Ona:

Chvátám, protože mám zpoždění. Ta pitomá tramvaj měla poruchu a asi čtvrt hodiny stála. Před chvílí jsem vystoupila z autobusu, na který jsem podle instrukcí přestoupila a rozeběhla se k domu nejvíc vpravo z těch čtyř, které jsem uviděla. Když k němu doběhnu, podívám se nad vchod. Velká cedule A04 mě ujistí, že jsem tu správně. Doufám, že po mě na vrátnici nebudou chtít nějakej průkaz nebo tak něco. Naštěstí se po mě vrátná ani neohlédla. Doběhnu k výtahu. Ovládací tlačítko svítí červeně. Čekám, až zhasne. Připadá mi to jako věčnost. Stisknu ho a slyším, jak se výtah rozjel. Kouknu se na hodinky. tři minuty po čtvrté.

„Sakra!“ Zakleju nahlas. Okolo procházející studenti se po mně otočí, ale pokračují v cestě.

Konečně je výtah tady. Nasedám a chci stisknout tlačítko s číslem 7. Nemůžu ho ale najít, jak jsem rozčilená. Vtom se otvírají dveře a dovnitř vbíhá nějaká studentka.

„Kam?“ Zeptá se stručně.

„Do sedmého patra, prosím.“

Vrhne po mě podivný pohled, asi se to tady říká nějak jinak. Ale zmáčkne tlačítko číslo 7 a výtah se rozjíždí. V sedmičce mi otevře dveře a ustoupí. Asi jede výš. Vyběhnu z výtahu a doběhnu k pokoji, ve kterém by na mě měl čekat můj budoucí pán. Zaklepu, a když se dlouho nic neděje, vstoupím.

On:

'Už by tu měla být,' říkám si. Byli jsme domluvení, že přijde ve čtyři, už je pět minut po čtvrté a ona pořád nikde. Konečně se ozvalo zaklepání na dveře. Schválně ještě sedím za stolem a čekám. Po chvíli se otevřou dveře a ozve se nesmělé „haló, je tu někdo?“

Vstal jsem od stolu a došel do předsíně. Stála tam ve dveřích. Menší štíhlá blondýnka, dvojky prsa, vlasy do půli zad. Na sobě má minišaty do půli stehen. Jak jsem se objevil v předsíni, pozdravila mě.

„Ahoj.“

„Co to má znamenat?“ zařvu. „Kdo ti dovolil vejít? Nevíš snad kdo jsi? Řekl jsem ti to snad jasně ne, otrokyně? Máš kleknout na obě kolena, zaklepat a počkat, až ti tvůj pán přijde otevřít. Znova!“

Vystrčím ji ze dveří a zabouchnu. Za chvíli se ozve zaklepání. Asi minutu čekám a pak otevřu dveře. Za nimi klečí má nastávající otrokyně a kouká na mě.

„Ahoj.“

Řekne a začne se zvedat. položím jí bleskově ruku na rameno a srazím jí zase k zemi.

„Kdo ti dovolil vstát? A jak to se mnou kruci mluvíš? Uvědom si konečně, kdo jsi.“

A zase zabouchnu dveře. Ozve se zaklepání. Asi po minutě zase otevřu. klečí tam, kouká na mě a řekne:

„Dobrý den, pane.“ Pak padne na všechny čtyři a prosebně se na mě podívá. Přikývnu a ona po čtyřech vejde.

„No vidíš, že to jde. Ale vysloužila sis pěkných pár trestů. Tak za prvé: Kolik je hodin?“

Koukla se na hodinky a řekla, že deset minut po čtvrté.

„Tak to máš za 10 ran. Jedna za každou minutu.“

„Ale já...“

„Další trest máš za to, že se mi snažíš odmlouvat. Další je za to, že ses odvážila vstoupit bez svolení, pak za to, že ses pokusila bez svolení vstát a nakonec za neuctivé jednání. Dohromady je to tedy kolik trestů?“

Ona:

Sotva vejdu, snese se na mě bouře a já jsem vystrčena ze dveří. Pokleknu a zaklepu. Zase se nic neděje. Trvá to hrozně dlouho, ale netroufnu si nic dělat. Najednou z nedalekých dveří vykoukne nějaký student. Zrudnu hanbou a ponížením. Konečně se otvírají dveře, ale sotva se začnu zvedat, snese se na mě další smršť zloby a dveře se opět zavřou. Otevírá se čím dál víc dveří a sleduje mě snad 20 párů očí. Třesu se studem. Konečně se otvírají dveře a já v nich po chvíli mizím, ale pocit, že mě tolik lidí vidělo v téhle situaci, mě strašně pálil. Zároveň ale i vzrušoval.

Pak následoval výčet toho, čím jsem se provinila. Hned první prohřešek mi ale přišel nespravedlivý. Jednak jsem přišla mnohem dřív a zdržely mě manýry mého pána a jednak za to zpoždění nemůžu. Místo prostoru k obraně jsem ale dostala jen další trest. Pak se mě pán zeptal, kolik trestů to dohromady bylo. Úplně jsem to zapomněla počítat, protože jsem byla rozhořčená nespravedlností prvního prohřešku. Tak jsem rychle vystřelila první číslo, které mě napadlo.

„Šest.“

„Ani počítat neumíš. Bylo jich pět. Ale jak chceš, pokud toužíš po šesti, dostaneš jich šest.“

'Sakra...'

„Takže teď si ujasníme pravidla. Vstaň.“

Kolena už mě neskutečně bolela z klečení, přece jen na to ještě nejsem zvyklá, a byla jsem šťastná, že smím vstát.

„Tak. Za prvé: budeš mi vykat, budeš mluvit spisovně a budeš mě oslovovat pane, a to v každé větě, kterou řekneš. Ale mluvit budeš, jen pokud budeš vyzvána, nebo pokud to bude z nějakého důvodu vhodné, jako „ano pane“, „omlouvám se pane“ a podobně. Pokud budeš potřebovat na záchod, dáš to najevo neverbálně. Na všechno, co řeknu, budeš reagovat, abych věděl, žes to vzala na vědomí. To je výjimka. Nebudeš křičet, ať už s tebou budu dělat cokoli. Dneska ještě budeš dostávat roubík, od zítra už nic takového nebude. Jasné?“

„Ano.“ Řeknu

„Špatně!“ Zařve můj pán. „Další trest.“

„Ano, pane.“

„To je lepší. Za druhé: pokud uděláš nějakou chybu, hezky pokorně se omluvíš. To je další výjimka z pravidla o tom, že nesmíš mluvit bez vyzvání. Pokud se omluvíš, aniž bych tě na tu chybu upozornil, máš šanci, že ti prominu trest. To bude záležet na tom, co provedeš. Pokud se zapomeneš omluvit, dostaneš další trest ještě za to. Jasné?“

„Ano, pane,“ řeknu tentokrát předpisově.

„No vidíš, že to jde. Však ty se to naučíš. Za třetí: Do očí se mi budeš koukat jen na můj příkaz. Jinak budeš mít oči sklopené a budeš se dívat buď před sebe do země nebo na můj penis, pokud nebudu oblečenej.“

Pak se na chvíli odmlčí. Už během jeho řeči jsem svoje oči sklopila k zemi.

„Právě jsi porušila pravidlo číslo jedna. Víš čím?“

„Nereagovala jsem na vaši řeč, pane. Omlouvám se, pane.“

„Správně. Takže další trest.“

„Ano pane, rozumím.“

„To jsem rád. Za čtvrté: uvědom si, že od teď až do neděle odpoledne jsi moje. A to ve všech ohledech. To mimo jiné znamená, že nic neuděláš bez mého svolení. Platí to i o orgasmu. Pouze majitel těla rozhoduje o tom, kdy to tělo může mít orgasmus a protože tohle tělo už není tvoje, ale moje, pouze já budu rozhodovat o tom, kdy se uděláš. Jasné?“

„Ano, pane.“

„To bude prozatím všechno. Další pravidla ti budu sdělovat postupně, ať toho na tebe není najednou moc.“

„Rozumím, pane. Děkuji za vaši ohleduplnost, pane.“ Řeknu trochu šplhounsky a pán se na mě usměje.

On:

Po přednesu pravidel dojdu do skříně pro obojek na psa a připnu jí ho na krk. Pak k obojku připnu vodítko a ona klekne na všechny čtyři.

„No vidíš, chytrá fenka.“ Pochválím ji. „Od teď zapomeň na svoje jméno, jmenuješ se Andy.“

„Rozumím, pane, jsem Andy.“

Nato ji odvedu z předsíně do pokoje. Tam se pohodlně posadím do křesla a Andy se napřímí, ale nedovolí si stoupnout.

„Ukaž mi občanku, Andy.“

Sáhne do kabelky a chvíli v ní něco hledá. Pak mi podává zelenomodrou kartičku. Chvíli ji studuji a pak se zamračeným výrazem řeknu:

„Andy, když jsme spolu mluvili poprvé, to bylo asi před měsícem, řekla jsi, že ti je 16. Ale podle občanky ti bylo 16 teprve předevčírem. Tys mi lhala. Víš, co to znamená?“

„Budu potrestána, pane.“

„Správně. Kolik už máš trestů?“

Je vidět, že váhá. Evidentně to nepočítala.

„Nevím, pane.“ Řekne po pravdě.

