Neděle 15. října 2017
Jakkoliv se stydím, musím své (po)city svěřit alespoň papíru, neboť se stydím o tom hovořit s kýmkoliv. Rodině se svěřit nemohu, neboť se bojím, zdali by mne nezavrhli a cizímu člověku bych se styděla a bála říci o svých touhách o to více, neboť by o mně mohl šířit to, jaká ve svém nitru opravdu jsem.
Jako řídící partnerka advokátní kanceláře v Praze musím zachovávat nejen stavovské principy advokacie, ale také dbát o svoji profesní pověst. Česko je malé a svět pražské advokacie ještě menší, o to více bych se navždy odepsala, pokud bych se někomu svěřila s tím, jaké touhy ovládají moje nitro a tedy i moje myšlení. Však kdo by bral vážně advokátku, která prahne po tom, aby byla nahá, spoutaná, trýzněná a křičící?!
Ve středu 11. října jsem byla jako obvykle v práci značně přesčas, neboť advokacie není z povolání, které by umožňovalo odpíchnout si svých osm a půl hodiny a jít domů, tím spíše v postavení řídícího partnera kanceláře, zodpovědného za celý projekt, na kterém se podílí celý tým, který musím vést a směřovat ke zdárnému cíli. Tyto nároky na mne kladené, které vyžadují rozhodnost a rychlé jednání pod tlakem, stejně jako rozkazování a penalizování neschopných či líných pracovníků projektového týmu, jsou přitom pravým opakem mého vnitřního já. Ani Jekyll a Hyde není tak vnitřně rozporným jako mé nitro a má mysl. Mám ráda svoji práci, ale nutí mě se přetvařovat a být někým, kým hluboko ve svém nitru nejsem. Staví mne do role, že musím dbát na vystupování, které neplyne z mého vnitřního přesvědčení, ale musím hrát svoji úlohu každou chvíli, co jsem v práci. A právě tehdy ve středu večer jsem cítila, že musím z tohoto klamu alespoň na malou chvíli vystoupit.
Bylo již nemálo po osmé večer, když jsem do vyhledávače zadala hesla jako BDSM, Praha, dominy. Sama jsem se divila, co dělám, ale byla to jedna z chvil v životě, kdy osud vede ruku člověka, aby udělal něco, co by za jiných okolností a v jinou chvíli nikdy neudělal. Listovala jsem inzeráty a v duchu se cítila hrozně a přitom vzrušeně. Nakonec jsem narazila na inzerát, který mne zaujal, protože necílil jen na prosté a bezduché bití, ale přesně popisoval mé dojmy, že BDSM je ve skutečnosti o prožitcích a emocích. Vytočila jsem uvedené číslo, nějakou dobu nechala zvonit a nikdo se neozval. Byla jsem na vážkách, zdali je to znamení osudu či nikoliv, abych toho nechala a dále v tom nepokračovala. Jenže moje touha byla v tu dobu již příliš silná. A po krátkém hledání jsem vytočila druhé číslo, které již někdo zvedl.
Ozval se tichý, jemný hlas mladé ženy. Když jsem pozdravila, byl i přes sluchátko patrný údiv, že volá žena a nikoliv muž, kterého zjevně čekala. Po prvotním, zjevném překvapení jsem sdělila, že hledám ženu, která by byla schopná a ochotná mi učinit příjemně nejen s bičem v ruce. Po opětovném údivu a krátkém zaváhání mi bylo řečeno, že dnes je již pozdě, ale je možné se domluvit na zítřek. Čekání mne odrazovalo, ale milý hlas a rozumný inzerát mne přesvědčili, abych vydržela do zítřejšího dne. Domluveno bylo na čtvrtek 12. října v 19:00 na jedné adrese na Žižkově. Toho večera jsem myšlenkami na to, jaké bude mé poprvé, nemohla ani usnout. Po dlouhé a probdělé noci přišlo opět ráno, kdy jsem se měla dostavit do práce, tím navíc již na osm hodin, neboť jsem měla schůzku s klientem, který si přál dokončit relativně snadný projekt kolem založení nové obchodní korporace na provozování živnosti velkoobchodu a maloobchodu. Založení volné živnosti, snadná práce, říkala jsem si, ale současně si uvědomila, že zamýšlená společnost ještě nevznikla, neboť doposud byla pouze založena, ale v obchodním rejstříku dosud zapsána není. Komplikace, na kterou jsem upozornila podřízenou advokátku, která měla danou věc s dvěma koncipienty k vyřízení. Porada s klientem byla rychlá a produktivní, ale advokátka se mne znepokojeně zeptala, jestli jsem v pořádku, že působím značně unaveně, jestli je mi dobře. Vyjekla jsem na ni, co si to dovoluje, ale ona jen odvětila, že se jen obávala, zdali mi nic není, že působím unaveně a vyčerpaně a jen se bála o moje zdraví. Když jsem si uvědomila, že to vlastně myslí dobře, uvnitř jsem se z naštvanosti pomalu uklidnila a řekla, že jsem v pohodě a ať jde konečně vyřídit zadaný úkol. Bylo s bídou devět a já věděla, že mně čekají ještě bolestné hodiny čekání na večer. Oběd v půl druhé jsem jedla se staženým žaludkem. Staženým vzrušením a obavami, jaké to bude. Čas, který se v práci vleče normálně, se nyní vlekl ještě o poznání pomaleji.
