svaly byly zvláštně vyrýsované jako by mu pod kůží vedly trubičky a hadice ale tento tvor byl živý nebyl to stroj, to jsem věděla už předtím, kdy jsem si mohla toho mrtvého na silnici prohlédnout zblízka.

Více mi toho šero v pokoji moc neukazovalo.

Xenomorph lehce otáčel hlavou a nadechoval se, možná ho mátla má vůně, protože jsem se vykoupala. Možná mu to nevonělo, a nebo možná taky ano. Jak jsem to měla sakra poznat?

„Co po mě chceš, ty zrůdo?“

Vetřelec se ke mně sklonil takovou rychlostí, až jsem se téměř vsákla do koberce a zblízka mi zasyčel do tváře. Neznělo to potěšeně.

Polkla jsem, dobře už ti nadávat nebudu. Naštěstí se po pár vteřinách odtáhl.

Netušila jsem, co se mu honí tou jeho protáhlou hlavou.

Pomaličku jsem se kousek po kousku nenápadně odtahovala a v polosedě se posunovala zpátky k posteli, ale náhle jsem dlaní sáhla za sebe na jeho ocas, který byl v kruhu kolem mě. Ihned jsem vyjekla a polekaně ucukla.

Alien tentokrát kupodivu nesyčel, ale už jen zařval a po čtyřech se vydal ke mně jako číhající šelma rozhodnutá udělat se mnou krvavou tečku za větou.

Už jsem nemohla čekat, postel byla už jen kousek ode mne, pár centimetrů.

Přetočila jsem tělo a znovu se pokusila sáhnout pro atrapu katany.

Sevřela jsem ji konečně v prstech! Úspěch! Zaradovala jsem se.

Teď budeš litovat, ty stvůro.

Xeno nejspíše předpokládal můj odpor, a tak se mi jeho ocas pevně omotal kolem pasu a trhnul se mnou prudce dozadu, až jsem si málem vyrazila dech, jak se mnou hodil o zem. Tohle už nebyla legrace jako předtím. Tady končilo škádlení.

Límec kolem krku se mu znovu výhrůžně vztyčil jako pravěkému ještěrovi, mohlo to být rozzuřené gesto nebo také jen varování ale to už jsem chytila štíhlé pouzdro i jílec katany a trhla s nimi do sebe jako samuraj.

Bývalo by se mi to podařilo, nebýt xenomorphovi pohotové reakce, když mi jedním pohybem meč vyrazil z ruky a ten dopadl na protilehlou zeď a spadl na zem jako plastová hračka.

Moje jediná naděje byla pryč v pouhé vteřině, teď už jsem se mohla jen vcucnout pod postel, nebo čekat, až si ze mě udělá jehelníček.

Očima jsem sledovala dopad katany, a když jsem se podívala zpátky, xenomorphova šklebící se tvář byla jen pouhý centimetr od té mojí.

Já tu UMŘU! Věděla jsem to jistě jako to, že po večeru přijde ráno.

Cukla jsem sebou a sama se znovu doslova přilepila ke koberci a modlila, ať je to rychlé a pokud možno, ať bolest cítím co nejméně.

Ta černá bestie mi začala očichávat tvář jako by si v krámě vyhlížela lákavě vypadající zmrzlinu. Do obličeje se mi opíral jeho horký dech.

Zavřela jsem raději pevně oči a znovu sebou trhla, jakmile se mi jeho hladký exoskeleton otřel o tvář. Krev mi už v těle snad ani neproudila, jako bych měla v žilách více ledu než krvinek.

Pak přišlo rychlé nečekané trhnutí, jak ten parchant zahákl své drápy za výstřih pyžama. Nedalo mu to moc práce a knoflíky se rozletěly po celém pokoji. Chápala jsem, že až mě bude žvýkat, knoflíky by mu mohly uvíznout v zubech nebo krku ale já mu přála, ať se zadusí, ať mu zaskočí každá moje kost.

Na zvuk trhající se látky jsem odpověděla křikem a alien zasyčel téměř vedle mého ucha, hrozivě tím smrtícím škodolibým sykotem, což mě donutilo zaklonit hlavu, abych mu dala na odiv své křivky.

Jeho dech putoval po mých napnutých krčních svalech dolů na odhalená ňadra, která se třásla zimou.

Vzduch, který xenomorph vydechoval, mě studil i na duši, až mě mrazilo v zádech a nervy vyburcovaly mé bradavky k tomu, aby se bránily a ztuhly. Snad v pekle bude tepleji, utěšovala jsem se a napjatě čekala, do čeho se pustí jako první. Že by žebra? I na bůčku by se dalo něco vydolovat.

Vnímala jsem, jak mu občas ukápne ledová slina na mou kůži a já se musela přemáhat, abych nezačala ječet a kopat.