„Tak až doteď jich bylo devět. Ale protože jsi nebyla schopná odpovědět na mou otázku, vysloužila sis právě teď desátej.“

Chvíli mlčím a pak dodám:

„A jedenáctej za to, že ses neomluvila za svou chybu. A dvanáctej za to, žes nereagovala na mou řeč. Teda ty jedeš, Andy. Dneska se ti bude špatně spát.“

„Omlouvám se, pane.“

„Položím ti otázku. Pokud neodpovíš správně, nemusíš se bát trestu. Velmi bych se divil, kdybys to uhodla. Co je podle tebe jeden trest? Tedy jeden standardní trest, můžou být i jiné formy, v závislosti na typu prohřešku. A nechci slyšet, že nevíš.“

Ona:

Když mi pán nasadí obojek a vodítko, pochopím, že se ze mě stala fenka a fenky chodí po čtyřech. Padnu tedy na všechny čtyři a když mě pán pochválí, objeví se mi na tváři radostný výraz. Kdybych měla ocásek, určitě bych s ním teď vrtěla jak o život. Celá situace mě hrozně vzrušuje a cítím, jak vlhnu.

Pak mne pán odvede k sobě do pokoje a když zjistí, že jsem o něco mladší, než si myslel, zase se na mě rozzlobí. Zamrzelo mě to a smutně koukám kolmo do země. Jsem z toho tak zničená, že úplně zapomenu na základní pravidla a vysloužím si tak další tresty. Zajímalo by mě, kdy dojde k jejich vykonání. Snad brzy, protože pokud budu mít dostat všechny tresty naráz, tak bych byla radši, aby už žádné nepřibyly. Ale třeba se to dozvím teď. Pán se mě ptá, jak si trest představuji. Už jsem se nadechovala, že řeknu „nevím, pane“, ale po poslední pánově větě jsem pusu zase zavřela a začala přemýšlet. Po chvíli mě napadne klasika, ačkoli z toho mám hrůzu, když si představím, že bych jich měla dostat 12 naráz.

„25 ran na holou, pane?“

„25? Kolik by to bylo teď? Když máš 12 trestů?“

Chvíli počítám, a pak odpovím:

„300 ran, pane.“

„Chtěla bys dostat naráz 300 ran?“

Zaváhám. Mám z toho strašný strach, ale zároveň mě to hrozně vzrušuje, ta představa, že mi pán hned na úvod zmasakruje zadek. Nakonec řeknu pravdu.

„Ráda bych to zkusila, ale mám z toho hrozný strach, pane. Nevím, jestli bych to vydržela, pane.“

Pán se usměje a povídá:

„Garantuju ti, že bys to nevydržela. 300 ran naráz by byl dost velkej oříšek i pro zkušenou subinku, kór pro začátečníka, jako jsi ty. Standardní trest je pět ran na holou. Exekuce bude probíhat pokaždý, když jich nasbíráš pět, takže budeš dostávat těch 25. Teď je ale dostaneš všechny naráz. Tipni si čím.“

„Rukou, pane?“

„Rukou? S rychlostí, jakou ti naskakujou tresty, by mě za chvíli bolela ruka víc, než tebe zadek. Zkus něco jinýho.“

„Vařečkou, pane?“

„Ani vařečkou. Zkus dál.“

Teď mi zatrne. Už mě napadá jen jedna věc. Roztřeseným hlasem řeknu „rákoskou, pane?“

„Správně. Vypadá to, že jsi z toho nějaká vyplašená,“ usměje se pán škodolibě. Čeká mě 60 ran rákoskou na holou zadnici!

On:

Chvíli řešíme podobu trestů. Velmi mě pobavila její touha zkusit hned na začátek něco tak drastického, co navrhla. Neví, do čeho jde, holka. I tak se ale můžu pokochat jejím zděšením, když se dozví podobu trestu.

„Vstaň a svlíkni se, Andy. Chci si tě konečně prohlídnout.“

Andy si stoupne, sundá si šaty a pod nimi se objeví černé krajkové spodní prádlo. Zamračím se.

„Co sis měla vzít na sebe, Andy?“

„Minišaty do půli stehen, pane.“

„Správně. A co sis oblíkla?“

Chvíli váhá a pak zmateně odpoví.

„Minišaty do půli stehen, pane.“

„A?“

Tázavý pohled. Ve tváři výraz naprostého nepochopení.

„Vzala sis minišaty do půli stehen, podprsenku a kalhotky. Tys mě neposlechla, Andy. To už je třináctej trest.“

Ve tváři se jí objeví výraz, který je směsicí zklamání, zděšení a smutku. A pak dodám:

„A čtrnáctej za tvoje nevhodný chování. Na co jsi zapomněla?“

„Zapomněla jsem se omluvit, pane. Omlouvám se za to i za svou neposlušnost, pane.“

Jen přikývnu. Konečně si ji můžu prohlédnout. Má dětský obličej (přeci jen jí je čerstvých 16, tak se to dá pochopit), krásná kulatá prsa akorát do dlaně, malé světlé bradavky, teď ztvrdlé a vztyčené, ať už vzrušením, chladem nebo z jakéhokoli jiného důvodu. V souladu s mými příkazy je hladce vyholená.

„Pojď blíž, Andy.“

Popojde ke mně na dosah ruky.

„Rozkroč se.“

Jakmile roztáhne nohy od sebe, sáhnu jí mezi ně. Cítím, jak je mokrá. Dokonce už jí začínají šťávy stékat po stehnech dolů. Jen se usměju.

„Další pravidlo: pokud se nebudeš zrovna pohybovat, budeš mít kolena minimálně půl metru od sebe.“

„Rozumím, pane.“

Trošku si s její kundičkou pohraju, abych jí dostal do ráže. Když začne její vzrušení narůstat, štípnu jí do poštěváčku, aby se zase zklidnila. Bolestí vykřikne.

„Omlouvám se, pane. Nečekala jsem to, pane.“

„No, pro tentokrát ti to odpustím. Slíbil jsem ti roubík a nemáš ho, takže by to bylo nefér. Ale pamatuj si že to, že něco nečekáš, tě v žádném případě neomlouvá.“

„Ano, pane, rozumím.“

„Dobře.“

Pak přesunu svou pozornost k jejím nádherným kozičkám. Chvíli si s nima hraju, hladím je, mačkám, žmoulám bradavky, až mě to přestane bavit.

„Otoč se.“

Otočí se a znovu se rozkročí. chvíli ji hladím po jejím krásně hebkém kulaťoučkém zadečku. Skoro je mi líto, že za chvíli už tak hebký nebude. Ale co se dá dělat, když je tak neposlušná. Ztratila by ke mně respekt, kdybych jí to všechno prominul. Pak jí zajedu dovnitř do kundičky, chvilku v ní jezdím a když zase začne její vzrušení narůstat, prst vytáhnu. A strčím ho do zadečku. Překvapením poskočí, ale nevydá ani hlásku. Po chvíli přidám druhý prst a chvíli s nimi uvnitř jezdím. Pak mě napadne, že si ji trochu vyzkouším hned. Vytáhnu prsty ven a poručím:

„Otoč se zpátky a klekni si, Andy.“

Když se tak stane, přistrčím jí k puse prsty, které jsem před chvílí vytáhl z jejího zadku.

„Očisti je.“

Zhnuseně se na ně kouká. Po chvíli zavrtí hlavou.

„Vyber si, buď je očistíš, nebo dostaneš zostřený trest za přímou neposlušnost. Zostřený trest je mnohem bolestivější než standardní a jeho podoba se může měnit podle mojí nálady.“

Ona:

Konečně došlo k tomu, co muselo přijít. Vstávám a začínám se svlékat. Zprvu nechápu, co mému pánovi na mém oblečení vadí, nenapadlo mě, že nemám dovoleno vzít si spodní prádlo. Myslela jsem si, jak se mu budu ve svém nejlepším prádle líbit a zatím tohle. Úplně mě to zničilo. A to natolik, že jsem úplně zapomněla na „slušné vychování“ a vysloužila si další trest. To už je 70 ran na mou nezkušenou zadničku. Po zádech mi přeběhne mráz, ale ne z chladu. Ale zároveň mě to hrozně vzrušuje. Doufám, že se na svůj zadeček potom budu moct podívat, hrozně mě zajímá, jak takový zmasakrovaný zadek vypadá.

Pak si pán chvilku hraje s mou kundičkou a už si myslím, že zažiju svůj první orgasmus v pozici bezcenné hračky, když mnou najednou projede hrozná bolest. Bylo to tak náhlé, že se neubráním výkřiku. Naštěstí mi to ale pán tentokrát prominul. Po kundičce se pán věnuje mým kozičkám, ale jen chvilku.

Pak se na pánův příkaz otáčím k němu zády, aby si mohl prohlédnout můj zadeček. Chvilku mě po mněm hladí a pak si zase začne hrát s mou kundičkou. Kousek před orgasmem toho nechá a po chvilce jeho prst zajíždí do mé prdýlky. Nikdy mě nenapadlo, že by tam někdo mohl něco strčit. Překvapením jsem sebou škubla. Po chvilce ve mně už jezdí prsty dva. Zpočátku to trochu bolí, ale po chvíli mě to začne vzrušovat. Svoje šťávy už cítím až na lýtkách. Po několika minutách pán prsty vytahuje a přikazuje mi, abych se otočila a poklekla. Pak ale přijde něco, z čeho se mi obrátí žaludek. To po mně přece nemůže chtít... Chvíli váhám nad nabídkou, kterou mi dává a pak se radši rozhodnu pro trest. Jsem si jistá, že bych se z toho pozvracela. Znovu zavrtím hlavou.

