Podle mých, ne zcela přesně ověřených informací, to ve svém životě zažil téměř každý. Stačí první a zároveň i jeden jediný pohled na neznámou osobu sexuálně preferovaného pohlaví, a ten dokáže vyvolat naprosto ohromnou bouři tělesných reakcí, kterým se dnes moderně říká emoce. Od prvotní zástavy srdce a dechu, přes mrazení v zátylku, které může být někdy doprovázené jemným a téměř nepostřehnutelným chvěním celého těla, až po mohutné bušení srdce slyšitelné pouhým uchem na kilometry daleko. Při tom všem ještě jako na potvoru zcela mizí koordinace pohybů, vytrácí se schopnost dorozumět se lidskou řečí, neboť ústy sice můžete pohybovat a vydávat nějaké zvuky, ale nejste absolutně schopni svůj hlas přinutit k tomu, aby říkal, co chcete vy, a aby to říkal vaším hlasem a ne tou skřehotavou parodií vašeho hlasu a tudíž z vás vycházejí pouze neartikulované a těžko srozumitelné bláboly. Dokonce i mysl se stává použitelnou až po vyvinutí zcela mimořádného úsilí. Já to zažil párkrát, poprvé na základní škole - jedna spolužačka tam na mě takhle dokonce působila opakovaně a hezky dlouho, čímž rozbourala mýtus prvního pohledu. U mě to byl každý pohled. Dále se mi to pak stalo jednou zcela náhodně v metru, to totiž byla tak prvoplánová kočka, až se mi z toho podlomily kolena, a pak ještě dvakrát, to když mě kamarád přemluvil, ať s ním jdu balit holky. S oběma těmito posledními případy vás chci seznámit a tato povídka hovoří o prvním z nich.
Ve starší literatuře se pro výše popisovaný stav uvádí lehce eufemistický název Zásah Amorovým Šípem (ano, vím, v jiné, té novější literatuře, se zase hovoří o působení složitých vazeb kombinujících určité emoce, kterými se definuje citová vazba – ale proboha, to si fakt někdo myslí, že to je čtivé a záživné???). Nejspíš skutečně nebude ve svých projevech po fyzické stránce příliš velký rozdíl mezi tímto jevem a postřelením malým dítětem s ne příliš průrazným šípem nebo střelou z palné zbraně nějakého nižšího kalibru s velmi nízkou úsťovou rychlostí. Ještě jeden pocit je tomu podle mého názoru podobný. Když nemáte zažitou zkušenost z vystupování před hodně velkou skupinou lidí, tak ta mohutná energie, která se na vás z plného auditoria či divadelního sálu přivalí, je tomuto stavu velmi podobná. Nebo alespoň já to tak pociťuji. Říká se tomu také tréma (i trému moderní věda zařazuje mezi emoce), ale ta si myslím, že se objevuje především před vystoupením a projevuje se jinak, hlavně neopodstatněnými obavami, a jejími typickými průvodními znaky jsou například zvracení, průjmy a tak podobně.