Čekala jsem kousnutí každou chvíli, co se jeho stříbrné zuby zaryjí do mého měkkého masa, jistě hledal nejvhodnější místečko, kde to bude nejvíce chutnat a mě bolet.

Alienova hlava se dostala nad mé břicho, strachem jsem ho zatáhla, ale jeho dech se stále přesouval níž.

Ve tmě jsem pohnula rukou, nebo se mi tak třásla sama od sebe?

Xeno si toho pohybu kupodivu všiml, přitiskl mi ji nelítostně k podlaze a zaryl do ní své drápy téměř až bolestivě. Sadista, asi se mu mé kňučení líbilo.

Do očí mi vyhrkly slzy, a i kdyby bylo v pokoji dobře vidět, o což jsem stejně nestála, ta slaná voda by všechno rozmazala v nevzhledné, rozpité skvrny. Mučení ale mělo pokračovat.

Vetřelcova druhá ruka sjela po mém břiše a roztrhla i mé kalhoty na cáry. Nyní jsem byla zcela nahá jako nějaká amazonka v pralese a jeho mé obnažené tělo kupodivu zajímalo, více než by mi bývalo lichotilo.

Vdechování té bestie se zastavilo nad mým klínem a tam si dopřál jeden velký nádech a zasyčení, které mnou projelo jako elektrický šok.

Zaryla jsem si nehty do dlaně, možná si už vybral místo, které chce ochutnat jako první.

Ale bez boje mu to nedopřeju. Wando, nedej se. Umři jako bojovník.

Vší silou jsem ho kopla patou do toho tvrdého límce nad ramenem, což ho na dvě sekundy vykolejilo a odhodilo stranou, jenže to nestačilo. Stihla jsem se akorát tak otočit na břicho a ukázat mu svůj bílej zadek, než mi přistála jeho dlaň na hlavě a držela mi ji nekompromisně u země. Ten tlak byl nepříjemný, zvlášť když mi mohl jedním lupnutím zlomit vaz.

Drápy měl výhrůžně rozprostřené v mých vlasech, a kdyby chtěl, mohl mi lebku rozmáčknout jako ořech.

Zapřela jsem se rukama o zem a snažila se nadzvednout, ale xeno mi syčel u ucha a já nechápala, co po mě sakra chce. Možná to nevěděl ani on sám.

Pak jsem to ucítila, něco se mi otřelo o bok a o záda, dost možná jeho vystouplá tvrdá žebra.

Přitiskl mě svým tělem drsně k zemi jako by mi chtěl ukázat, kdo je tu silnější a komu se mám podřídit.

Vztekala jsem se, vrčela, prskala a bála zároveň, ale zpod jeho těla nebylo možné se dostat. Byl těžký a já funěla námahou. Xenomorphova kůže byla tvrdá a napjatá s vyrýsovanými svaly.

Začala jsem křičet a vzpírat se ještě víc, pokoušela jsem se zvednout, ale vždy jsem narazila jen na jeho hruď jako na ocelovou zeď, která ze mě ždímala kyslík.

Moje snažení a bezmocná agrese v něm však vyvolala zcela jiný instinkt, a jak jsem tam tak ležela, roztáhl mi koleny nohy od sebe a já mezi půlkami vnímala něco ještě tvrdšího, co nešlo jen tak ignorovat jako by už celá ta situace nebyla dost absurdní sama o sobě.

Na rameno mi dopadlo pár nechutných slin a stekly mi dolů po rameni přitahovány gravitací, nakonec mi stekly až na prso. Otřásla jsem se odporem.

Dělalo se mi z toho špatně, byla jsem pod ním bezmocná a znehybněná jako kus masa.

To tvrdé cosi se o mě otřelo silněji a stále nabývalo na síle, zatímco xenomorph svou volnou rukou proklouzl pode mnou a nadzvedl mě na kolena. Druhá jeho ruka mou hlavu však stále držela poníženě u země, div mi nezlomil vaz.

Vše bylo naprosto děsivé v černých a šedých barvách prosycených syčením.

Otírala jsem se tomu vetřelci stehny o jeho nohy, jak jsem se snažila vyprostit z jeho sevření, ale tím jsem docílila jen toho, že jeho penis sklouzl po mém zadečku dolů a otřel se o má citlivější místa.

„Ty bastarde!“ nyní jsem varovně zavrčela a rozhodla jsem se i kousat bude-li to potřeba, s ním to však ani nehnulo.

Vybral si svou samičku a nic ho nedokázalo zastrašit a oddělit od mého těla.

Predátorské instinkty mu velely vzít si, co si uloví. Můj názor se mezi to nepočítal ani omylem.

Z té intimní pozice jsem byla patřičně vyděšená a vzteklá jako celá rodinka chřestýšů.