„No, jak chceš. Až ti zmaluju zadek, dostaneš trest za tohle.“

Roztřesu se strachy z toho, co asi přijde, ale rozhodnutí nezměním. Pán odejde do koupelny a když se vrátí, drží v ruce něco, v čem jsem vytušila roubík. Je to poměrně velká kulička s řemínky. Bez příkazu otevřu pusu a pán mi do ní natlačí kuličku. Je velká a pružná, takže docela bolí. Sliny mi tečou po bradě a to přispívá k ještě většímu ponížení a tím i vzrušení.

„Vstaň. Postav se za tuhle židli a ohni se přes opěradlo. Rukama si obejmi kolena. Kdyby se ti dělalo nevolno z překrvení hlavy, máš svolení se narovnat. Ale varuju tě, udělej to pomalu. Nejdřív se opři rukama o sedák židle a pak se pomalu zvedej.“

Jen přikývnu na znamení, že jsem to pochopila.

„A teď pravidla výprasku. Protože máš roubík, nebudeš přirozeně počítat rány. Od zítra ale budeš každou ránu nahlas počítat, za každou poděkuješ a hezky pokorně mě poprosíš o další. Po ukončení výprasku mi pěkně poděkuješ, že se z tebe snažím vychovat poslušnou subinku. Celou dobu si budeš objímat kolena, tak jako teď. Ani na chvilku je nepustíš. Pokud by ses dotkla zadku, výprask začíná znova. Rány si budeš počítat v duchu a až dostaneš všech sedmdesát pět, zvedneš ruku. Pokud ji zvedneš dřív, navýším ti trest o tolik ran, kolik sis ubrala. Jinak budu pokračovat, dokud ji nezvedneš, i když už dostaneš to, co sis vysloužila. Rozumíš?“

Sedmdesát PĚT??? Jak to, mělo to být 14 trestů, to je 70 ran. Zmateně se na pána podívám.

„Copak je, Andy? Zapomněla jsi snad, že jeden z trestů je za deset ran? Jedna za každou minutu zpoždění?“

Kruci ten má paměť... Úplně jsem na to zapomněla. Přikývnu na znamení, že rozumím.

„Kruci... Narovnej se.“

Vypadá to, že přeci jen na něco zapomněl. Když se narovnám, vytáhne pán z poličky šátek a zaváže mi s ním oči. Pak ještě vezme špunty do uší a ucpe mi uši. Nechápu, proč to dělá, ale to není moje starost. Třeba mi to někdy řekne. Ucítím na zádech mírný tlak a ohnu se zase do polohy pro výprask.

On:

Vidím, jaký strach dostala z neznámého trestu, který přijde, ale mlčí. Stejně už teď názor změnit nemůže. Jdu se do koupelny umýt a cestou vezmu ze skříně roubík. Sama otvírá pusu a nechá si roubík zasunout do pusy.

Pak následuje seznámení s podobou a pravidly výprasku. Najednou si vzpomenu, že jsem zapomněl na to nejdůležitější. Dávám jí rozkaz, aby se zase narovnala, protože jí musím zavázat oči a ucpat uši. Zbavená dvou smyslů si jednak každou ránu dokonale prožije, vzhledem k tomu že se jí zbystří ostatní smysly, a jednak nebude vědět, odkud a kdy přijde další rána.

Když se zase ohne, přistoupím k ní z boku, napřáhnu se a za chvilku dopadne na její krásný zadeček první rána. Hned se začne vybarvovat fialové jelito. Škubne sebou a ozve se výkřik, utlumený roubíkem. Na chvíli pustí kolena a ruce popojedou kousek nahoru, ale uvědomí si včas, co smí a co ne a opět si objeme kolena. Chvilku čekám a švihnu znova. Opakuje se ta samá reakce. Pak švihnu dvakrát v rychlém sledu a zase čekám. Různě střídám délku intervalů mezi ranami, aby se nemohla připravit na další. Během výprasku ji obcházím a šlehám ji z různých směrů. Po dvacáté ráně začíná tiše vzlykat. Asi po hodině padne padesátá rána. Najednou dá ruce na židli a začne se pomalu narovnávat. Podám jí ruku a pomůžu jí nahoru. Rozvážu jí oči, vyndám jí špunty z uší vytáhnu pusy roubík.

„Copak, není ti dobře, Andy?“

„Ano, pane. Točí se mi hlava, pane.“

„Čekal jsem, že to přijde dřív, přeci jen na to nejsi zvyklá.“

„Až do teď to bylo dobré, pane.“

„To je dobře. Zatím toho necháme, ať si odpočineš. I tak jsi mě velmi překvapila, jak skvěle jsi to zvládala, Andy. Skoro jako profík. Zbytek dostaneš, až se dopustíš dalšího prohřešku. Víš, kolik ran ještě chybí?“

„Dvacet pět, pane.“

„Výborně. Nečekal jsem, že budeš schopná to počítat hned napoprvé.“

„Děkuji, pane, za vaši pochvalu a shovívavost.“

Jen přikývnu a usměju se na znamení, že jsem s její reakcí spokojen.

Ona:

Chvilku po tom, co se ohnu, na mou zadnici dopadne první rána. Je to příšerná bolest. Ještě že mám roubík, stoprocentně bych strašně zařvala, že by to slyšelo celé patro, a možná i sousední patra. Ruce mi automaticky vyletí směrem k zadku, abych si pohladila bolavé místo, ale včas si uvědomím, že to nesmím a zase je vrátím tam, kam patří. Pak se hrozně dlouho nic neděje, až přijde další rána. Vůbec jsem na to nebyla připravená, což byl asi pánův záměr a moje reakce je naprosto stejná jako u první rány. Pak přijdou dvě rychle za sebou. Ta nejistota, kdy přijde další, je hrozná. Každá rána dopadá z trochu jiného úhlu a v nepravidelném rytmu, takže nejsem schopná se na ni připravit. Ale to je zřejmě pánův záměr. Je to strašná bolest, ale postupně mě to začíná vzrušovat a z mojí kundičky začínají vytékat šťávy proudem. Cítím, jak mi stékají po stehnech a lýtkách a vsakují se do koberce na zemi. Najednou se mi ale začíná dělat nevolno z toho, jak mám hlavu pořád nízko. Tak se v souladu s pánovými instrukcemi začnu pomalu narovnávat. Pán mi uvolní pusu, oči i uši a projeví se mnou účast, za což jsem mu vděčná. Přemýšlím, jestli si teď můžu pohladit bolavý zadek, ale pak dojdu k názoru, že spíš ne. Ten zákaz nebyl podmíněn ukončením výprasku, tak radši nebudu riskovat. Když potom vidím, že pána moje chování těší a dokonce mě pochválí, rozlije se mým tělem blažený pocit, stejně jako když se dostane pochvaly pejskovi od jeho pána. Což je vlastně naprosto přesně tenhle případ, napadne mě.

Pak ke mně pán přistoupí a otočí si mě. Chvíli mě hladí po zadečku, což je dost bolestivé, a když mě po něm celkem silně plácne, unikne mi hlasitý vzdech bolesti.

„Chytni si pravou rukou levej loket,“ přikáže mi. Dám ruce za záda a udělám, co mi bylo přikázáno. „A teď levou rukou pravej loket.“ Za chvíli mám ruce za zády spojené podle pánových příkazů, on vytáhne provaz a začne mi omotávat předloktí tak, aby mi je neoddělitelně spojil. Nakonec mi provaz na obou koncích uváže kousek nad lokty, abych nemohla ruce vytáhnout.

„Kdybys cítila nějaký brnění nebo bys přestávala cítit ruce, hned mi to musíš říct, rozumíš?“

„Ano, pane, rozumím.“

„Dobře. Otoč se a klekni.“

Zatímco vykonávám požadované úkony, pán se posadí do křesla. Jakmile si před něj kleknu, rozepne si poklopec a já vidím, že pod kalhotami nic nemá. Ihned je mi jasné, co se ode mě čeká, nakloním se k jeho rozkroku a začnu olizovat jeho nástroj. Když se mu postaví, vezmu si ho do pusy a prostrčím jazyk skrz předkožku k žaludu. Chvilku jazykem kmitám a pak rty pevně obemknu pánovo mužství a snažím se stáhnout předkožku dolů. Ale nejde mi to. Mám strach si pomoct zuby, ale nakonec mi nic jiného nezbude, tak to zkusím. Zlehka se zakousnu a tentokrát se mi podaří předkožku stáhnout. Konečně mám volný přístup k žaludu. Z pánových vzdechů cítím, že to dělám správně. Pak začnu jezdit hlavou nahoru a dolů. Můj pán se mě ani nedotkne, aby si určoval tempo a nechává to čistě na mně. Těší mě jeho důvěra v mé schopnosti, ale zároveň mám trochu obavu z toho, co by se stalo, kdyby nebyl spokojen. Netrvá dlouho a cítím, že už pán brzy bude. Na chvíli zvolním, abych jeho orgasmus ještě oddálila a prodloužila tak jeho zážitek z mé pusinky. Neprotestuje a tak to zopakuji ještě jednou. Teprve napotřetí si nechám jeho semeno nastříkat do pusy. Ani na okamžik mě nenapadne, že bych měla dělat něco jiného než polykat a podaří se mi to dokonale. Podívám se pánovi do očí, abych zjistila, jestli byl spokojen. Ihned mi ale dojde, co jsem udělala, sklopím oči a omlouvám se.

