Chuť malin nezralých

ZlatovLáska nebyla mou první slečnou, byla ale mou první láskou a to je ještě o pár levelů jinde.
Já měl za sebou první ročník vejšky, ale s tolika nedodělanými zkouškami, že už jsem byl vlastně jednou nohou venku. Moc jsem si s tím hlavu nelámal a těšil se ze společnosti stejně namistrovaných borců, se kterými mě VŠ dala dohromady. Samí odborníci na všechno, nejvíc na hlášky z Cimrmana, kterými jsme se vzájemně trumfovali, a na pití piva o závod. Právě jsme s touhle Squadra Azzurra přijeli na Žatecko na chmelovou brigádu. Naše popříjezdové nadšení záhy vzrostlo na druhou,neboť jsme zjistili, že je tu hospoda-a to „pouhých“ šest kiláků daleko-a že s námi na chmelový turnus dorazil i maturitní ročník krásných gymplaček, namistrovaných minimálně stejně co my. Už jsme se na ně těšili.
Hned první den práce to začlo klapat, nejdříve s pivem. Po rozdělení osádek na strhávací valníky zůstal jeden nešťastník lichý. Mistr to nechtěl řešit, tak zavelel, že se má střídavě k někomu přidat. Jo, tak to byl „posel“. Po vzoru fíglů odkoukaných na brigádě v pivovaru jsme zkušeně vyrobili bandasku z pětilitrové zavařovačky, opatřené rukojetí ze svářecího drátu s bužírkovým držátkem, luxusní HomeMade. Byla tak povedená, že si vysloužila i vlastní jméno – „toršn“ , podle aktuální reklamy na Adidasky. „Posel“ pak plynule pendloval mezi polem a hospodou s „toršnem“ (od druhé cesty se dvěma) a zavlažoval nás. S bezpečností práce si nějak nikdo hlavu nelámal. U namistrovaných gymplaček jsme tou souhrou šikovnosti a organizačního talentu značně zabodovali .. a taky měly rády pivo. I když sladkej „Lučan“, brr .. no hlavně, že to teklo. Gymplové krásky začaly být povolnější a my začali mudrovat, jak to stádo gazel rozehnat a zaútočit na slabší a opuštěné kusy. Navenek jsme ale dělali machry – přece o celý rok starší a navíc VŠ – to zní! Největší mudrlant z našeho středu, Bóža, pak večer při písni „aj tak sme stále frajeri..“ vyhlásil, že „frajeři nešukaj!“ , heslo přijaté hurónským nadšením. Ono stejně nebylo s kým .. tedy zatím. Perlou dotvářející frajerskou teorii byla pokuta jedné Francovky od každého, kdo ztratí frajerství. To vzniklo na základě úspěšného tohovečerního testu, že lahodný Francův nápoj se dá skutečně pít. Takže přes den pole a nahazování udiček holkám, večer hospoda s hodinou cesty tam a hodinou zpět. I když už začali cinkat první Francovky, holek byla taková fůra a všechny tak hezký, že bylo těžký vybírat.
A nyní pozor, na scénu přichází ZlatovLáska. Vlastně mě na ni v hejnu ostatních kočenek upozornil kolega Jarin prohlášením, že ta zlatovlasá je extranahorunosatá. Asi měl pravdu, vypadalo to, že je opravdu ještě o třídu afektovanější nad průměr. Ale mně zaujala. Zlatý vlas a ňadra dmoucí. Asi. Pod montérkama to dost splývalo. Ale modroočka velebystrá, pusa řádně proříznutá, postava menší, leč luzná. Začal jsem se kolem ní motat (samozřejmě naprosto marně) a dělat chytrýho (samozřejmě úplně zbytečně). Účinek nula, byl jsem vzduch. Přesně podle očekávání! Náramně mi to klapalo, měl jsem pocit.
Ale přišla chvíle.. Asi v půlce brigošky, dost večer (holky už zalezlé na ubikaci a po večerce), se mezi nás, lehce podroušené, připotácel nějaký pocestný a hledal jednu z těch holčic. Mé dobré srdce se sželelo nad jeho bezradností, šel jsem mu ukázat, kde mají krásky okénko a zaťukal jsem na něj. Po chvíli se setmělé okno otevřelo a pocestný byl po dotazu odkázán o dvě okna vedle.
