Odtud patrně pramenilo všeobecné mínění, že je to děvka. Tak už to chodí. Kdo dělá pro ostatní hodně dobrého, netěší se velké popularitě. U těch úzkoprsých, samozřejmě. Do domku v naší ulici se paní Karolína nastěhovala někdy v lednu. Pracovala v dámském kadeřnictví ..

Říkali o ní, že je děvka, ale pomluva se asi zrodila ze žárlivosti, která není nikdy matkou kladných hodnocení. Nanejvýš macechou. Vězte, že paní Karolína byla štíhlá, prsatá, dlouhonohá, rozvedená a poněkud upjatá, mně se však jevila jako ideál ženské krásy, schopná a určitě znepokojivě výkonná. Odtud patrně pramenilo všeobecné mínění, že je to děvka. Tak už to chodí. Kdo dělá pro ostatní hodně dobrého, netěší se velké popularitě. U těch úzkoprsých, samozřejmě. Do domku v naší ulici se paní Karolína nastěhovala někdy v lednu. Pracovala v dámském kadeřnictví na náměstí a zkoušela na sobě nejrůznější účesové kreace. Její vlasy nesly snad každý druhý týden jinou barvu.
V sousedství jejího domku bydlela Michaela. Míša. Hodná holka, ale už značně osahaná. Šla z ruky do ruky. Záměrně jsem se na ni nalepil, když šla třeba z práce a hned večer jsem ji píchal v altánku na zahradě, jehož interiér jsem znal velice důvěrně. Míšino tělo pro mne také neznamenalo žádnou novotu. Snad jenom v tom směru, že maličko přibrala.
"Málo platné, v šoustání nemáš v ulici konkurenci," vyslovil jsem mírně pochybné uznání, když na mně vkleče makala. Prvním číslem jsem ji rozpálil. Pramínky kaštanových vlasů jí padaly přes obličej až ke kulaťoučkým ňadrům.
"To se pleteš," namítla posmutněle a zadýchaně. Dál mě válcovala zadečkem. Nadzvednout, dosednout, nadzvednout, dosednout... "Nehryzej mi kozy, nejsou tvoje. Budu je ještě potřebovat. Machovka je určitě lepší pichna!"
Předstíral jsem nezasvěcenost. "Machovka? Kdo je to?"
"Naše nová sousedka. Ta piksla, která se nastěhovala vedle." Pohodila hlavou ve směru, kde stál domek paní Karolíny.
"Jak vypadá?" zeptal jsem se a hladil dál její prsy.
"Figura ujde, ale už jí roste zadek. Copak jsi ji nikdy nepotkal?"
"Ohozenou."
"No jo," uznala Míša. "A ty měchy, člověče! Chlapům se možná zamlouvají. Potrpíš si na prsatky?"
"Tvoje kozičky mi vyhovují."
"Tak mi je pořádně sevři! Ouvej, kam tak chvátáš?"
Udělal jsem se. Ona zkameněla a padla vedle mne na staré ordinační lehátko, které její tatík kdysi dávno vyřadil z ordinace. Stálo tam, kam moje paměť sahala. Vlepila mi dlouhý polibek a iniciativně mi objela jazykem zuby. "Už asi víc nesvedeš, viď?"
"Záleží to na tobě," řekl jsem.
"To mám lézt po stěnách? Čím to, že vy chlapi jste stále línější? I docela mladí kluci. Odbudou si svoje a holka aby se starala, když je stále při chuti a chce si přijít na svoje. Šoustat chcete, ale holka vám ho musí postavit, podržet vám, zase postavit..." Mluvila a snažila se dlaní. Věděla si rady, zanedlouho se nechala obrátit na bříško. Šoustal jsem ji zezadu a zároveň jsem vyzvídal.
"Nějak tě ta Machovka zajímá," rýpla a pohodila zadečkem jako plašící se kobylka. "Něco ti svěřím, ale nikomu ani muk! Minulou sobotu si přivlekla dva chlapy. Začali ji muchlovat hned za brankou. Zatáhli ji do ložnice a svlékli ji i sebe. Měli pěkné kahany, to se jim musí přiznat. Ani nespustili žaluzie. Uložili Machovku na ohromný kulatý stůl. Jeden ji prcal, nohy držela dokořán a nahoru, druhého obhospodařovala pusou. Potom ji přitiskli na stůl břichem a kozama. Přála bych ti vidět její vytřeštěný kukuč. Byla blahem úplně bez sebe. Roztažené nohy čouhaly dolů, chlap ji narážel zezadu, skoro se mi zdálo, že ji šuká do zadku. Druhý ji dusil. Oči měla fakt navrch hlavy."