Když už rozebírám reakce těla na Amorovy hrátky se šípem a lukem, tak jsem prožil podobně jako jistě i mnoho z vás fyzickou bolest vzniklou vytažením Amorova šípu milovanou osobou. Tedy bolest z nečekaného rozchodu. A nechtěl bych to někdy v budoucnu prožít znovu. Byl jsem tenkrát docela hodně zamilovaný a dle mého názoru to bylo krásné období. Hodně našeho společného času jsme věnovali tomu, abychom si to hezky udělali a to na mnoho způsobů. Také jsem jí pomáhal se studiem, dělala si vejšku při práci, a právě jsem dokončil finální úpravou její diplomové práce, pro kterou jsem připravil i kompletní výzkum včetně pokročilé statistické analýzy získaných dat (to jsem nechápal, pět let do nich hustili telefonní seznamy všeho možného a v závěrečné práci požadovali vyšší matematiku, o které se po celou dobu studia nikdo ani slůvkem nezmínil), když to přišlo. Měli jsme za sebou několik let skutečně intenzivního vztahu a právě jsme se vrátili z Řecka, z úžasné obrovské svatby jejího bratra. Den po návratu otevřu email (považte, email, ne SMS!) a tam vidím slovní spojení typu “už tě nechci víckrát vidět”, “potřebuji žít s někým jiným”, “neměla jsem vedle tebe prostor” a další podobné “hluboké pravdy”. V jiných případech jsem rozchody očekával, takže mé reakce byly více méně rozumově kontrolovány, ale tohle bylo skutečně jako vytržení šípu z mého těla spolu i se srdcem, do kterého byl zabodnut. Zalapal jsem po dechu, musel jsem vstát od počítače a udělat aspoň pár kroků. Bolest, skutečnou fyzickou bolest, jsem nejprve pocítil někde v horní části hrudníku, a ta, samozřejmě s nižší intenzitou, se téměř okamžitě rozlila po úplně celém těle. Nevím, ale pravděpodobně došlo k nějaké tachykardii, jejíž vedlejší účinek se projevil bolestí snad všech svalů, co jich po těle mám. Trochu se mi motala hlava, a instinktivně jsem se po kanceláři, kde mě její email zastihl, pokoušel chodit. A zde je další výraz, který se po otřesu způsobeném láskou používá, “rozchodit to”. Trvalo mi to asi dvě hodiny, než se mi udělalo po fyzické stránce lépe. Prožitý šok jsem prostě rozchodil. Zmatky v hlavě a otázky samozřejmě nezmizely, ale mohl jsem je alespoň začít nějak zpracovávat.
Nazpátek k těm pozitivnějším pocitům, které doprovázejí autonomní, na vůli zcela nezávislé projevy lidského těla, vyvolané pohledem na osobu, která se našemu mozku zalíbila natolik, že o tom hlasitě křičí: „Ano, to je přesně ona (on), koho právě teď a tady a hned nutně potřebuješ a s kým máš sexovat a žít!!!”, a přitom jako vedlejší produkt tohoto volání je, že místo toho, aby mozek sebe a tělo koncentroval ke špičkovému výkonu, tak do všeho hodí vidle a spustí cosi, co lze připodobnit snad jen k totální paralýze. Zajímavé je, že od svých 35 let jsem takový pocit už ani jednou nezažil. Nevím, do jaké míry za to může fakt, že už mě tolik nerozhodí vyšší počet lidí, kterým něco veřejně povídám (narážím na onu výše zmíněnou pocitovou podobnost s trémou), nebo za to může fakt, že jsem teprve v tomto věku nasbíral první zkušenosti i s jinými ženami, než jen se svou manželkou, a že jsem se stal při jednání s krásnými ženami mnohem sebevědomější, a proto toto kouzlo, způsobené Amorovým Šípem, nenávratně zmizelo. Možná to ani žádné kouzlo není, ale skutečně to je jen trošku jinak oblečená tréma.
Nazpátek k událostem onoho večera. Kamarád Michal byl tenkrát bez děvčete a domníval se, že by mohl nějakou sbalit v podniku, kde se tančí, a kde se dívky vyskytují bez pánského doprovodu. Samotné dívky však na takových místech ve skutečnosti téměř vůbec nejsou, minimální dostupná jednotka jsou DVĚ, a tak Michal pravidelně narážel na problém překážející kamarádky, který jsem měl za úkol eliminovat já. Občas jsme proto vyrazili ve třech, i s mou ženou, a když jsme neměli hlídání, nechala mě s Michalem jít samotného. Ten večer jsme se domluvili, že půjdeme na dnes již neexistující diskotéku do taneční vinárny Split, na rohu Žitné a Štěpánské. Po schodech jsme šli pomalu dolů a já se podíval do potemnělého sálu, když jsem to naprosto nečekaně a naplno schytal. Nevím, čím žena, kterou jsem tam v přítmí spatřil, spustila tuto bouřlivou ataku, kdy do mě bylo stříleno Amorovými šípy po celých dávkách. Zastavil jsem se, nemohl jsem z ní spustit oči, a při tom ve mě probíhala s plnou intenzitou škála všech výše popisovaných pocitů a tělesných projevů. Michal si všiml, že jsem zůstal na schodech stát a s obavami v hlase se na mě otočil: „Myslíš, že máme jít jinam? Že se tu zase nechytnem?”