„Omlouvám se, pane. Zapomněla jsem na pravidlo číslo tři.“

„Pravda. Co jsem říkal, že se stane, až se dopustíš dalšího prohřešku?“

„Dostanu zbytek trestu, pane.“

„Správně. Kolik ran tedy teď dostaneš?“

„Třicet, pane. Dvacet pět jako zbytek toho původního trestu a pět za poslední prohřešek, pane.“

„Zase správně. Až budeš v neděli odjíždět, bude z tebe dokonale vychovaná subinka.“

„Také v to doufám, pane.“

Zadeček mě ještě pořád pekelně bolí z předchozího výprasku a když mi dojde, že teď dostanu další, podlomí se mi kolena. Tedy literárně. Protože tak jako tak už klečím.

„Vstaň,“ řekne pán, a když to udělám, rozváže mi ruce, opět dostanu roubík, šátek přes oči a špunty do uší. Pak mi pán naznačí, abych zaujala polohu. Chvíli po tom, co tak učiním, dopadne první z další série ran. Ale ne na zadek. Tentokrát kousek pod něj, tam kde se stýká zadek se stehny. Je to úplně nová a neuvěřitelná bolest. Nikdy by mě nenapadlo, že to tady může tak strašně bolet. Ale rány pokračují spíš směrem dolů než nahoru. Asi už se mi to na zadek nevejde či co. Opět se opakuje co předtím, čili nepravidelný rytmus a změny úhlů dopadu. Díky bolesti jsem úplně zapomněla počítat. Tak to prostě risknu a když mám dojem, že už by to mohlo být 30 ran, zdvihnu ruku. Cítím, jak mě pán zvedá. Pak mi rozváže oči, uvolní uši a vyndá roubík.

„Už jsem myslel, že se ti to tak líbí, že nechceš přestat. Dostala jsi čtyřicet dvě.“

On:

Otočím si ji k sobě a hladím ji po zadečku. Už není tak hebký jako býval. A dlouho nebude. Pak ji plácnu a ona povyskočí a vykřikne. Zamračím se, ale protože je nezkušená, tak jí to prominu.

Pak jí svážu ruce za zády, posadím se do křesla a nechám se vykouřit. Umí to skvěle, určitě v tom má bohatou praxi. Ačkoli jsem toho do ní nastříkal opravdu požehnaně, podařilo se jí spolykat úplně všechno. Ale zrovna když jí chci pochválit za výbornou práci, udělá chybu. Ach jo… No ale co se dá dělat, nemůžu jí ustupovat jen proto, že je mi jí líto. Takže ji zase ustrojím, ale když se podívám na její zadek, řeknu si, že tam už se nic nevejde. Nechci ji zřezat do krve hned na začátku. Jednou k tomu asi dojde, pokud se bude pořád chovat tak jako dosud, ale chci to pokud možno oddálit co nejvíc. Takže se rozhodnu, že zamířím o něco níž. První rána jde do přechodu mezi zadkem a stehny a pak pomalu postupuji směrem dolů. Bolí to tam sice víc než na zadku, ale lepší než aby měla zkrvavenej zadek. Ale pořád se jí nějak nechce končit. Už čtyřicátá rána a ona je pořád v klidu. Asi se jí to líbí, koneckonců šťávy z ní tečou vydatně. O chvíli později ale konečně zdvihá ruku. Když se dozví, kolik ran dostala, zatváří se velmi překvapeně.

„Tolik pane? Myslela jsem, že maximálně tak třicet pět, pane. Nebyla jsem schopná to počítat, pane, tak jsem si prostě tipla.“

Aha, tak proto…

„No budeš si muset na bolest zvyknout, ať netrpíš zbytečně, Andy.“

„Ano, pane.“

„Od teď budeš dostávat výprask po každém pátém přestupku. S jednou výjimkou. Než půjdeme spát, dostaneš všechny, co si do té doby vysloužíš, i když třeba bude jen jeden, abys nový den začínala s čistým kontem. Rozumíš?“

„Ano, pane, rozumím.“

„Dobře. A teď trest za tvou neposlušnost.“

Vezmu provaz a přivážu jí ruce k tělu.

„Lehni si tady na postel. Na záda.“

Je vidět, že jí to na zádech moc nejde a svíjí se jako hádě.

„Klid, Andy. Přestaň. Řekl jsem lehni, o žádném pohybování nebyla řeč. Od zítra za tohle budeš dostávat taky tresty.“

Zklidní se, ale ve tváři má bolestný výraz. Zase ji ustrojím jako na výprask a dojdu si pro nitě. Vezmu její nohy a přiložím jejich chodidla k sobě, takže má nohy doširoka rozevřené. Pak jí svážu k sobě jednotlivé prsty obou nohou, aby nemohla nohy sevřít. Teď má kundičku dokonale přístupnou úplně všemu. Ještě jí vyndám špunty z uší, protože jí musím něco říct.

„Polož si hlavu na levou tvář. Kdybys cítila nějaké brnění kdekoli v rukou nebo v prstech na nohou, přendej ji na pravou tvář a já tě hned uvolním. Rozumíš?“

Jen přikývla na znamení souhlasu.

Zase jí ucpu uši a dojdu si do mrazáku pro kostky ledu, do skříně pro svíčku, sirky a injekční jehly a z poličky vytáhnu elektrikářské krokodýlky. Pak přijdu k ní a začnu ji hladit po prsou, dokud se jí nepostaví bradavky. Pak přejedu k její kundičce a hraju si s jejím poštěváčkem. Začíná slastně vzdychat a už se blíží k orgasmu, když toho nechám. Sáhnu pro kostku ledu a přiložím ji k poštěváčku. Zaškube sebou a vyrazí vzdech, který by určitě slyšela půlka patra, kdyby neměla roubík. Chvíli jezdím kostkou ledu po poštěváčku a pak ji zasunu do jejího zadečku. Opakuje se téměř stejná reakce. Zapálím svíčku a vezmu do ruky další kostku ledu. Jezdím s ní po poštěváčku i celou štěrbinkou. Když roztaje, vezmu další a zastrčím ji do zadečku. Pak vezmu svíčku a začnu kapat vosk na podchlazený poštěváček. Napne se jak struna, ale moc toho dělat nemůže, aby se jí nitě na prstech u nohou nezaryly moc hluboko. Jakmile vosk zaschne a trošku zchladne, sloupnu ho a zase přiložím kostku ledu. Hlavou mlátí ze strany na stranu, ale nakonec končí zase na levé tváři, takže pokračuju. Zasunu kostku opět do zadečku, tentokrát už to s ní skoro nic nedělá, asi to čekala. Pak si s jejím poštěváčkem začnu zase hrát. Po chvíli jí začnu lízat. Mezitím sáhnu pro krokodýlek a jakmile vidím, že se blíží k vrcholu, připnu ho na její fazolku. Reakce je neuvěřitelná. Zvuk, který při tom vydala, už ale určitě byl slyšet v sousedních pokojích, a to i přes roubík. Prohne se v zádech a začne skučet, jako bych do ní vrazil kudlu. A to netuší, že jsem teprve začal.

Ona:

Hrozně mě překvapilo, že jsem dostala tolik ran. Ani bych to neřekla… Prý si budu muset zvyknout na bolest. To se lehko řekne, ale není to tak snadné, až do teď se mě nikdo ani nedotkl. Tedy v tomhle směru. Nevím, co si mám myslet o „čistém kontu“ na nový den. Na jednu stranu je to dobré, že si nebudu muset přes noc pamatovat, kolik trestů mám nasbíráno, ale na druhou stranu to znamená, že budu chodit spát s čerstvou „bolístkou“.