"To všechno jsi viděla z okna do okna?"
"Z půdy," pronesla, tvrdě dosedla a přidržela si mě v sobě prsty. "Dalekohledem."
Překulil jsem ji na záda a makal, až se ze mne kouřilo. Nakonec však byla spokojená. Došlo i na orál. Dělala ho pikantně, originálně, řádně se vypracovala. Kolik ptáků se uhnízdilo a vytřepalo v klícce jejích úst, to jsem si mohl jen představovat.
Šukal jsem Míše píču celý týden, večer co večer, ale pošilhával jsem za plot. Trpělivost přinesla růže, třebaže odlišně, než jsem očekával. Nadmíru potěšujícím způsobem.
Takhle odpoledne jsme jeli stejným autobusem a vystoupili na nejbližší zastávce. Lilo. Ona na mne závistivě mrkla, když jsem roztáhl deštník. Zahrál jsem si na mušketýra.
"Bydlíte v naší ulici, že?" pronesla s nezbedným úsměvem a zavěsila se do mne. Přitiskla se ňadrem k mojí ruce, abychom byli oba chráněni před deštěm.
"Na opačném konci."
"Chodíte za Míšou."
"Kamarádka z dětství."
"Aha," pravila významně. "Pěkná holčina."
Udělal jsem volnou rukou neurčité gesto, nesluší se hanit vrabce v hrsti a chvála nebyla na místě. Machovka zrychlila, protože nedaleko uhodilo. Čekal jsem, že dojde na pozvání, ale ne. Jen co jsme prošli zahrádkou k domovním dveřím, vrazila mi paraple do ruky.
"Jsem vám moc vděčná. Někdy se zastavte, dělám na náměstí. Víte kde? Udělám vám hlavu."
"Tu mi děláte už dlouho," řekl jsem, ale zrovna sjel ještě blíž blesk, hrom zaburácel, snad mě ani neslyšela. Zavřela mi dveře před nosem. Sotva jsem se převlékl do suchého, volala Míša. Abych večer nechodil, že něco má.
Napadlo mě, že zase šmírovala a viděla mě s paní Karolínou. Proto jsem předstíral nedovtipnost.
"Co máš?"
"Změna je život. Chápeš? Šoustat večer co večer stejného kluka, ještě k tomu na tom pitomém lehátku a zírat, kdy mi začne střechou kapat na prdelku, to není dvakrát k odvázání," vysvětlila problém na rovinu.
"Tak si tu změnu užij," donutil jsem se k lehkému tónu.
"Někdy si to zase rozdáme," těšila mě. Nebo jí bylo trapně. Ať byla jaká byla, ze všeho nejvíc byla odjakživa měkkosrdcatá. Proto neřekla žádnému ne. Nebo skoro žádnému.
"Jasně," uzavřel jsem krátký rozhovor a potom dumal, co s večerem. Nahrála mi náhoda. Ohlásil se Roman, že pořádá piknik a omluvilo se několik pozvaných, jestli bych nezaskočil. Že mi chtěl brnknout už minulý týden, ale v tom věčném fofru... Plkal a plkal. Měl obavy, aby něžnější plemeno nebylo v přílišné převaze, to si potom všechny hlídají všechny a není jednoduché vytratit se s momentální favoritkou.
"Jsem trochu utahaný," předstíral jsem, že váhám. "Ale že jsi to ty! V kolik?" "Před hodinou."
To si tedy vzpomněl opravdu brzo. Musela mu hořet koudel. "Startuju," potěšil jsem ho. Sebe také. Měl jsem postaráno o program na ten večer.
Bouře se vzdálila, mračna se rozplynula. Po hladině bazénu plul šišatý měsíc, na roštu se něco opékalo, skleničky cinkaly. Holek bylo pět, stále v pohybu, na sobě jen plavky. Kluků jsem napočítal také pět. Zmátlo mě to, nerad dělám křena. V tom vyšly z vily. Potvory! Machovka, tedy paní Karolína a Míša!
"Míšu znáš," řekl Roman a významně mrknul, věděl svoje. Zahleděl se na paní Karolínu. "To je..."
"Bydlíme ve stejné ulici," pravila měkce. "Romanova sestra se mnou pracuje, ale to jistě víte. Škoda, že musela odjet."
Měl jsem pocit, že se něco hraje. Peče. Kromě masa na roštu. A že se mne to bezprostředně dotýká. Naštěstí vyletěla zátka z lahve šampaňského. Rána upoutala pozornost.