Zasypávala jsem ho urážkami, ale nebylo to nic platné. Jeho syčení nad mou hlavou vyznívalo jako by se mi smál. Ba ho odpor ještě více povzbuzoval.

Pak se ten ďábel trochu odtáhl, aby mě svým tělem hned zase uvěznil a jeho pohlavní orgán spolehlivě našel vstup do mého nastaveného ženství.

Nečekaný prudký pohyb, který mnou projel, mi vyrazil dech.

Nedalo se tomu nijak zabránit a nyní jsme byli spojeni.

Namáčkl se na mě a já byla nucena ho celého pojmout uvnitř sebe. Zanaříkala jsem.

Byl obrovský a slizký, netušila jsem, kde se to vzalo, ale byl připravený na páření.

Další sliny ukáply vedle mé hlavy a utvořily na podlaze louži.

Tobě se to líbilo, co?

S dalším mým výdechem jeho penis ze mě zmizel a zase ho dovnitř mého klínu vtěsnal naplno.

Klouzalo to, ta zvláštní emulze, která byla na jeho údu, nám pomáhala se spojit a já se bála, co z toho může vzniknout, tedy kromě traumatizujících vzpomínek.

Byl jako zvíře, bral si mě tvrdě a nesnesl odpor jako každý jiný vzrušený samec, který si dělal nárok na svou samici a uplatňoval na ni právo silnějšího.

S každým následujícím tvrdým přírazem jsem vydechla a nabrala do plic potřebný vzduch.

Alien nade mnou syčel, možná mu to dělalo dobře nebo se kochal svým vítězstvím, nevěděla jsem o nich nic, jak se tu objevili ani co chtěli.

Byla jsem nucená snášet jeho neurvalé přírazy, tvrdé mužství, které mě tak moc vyplňovalo, drápy na boku, po kterých tam zůstanou rudé pruhy.

Xeno si mě bral s dominantní zuřivostí, jakou jsem ještě nepoznala. Celá jsem se třásla.

Ani jsem nepostřehla, že se mi jeho ruka přitiskla na rameno a zatnul do něho své ostré drápy, které opustily můj bok.

Tolik jsem se toužila vymanit té bestii, zatímco jsem lapala po dechu a bezmocně vzdychala, nevnímala jsem nic jiného než ten surový akt sexu, který mě proti všem smyslům vzrušoval, jak se o mě uvnitř pravidelně otíral. Cítila jsem se hrozně a zvráceně zároveň.

Jen malou částí jsem si musela připustit, že kdyby to byl muž, ležela bych mu u nohou. Ale tohle žádný muž nebyl, byla to zrůda, která neznala slitování a já držela jako by to bylo naposledy, co něco takového dělám. Tu největší zhýralost, nad kterou musel i bůh zavřít oči.

Už jsem se ani nebránila, nemělo to žádný smysl. Vetřelec byl silnější, hbitější a nehodlal se mě vzdát, proto jsem byla stále po tom všem naživu.

Mezi jeho syčením jsem slyšela i nepatrné cinkání.

To musely být ty psí známky, které měl na krku.

Naštěstí to znásilnění netrvalo dlouho a vypjatý samec se ke mně naposledy přitiskl svým klínem a jeho vysoké zavrčení naplnilo celou ložnici, když do mě ejakuloval.

Chvíli tak strnule zůstal a pak se odtáhl a přestal mi bránit v pohybu. Jeho ruka z mé hlavy zmizela stejně jako z ramene, kde po sobě nechala malé potůčky rudé krve.

Klesla jsem zničeně k zemi a nebyla schopná pohybu, únava a stres se mě zmocnily v jednom okamžiku a já nepohnula ani prstem. Chtěla jsem umřít i žít a nějak jsem si nemohla vybrat, které z toho to bude. Záleželo to však vůbec na mně?

Kroky, které tlumil měkký koberec a pak šustění, jak za sebou xenomorph táhl svůj ocas, jenž se mi otřel o nohu, mi napovídalo, že je tu stále se mnou.

Ucukla jsem a slabě vydechla jako zvíře prosící o poslední ránu z milosti.

Prohlíží si mě? Proletělo mi hlavou. Co dělá? A chci vůbec znát odpověď?

Nechala jsem oči zavřené a lapala po dechu po tom neskutečném zážitku, kdy mě ta zrůda znásilnila a teď mi po stehnech stékalo jeho lepkavé semeno.

Byl teď spokojený? Kroky mě ještě jednou obešly jako by se ujišťoval, že stále žiju a pak se vzdalovaly na chodbu.

Netušila jsem, co to znamená, proč mě tam nechal a nezabil.

A co teď budu dělat?

Mé rozechvělé tělo odpovědělo samo za sebe a zhroutilo se na místě, nechávajíc mé podvědomí dalším nočním můrám.