A teď ten zostřený trest. Jsem na něj hrozně zvědavá, ačkoli se ho strašně bojím. Pán mě sváže a musím se položit na postel. Zadek mě hrozně bolí, nejde to ležet na zádech a snažím se různě nastavovat, abych našla co nejvhodnější pozici, ale po pánově napomenutí toho nechám a prostě trpím. Pán mi bolestivě roztáhne nohy a sváže mi je velmi vynalézavým způsobem tak, aby měl dokonalý přístup k mé mušličce. Ještě dostanu instrukce, co dělat v případě problémů a nechá mě chvíli být. Připadá mi to jako věčnost. Ta nejistota, jen ležím, ani nevím, jestli stojí nade mnou a kouká se na mě nebo jestli je někde pryč. Trošku se leknu, když se najednou něco dotkne mého poštěváčku, ale je to jen prst. Po chvíli začínám nabývat dojmu, že mě pán prostě bude nechávat stále těsně pod vrcholem a bude mě mučit prostě tím, že mi nedovolí se udělat. Ale brzo přijdu na to, že jsem se spletla. Když se mého poštěváčku dotkne něco ledově studeného, zazmítám se v poutech, nitě kolem mých prstů na nohou se velmi bolestivě zaříznou a začnu křičet jak o život. Naštěstí mám roubík, který to utlumil. Když se ale kostka ledu dostane do mé prdýlky, neubráním se stejné reakci. Bolí jen ty nitě v prstech, ten pocit chladu je spíš příjemný. Kdybych se dokázala ovládnout a nehýbat se, změnil by se trest v potěšení. To se mi taky podaří a na další kostku jak na poštěváčku, tak v zadečku, už jsem připravená. Pak ale přijde něco nového, co jsem v žádném případě nečekala. Chlad vystřídá strašné horko. Ta změna teploty je hrozná. Ale podaří se mi nepohnout nohama. Bolest tentokrát přijde odjinud. Propnu se v zádech a jak posouvám bolavý zadek po posteli, prostěradlo se o něj tře a způsobuje obrovskou bolest. Po chvíli přijde zase chlad. Začnu se třást a pohazovat hlavou a skoro zapomenu, na kterou stranu ji mám položit. To střídání extrémů je strašné. Je mi jasné, že kostka opět skončí v mém zadečku. Nespletla jsem se. Už tam mám docela dost vody, ale nepříjemné to není. Pak mě pán začne zase vzrušovat. Říkám si, čím mě asi potrápí teď a když se moje vzrušení blíží k vrcholu, ovládnou mě obavy z toho, co přijde. Ale na bolest, která přišla, jsem připravená nebyla. Z pusy se mi vydral strašný skřek. Ještě že mám roubík, to by musel slyšet celý barák. Divoce sebou zmítám a bolest v nohou vůbec nevnímám. Ta v poštěváčku ji mnohonásobně přebije. Po tomhle už udělám cokoli, už nikdy pánovi neřeknu ne, jen abych tohle nemusela podstoupit znova. Jen doufám, že to už bylo všechno.

Nebylo. Žádná známka toho, že by mě pán chtěl rozvázat. Bolest v poštěváčku se pomalu zmírňuje, ale bolí to pořád pekelně. Co na mě asi ještě chystá? Nic nevidím, ani sluchem se nemůžu orientovat. Najednou mi pán začíná olizovat a cumlat bradavky. Nejdřív jednu a pak druhou. Trvá to poměrně dlouho, možná by se mi to i líbilo, nebýt té bolesti v poštěváčku. Že by teď přišlo na řadu mučení prsou? Za chvíli zjistím, že jsem se nemýlila. Nejdřív cítím na bradavce něco ostrého a pak strašnou bolest, jak mi bradavkou do prsa zajela jehla. A pak se mi do toho prsa začala zabodávat jedna jehla za druhou. Řvala jsem jak pominutá, určitě to muselo být slyšet i přes roubík až v sousedních pokojích. Byla to nepředstavitelná bolest. Pak mi pán vyndal špunty z uší a zeptal se:

„Tak co, Andy, budeš ještě někdy odpírat poslušnost? Jsou i horší způsoby trestů.“

Cože? Horší? Jak horší? Co může být horší než tohle? Každopádně vehementně vrtím hlavou, abych dala jasně najevo, že už budu poslušná a budu dělat, co mi pán řekne. Najednou mě pán rozváže a po chvíli mi sundavá šátek z očí a vyndavá roubík.

„Už budeš poslušná, Andy?“

„Ano, pane, už budu poslušná. Nikdy neodmítnu vykonat žádný váš příkaz, pane.“

„To rád slyším. Vůbec mě netěší ti takhle ubližovat a dělám to nerad.“

Tak proč to proboha dělá?

Potom mi pán vytahal z prsa jehly, ale řekl, že krokodýlka na poštěváčku ještě nechá, a to až do doby, než půjdu spát. Strašně mě to vyděsilo, tak dlouho taková bolest…

On:

Tak a teď prsa. Z těch se dělá krásný jehelníček. Ale nejdřív si ji zase trošku připravím. Začnu jí olizovat bradavky a mnout prsa. Když se jí bradavky dostatečně prokrví, přiložím k jedné jehlu a zabodnu ji tam naráz celou. Táhle zavyje a jak zapichuji další jehly, je její kvičení stále pronikavější. Když jich zapíchám 20, vyndám jí špunty z uší a zeptám se, jestli ještě hodlá být neposlušná. Mám dojem, že říká ne, tak ji rozvážu a ještě se ujistím. Pak jí z prsa vytahám jehly. Evidentně čeká, že sundám krokodýlka z poštěváčku, ale zklamu ji. Vypadá hrozně vyděšeně, ale rozhodnutí nezměním. Nechci a ani nemůžu.

„Tak, Andy, teď už jsi zřejmě pochopila, že odmlouvání ti tolerovat nebudu. Mám pravdu?“

„Ano, pane, pochopila. Už nikdy nebudu odmlouvat, pane. Budu naprosto poslušná, pane.“

„To rád slyším, Andy.“

Na chvilku se odmlčím.

„Tvojí pusinku jsem už zkusil a musím říct, že jsi opravdu výborná kuřačka. Kolik klacků už jsi vykouřila, Andy?“

„Váš byl první, pane.“ Řekne a trochu se začervená.

„Skutečně? Nelži, Andy. To nebylo kouření nezkušené holky, ale profesionálky.“

„Nelžu, pane. Ale čekala jsem, že to budete chtít a tak jsem si o tom zjistila co nejvíc od kamarádek, pane.“

„Tak od kamarádek?“

„Ano, pane.“

„A proč jsi ještě žádného svého kluka nekouřila, Andy?“

„Ještě žádný můj kluk nebyl, pane.“ Teď už je rudá jak rak. Ale mně to vyrazilo dech.

„Cože, Andy? Chceš říct, žes ještě neměla kluka? Že jsi ještě panna?“

„Ano, pane.“

„A to chceš o panenství přijít takhle?“

„Ano, pane. Vždycky jsem si představovala, že o panenství přijdu s někým neznámým, kdo se ke mně bude chovat jako k něčemu bezcennému, že mě o něj připraví můj pán, pane. Když mi bylo deset, našla jsem doma videokazetu se SM pornem a strašně mě to vzrušilo, pane. Od té doby pořád toužím najít si nějakého pána, který by si ze mě udělal svou hračku a komu bych oddaně sloužila celý svůj život, pane.“

Tahle zpověď mě docela vyvedla z míry. Snad si toho nevšimla.

„Celý svůj život, Andy? Ty mi chceš patřit až do smrti? Nikdy nechceš poznat skutečnou lásku, mít děti… Protože já je s tebou mít nebudu, s tím nepočítej.“

„Jsem si toho vědoma, pane. Hodně jsem o tom přemýšlela a chci takovýhle život, pane. Chci někomu patřit, pane.“

No je ještě mladá a hloupá… Však ono jí to časem přejde, až vyroste.

„Ale sama to určitě umíš dobře viď?“

„Ano pane, sama to umím dobře.“

„Tak mi to ukaž, Andy.“

Ona

Po tom, co se pán ještě jednou přesvědčil o mé oddanosti, jsme začali oklikou probírat moje sexuální zkušenosti. Moc mě potěšilo, že mě můj pán považoval za profesionální kuřačku ocasů, ačkoli ten jeho byl můj první. Když se mu vyzpovídám, kochám se jeho překvapením.

Pak dostanu pokyn ukázat pánovi, jak si to dělám sama. Konečně se tedy dnes udělám. Lehnu si na kraj postele tak, aby měl pán dobrý výhled na mou kundičku, ale hlavně abych neležela bolavým zadečkem na posteli. Jednou rukou si začnu hladit prso, které ještě před chvílí trpělo pod náporem jehel, a druhou rukou si zajedu mezi nohy. Dost mi tam ale překáží ta svorka, kterou mám na poštěváčku. Tázavě se podívám na pána a on po chvíli váhání přikývne. Rozevřu svorku a zalije mě strašná bolest. Nenapadlo by mě, že sundávání bude tak hrozně bolet. Výkřiku, který mi unikne, se lekne i můj pán. Ale bolest rychle ustupuje a já se mohu věnovat naplno svému laskání. Hraju si s poštěváčkem, zajíždím i do dírky. Když už se blížím k vrcholu, ozve se

„To stačí, Andy.“

„Ano pane,“ vydechnu zklamaně a odendám ruku ze své kundičky. Nešťastně se na pána podívám. Pán ke mně přijde a znovu mi na poštěváček připne tu svorku.

„Ještě sis to nezasloužila, Andy.“

„Ano pane,“ odpovím s obličejem zkrouceným bolestí. Ale nevykřikla jsem.

„No, pusinku už jsem si vyzkoušel, tak si teď vyzkouším něco dalšího. Otoč se na břicho.“

Lehnu si na kraj postele tak, že mi zadeček kouká mimo a nohama klečím na zemi. Rozkročím se podle předpisů a pán si za mě stoupne. Slyším, jak si stahuje kalhoty a za chvíli už mám jeho penis zasunutý až po kořen v zadečku. Hrozně to zabolelo, ale pán na to nebere ohledy a tvrdě přiráží. Jak naráží na můj zničený zadeček, prožívám hotová muka. Ale ten pocit, že mu jsem vydaná na milost, že ukájím jeho potřeby bez ohledu na ty své, mě strašně vzrušuje. Taky voda, převalující se v mém zadečku, mi způsobuje velmi zvláštní, ale ne nepříjemné pocity. Netrvá to dlouho a pán mi stříká do zadečku. Spolu s vodou z ledu už mám v zadečku kapalin docela dost. Snad mě pán nechá brzy vyprázdnit. Pak ho ze mě pán vytáhne a mnou projede zděšení z toho, co asi přijde teď. A za chvilku zjistím, že jsem se nemýlila. Pán chce, abych se otočila a očistila mu ho. Nechce se mi do toho.