Paní Karolína měla na sobě citrónově žluté dvoudílné plavky a přes ramena přehozený lehounký kabátek stejné barvy, ale z jiného materiálu. Kolem krku jantarový náhrdelník. Odkráčela k bazénu, ale neskočila. Poklekla a hladila vodu dlaní.
"Člověče," vyhrkl Roman, "tu bych rád oprcal, ale nepouští si mě k tělu ani náhodou. Ségra tvrdila, že neuspěju. Pozvala ji, víc že pro mne udělat nemůže." "Kam se Dáša vytratila?" zeptal jsem se na jeho sestru, protože byla kus. Vyhrála regionální soutěž krásy a nebyla ani pitomá jako většina pěkných holek. "Touhle dobou už nejspíš šoustá s Gotesem."
Gotes byl majitelem největší herny ve městě. Jmenoval se jinak, ale všichni mu tak říkali, ani jsem neznal jeho pravé jméno.
"Kde máš Stáňu?" zeptal jsem se Romana na manželku.
"Uvnitř. Převléká se."
Objevila se jako na zavolanou. Malachytově zelené plavky kontrastovaly s rusými vlasy. Stáňa byla hezky narostlá. Pevné tělo mělo všude o něco navíc, ale slušelo jí to. Polokoule prsů byly nahé, bradavky kryly stříbrné hvězdičky. Odjakživa ráda provokovala, hecovala a uváděla kluky do varu. Věrnost nepatřila k jejím největším přednostem. Roman si ji ale s tím vědomím bral. Vedle výstavní manželky získal tu vilu a dva melouny do začátku. Asi bych přikývl také.
Popíjelo se a povídalo. Roman zmizel v garáži s mrňavou blondýnečkou Julkou. Stáňa jen útrpně prohodila, že jí předvádí, jak se šaltuje v novém mercedesu a zmizela ve vile se Zdeňkem. V zadním rohu zahrady se zvedal Míšin bělostný zadeček. Obšťastňovala Dušana. Karolína dala k dobrému něco ze života. Šel jsem si dovnitř umýt ruce. Hned za dveřmi jsem zaslechl hekání a supění. Nenamáhali si ani dovřít dveře. Stáňa ležela napůl svlečená, totiž měla kolem jednoho lýtka omotané plavky, kozy nahé, hvězdičky kamsi zmizely. Její silná stehna svítila do tmy. Přibrala, novomanželka. Ačkoli, jakápak novomanželka, za svědka jsem jim byl před půldruhým rokem.
"Svůdné, že?" ozvalo se za mnou. Karolína. "Podle mého názoru je pohodlnější napřed si úplně odložit. Takovéhle rychlovky ovšem nepostrádají jistý půvab." "Jsem pro," řekl jsem uchváceně. Nanejvýš mě mohla poslat ke všem čertům. Jako odpoledne ve vlastní zahrádce.
"Najdeme si útulné zákoutí," řekla a zamířila ke schodům. Nahoře nahlédla do prvních dveří. Bokem k nim stál Roman, blondýnečka před ním v pokleku, pozdravit nás nemohla, přičiňovala se pusinkou. Zřejmě se dostali do vily přes garáž.
"Takhle se šaltuje v novém mercedesu," prohodil jsem.
Karolína se shovívavě pousmála, ale neřekla ani popel.
V dalším pokoji nás čekalo překvapení. Ty dva jsem ještě neviděl, nepřišli do společnosti. Na zválené posteli ležela tlusťoška, za ní stál holohlavý majitel značkové autoprodejny a divoce ji klátil.
"Vypadněte," okřikl nás.
Karolína dovřela dveře. "Věřil byste tomu?"
"Vy je znáte?"
"Dělám té sádelnici každé sobotní ráno novou hlavu."
"Jsou manželé."
"No právě. Načešu ji, to ano, se vzduchoprázdnem v kebuli nic nesvedu. Všecičko mi vyžvaní. Svěřila se, že na ni její mužský doma nevleze ani za zlaté prase. Tak se vyjádřila. Dokonce snad už několik roků. Ale jakmile přijdou k někomu na návštěvu... Hodně je zvou, protože pokaždé přivezou spoustu jídla a chlastu." Pootevřela další dveře. Opatrně. "Vida, tady je volno!"
Byl to Stánin pokoj. Monacká princezna možná bydlela skromněji. Uprostřed stála obrovská půlkruhová válenda. Chytil jsem Karolínu zezadu kolem pasu. Přimkla se, zavrtěla pozadím, zvrátila hlavu, nastavila mi pootevřená ústa. Oči jí svítily. "Polož si mě!" požádala v pauze mezi dvěma vášnivými polibky, už mi stačila jazykem spočítat zuby.
