Bránit se?

„Tak to by mě zajímalo, kde to sakra jsem. Samozřejmě jsem si frajerka sebou nevzala ani mobil. Bezva a ještě ke všemu začíná bouřka,“ nadávám si, zatímco se snažím zorientovat po okolí. Hm, nic moc. Les, les, les a aby to nebylo jednotvárné, tak pro změnu zase les. To se mi ta letní procházka pěkně zvrtla. „Jenom nepanikař holka, Česká republika není Sahara, tady se nemůžeš ztratit, jednou na nějakou silnici prostě narazíš a ta tě dovede do civilizace odkud už se na chalupu dopravíš,“ uklidňuju se, nicméně hromy blížící se bouřky mi zrovna nepřidávají. Minimálně bych se měla dostat z lesa.

A hurá, můj anděl strážný mě vyslyšel a po chvíli zahlédnu jak stromy řídnou. Ve chvíli, kdy vycházím z lesa oblohu pročísne první blesk a spouští se obrovský letní slejvák. Během několika vteřin ve svých sandálech plavu a tílko i kraťasy jsou durch.

Na druhém konci loučky zahlédnu chatu, možná hájenku. Díky hustému dešti je viditelnost minimální. Když k ní doběhnu, vypadám jako vodník. Nic méně jsem odhodlaná zjistit kde jsem. Vyběhnu na dřevěnou verandu a…. mám smůlu. Dveře zamčené, okenice taktéž, tady se asi pomoci nedohledám.

No, alespoň tu neprší, sednu si na zem a schoulím se do klubíčka, protože mi začíná být zima, kolem je slyšet jen hučení deště a hřmění. Sem tam oblohu osvítí blesk.

Miluju letní bouřky, jen kdyby mi nebyla taková zima. No hřeje mě alespoň vědomí, že k hájence vede příjezdová cesta, chabá, ale vede, no a ta mě co? – dovede někam, kde se doptám na cestu domů. Respektive na chalupu k našim známým, u nichž trávíme dovolenou. Mamka už asi nejspíš šílí strachy co se mnou je.

Najednou zaslechnu divný zvuk a skrz déšť zahlédnu něco, co vypadá jako….no… no ano, to je přece jezdec na koni. Řítí se plným cvalem přímo k chatě. Před schody na verandu to zapíchne, div si kůň nesedne na zadek jak mu podjedou zadní nohy.

Jezdec se na mě překvapeně podívá a seskočí z koníka.

„Ahoj, nevěděl jsem že mám návštěvu,“ usměje se mile.

„Ahoj, a já tě neplánovala navštívit. Trochu jsem zabloudila a když se spustil ten slejvák, tak jsem se tu schovala. Vypadalo to opuštěně,“ vrátím mu omluvný úsměv.

„To je v poho, ale jak tak na tebe koukám, tak jsi to před začátkem deště nestihla,“ rozesměje se: „pojď mi pomoct usušit koně a pak půjdeme dovnitř a usušíme se my.“

Trochu mě zamrazí, při představě co všechno se může vyklubat s cizího chlapa uprostřed pustiny, ale jelikož se mi tu nechce mrznout, tak jdu. Obejdeme chalupu a zavedeme koně do stáje, kde je o poznání tepleji. Stoupnu si ke koníkovi a vytáhnu třmen nahoru.

„Koukám, že víš co děláš,“ pohlédne na mě překvapeně.

„Jo, koňákem od deseti let,“ zazubím se na něj.

„A to je jak dlouho?“

„Osm let.“

„No, to už je slušný,“ stáhne z koně sedlo.

„A co ty?“ zeptám se na oplátku.

„My měli koně odmalička, tedy pětadvacet let.“

„Ty jo, kam se hrabu,“ stáhnu koníkovi uzdu a začnu ho vytírat věchtem slámy.

Když je z nejhoršího, hodíme na něj deku, dostane krmení a my vyrazíme do hájenky. Uvnitř je pěkná tma, ale Roman, jak se mi kluk představil, zapne centrálu a rozsvítí.

„Nahoře je koupelna, asi nepoteče teplá voda, ale ve skříni najdeš čistý ručník a tady máš něco suchého na sebe. Je to moje, takže s tím módu netrhneš, ale nebude ti zima,“ podá mi džíny a flanelovou košili.

„Jasně, díky moc,“ odběhnu se fofrem usušit a převléknout. Když sejdu dolů, v krbu hoří oheň a Roman hlásí něco o čaji.

Po chvíli přijde a podává mi hrnek ze kterého se ještě kouří: „Díky,“ vezmu jej od něho, posadím se na pohovku před krbem a složím nohy pod sebe. On už je taky převlečený do suchého a sedá si vedle mě.