Nebyl jsem mu schopen nic odpovědět, nemohl jsem udělat jediný pohyb, a srdce se mi v tu chvíli rozbušilo až hrůza.
“Pušlemisi senout na pankápa,” spustil jsem přesně ve smyslu oněch dobře známých reakcí.
“Cos říkal? Já špatně slyšel.”
Podařilo se mi trochu koncentrovat a s vypětím všech sil jsem odříkal s až přehnaně přesnou dikcí: “Ne, zkusíme tu zůstat, třeba ještě nějaké holky přijdou. Dáme si panáka u stolu a uvidíme.”
I po odpovědi jsem na schodech zůstal stát jako přibitý. Přitom jsem ale Michala musel nenápadně předběhnout, protože jsem chtěl vybrat stůl a židli s výhledem na onu neznámou krásku. Seděla tam s kamarádkou. Ona byla blondýnka, zhruba stejně stará jako já. Vůbec nepůsobila vyzývavě, vše na ní bylo jemné a i oblečení a líčení měla spíš konzervativní. Když jsem později přemýšlel, jak jí vlastně popsat, tak jsem souhlasil s Michalovým postřehem, který použil, když o tom vyprávěl našemu dalšímu kamarádovi. Doslova řekl: “A pak se přilepil na jednu blondýnu, co vypadala jako Marilyn Monroe, a víc jsem o něm neslyšel. Tak jsem odešel na pivko do hospody kousek od ubytovny.”
Michalův popis celkem seděl. Neměla sice tak výrazná ňadra, zato boky a zadek byly přímo výstavní a k její postavě dokonale souměrné. Na zadeček jsem jako dolňák přímo vysazen. Jak seděla za stolkem, tak však nic z toho vidět nebylo. Vnímal jsem jen její obličej, zarámovaný lehce vlnitými vlasy, její krásné lícní kosti, velké, široce posazené modré oči, výrazné rty a malý nos. Podoba s MM byla nesporná. Mně osobně se typ dívek á la MM moc nelíbí, rozhodně jsem MM nikdy před tím a ani nikdy později nezařadil do svých sexuálních fantazií. I proto byla má reakce na ní, alespoň pro mě, zcela překvapivá.
Podařilo se mi obsadit strategické místo které mi umožnilo z ní ani na chvilku nespustit oči. Objednali jsme si dva Jacky Danielse a Michal mi vyprávěl, jak probíhají jeho snahy o získání lepšího místa. Jako čerstvý držitel titulu PhD měl naprosto šílené platové podmínky a byl připraven s vědeckou prací navždy skončit. Já ho moc nevnímal a stále jsem pozoroval dívku, která způsobila můj stav. Byl jsem pevně rozhodnut jít s ní tančit. Nikdy před tím jsem neměl možnost oslovit tu, která způsobila, že se mé srdce stalo po zásazích Amorovými šípy řešetem.
Začali hrát, pár párů se zvedlo, já se otočil k Michalovi, a řekl mu: „Vidíš ty dvě holky naproti? Já půjdu pro tu blondýnku, co říkáš na její kamarádku?”
„Nevím, možná by šla, ale bude hodně vysoká, asi se ještě rozhlédnu po jiné.”