Udělal jsem to rychle, ale s jistou noblesou, uctivě, se snahou o něžné, laskavé zacházení. Nechtěl jsem být za hrubce. Ne každá si u chlapa potrpí na křemičité jádro.
"Roztáhni mi ruce," požádala se zasněným výrazem.
Narovnal jsem je do stran.
"Ještě nohy!"
Učinil jsem to a zalehl mezi ně.
"Polib mi bříško!" Zdržovala, ale nevadilo mi to.
"S potěšením!"
"Stačí! Teď krámeček!" Políbil jsem kundu, olízl ji, dral se jazykem dovnitř. "Později!" okřikla mě, ale vzepjala se do oblouku. "Dost, už dost! Máš mě k dispozici, tak se předveď! Když ti dělám dlouho hlavu, ty mi nyní uděláš dlouhé potěšení. Míša prohlašuje, že jsi tady nejlepší hřebeček." "Míša?" ujela mi otázka.
"Podrobně mi vylíčila, co provádíte v altánku. A že ti musí vypravovat vymyšlené historky, ve kterých mě líčí jako stoprocentní kurvu."
"Přehání," hájil jsem se. "Ostatně, neprovádíme s Míšou nic, co bys neznala." "Mám přítele a ten zase kamaráda. Splnit všechna přání dvěma nadrženým mužským je náročné a škodí to figuře. Stejně jsem jim to dovolila jenom jednou. Vzala jsem Míšu na výpomoc. Chlapi jsou s ní náramně spokojení."
Zavřel jsem jí polibkem ústa, dolehl na horká ňadra a bez potíží se zaklínil v jejím podbřišku. Rázně, jedním tahem. Zaculila se, povzdechla, zavřela oči a začala přirážet. Takovým nenáročným, ortodoxním, umravnělým způsobem. Pozvolna však stupňovala tempo, počínala si stále rafinovaněji.
"Proč ten kvalt?" řekl jsem.
"Nemůžeme zůstat uvnitř nadlouho. Postrádali by nás. Šoustej mě jako Míšu, když ti nastaví v altánu."
Šoustal jsem Karolínu s podstatně větším nadšením, s nehorázným obdivem, s úctou a nadšením, jako kdybych ležel na něčem vzácném. Právě proto jsem brzy havaroval. K vlastnímu i Karolíninu rozladění.
"Musíme dolů!" prohlásila rázně.
"To počká."
"Já musím..."
Nevěděl jsem, zda nejde o fintu, ale co jsem měl dělat? Napadlo mě, že má v plánu obšťastnit dalšího partnera. Příkladně Romana. To pomyšlení se mi příčilo. Nedala se však zadržet, navlékla si kalhotky, podprsenku, přes rameno přehodila kabátek. Odplula. Slyšel jsem, jak s někým hovoří, blížily se pleskavé kroky. Dveře zavrzaly... Stála v nich tlusťoška. Mohutná stehna, široké boky a břicho, obrovitá povislá ňadra s bradavkami, které by nezakryl popelník. Měla na sobě pouze pár prstenů. Napadlo mě, že vlastně není tlustá, jen hodně narostlá, ale nepostrádá jisté kouzlo.
"Karolína povídala, že je tady něco k použití."
"Kam šla?"
"Za mým manželem. Má zájem o auto. Asi věří, že když mu podrží, dostane dobrou cenu. Ale to se plete. Dostane jen do těla. Můj je plemenný býk." Stoupla si na válendu. Viděl jsem ji odspodu. Možná nebyla nadměrně inteligentní, ale věděla, jak mužského vydráždit. Sevřel jsem její lýtka a táhl ji dolů. Rozkročmo zaklekla. Popadl jsem její prs a olizoval a skousával bradavky. Chytila mi penis oběma rukama.
"Zůstaň nahoře!" vyzval jsem ji.
Zalehla mě. Obratně se napíchla a začala nadhazovat zadkem, vrtět kyčlemi. Na urostlé jsem si skutečně nepotrpěl, ale ta ženská byla ohromná. Milovala se vulgárně, ale s elánem a jistotou. Robotila snad čtvrt hodiny, aniž by si odfrkla. A to už měla něco odšoustáno. Byla cítit potem, nikotinem, koňakem a fialkami.
"S tebou mi to štymuje," zafuněla mi do ucha. "Nemáš cigaretu?"
"Nekouřím."