„Andy! Chceš zase odporovat? Chceš zase potrestat za neposlušnost?“

To zabralo. Pánův úd okamžitě mizí v mé puse. Kupodivu je stále tvrdý a vztyčený. Pečlivě mu ho olížu, a když mám pocit, že by mohl být čistý, začnu ho regulérně kouřit. Tentokrát už si mě pán trochu řídí, občas mi zastaví hlavu a já mu ho jen lížu jazykem. Po několika minutách už zase polykám jeho sperma.

„No vidíš. A ani to nebolelo, viď?“

„Ne pane, nebolelo,“ řeknu s ironií v hlase.

„Andy! Nebuď drzá!“

„Omlouvám se pane, nemyslela jsem to tak.“

„Podej mi svou kabelku, Andy.“

S udiveným výrazem mu ji podávám. Začne se přehrabovat v mých osobních věcech; je to hrozně ponižující pocit, se na to dívat. Po chvíli najde mou antikoncepci, vyndá jí a koukne se dovnitř. Když zjistí, že v krabičce nejsou všechny pilulky, usměje se a vrátí antikoncepci zpátky. Odhodí mojí kabelku stranou a ta se rozsype.

„Ukliď si ty věci, Andy.“

„Ano pane,“ odpovím a za chvíli je uklizeno.

On

Uvelebí se na posteli tak, abych měl dobrý výhled a začne si hladit poraněné prso. Když zajede mezi nohy, narazí na krokodýlka a tázavě se na mě podívá. Chvíli váhám, ale pak si řeknu, že bez něj to bude lepší podívaná a tak přikývnu. Když vidím, že se blíží k vrcholu, zarazím ji. Je z toho hrozně zklamaná, ale zatím neudělala nic, za co by si orgasmus zasloužila. Zase jí připnu krokodýlka a docela mě překvapí, že nevykřikla. Pak dostanu chuť na její zadeček. Jakmile se přetočí na břicho, vrazím ho do ní jedním tahem. Už si docela zvyká, protože nevykřikla ani teď, ačkoli ji to muselo dost bolet. Je to docela zvláštní pocit, píchat zadeček plný vody. Po chvíli to do ní nastříkám a dám jí ho k očištění. Zase se jí do toho nechce, ale když jí pohrozím dalším trestem, s vervou se do toho pustí. Dokonce sama začne kouřit, aniž bych jí k tomu vyzval. Holka je učenlivá. Tentokrát už si ji trošku řídím, aby se naučila, jak se mi to líbí. Když skončí, ještě si zkontroluju, jestli bere antikoncepci, abych mohl být v klidu a nemusel si brát gumu.

Kouknu na hodinky. Už je 8 a já naposled jedl někdy v jednu.

„Andy běž mi udělat něco k jídlu, říkalas, že umíš vařit dobře. Támhle v té skříňce mám zásoby a podívej se samozřejmě i do ledničky. Nechám to na tobě, co uděláš.“

„Ano pane.“

Chvíli prohlíží obsah skříňky, až vytáhne špagety a nějaké další věci. Potom se dojde kouknout do ledničky, chvíli se v ní přehrabuje, přijde zpátky, klekne na obě kolena a kouká do země.

„Co je, Andy?“

„Pane, v kuchyňce není vařič…“

„Není, Andy. Vařiče jsou jen v kuchyňkách na chodbě. Vedle výtahů. Musíš jít tam.“

Nervózně se podívá na své oblečení a pak na mě pohledem, v němž se mísí otázka s prosbou.

„Andy! Právě sis vysloužila další trest. Víš za co?“

„Podívala jsem se vám bez svolení do očí, pane. Omlouvám se, pane.“

Sklopí oči, ale pořád klečí na místě.

„Proč jsi pořád tady, Andy? Mám docela hlad, běž už vařit.“

Chvilku ještě klečí, a pak jen špitne „Ano pane“ a odejde. Za chviličku se vrátí.

„Promiňte pane, kde máte nějaké hrnce?“

„Zkus si tipnout, Andy. Co kdybys zkusila třeba kuchyňskou linku? A mimochodem, kdo ti dovolil mluvit? Před chvílí jsi to udělala tak dobře, a teď to zase pokazíš… Takže další trest.“

„Ano pane. Omlouvám se, pane.“

Za chvíli už za ní zaklapnou dveře. Sednu si k počítači a pustím si nějakou hudbu. Otevřu si kolejní chat a po chvíli se tam rozhoří rozhovor.

(Každé číslo znamená jednu osobu účastnící se diskuze - pozn. autora)

1. Tyjo, teď sem šel kolem kuchyňky v sedmičce a nějaká holka tam vaří nahá. A je fakt pěkná

2. Si děláš srandu ne?

1. Nedělám, se tam dojdi podívat, když mi nevěříš, blbe.

2. Taky že du.

3. To jako fakt? Neviděls, ze kterýho je pokoje?

1. Ne, to jsem neviděl. Viděl jsem jí už v kuchyni.

3. No můžem si počkat, až skončí a kouknout se, kam zapadne. Každopádně mizim se tam juknout, taková příležitost se hned tak nenaskytne

1. Jojo, já se tam taky vrátim. Jen jsem vám to chtěl říct.

4. Ty jsi na nás takovej hodnej…

1. To já odjakživa :D

4. A už jsi jí tu někdy viděl?

1. Ne, nikdy. Je nějaká mladá, tipl bych, že jí ještě nebylo ani 18.

4. Ty jo tam se jdu mrknout, na to jsem zvědavá

5. Sakra proč je to ode mě tak daleko. Co kdybyste to někdo natočili a hodili to pak na hub a FTP?

6. To není špatnej nápad, k žádosti se připojuju. Když už to nemůžu vidět naživo, tak aspoň takhle :D

7. Beru kameru a mizím.

1. No nic, vracím se tam. Snad tam ještě bude.

Ještě se o tom debatovalo, ale po nějaké době jsem to přestal sledovat.

Asi po půl hodině se Andy vrací s jedním hrncem, postaví ho v kuchyňce na linku a zase odejde. Po chvilce se vrací s druhým. Ve tváři je celá rudá.

„Proč jsi tak rudá, Andy?“ zeptám se, ačkoli je mi to jasné.

„Pane… Já… Chodili se na mě dívat studenti, pane. Dokonce i nějaké studentky,“ odpoví roztřeseným hlasem. Jen se usměju.

„A jen se dívali?“

„No… Někteří mě plácli po zadku, pane. A mluvili se mnou a bylo to velmi…“ Odmlčí se.

„Jaké, Andy?“

„Ponižující, pane.“

„A nepříjemné?“

Teď mlčí a nějak se jí do odpovědi nechce.

„No tak, Andy. Odpověz. Nebo chceš další trest?“

„Ne pane, nechci. Nebylo to nepříjemné, pane.“

„Pojď ke mně, Andy.“

„Ano pane.“

Když ke mně dojde, sáhnu jí mezi nohy. Teče jak Niagara. Když se podívám pozorněji, vidím, že její stehna jsou kolem rozkroku lesklá. Usměju se.

„Jak vidím, tak to bylo dokonce příjemné, viď, Andy?“

Po chvilce váhání odpoví „neřekla bych zrovna příjemné, pane. Bylo to takové zvláštní, pane. Strašně jsem se styděla, ale zároveň mě to hrozně vzrušovalo, pane.“

Pořád je rudá jak rak.

„Pane, dokonce tam jeden student donesl kameru a natáčel mě.“

„A cos na to říkala?“

„Nic, pane. Bála jsem se, že byste se zlobil, kdybych nějak protestovala.“

„Tak to jsi moc hodná, Andy.“

„Děkuji, pane.“

„Tak mi to konečně dones, Andy.“

„Ano, pane.“

Odběhne a za chvíli se vrátí s talířem plným boloňských špaget.

Ona:

Potom, co pán zkontroluje mou antikoncepci, koukne na hodinky a přikáže mi udělat mu večeři. Když posbírám suroviny, všimnu si, že v kuchyňce není žádný vařič. Jdu se tedy zeptat pána, co mám dělat a jeho odpověď mě vyděsí. Na chodbě? To by znamenalo… Ale snad mi dovolí se obléct. Podívám se na své oblečení, složené na jedné židli, a pak prosebně na něj. A hned dostanu vynadáno. Ještě chvíli zkouším, jestli se nade mnou neslituje, ale když zjistím, že z oblékání zřejmě nebude nic, zase zmizím do kuchyňky. Pak mi dojde, že budu potřebovat nějaké hrnce. Pán si ze mě právem udělá legraci, když se ho zeptám, kde jsou – mělo mě to napadnout. Navíc jsem si ještě vysloužila další trest. Je ve mně malinká dušička. Snad mě nikdo neuvidí… Otevřu dveře a vykouknu. Chodba je prázdná. Honem běžím k výtahu a po chvilce najdu kuchyňku. Je to poměrně velká místnost, ale bez dveří! A vařiče jsou umístěny u zdi, která je pokračováním vstupní chodbičky. Takže musím nutně stát tak, že každý, kdo půjde po chodbě, na mě bude mít dokonalý výhled.