Michal byl totiž vzrůstu spíše průměrného až podprůměrného, tak jsem jeho poznámku přešel mlčením. Já za ní musel jít. Ano, byl jsem tam s Michalem, abych odlákal kamarádku dívky, o kterou by se zajímal. Dnešní večer však svou úlohu hrát nemohu. Vstal jsem, přišel jsem k ní, sebral veškerou odvahu, co jsem v sobě ještě dokázal najít, a zeptal se, zda půjde tančit. Hned souhlasila, což mě docela překvapilo a odešli jsme k parketu. Přemýšlel jsem, co řeknu, když se ozvala jako první ona: „Já věděla, že pro mě přijdeš.”
„Jak to?” zeptal jsem se překvapeně.
„Vždyť to byla pořádná pumelenice, jak jsi sem přišel. To byla taková rána, žes to přece musel cítit také.”
„No já to cítil, ale nevěděl jsem, že to cítíš taky.”
Po mých slovech se usmívala ještě víc a tak jsem jí popadl, přitiskl k sobě a pokračoval v tanci tělo na tělo.
„Mně to hlava nebere,” řekl jsem hned, jak dohráli skladbu, „pojď si prosím někam sednout, chtěl bych o tobě vědět víc.”
„Jo, souhlasím, také mě zajímáš.”
Naštěstí bylo brzo a nebylo moc plno. Našli jsme stůl úplně vzadu, kde hudba tolik neřvala.
„Jmenuji se Roman,” začal jsem hned, jak jsme si sedli.
„Já jsem Eva,” odpověděla má krásná neznámá.
„Já jsem z tebe úplně vyřízenej, Evo. Ty pocity, co jsem měl, jsem už párkrát zažil, ale nikdy jsem to nezažil tak, aby to bylo na obou stranách. Ty ano?”
„Já ty pocity znám a nějak jsem poznala, že to je naše společná chemie, že to máš taky. A aby chemie takhle fungovala hned a na dálku, tak to jsem ještě také nezažila.”
„A máš někoho?”
„Mám manžela. Máme spolu dceru. Proč jsi tady ty a co tu hledáš?”
„Já nic nehledám. Jsem tady s kamarádem, chce si někoho nabrnknout, chce si zapíchat a klidně i něco víc, na vážno.”
„A co chceš ty, taky si chceš zapíchat?”
Ta přímá otázka mi vyrazila dech. Už jsem byl vedle ní uvolněný a pocity, že s ní můžu vše a nemusím mít trému, se dostavily hned poté, co řekla, že cítila to samé, co já. Napětí, ostražitost, to jsem při jednání s ženami měl asi proto, že jsem se bál, co se za jejich jednáním skrývá, že to je něco, co nechápu a nedokážu odhalit. Nikdy jsem si proto ženy v té době nepouštěl víc k sobě, vždy tam z mé strany byla bariéra. Za normálních okolností bych asi vypustil pár bonmotů, ale tady mi to přišlo, že by to bylo nemístné.
„Já chci opravdu pomoct kamarádovi, aby nebyl odmítnutý, ono je vážně těžké, když je muž sám v podniku, jako je tento, a chce sbalit nějaké děvče. Stále se vymlouvají na kamarádku, ale když jsme dva, je situace jednodušší a aspoň si třeba s námi zatancují a pokecají. Nehledám šukání. Doma nám to klape a bojím se, že bych to tím zkazil.”
„Aha, to je hezké, že chceš pomáhat. Ale co ty, to mě zajímá. Kolik jsi měl holek a jak dlouho jsi s manželkou?”
Ajta krajta, takové otázky, vždyť ani má žena nezná pravdu, mám se tu přiznat? Ale co, třeba to není špatné říct, jak to se mnou skutečně je.
„Ty mi teda dáváš otázky, Evo.”
„Když nechceš odpovídat, tak nemusíš, já jsem jenom hodně zvědavá a zajímáš mě. Taky ti na všechno úplně po pravdě odpovím, když se zeptáš.”