„Tak a teď mi prosím tě řekni, jak jsi se sem dostala,“ usměje se a já spustím. Vyprávím jak jsme tu s našima na dovolený, jak jsem se sama vypravila na procházku, neznámo kam a bez mobilu, jak jsem se samozřejmě ztratila, jak začala bouřka a já se schovala u něho na verandě, no a dál to už znáte.

„Hm, to o tebe budou mít doma strach, nechceš jim zavolat, že jsi v pořádku?“ podá mi telefon.

„No to by bylo super, fakt moc díky,“ vezmu si od něj mobil.

„Zašla jsi docela daleko a dneska už asi pršet nepřestane, ale zítra tě tam hodím na koni.“

„No super, to budeš zlatej, tak díky,“ zazářím a vyťukám po chvíli horlivého přemýšlení mamky číslo. Ta samozřejmě v telefonu šílí, ale uklidním ji, že jsem zabloudila a narazila na moc milou rodinku, která mě u sebe nechala a zítra až přestane pršet mě doprovodí domů. Nakonec se mi ji podařilo uklidnit a zavěsila jsem.

„Tak já jsem moc milá rodina jo?“ směje se pobaveně Roman.

„Ne ale zní to líp než hele mami jsem v poho, uprostřed lesa s úplně neznámým chlapem.“

„No, to je fakt,“ rozesměje se: „a nebojíš se? Sama, uprostřed lesa, s úplně neznámým chlapem?“

Z jeho pohledu mi zmrzne úsměv na rtech: „Měla bych se bát?“ zeptám se ostře, napětí mezi námi by se v tu chvíli dalo krájet. Roman sedí bez hnutí a dívá se na mě.

„Víš co je zvláštní? Že ženám mužské oblečení tolik sluší, dělá vás takové křehké, bezbranné, člověk by vás hned vzal do náručí,“ s těmi slovy se ke mně nakloní a než zareaguji tak mě položí na záda a přitiskne se ke mně. Docvakne mi co dělá a cuknu před jeho polibkem.

„Pusť!“ vykřiknu a snažím se mu vykroutit.

„Ale no tak, jenom klid maličká, já ti neublížím,“ sevře mě ještě pevněji a přisaje se k mému krku. Zmítám sebou a štěkám na něj vzteklé nadávky. Dokud se vztekám, nepřepadá mě panika. Ten kluk je hezkej, ale to neznamená že….. NE!...tohle prostě ne.

Snaží se rozepnout mojí, vlastně jeho košili. Správně tuší, že pod ní nic nemám. Zrovna tak jako pod džínama. Pokouším se vykroutit, ale marně. Nemůžu se v jeho železném obětí ani hnout a on se svým jazykem dostává stále níž a níž do mého výstřihu.

Tak tedy jinak. Zahrajeme si divadlo. Pomalu se začnu podvolovat, povolím a znovu se vzepnu, ale už jen na chvilku, znovu se postupně uvolním a pustím ze rtů tichý sten, jeho sevření malinko povolí. Jeho jazyk najde mou bradavku „a..á“ znovu zasténám.

„Tak vidíš jak se ti to líbí,“ usměje se na mě a pokračuje v mém dráždění.

Průšvih je že mě se to vážně líbí. Tak to ne děvče, nic takového. Jeho sevření povolilo úplně, čehož okamžitě využiju a shodím ho ze sebe. Lekne se a s překvapeným výkřikem spadne na zem. Vyskočím a rozběhnu se z jeho dosahu, vezmu za kliku u dveří, ale jsou zamčené.

Otočím se k němu a opřu se zády o stěnu. On už se vyškrábal na nohy a s napůl vzteklým a napůl vzrušeným výrazem se ke mně blíží. Vyděšeně na něj zírám, výraz v jeho očích mě nechává na pochybách co se chystá udělat a že budu mít sakra těžký mu v tom zabránit, pokud toho vůbec budu schopná.

Strnu, nejraději bych se svezla po stěně, stočila do klubíčka a rozbrečel se. To mi ale má hrdost nedovolí, místo toho se ve mně něco vzedme a ve chvíli kdy se přiblíží mu vrazím facku. Překvapeně na mě zírá pak mu zlostně blýskne v očích. Dojde mi jakou blbost jsem udělala, ale je pozdě. On ke mně skočí, přirazí mě ke zdi a rozerve mi jediným škubnutím košili. Knoflíky odpadávají a jeden po druhém cvakají o podlahu. Mísí se ve mně strach s odporem a vztekem nad vlastní bezmocností. Prudce mě otočí čelem ke zdi a vztekle mi šeptá do ucha:

„Já chtěl bejt hodnej, ale máš mít co´s chtěla,“ olízne mi krk.