"Škoda. Dala bych si šluka. Hned by mi to šlo líp."
"Co kouříš?"
"Všechno."
"I ptáky?"
"Ty nejraději."
"Jsi dobrá," řekl jsem, ačkoli jsem měl pocit, že mě zavalil stan pro četu vojáků.
"Jen dobrá?" otázala se s hraným pohoršením.
"Výborná! Kde ses to naučila?"
"Můj podnikatel s auťáky mě vykoupil z erotického klubu. Napřed si jezdil zašukat, potom se zamiloval a nakonec vyšpulil čtvrt melounu."
"Byla tam dřina?"
"Zápřah, ale vyhovovalo mi to."
"Kolik chlapů tě za noc přefiklo?"
"Nebo já je," zasmála se pobaveně. "Můj rekord byl jedenáct kusů. Poslouchej, drahouši, na tobě se mi to líbí, musíme se na někdy domluvit. Abychom na sebe měli dost času. Pustím tě nahoru, jo?"
Nabídku jsem uvítal, hned jsem se cítil volněji a zdatněji. Šukal jsem ji divoce, a když začala znovu dotírat, slíbil jsem, že někdy zavolám. Sejdeme se a budu ji prznit celou noc. To byl její výraz. Nebylo mi jasné, co si pod ním představuje. Patrně jsem jí to nedělal podle gusta.
"Běž napřed!" vyzvala mě.
Uznal jsem to za rozumný návrh. Vděčně jsem políbil obě bradavky a pohladil masivní útes stehna.
U hasnoucího krbu špitala Karolína se Stáňou. Obě už se přioděly. Ostatní se zdržovali kdesi mimo, ale nablízku, v zadním rohu zase svítila Míšina prdelka, nehybná, symbol milostného klání. Zakrátko se přikolébal podnikatel od tlusťošky, za ním zrzečka.
"Nepůjdeme?" obrátila se na mne Karolína. V bílých kalhotách a fialovém svetříku jí to náramně slušelo. "Tady už asi všechny lampióny zhasly. Je příjemná vlahá noc, procházka nám jenom prospěje."
Souhlasil jsem s nadšením, které jsem pochopitelně najevo nedal. Přikolébala se tlusťoška, sjela mě vlídným pohledem, neskrývajícím uznání, oblečená, nalíčená, učesaná. Usedla vedle manžela, na pohled ctnost sama. Nastalo loučení. "Tak se zase někdy ukaž," vybídla mě Stáňa.
"Čau," protáhla zrzka, evidentně vyčerpaná. Zívala od ucha k uchu a oči se jí klížily. Její útlé tělo dostalo pořádně zabrat.
"Moc mě těšilo," zahlaholila tlusťoška a rumplovala mi s pravicí. "Doufám, že se brzičko uvidíme."
Ubírali jsme se tichými ulicemi. Dlouho bez jediného slova. Až mě Karolína vzala za ruku.
"Zlobíš se?"
"Jsi skvělá," odpověděl jsem spíše zdvořile.
"A ta tělnatá mrdna, kterou jsem ti pověsila na krk?"
"Nemůže se ti vyrovnat. Málem mi polámala všechny kosti."
"Potřebovala jsem něco projednat s jejím manželem."
"Vyšlo to?"
"Nepostavil se mu."
"Všechna snaha marná?"
"Žádná snaha. Ulevilo se mi a on se styděl jako mladý kluk. Zítra mi určitě udělá cenu, abych mu zmizela z dohledu a nepřipomínala selhání." Objal jsem Karolínu kolem pasu.
"Nebo se mu jako naschvál postaví a udělá ti to jako... když jsme ho viděli v akci."
Položila mi hlavu na rameno.
"Bez obav. Budu chladnější než mraznička, studenější než vychlazená cola a ledovější než rampouch."
Stanuli jsme před brankou její zahrádky. Všechna okna v ulici byla tmavá. Nesvítily ani lampy, jen ten šišatý měsíc vrhal rozmazané dlouhé stíny. Karolína prošla, zavřela za sebou branku, opřela se o ni lokty a kratičce mě políbila. "Byl to celkem příjemný večer. Děkuji za doprovod. Dobrou noc."
A odkráčela. Ani se neohlédla.
O týden později se vdala a nastěhoval se k ní o hezkých pár roků mladší pořízek s hlavou jako krabice od sušenek a s neurvalým výrazem. Nikdo nevěděl, zda něco dělá. Většinou jen jezdil s Karolininým novým mercedesem. Co dělal s Karolínou, o tom jsem raději ani neuvažoval.