„Odpovím ti, neboj, a vše, co ti řeknu, a i co jsem už říkal, je čistá pravda. V šestnácti jsem začal randit víc na vážno, tedy s líbáním s jazykem v puse a byl s dívkou i týden pod stanem. Avšak kromě nějakého osahávání na prsou a dlouhého líbání nic víc nebylo. S jednou, bylo to v Německu, kam jsem byl v 17 k moři jako velký šprt za odměnu poslán školou zadarmo na deset dnů, jsem se sblížil nejvíc. Ona byla Němka a hned od začátku jsme si tam padli do oka a každý večer si povídali a dlouho se líbali a objímali. Až noc před koncem jsme zašli trošku dál, já si na ní poprvé sáhnul a hladil jí ji a ona mě to udělala rukou. V ní jsem nebyl. Poprvé jsem to skutečně dělal až s manželkou, kterou jsem poznal ve svých devatenácti, jí tenkrát bylo skoro 21. Ona už zkušenosti měla, i negativní, s potratem, a tak jsem jí řekl, že je má třetí, abych nevypadal blbě. Po celou dobu, celých těch patnáct let, od té doby, co jsme spolu začali chodit, jsem se nemiloval s žádnou jinou ženou a ani jsem ženy nevyhledával a netoužil po tom mít jinou ženu. Ty jsi byla manželovi nevěrná?”
„Ano, měla jsem milence.”
Tak to byla tedy odpověď. Jak poznám, že měla jednoho, nebo že jich bylo víc? Přece ji nebudu uvádět do rozpaků a předpokládat, že jich měla hodně. Budu si muset dávat pozor, když se budu ptát.
„Jaké bylo být nevěrná, zajímá mě, co manžel, a co to dalo tobě?”
„Manžela mám ráda, ale on je o hodně starší. Nic se nedozvěděl. S milencem to bylo hezké, dostávala jsem dárky, ale měla jsem občas výčitky.”
„A chtěla bys ještě mít nějakého milence?”
„Asi ano, asi určitě. Když by byl na mě hodný a rozmazloval mě, šla bych do toho znovu.”
Tak to je odpověď, zní skoro jako výzva. To by se mi líbilo. Mít takovou milenku, tomu bych se nebránil. Před manželkou to utajím, to půjde. Ale nesmím tlačit na pilu.
„Co ráda děláš?”
„Ráda vařím, ráda si čtu, chodím do divadla, do kina, mám to ráda u moře. Dělám účetní a práce mě baví. Jaké koníčky máš ty?”
„Určitě vaření. Vlastně úplně všechno, cos řekla ty. Včetně toho účetnictví, jenom s tím rozdílem, že já ho pro jednu velkou firmu s kolegy na zakázku napsal. A také mě to bavilo.”
„Jaké to máš doma? Hádáte se?”
„Opravdu jsme se pohádali jen jednou, před svatbou. Vlastně drobné hádky máme kvůli její práci čas od času i teď.”
„Proč se hádáte? Chtěla bych to vědět i s detaily.”
Aha, chce zjistit, jestli jsem rapl. Tak tedy budu vyprávět.
„Poprvé to bylo kvůli tomu, že za hluboké totality, v roce 1985, jsme spolu byli na dovolené v lázních v Jáchymově a v restauraci Radniční sklípek mi číšnice odmítla přijmout objednávku na výměnu přílohy. Přitom přílohy tam měli uvedené zvlášť, byla to na tehdejší poměry lepší hospoda, kde by něco takového neměl být problém. I za cenu, že mi přílohu k ceně objednaného jídla budou účtovat extra. Tehdy se mé teprve budoucí ženě nelíbilo, jak jsem s číšnicí mluvil, že jsem se rozčiloval a jak se pak chudinka musela cítit. Nemluvila se mnou kvůli tomu zbývající tři dny, co jsme tam měli být, a ani se mnou nespala, i když před tím byla vyloženě nenasytná a chtěla se milovat minimálně 3x denně.”