Otřesu se odporem, a vrazím mu prudce loket do žeber. Uskočí a sykne bolestí, otočím se čelem a blýsknu pohledem ke krbu s pohrabáčem, dojde mu o co se snažím a zatarasí mi cestu. Otevře tím prostor k útěku do kuchyně. Rozběhnu se, uvědomí si co udělal a skočí zpátky, ale pozdě. Sáhne po mě, ale v ruce mu zůstane jen jeho košile. Já polonahá vběhnu do kuchyně a zabouchnu za sebou dveře. Ve chvíli kdy otočím klíčem. Narazí do nich on zvenčí. Dveře bohužel nejsou původní, je to jen nějaká dřevotříska či co a zapraskají pod jeho náporem. Rozběhnu se k oknu, to je však zabedněné okenicí a zajištěné zámkem, jímž marně lomcuji. V tu chvíli uslyším praskání dřeva a ve chvíli kdy se otočím Roman doslova prochází dveřmi. Vykřiknu skočím k lince a popadnu dva nože. Otočím se.

„Nepřibližuj se!“ křičím zděšeně.

„Ale no tak, polož to, ať si neublížíš maličká,“ směje se mi a v jeho hlase je slyšet vzteklé vzrušení, nicméně zastaví se.

Najednou ale znovu popojde ke mně. Hodím po něm jeden nůž. On ztuhne na místě, ale jelikož nejsem žádný vrhač klepne nůž neškodně o stěnu kus od jeho hlavy. On se chraplavě rozesměje, vrhne se dopředu a začne mě stolem za kterým stojím tlačit ke stěně. Uhnu jen tak tak a stůl prudce narazí do zdi. Než se vzpamatuju stojí přede mnou. Zvednu ruku z nožem a položím mu ho na krk. On stojí a dívá se na mě. Jeho pohled je klidný a chladný.

„Tak dělej,“ vykřikne prudce. Leknu se a strnu. Jedna věc je po někom hodit nůž když vím, že šance že ho trefím je minimální a druhá věc je cítit jak tomu druhému pod čepelí pulzují tepny, proříznout je a cítit jak jeho teplá krev stříká na mou kůži, slyšet zasyčení vzduchu unikající z proříznutého hrtanu,…

Cítím jak se začínám klepat a ruka s nožem pomalu klesá níž a níž. Nechápu to, on se mě chystá znásilnit a já to vzdávám. Něco se ve mně láme, už nechci odporovat, vím, že ho nedokážu zabít. Cítím jak ochabuji, skoro už mi vypadává nůž z ruky. V tu chvíli se na jeho tváři objeví vítězný úsměv. Ten mi do žil vlije nový vztek a s ním i novou sílu. Náhle ho ramenem odrazím a seknu nožem po jeho břichu. Uskočí, ale košile je rozřízlá a po jeho břichu se táhne dlouhý škrábanec. Je velmi povrchový, jen místy se na něm lesknou drobné krůpějky krve, ale je dostatečný k tomu, aby jeho vítězný výraz vystřídal vztek.

Chytí mě za ruku a hrubě mi ji zkroutí. Vykřiknu nůž mi vypadne z ruky. Znovu mi zakroutí zápěstím a mě nezbývá, než se k němu otočit zády abych unikla bolesti jež mi vystřeluje až do ramene. On mě narazí svým tělem na stěnu, když se pokusím se bránit, jen pootočí mou rukou a omračující bolest mě zbaví jakékoli myšlenky na sebeobranu.

„Když budeš hodná a nebudeš se hýbat, nic tě bolet nebude,“ štěkne mi vztekle do ucha a zlomyslně dodá: „Když se bránit budeš, brzy uslyšíme lupnutí, jak tvé rameno vyskočí z kloubního pouzdra.“

„Odporný parchante,“ zasyčím na něj, protože to je jediný způsob, jak se teď můžu bránit. On se rozesměje a začne mě líbat na krku. Doteky jeho jazyka a rtů jsou paradoxně jemné, skoro by mi byly příjemné, kdyby ten jazyk nepatřil jemu. Přitiskne se na mě a já na zadku ucítím jeho ztopořený penis, snažím se odtáhnout, ale není kam. Začne se o mě zezadu třít svým klínem, jazykem laská můj krk, volnou rukou sevře mé nahé ňadro a jemně mne v dlani mou bradavku. Mám strach, ale jeho jemnost mě trochu uklidňuje, po chvíli si s hrůzou uvědomuji, že má bezmocnost a jeho laskání mě začínají vzrušovat. To ve mně vzbuzuje větší paniku, než fakt, že se na mě lepí neznámý muž. Pokusím se znovu vzepnout, ale rameno mi honem připomene že to není dobrý nápad

Mé tělo se proti mně spiklo, cítím jak nezadržitelně vlhnu. Jeho ruka jede po mém bříšku dolů a pomalu zajíždí za lem džínsů. Mé vzrušení stoupá stejně jako má panika. Nikdy jsem v sobě nepociťovala žádné submisivní touhy, právě naopak a teď najednou….

