Pohledem mi vrtá oči, podívej se na zadek! Má prdelka snad vyskočí z mojich tenkých lambádek. Mohl by prsty v mokru smočit

Zas jedeme autobusem,
ruměnec má ve tváři.
Říkám mu, vždyť nebuď zhnusen,
když dva spolu souloží.
Však i mně jde srdce klusem.
Těším se na každé ráno,
do práce když jedeme.
V pohledu má něco psáno,
na schůdek se vejdeme.
Sláva, dnes je zas narváno.

Že je mladej, však již mužem,
cítím to, když zatlačí,
dav ho na mě, moje kůže
zvlhne rázem, nestačí,
by mně dával jenom růže.
Nejen kůže vlhká potem,
mokrá jsem i v rozkroku.
Pohrát si s tím jeho prutem,
přidat tempo pokroku,
zašroubovat dírku vrutem.
Naznačuji, vzdychám vřele,
přednáší mi básničky.
Já chci prózu s vášní v těle,
zavazuji tkaničky,
v minisukni, prádle smělém.

Pohledem mi vrtá oči,
podívej se na zadek!
Má prdelka snad vyskočí
z mojich tenkých lambádek.
Mohl by prsty v mokru smočit.
Po nocích si hlavu lámu,
kundičku když laskám si.
Jak jen jeho odpor zlámu?
Proč tak vyrost do krásy?
Má snad v gatích jenom slámu?

Zítra ať mě slyší bozi,
nevezmu si podprdu.
V tenkých šatech krásné kozy,
bez kalhotek pojedu!
Semeno mu snad vyrazí.
Ráno klepu zimou kosu,
na zastávce Na pláni.
Pak nastoupím hned do vozu,
jiný chlap se naklání
k mým kozičkám, ztrácím rozum.

Kde je přece můj chlapeček?
V duchu hořce běduji.
Chci mu dnes dát svůj věneček.
Oči dvě mě sledují,
bradavičky i zadeček.

Strachem se já celá třesu,
chlap jak hora, velkých bot.
Nevím, jestli víc to snesu,
silné ruce, cítím pot.
Srdce buší v jednom běsu.
Nával je dnes víc než strašný,
namáčkl mě do kouta.
Kozy mám jak kůže brašny,
sevřeny jsou do pouta.
Vlhnu jako socha kašny.

Vráží na mě tvrdá kláda,
nemohu dál ustoupit.
Celá mokrá mám i záda,
teď jsem měla vystoupit.
Páchána je na mně zrada.

Spustím dolů svoji ruku,
najdu kládu vzápětí.
Ať je konec mojim mukům,
touha střídá napětí.
Vzdám se tomu jeho kluku.

Tlapa chytne za zadeček,
až já jenom vyjeknu.
Dám mu napást i koziček,
pak k příklopci pokleknu.
Ať už je jen zastáveček!

Vypadneme z autobusu,
sotva jenom zastaví.
Utíkáme kamsi k lesu,
jemu se hned postaví,
slastí se jen na něj třesu.

Nabídnu mu svoje kozy,
rozevřu klín nožiček.
Jsou na nebi přece bozi,
tady máš můj věneček.
Hned ho do mé mušle vrazil.

Rozkoší jsem jenom hekla,
cítím jeho mocný pyj.
Přirážela jsem jak vzteklá,
jen do mě své sémě sij!
Pak jsem k jeho ptáku klekla.

Funěl jako lítý kanec,
když mě celou postříkal.
Olízla jsem jeho ranec,
by už tolik neříkal
a urval mi znovu věnec.

Šichta bez mě utekla mi,
jako očí mrknutí.
Slastné byly moje šrámy,
nádherné je hrknutí.
Za měsíc však nemám krámy.

V kočárku teď vozím syna,
jezdím s ním i k fabrice.
Chlapovi jsem jeho žena.
Červené má furt líce
básník s ptákem bez semena.