„To jsi tam udělal scénu, že vás vyvedli, nebo co bylo?”
„Zvýšil jsem na servírku hlas, to určitě, ale proto, že na mě jako na hosta byla drzá. Ukončil jsem to tím, že v jídelním lístku mají přílohy zvlášť a ať se v kuchyni zeptá, že ji to tam vysvětlí, co má dělat, když si host přeje něco jiného. Nakonec mi přinesla, co jsem chtěl a dál se nafrňovala a já jí neřešil, jenom při placení jsem hodil vrácenou hrst desetníků do plného popelníku.”
„To zní jako důvod osudové hádky velmi zvláštně, ale věřím ti. A proč se hádáte teď?”
„Před pěti lety jsem manželku přemluvil, ať se pustí do vlastního podnikání. To se rozeběhlo a musela přijmout zaměstnance. První byli nespolehliví a jí to hodně stresovalo. Jednou se rozbrečela, že to dělat nechtěla, že to všechno je jen můj blbej nápad a vzala na mě prázdnou flašku a chtěla mi jí rozbít o hlavu. Flašku jsem jí z ruky vykroutil a měl jsem ohromnou chuť vrazit jí facku, ale udržel jsem se a snažil se jí uklidnit a zjistit, proč je v takovém stavu a co se dá jako akutní pomoc dělat. Šlo o to, že jedna nová zaměstnankyně nepřišla do práce a žena za ní musela makat. A hádky se vlastně i dnes točí pořád okolo stejného. Že přebírá odpovědnost za svůj tým až moc a že nedokáže odpočívat, vypnout, že myslí pouze na práci.” Tenkrát mi ještě nedošlo, že to jsou smrtící symptomy a že nebude trvat dlouho a přijde chvíle, kdy práce manželku pohltí natolik, že tam pro mě už nebude mít ani kousíček místa. Tehdy jsem si ještě myslel, že to je dočasné, a že určitě přestane brát svou práci až tak moc smrtelně vážně a že do ní nepůjde stále tak naplno.
„Ty se jinak nehádáš, že chceš něco jinak, kvůli dovolené, autu, nebo třeba že chceš, aby vychovávala děti jinak, že se má v něčem změnit, nebo ona po tobě chce, abys něco změnil ty?”
„Ne, ve všem máme shodu. Ale ano, nelíbí se jí, že po sobě nechávám posmrkané kapesníky na nemožných místech, že někdy najde ponožky na zemi vedle postele. Víc toho opravdu není. Ano, nesouhlasil jsem, když si teď kupovala Sierru, chtěl jsem pro ni větší a bezpečnější auto, ale nebyla okolo toho žádná hádka a ustoupil jsem jí, i když jsem věděl, že to je velmi hloupá volba. A vy se doma hádáte?”
„Říkala jsem ti, že je manžel starší. Dělá mi pomyšlení a je hodně chytrý a umí to se mnou, takže se vůbec nehádáme. Mám, co chci, a vyhovuje mi to. Dokážeš si představit, že bys byl manželce nevěrný?”
„S tebou ano. Jinak asi ne.”
„Dokážeš si představit, jaké by to s námi bylo?”
„Už teď mi je s tebou moc hezky.”
„Právě že mě s tebou taky,” odpověděla Eva a tvářila se vážně. Po chvilce pokračovala: „A doteď jsem na tobě nenašla nic, co by mohlo signalizovat nějaké potíže. Maximálně tak že jsi nešikovný, ale to se musí nejdřív vyzkoušet.”
„Evo, co si myslíš, že by se dělo, když bych byl šikovný?”
„Asi bych tomu úplně propadla. Bojím se, že bych do toho s tebou šla hlava nehlava.”
„Já taky, a když si to představím z odstupu, podívám se na nás, tak by to bylo určitě krásný. A k té šikovnosti. Co tě nejlépe udělá?”