Netrvá dlouho a mé obavy se naplňují. Na chodbě se zastavuje jeden student a konsternovaně na mě zírá. Po chvíli odbíhá, ale po pár minutách přichází jiný a po něm další a další. Dokonce se ve skupince objevují i dvě dívky. Snažím se vypadat, jako že je nevnímám, ale asi se mi to moc nedaří. Jsem si jistá, že jsem v obličeji rudá jak rak. Naštěstí k nim jsem bokem, takže i když stojím předpisově rozkročená, není mi vidět mezi nohy. Po chvíli jeden ze studentů promluví.

„Copak to tu děláš, kočko?“

Zarytě mlčím, nejsem schopná vydat ze sebe hlásku.

„No tak, snad se nestydíš?“ řekne trochu výsměšně. Pořád mlčím.

„Bych řek', že se stydí, hele,“ ozve se další student pobaveně.

„'Simtě, kdyby se styděla, tak tady nestojí nahá.“

„Hm, na tom něco bude. 'Si nějakej chytrej, nestuduješ ty náhodou vysokou?“

„Náhodou jo.“ Pak se zase obrátí ke mně. „No tak, co tady děláš? Nebo se s náma nebavíš?“

Najednou dostanu strach, aby se pán nezlobil, že nekomunikuji, protože nepochybuji o tom, že se to dozví.

„Já… Já tady vařím. Jste si nevšimli?“

„A proč jsi takhle oblečená? Nebo spíš neoblečená? A proč máš na krku ten psí obojek?“ Jeho hlas zní velmi pobaveně. Najednou si všimnu, že jeden ze studentů mě točí na kameru. Celá se roztřesu.

„Protože… Protože… Protože jsem nedostala svolení se obléct.“

Na otázku o obojku záměrně neodpovím, a vypadá to, že jim to nevadí.

„Ale? A od koho jsi nedostala to svolení?“

„Od nikoho.“

„A ty potřebuješ svolení na to, aby ses mohla obléct? Já jsem ho taky od nikoho nedostal a přesto jsem oblečenej.“

„Ano, já povolení potřebuju.“

„A kdybych ti teď řekl, že se můžeš oblíct, šla bys?“

„Nešla, ty nemáš právo mi to dovolit.“

„Ale? A kdo na to má právo?“

„Můj pán.“

To ho dostalo. Jasně je na něm vidět, že ho to úplně rozhodilo. A mě to potěšilo, bod pro mě.

„Pán? Co tím myslíš?“

Najednou se ozve jiný student.

„To je jasný ty vole, je to otrokyně.“

Když jsem uslyšela tuhle větu, strašně mě to pokořilo. Ačkoli to byla pravda a věděla jsem to, ačkoli jsem to brala jako fakt, když jsem to slyšela říct někoho cizího, cítila jsem se jako kus nábytku. Dotyčný student vešel ke mně do kuchyňky a když viděl můj zadek a stehna – dosud stáli všichni poměrně daleko, takže si toho nevšimli – obdivně hvízdnul.

„Počkej, jak to myslíš, s tou otrokyní? Dneska?“

„Tohle je trochu jiný otroctví. Je dobrovolný. Viď, kočko? Že jsi otrokyně? A to dobrovolně?“

Po chvíli přemáhání pípnu „ano.“

„Hele ty se v tom nějak vyznáš…“, ozve se zase student, který se mnou mluvil ze začátku směrem k tomu, co mě odhalil.

„Jo, už jsem o tom slyšel. Prostě sado maso. Co to máš tady?“ řekne, když si všimne svorky na poštěváčku.

„To mi tam připnul můj pán, protože jsem byla neposlušná.“

„Aha… To musí docela bolet ne?“

„Bolí to pekelně.“

„A proč si to nesundáš, když tu teď tvůj pán není?“

„To nemůžu. To může jen můj pán. Já na to nesmím sáhnout.“

„Vždyť se to přece nedozví.“

„Dozví.“

„Myslíš, že bysme tě práskli?“

„Ne, já bych se přiznala sama. Nemůžu si to sundat. Tomu nerozumíš.“

Celá ta situace je sice neuvěřitelně ponižující, ale zároveň mě to hrozně vzrušuje. Hlouček studentů se mezitím rozrostl na asi 20 lidí, z nichž většina už postává přímo v kuchyňce a nepokrytě si mě prohlíží. Podívám se, v jakém stavu jsou špagety a když zjistím, že jsou hotové, odstavím je na vedlejší plotnu.

Pak mě ten za mnou plácne po zadku. Dost to zabolí a hlasitě vzdychnu. Ale nehnu ani brvou. Víc už si naštěstí nedovolí. Odstavím i druhý hrnec s omáčkou, chytnu do rukou ten se špagetami a vydám se zpátky k pokoji. Studenti mě sledují, stejně tak jako objektiv kamery. Když se vracím pro druhý hrnec, stojí všichni v řadě a každý mě plácne po zadku. Jedna z dívek mě po něm dokonce chvíli hladí, když sbírám hrnec z plotny. Totéž se opakuje, když odcházím. Mám co dělat, abych neupustila hrnec, ale podaří se mi to.

Po návratu si se mnou pán chvíli povídá a evidentně má škodolibou radost z mého ponížení. Nakonec mě pošle mu nandat jídlo. Když mu ho donesu, chci zase odejít nandat sobě, ale pán mě zastaví.

„Kam jdeš, Andy?“

„Jdu si nandat jídlo, pane.“

„A kdo ti to dovolil, Andy?“

„Nikdo, pane.“ Odpovím nešťastně. Zřejmě přijde další trest.

„Tak jak je možné, žes to chtěla udělat, Andy?“

„Já… Myslela jsem…“ koktám zoufale.

„Myslela? Vezmi si támhle ze skříňky chleba, z ledničky si vyndej máslo a z kohoutku si nalej vodu do nějaké skleničky. A mně přines taky skleničku a pivo z lednice.“

„Ano, pane.“ Řeknu zlomeně. Poté, co donesu pánovi pití, jdu obstarat sebe. V ledničce je i šunka, na kterou dostanu strašnou chuť, ale dostala jsem svolení jen k máslu. Takže si namažu chleba s máslem, napustím si z kohoutku vodu a vrátím se do pokoje za pánem. Když si to namířím ke stolu, pán mě zase okřikne.

„Kam jdeš, Andy?“

Jenom si zničeně sednu na zem a pojídám svůj chleba. Dojím dřív než pán. On si toho všimne a zeptá se:

„Chceš ještě jíst, Andy?“

„Ano, pane, ráda bych.“

„Tak dobrá. Tady máš. Udělalas to dobře, Andy. Zasloužíš si za to odměnu.“ A s úsměvem mi podá svůj talíř. Srdíčko mi radostí poskočí, když uslyším pochvalu, ale dojídat zbytky se mi ani trochu nechce.

„Copak je, Andy? Říkala jsi, že bys ještě ráda jedla. Tak jez, nebo se rozzlobím.“

„Ano, pane.“

Vezmu talíř a začnu se zvedat.

„Co to děláš, Andy? Proč se zvedáš?“

„Já… Myslela jsem… Ráda bych…“

„No tak se vymáčkni, Andy. Proč se zvedáš?“

„Chtěla jsem si sednout ke stolu, pane.“

„A on ti to někdo dovolil?“

„Ne, pane, nedovolil.“

„Tak jak je možné, žes to chtěla udělat? Před chvílí sis málem bez svolení nandala jídlo a teď zase tohle. Tentokrát už ti to neprominu, Andy. Připiš si další trest.“

„Ano, pane. Omlouvám se, pane.“

„Jíst u stolu budeš, jen pokud budeš moc hodná, Andy. A uznej sama, že dneska jsi moc hodná nebyla.“

„Ne, pane, nebyla. Máte pravdu, pane.“

„Jsem rád, že si toho jsi vědoma, Andy.“

„Děkuji, pane.“

Během jídla přemýšlím, kdy mě asi pán připraví o panenství. Čekala jsem, že ze mě bude žena pár minut po tom, co poprvé vejdu do dveří, nejpozději do půl hodiny, ale už to je asi pět hodin a pořád jsem panna. Nechápu, proč s tím pán čeká tak dlouho. Možná tuší, jak moc po tom toužím a schválně mě trápí. Když dojím, dojdu umýt nádobí a uklidit nesnědené jídlo do ledničky. Když vejdu do pokoje, pán mi pokyne, abych si k němu přiklekla.

