Na panství poblíž pohraničního hradu vyrůstalo děvče jménem Karkulka. Karkulka nebyla ještě ani zdaleka ve věku na vdávání, avšak již dost stará na to, aby se o ni její rodiče strachovali a nechtěli ji pouštět samu po setmění ven. Dívka byla spanilá, přiměřeně štíhlá, měla velké oříškové oči a dlouhé kaštanové vlasy. Protože neustále chodila oblečená v červených šatech, říkali jí Červená Karkulka

Když onemocněla těžce babička, rodiče udělali výjimku a poslali Karkulku samotnou na cestu. Oba totiž museli pracovat na poli, ale babička potřebovala doručit byliny a nějaké to jídlo. S těžkým srdcem vypravili svou jedinou dceru. Otec ji varoval, ať nemluví s cizími lidmi a obzvláště se vyhýbá hostincům a vandrákům. Matka Karkulku naposled přitiskla na svá ňadra a zašeptala jí do ucha: „A hlavně si dávej pozor v lese na vlka.“

Přestože v matčině hlase postřehla velkou naléhavost, na cestu se vydala bezstarostně, jak to jen mládí umí. Zpočátku svítilo slunko a ona procházela skrz pole a remízky. K večeru se prodírala hustým lesem a znatelně se ochladilo. Naštěstí měla svůj červený pláštík s kapucí a tak pospíchala dál, aby byla u babičky před setměním. Najednou spatřila jen dva metry před sebou velké chlupaté zvíře. „Vlk!“ Vykřikla skoro okamžitě a už už se chtěla obrátit na útěk, když zvíře promluvilo. „Ale kdeže. Nejsem vlk.“ Překvapená, že zvíře mluví, Karkulka zůstala stát na místě. „Jsem obyčejný pes, copak nepoznáš psa od vlka?“ „Obyčejní psi nemluví, leda snad v pohádkách pro malé děti,“ zareagovala teď Karkulka už duchapřítomně. Mluvící zvíře, to jí připadalo spíš legrační než strašidelné. „Máš pravdu, obyčejný nejsem. Jsem zakletý princ ze sousední říše. Vlastní dvůr se proti mně spikl, najal černokněžníka a já tu teď musím běhat po lesích v tomhle prokletí.“ Na konci věty vydal naprosto lidský povzdech a mladé vesničance začalo být velkého psa líto.

„Jak ti můžu pomoct, princi?“ Moc dobře si pamatovala příběhy o proměnách nazpět a šťastných koncích. „Jak tě můžu přivést zase zpátky do lidské podoby?“ „To asi nepůjde, jsem opravdu těžce a zlomyslně zakletý,“ natahoval vlk dojemnou historii a přitom si po očku mlsně prohlížel ztepilé tělo nevinné dívky. „Ale víš jak prokletí zrušit. Prozraď mi to, udělám cokoliv. Matka mne vždy nabádala, abych pomohla každému v nouzi.“ „Moudrá to žena,“ řekl vlk a pokračoval zkroušeným hlasem, „Aby si zajistili, že se nikdy nevrátím na trůn, proměna jde zvrátit jediným způsobem. Musím strávit noc s pannou. Je jasné, že v téhle podobě to není možné…“ Červená Karkulka překvapeně zamrkala a sklopila stydlivě zrak. „Ach tak. Polibek by nepomohl?“ Vlk zoufale zakňučel. „Ne, žádné hubičky na čumáček nepomohou. Už jsem k tomu přemluvil několik děveček a bylo to k ničemu. Ale žádná neměla tak dobré srdce, aby mne vysvobodila.“

Karkulka usilovně přemýšlela. Noc doposud nestrávila ani s hochem. Měla jen mlhavé představy, o co jde. Ale i ty nejasné základní znalosti jí stačily k tomu, aby se otřásla při představě, že jejím prvním bude zatoulaný pes. I když na druhou stranu je to princ, možná její osudová láska a příležitost. Vdá se za něj a prožije život, o jakém vždy snila. Vlk mezitím sledoval, jak přemítá a netrpělivě stříhal ušima. „Rozhodla jsem se,“ nakonec prohlásila odvážná dívka, „vysvobodím tě z toho ošklivého zakletí. Ale musíš mi trochu radit. Nikdy jsem…“ „Neboj se, všechno ti vysvětlím,“ ujistil ji nadšený vlk.