„Mám ráda překvapení. Když to není pokaždé stejné. Když to není jen v posteli. Mám to ráda dlouho, zbožňuju dlouhý lízání, kdy si to na zádech bezvadně užívám.”
„Jak jsi to řekla, úplně jsem nás viděl. Ale také jsem viděl, že by spousta lidí a hlavně dětí byla nešťastná. A to se mi moc nechce.”
„Vidím to úplně stejně jako ty. To je zvláštní. Tohle se mi nikdy nestalo. Abych věděla, že to s někým bude úplně nejlepší a při tom by to bylo hrozný. Jsem najednou smutná a nevím, co s tím.”
Ano, bylo by to krásné, ale co pak? Co naše výčitky? Nebyl by to začátek dalšího konce? Musím něco vymyslet.
„Pojď, půjdeme si zatančit, to nám napoví něco o naší šikovnosti,” usmál jsem se a vzal jí za ruku. Také se usmála a já na parketu předváděl, co vše jsem se naučil za těch mnoho let, co jsem už od základní školy chodil na tancování.
„Romane, tak cítím, že asi šikovný budeš. Pojď si ještě sednout.”
Měl jsem jasno, co Evě povím: „Vím, co uděláme. Tobě i mě je jasné, jak to s námi je a jak by to bylo dál. A že nás současné životy baví. Takže po tobě nebudu chtít telefonní číslo a asi jsem tu i dnes večer naposledy.”
„Jsem moc ráda, že to tak říkáš. Já tu jsem náhodou, s mojí dobrou kamarádkou že školy, a jsem tu poprvé, nejsem z těchto končin. A protože jsme na sebe doposud nenarazili, předpokládám, že se už nikdy nepotkáme. Nebudu po tobě chtít telefonní číslo a ani email a jediné, co chci, je pusa na rozloučenou, ale opravdu pusa, ne nějaký francouzák, to bych nevydržela. A ještě něco. Možná jsem to s tím, že chci milence, přehnala. Ono to zas až tak hezké být nemusí. Když to půjde, schovej si vše pro svou ženu. A buď s ní i dál šťastný.”
„Tu pusu na rozloučenou už teď?”
„Ano, je jedna hodina a já tu jsem s tebou sama už skoro čtyři hodiny a musím domů. A taky se musím omluvit kamarádce, že jsem si s ní vůbec nepopovídala.”
Vstala, já také, přiblížila se ke mně, trochu pootevřela své rty, já také, a dali jsme si jeden z nejněžnějších a nejkrásnějších polibků, který jsem kdy zažil.
„Já opravdu nemůžu víc, promiň,” řekla Eva, pohladila mě po ruce a otočila se a pospíchala za kamarádkou. Obě si vzaly věci a šly na bar zaplatit. Na schodech se Eva na mě ještě otočila, trochu se usmála a nepatrně pozvedla směrem ke mně svou štíhlou bílou dlaň. Zůstal jsem tam ještě chvíli stát a začal se rozhlížet, kde je Michal. Nikde jsem ho neviděl, tak jsem šel zaplatit také a se zvláštním pocitem smutku jsem se vydal na cestu domů. Zamilovat se do nádherné ženy, dosáhnout s ní dokonalého porozumění, shody a souladu, hezky si to s ní udělat, byť jen mentálně, najít závažné důvody pro rozchod a kvůli nim se i navždy rozejít, a to vše během pouhých čtyř hodin… Bylo to pro mě opravdu krásné a smutné zároveň a tak rychlé, že jak jsem tam stál sám, tak už jsem jednotlivé pocity, které jsem tady ve Splitu před malou chvílí prožíval, nedokázal mezi sebou už ani rozlišit. Přetrvával ve mně dojem něčeho hezkého, co před malou chvilkou navždy zmizelo. Rozhodl jsem se, že celou cestu domů půjdu pěšky, protože mi bylo jasné, že tohle setkání bude chtít pořádně dlouhou štreku, abych ho rozchodil.