„Budeš mě kouřit dvacet minut, Andy. Pokud to bude kratší, dostaneš 10 ran za každých celých 10 sekund. Pokud to bude delší, dostaneš 5 ran za každou celou minutu. Čili pokud se trefíš do intervalu mínus 9 až plus 59 sekund, bude to bez trestu. Naopak ti jeden prominu. Samozřejmě nebudeš mít možnost kontrolovat čas.“

„Ano, pane.“

Pán vezme do ruky mobil (zřejmě na něm má stopky) a řekne „začni, Andy.“ A zmáčkne stopky. Ihned se vrhnu k jeho penisu a ten zmizí v mé puse. Přemýšlím jak odhadnout těch 20 minut. Asi to prostě budu muset někdy risknout a doufat, že jsem se trefila. Ale rozhodně budu čekat spíš déle, protože trest za přetažení je výrazně nižší. Zřejmě si pán chce užít kouření co nejdéle. Snažím se, aby pán byl šťastný a podle jeho vzdychání se mi to daří. Nechává to čistě na mně, vůbec si mě neřídí, dal si ruce za hlavu a pohodlně se opřel v křesle. Asi pětkrát zvolním, když mám podezření, že by se mohl udělat, a když mám pocit, že uběhlo dvacet minut, dokončím svou práci. Pán toho do mě nastříká tolik, že tak tak stíhám polykat a nakonec mi trošička uteče koutkem úst ven. Stihnu to ale olíznout dřív, než opustí mou tvář. S napětím očekávám, jak jsem se strefila.

„No, Andy, mělas to jen tak tak. Přetáhla jsi o 58 sekund. Čili ti odpouštím jeden trest, jak jsem slíbil. Jsi moc šikovná, Andy.“

„Děkuji, pane,“ řeknu radostně a celá se rozzářím. Kdybych měla ocásek jako skutečná fenka, určitě bych v pokoji vytvořila tornádo.

On:

Po té co mi Andy donese jídlo, se chystá znovu odejít. Když se dozvím proč, docela mě to rozzlobí, ale ještě to přejdu. Když jí řeknu, co bude jíst ona, je z toho dost zničená, ale poslechne. Ale málem si sedne ke stolu. Teprve když jí zarazím, uvědomí si svoje postavení a sedne si na zem. Nelhala, když tvrdila, že umí dobře vařit. Aspoň tohle se jí opravdu podařilo. Asi si za to zaslouží odměnu. Pochválím jí a nechám jí dojíst po sobě to, co jsem nesnědl. Nejdřív se jí moc nechce, ale když jí trochu pohrozím, rozhodne se to přece jen sníst. Ale zase má tendenci si sedat ke stolu. To jí ale už nemůžu tolerovat. Nakonec sní jídlo v sedě na zemi a dojde umýt nádobí. Po návratu si s ní zahraju hru, na kterou jsem se už těšil pořádně dlouho. A zvládla jí bravurně. Když vidím, jak ji moje následná pochvala potěšila, neubráním se úsměvu.

„Andy, řekni, co bys ráda dělala teď?“

„Ze všeho nejvíc si přeji učinit vás šťastným, pane. Chci dělat jen to, co mi přikážete, pane“

„Tos řekla moc hezky, Andy.“

„Děkuji, pane.“

Jsem v pokušení sundat jí z poštěváčku krokodýlka, ale slíbil jsem jí ho až do spaní, tak to nemůžu měnit. Ale nějak jí odměním.

„Andy, máš 5 minut na to, aby ses jakýmkoli způsobem udělala. Pokud to nestihneš, máš pro dnešek smůlu.“

Sundám jí z poštěváčku krokodýlka, aby se jí snáz „pracovalo“ a položím ho na židli vedle postele. Okamžitě sebou praští na postel, ale zasykne bolestí – zapomněla na zmalovaný zadek. Ale brzo se uvelebí a začne si ji hezky projíždět prsty. Je to moc pěkná podívaná. Netrvá to ani tři minuty a je hotová. Křičí přitom jak na lesy. Pak sáhne po krokodýlku a sama si ho zase připne. Přijde ke mně, poklekne, políbí mi špičku nohy a pronese:

„Velmi vám děkuji za můj první orgasmus s vámi, pane.“

Její reakcí jsem sice zaražen, ale rozhodně potěšen. Pohladím ji po vlasech a opět vidím, jak se celá rozzářila. Pak ale začne trošku kňučet a chytat se za rozkrok.

„Copak je, Andy? Potřebuješ na záchod?“

„Ano, pane.“

„Dobře, dojdi si. Je hned vedle vstupních dveří.“

„Děkuji, pane.“

A odkvapí směrem k záchodu. Po pár minutách je zpátky.

„Mimochodem, Andy, kdy jsi měla svůj první orgasmus v životě? Kolik ti bylo?“

„Deset, pane. Jak jsem našla tu kazetu, o které jsem vám říkala, pane.“

„Aha, jak byl ten film dlouhej? Vidělas ho celej?“

„Asi hodinu a půl, pane. A viděla jsem ho celý, pane.“

„Kolikrát ses za tu hodinu a půl udělala?“

„Nevím, pane, ale hodněkrát. Začala jsem se hladit asi po deseti minutách a tak nějak jako bych vytušila, co mám dělat, pane. Poprvé mi to trvalo asi čtvrt hodiny, ale pak se intervaly zkracovaly, pane. Když nad tím tak přemýšlím, mohla jsem se udělat tak desetkrát, pane.“

„Tos byla teda pilná holčička.“

„Ano, pane, byla.“

Během rozhovoru rudne a teď už má barvu sovětského praporu.

„Koukala ses na ten film potom často?“

„Ano, pane. Ale nejen na něj, pane. Prohledala jsem pak celý byt a našla podobných filmů víc, pane. Různě jsem je střídala, pane. Pokaždé jsem se několikrát udělala, pane.“

„Jak dlouho jsi to takhle dělala?“

„Ještě stále to tak dělám, pane.“

„Ale? A to ti pořád vydržela stejná frekvence?“

„Ano, pane. Koukám na ně skoro každý den, pane. Jakmile není nikdo doma, hned si jdu nějaký pustit, pane.“

„Tak ode dneška už se u nich neuděláš ani jednou, jasné? Budeš na ně koukat se stejnou intenzitou jako dosud, budeš se při nich prstit, ale neuděláš se. Po celou dobu filmu se budeš udržovat na hranici orgasmu, ale do konce to nikdy nedotáhneš. Ber to jako trest za svou nestydatost. Jasné?“

Zatváří se zděšeně, ale pak jen přikývne.

„Ano, pane.“

„Možná ti tak jednou týdně dovolím se u nějakého toho filmu udělat, když budeš moc hodná, ale zas tak moc s tím nepočítej, Andy.“

„Ano, pane. Budu se snažit si tu odměnu zasloužit, pane.“

„Ale pokud někdy zjistím, žes mi lhala, jen aby sis vysloužila orgasmus, tak to, co jsi zažila teď za neposlušnost, byl jen slabý odvar proti tomu, co tě čeká. Rozumíš?“

„Ano, pane. Nikdy by mě nenapadlo vám zalhat, pane.“ Řekne trochu uraženě.

„To rád slyším.“

Na chvíli se odmlčím a pak pokračuji.

„No, Andy, je čas se chystat do postele. Nejdřív se půjdeme osprchovat. Pojď se mnou.“

„Ano, pane.“

Připnu jí vodítko a po čtyřech odvedu do koupelny. Poté co se svléknu, vlezeme oba do vany.

„No tak, Andy. Na co čekáš? To se snad mám mýt sám?“

„Ne, pane, samozřejmě že ne. Omlouvám se, pane.“

Ona:

Najednou se mě pán ptá, co bych ráda dělala. Nechápu smysl té otázky, vždyť odpověď je přece naprosto jasná. O to víc mě překvapí, že pána moje odpověď tak potěšila. Ale jsem šťastná, že ze mě má radost. A ještě šťastnější jsem, když si tím dokonce vysloužím svolení k orgasmu. Do pěti minut to bez problémů stihnu, jak jsem po těch několika dnech nadržená. Pán mi v neděli zakázal si sáhnout na kundičku dřív, než se sejdeme. Ani jsem se kvůli tomu nedívala na porno, ačkoli jsem dvakrát měla možnost. Věděla jsem, že bych se neudržela. A když se k tomu přidají dnešní zážitky... Pán mi pro tu chvíli opět sundá z poštěváčku tu svorku. Po pár minutách jsem vybuchla v nejsilnějším orgasmu svého dosavadního života. Asi o něm věděla půlka baráku, ale bylo mi to srdečně jedno. Hned potom jsem si sama znovu nasadila tu svorku. Políbila jsem pánovi nohu a pokorně poděkovala. Má z toho radost a dokonce mě pohladí. Jsem nevýslovně šťastná.

Najednou cítím, že se začíná hlásit příroda. Stává se mi to po orgasmu poměrně často. Dám tedy pánovi najevo svou potřebu a on mě milostivě propustí. Vyprázdnit zadeček se ale neodvážím. Jen si pomyslím, jestli na to pán nezapomněl, už je docela problém to udržet uvnitř. Musím najít způsob, jak mu to nenápadně připomenout. Ale nic mě nenapadá.

Po návratu se mě pán vyptává na mé první sexuální zkušenosti. Strašně se stydím, že jsem už od mala tak nestydatá, ale samozřejmě mě ani na vteřinu nenapadne něco zatajovat nebo dokonce lhát. Ale když se pán dozví, že se ráda dívám na porno, přijde něco, co mě strašně vyděsí. Nejdřív nejsem tak nějak vnitřně ochotná přijmout fakt, že se mi to nezdálo a že to pán myslí vážně, ale pak mi dojde, že to opravdu je myšleno doopravdy a smrte