Konečně nadešla šestá hodina večer a já oznámila své asistence, že pro dnešek končím a že zítra všechny schůzky, kdyby někdo potřeboval naléhavou poradu, až od jedenácté hodiny. A vyšla jsem z kanceláře na chladivý, podzimní vzduch. Chtěla jsem jet autem, ale řekla jsem si, že po Praze, tím spíš s vědomím, co mě čeká, bude MHD pohodlnější a rozjela se tramvají z centra do kopce, kterým je Žižkov. Když jsem po chvilce hledání dorazila na udanou adresu, naposled jsem na chvilku zaváhala, ale stejně jako včera mne jakási neviditelná síla zavedla k tomu, abych zazvonila. Po chvíli čekání se dveře do starého činžáku, kterých je Žižkov plný, otevřely a přišla mi vstříc mladá holčina, snad jí ještě nebylo ani třicet, zatímco mně se již blíží čtyřicítka, která mě pozdravila a řekla, abych šla dál. Následovala jsem ji a sešli jsme dolů do suterénu, kde měla svou místnost. Zamkla za sebou dveře a řekla, abych se posadila ke stolu a tak jsem také učinila. Podala mi ruku na pozdrav s tím, že se jmenuje Irena, také jsem se jí představila svým pravým jménem, jakkoliv jsem si řekla, že řeknu jméno jiné a posadily jsme se obě ke stolu. Její dotazy jsem celkem očekávala, tedy proč jsem zde, co mě vedlo k tomu, že chci zažít trýznění apod. Ten nejdůležitější dotaz zazněl také a to, proč chci být trýzněna právě ženou. Nad tím jsem již sama dlouze přemýšlela a odpověděla zcela popravdě, že více ženě věřím, že bude mít pochopení pro moji bolest, že žena snáze pochopí a vcítí se do myšlenek cizího člověka. Protože je pro mě trýznění nikoliv o pouhé bolesti, ale o prožitích, emocích a dojmech, tušila jsem, možná nesprávně, že mne žena dokáže v tomto směru uspokojit a naplnit více než sebeempatičtější muž. Pokývala souhlasně hlavou a zeptala se, co bych si přála, což jsem jí také sdělila.
Seděla nadále v křesle, zatímco mi řekla, abych si sundala sáčko od kostýmku a vlastně celý top a zůstala nahoře pouze v podprsence. Tak jsem i s pocitem, že mi někdo nařizuje, ne že poslouchá, ale nařizuje mi, učinila. Poté lodičky a kalhoty od kostýmku také svléknout a hlavně úhledně pověsit. Stála jsem tak nyní jen v podprsence a kalhotkách před holčinou mladší než já, mojí mladší sestrou. Já, advokátka před ní podle jejích pokynů stojím jen v podprsence a kalhotkách. A i ty mi nařizuje, abych si svlékla, načež mne velice rychle odvádí ke kříži, kde mi připoutá nejdříve ruce nad hlavu a poté i nohy. Nemohu uvěřit, tomu, co se děje. Posledních pár chvil se událo tak rychle, že jsem zcela zmatená a nevěřící. A v tom mne z víru mých myšlenek vytrhne moje trýznitelka. Promne mi jemně prsy a pak zmáčkne. Nejdřív jen prs, ale poté i bradavky až pomalu vyjeknu, jak štiplavá je ta bolest. Ale vydržím to a nekřičím. Zatím. Moje trýznitelka si něco podává v ruce a já cítím najednou na bradavkách štiplavé a pálivé cosi. Je to kostka ledu, kterou mi krouží kolem bradavek, které se tak zduří, ztvrdnou a zvětší ještě více. Jakmile si takto pohraje s mými natěšenými bradavkami, dává mi na obě bradavky kolíčky, kterými je jemně skřípne. Nyní už vyjeknu a musím zhluboka oddechnout bolestí a vzrušením. Dívám se na svoji trýznitelku a na svoje rudé hrotíky mých velkých prsů, které nyní zdobí ocelové kolíčky se zoubky, které se mu zakusují do bradavky jako nenechavé zoubky syna při kojení.
Moje trýznitelka mne nechá vydechnout a užít si tento pocit, když však záhy donese tenký provaz, kterým delší dobu moje prsy podvazuje. Tak jsem nyní nahá, spoutaná, s podvázanými prsy a kolíčky se zoubky na bradavkách. Já, distingovaná advokátka jsem zde jako ponížená coura. Ale přijdu si naopak svobodná. Přes svoje spoutání, nahotu a bezmoc jsem svobodná. Když budu křičet, nikomu to nebude moct vadit. Když se počůrám bolestí při bičování, také to nebude vadit. A když vyvrcholím při polibcích biče na mém zralém těle, bude to také bez obav, že dělám něco špatného. Nebo snad ne?!