„Maminka říkala, že když spolu manželé tráví noc, tak se svléknou do naha v posteli. Mám se svléknout a lehnout si na záda?“ „Ne, ne, všechno špatně. Já nejsem člověk. Chci říct, zatím nejsem člověk. Takže to musíme provést trochu jinak. Vykasej si sukni i spodničku a klekni si tady do mechu. A neboj se, nic to není a já budu milý.“ Karkulka zčervenala ve tváři jak jablíčko a vykasala si červenou sukénku i bílou lněnou spodničku. Urostlý vlk vilně klouzal očima po štíhlých dívčích nohách, oblém zadečku a doposud jen řídce porostlém klíně. „Jsi krásná. A teď si klekni a předkloň se.“ Když poslechla a její třesoucí se lýtka se opřela do mechu, přiblížil se vlk až těsně k ní. Nasál vůni ženského ohanbí. Vzrušením se mu chvělo chřípí a bez dalších řečí naskočil Karkulce na záda. Dívka si rukama stále držela sukni v pase a tak upadla na obličej. Zvířeti nad ní se bleskově začal vysouvat pyj. Z kožního záhybu mezi jeho zadníma nohama vyrostl a obnažil se dlouhý zarudlý úd s velkou bambulí u kořene a šípovitě tvarovaný žaludem na konci. Hned začal narážet do hladkých stehen a zadečku, jak se snažil najít správný otvor. Karkulka ale jen cítila, jak jí cosi horkého a vlhkého jezdí po kůži a tak se pomalu uklidnila a ruce dala před sebe, aby již nepadala na obličej.

„Je to docela legrace, kdyby mě tak neštípalo jehličí a větvičky do…“ Nestačila ani doříct větu, když vlk špičkou pyje konečně našel mezi kaštanovými chloupky malou dívčí pičku. Byla suchá a drobná, ale na žaludu ucítil měkkou dírku a hrubě přirazil. Pomalu se rozestupující maso a Karkulčin hlasitý výkřik ho utvrdily v přesvědčení, že se strefil. A tak nedbal pokračujícího naříkání a zkusil se svým drsným žaludem dostat hlouběji. Blanku nevinnosti protrhl jako nic a začal divoce mrdat. Karkulka byla šokovaná náhlou změnou jeho chování a marně prosila a plakala. „Princi to bolí, přestaň už, prosím.“ Ale ve své podřízené pozici a s vyhrnutým venkovským oděvem už neměla, jak ho zastavit. Pokusila se několikrát vstát, ale velký vlk jí ležel na zádech a byl příliš těžký. Předníma tlapama jí objímal kolem vyšívaného živůtku a čímsi tvrdým, horkým a velkým jí vnikal do kundičky. „Nejsem princ, ty hloupá….uáá…ta slast. A ty už nejsi panna.“

„Slez ze mne..auu… pejsku, udělám, co…au….budeš chtít.“ Vlk jen znovu hrubě přirazil a zavrčel vystrašené dívce do ucha: „Už to děláš. Chci po tobě jen jedno.“ Bezohledně si probojoval cestu až k zadní stěně vagíny, ale jeho obrovský pyj byl stále z jedné třetiny venku včetně nateklé bulky u kořene. Divoce napichoval štkající děvče a to začalo postupně vlhnout, jak se čerstvý klín konečně přizpůsoboval tomuhle neobvyklému styku. Vlk zakusil nejenom, jak je Karkulka tam dole pružná, ale i šťavnatá. Lesem se nesly hlasité steny przněné panny a tiché funění ukájející se šelmy.

Vlk měl obrovskou výdrž, ale občas zpomalil své dorážení a mluvil s Karkulkou. „Copak tě maminka nevarovala? Nevíš, že už jsem dostal pět dívek od vás z vesnice?“ „Varovala, varovala,“ vydechla zdrcená Karkulka, ale o vlkově zálibě a apetitu doteď netušila. Postižené rodiny vše tajily, aby ochránily čest svých dcer. A tak vlk vždycky našel nějaké mladé masíčko a když už okusil všech nejkrásnějších dívek v kraji, přesunul se o kus dál.

„Mělas poslouchat. Dostaneš za vyučenou.“ A s tím se znovu pustil do vášnivého tance na dívčích zádech. Karkulka už měla rozdrápanou červenou halenku i pláštík od jeho předních nohou, ale mnohem více jí pálil odřený klín, ve kterém stále cítila neobytný vlčí penis. Před očima jí tančily barevné kroužky bolesti, které ale postupně rozpouštěla mlha brnící rozkoše. Bolestivé výkřiky se jí v hrdle mísily se slastnými steny a nakonec jen skrze zatnuté zuby kňučela a její křehké tělo se v mechu otřásalo pod vlčím řáděním. Vlk se přitiskl ještě pevněji na její záda a naposledy zjizveným žaludem protáhl těsnou mušličku z křehkého masíčka…a začal Karkulku plnit vlčím semenem.

Když vyprázdnil produkt svých kulek, zkrotl jako beránek a slezl z třesoucí se holky. Karkulka se bezmocně svalila na bok. Vlk chvíli očuchával zpocená dívčí stehna, slepené chloupky na ohanbí a začervenalé okvětní plátky pičky, mezi kterýma vytékal pramínek spermatu. Spokojeně zavyl a odběhl do lesa.