„Ach nééé….“ Unikne mi tichý výkřik, když se jeho prsty vnoří do mé zvlhlé kočičky. Ztuhnu a zachvěju se.

„Ale ale, tobě se to líbí koťátko, kdo by to byl řekl, že?“ směje se vzrušeně. Prudce mě chytí a ohne přes stůl. Položí mě na něj trupem a bříškem a pevně, ale jemně mě na něj svým tělem přitlačí. Vykřiknu a pokusím se mu vzepnout, ale on mě zadrží a mé tělo se mu samo podvoluje. Líbá mé ucho a šeptá mi něžná, uklidňující slůvka a v kontrastu k nim mi prudce strhává džíny. Rukou vjíždí mezi mé závojíčky a z mých rtů unikne zasténání.

„Ano, tak je to správně, jen si to pěkně užívej kočičko,“ zašeptá a začne ve mně prudce kmitat prsty. Můj mozek se vzteká a brání, ale mé tělo se poddává slastným pocitům. Ze rtů mi uniká slastné sténání. Jako bych prožívala dvě reality, kdy jedna nechápe druhou.

Zaslechnu jak zasyčí zip jeho kalhot a po chvíli ucítím jak do mě pronikl. Prohnu se a v návalu slastných pocitů prudce vydechnu. Sténám pod jeho přírazy.

Náhle je docela něžný. Když pod jedním obzvlášť hlubokým přírazem vykřiknu směsicí bolesti a slasti. Okamžitě zjemní: „v pořádku, neublížil jsem ti?“ zeptá se trochu vyplašeně.

Odpovím tím, že mu vyjdu pánví vztříct a sladce zavrním. Co to má sakra znamenat. Před chvílí přede mnou stál chlap, jež se mě chystal znásilnit a najednou ….

Než stačím domyslet co se vlastně děje, ztuhne mé tělo v křeči a mnou projede sladký orgasmus, vykřiknu a zatnu nehty do dřeva stolu. Rozklepu se a přerývavě vzdychám. On se ke mně přitiskne a šeptá mi něžná slovíčka. Na hranici vědomí zavnímám že ze mě vyklouzl a po mém stehně se začalo rozlévat teplo.Ležela jsem pod ním a unaveně vydýchávala poslední zbytky slasti. On mě jemně hladil po rameni a šíji, sem tam mě políbil do vlasů.

Když jsem se uklidnila, pomalu jsem se na něj otočila. Dívala jsem se mu do očí a najednou to přišlo. Bez varování jsem mu vrazila facku. Překvapilo mě to možná víc než jeho. On mě beze slova popadl do náruče a odnesl mě nahoru do postele. Sledovala jsem cestou spoušť co po nás zůstala a pomalu mi začalo docházet, co se tady vlastně stalo. Opatrně mě položil do postele a lehl si ke mně, provinile na mě pohlédl : „Promiň,“ řekl a sklopil oči.

„Promiň?“ zařvu na něj, „Co to sakra mělo znamenat? Vrhneš se na mě a pak řekneš promiň?“ soptím, ječím na něj jak smyslů zbavená, ale je mi jasné, že na něj jen vyřvávám svůj zmatek nad tím, že se mi to vlastně líbilo. Najednou se zarazím a ztichnu. Zarazím hlavu do polštáře a přetáhnu přes sebe peřinu. Beze slova, takhle ležíme.

Znenadání promluví: „Přísahám, že kdybych viděl že máš strach a že opravdu nechceš, tak bych toho nechal, omluvil se a dal ti pokoj, ale ten tvůj odpor, vztek, to - to mě tolik lákalo, provokovalo, vzrušovalo, věděl jsem že se asi bojíš, ale nedokázal jsem se ovládnout a když jsem pak zjistil, jak jsi vzrušená a když jsi se pak už nebránila tak…..“

Vychrlil to ze sebe a teď na mě koukal jako by čekal na rozsudek. Nadechnu se: „Bylo to zvláštní, nikdy by mě nenapadlo, že by mě bezmoc mohla vzrušovat. To tě ale v žádném případě neomlouvá, já řekla ne a tys ho nerespektoval a jak to dopadlo je úplně jedno, ale žalovat tě nehodlám. Zapomeňme na to ano?“

„Ano,“ odpoví a v jeho hlase je znát úleva. Obejme mne, ale já ho odstrčím a usnu vedle něho aniž už by se o cokoli pokoušel.

Na druhý den se k předešlým událostem nevracíme. Odveze mě domů jak slíbil, rozloučíme se a víckrát už se nepotkáme.