Já již se otáčím k odchodu, když tu se ke mně z temného obdélníku natáhne ruka. Ručka. Ladná, bílá a nahá.. Omámen kouzlem okamžiku se otočím zpět, tuším omyl bo nějakou čertovinu, ale ručka kyne přistoupit blíže. Oči si zvykají na tmu, v tmavém orámování se zhmotňuje silueta nymfy v noční košilce .. Zlatovláska. Jsem překvapen tak, že se ani nehnu, solný sloup hadr. Ručka si naštěstí ví rady, čapne mně za klopu džísky a táhne mne skrz okno dovnitř, dál do dívčí ložnice. Ani Alibaba při prvním vstupu do skrýše loupežníků nekulil oči tak, jako já. Vkrádám se do dívčího hájemství, tápu, Zlatovláska mne hbitě směruje k nejbližší postýlce .. té její. Shazuju džísku a džíny, vklouznu k ní pod deku, vyplašený jak koloušek v tmavém lese, že jsem v místnosti plné polonahých sexi koček zalezlých jen pod dekami. Přitulím se ale ke Zlatovlásce a moje pozornost je rychle jenom u ní, protože něco stále šeptem švitoří a mám co dělat, abych stíhal sledovat tok jejích myšlenek. Postupně začnou přibývat i mé myšlenky a tulím se k ní čím dál víc. Když mé ruce získávají na odvážnosti, tichý šepot mi přivane informaci, že je mimo provoz. Aha. Ale i od pasu nahoru se dá dělat spousta pěkných věcí. Celou noc si mezi pusinkami šeptáme, já jsem u vytržení z jejích úžasných kozenek, které mám povoleno hladit. Jsou nejhezčí, jaké jsem kdy měl v ruce, dost velké, hebké a do špiček vzrušené. Časem jí hladím úplně všude, je celá krásná a hebká, dokonce i hlazení kočičky, i když jen přes kalhotky, mám povoleno. Skoro ani nestihneme klimbnout, když na chodbě zahlomozí budíček. Sotva na sebe nahodím své džínové brnění, na cimru vchází vychovatelka a hemžící se děvčata začne vyhánět na pole. Naštěstí je to zkušená „vychna“ a volí nejefektivnější metodu, jak mě vyřešit – dělá, že mne nevidí. Na poli skoro usínám, ale pořád pokukuji po Zlatovlásce a energií mě dobíjí i mlsání malvazu z toršnu. Odpoledne zase pochodujem do hospůdky, kyprá paní hostinská nás nadšeně vítá již ve dveřích, dojatá tím, že jí od prvních návštěv říkáme „maminko“. Holky s námi nejsou, zdá se, že tyhle naše procházky je až tak neberou. Kluci na mně hází dotazy, ale jsem džentlmen, nemám potřebu vyzvonit laskavosti, kterých se mi dostalo. Jen že Francovka zatím nic prozradím. Večer po návratu koukám po Zlatovlásce, ale není moc příležitost proniknout k ní blíže.
Další den máme volno a stopem vyrážíme do Žatce na „Dočesnou“, skvělou akci oslav sklizení chmele. Některé dívčiny vyráží s námi, ale Zlatovláska, nevim už proč, s námi nemohla. Myslím na ní celou dobu. Postupně ochutnáme asi sto druhů piv u stánků kolem náměstí a navečer, již „mírně“ zmoženi, zakotvíme v malé špeluňce vedle náměstí. Je tam skvělej hospodskej, srandista a též cimrmanolog. Chce po nás, abychom mu říkali „tygře“- obratem mu začneme říkat „bobře“ a hezky se to ujímá. Házíme vtipama, je tam sranda, ale postupně slábneme a po skupinkách se trousíme na cestu zpět. Spolu s jednou z kočenek stopnem traktor s valníkem chmelu, na který nalézáme a vezem se jak páni. Cestou se ta kočenka, jedna z nejhezčích, přede mnou nakrucuje a hází po mě laškovnými úsměvy. Snaha zaškodit sokyni v kráse, Zlatovlásce, je evidentní. Jsem však hrdina neochvějný, odolám tomu žáru a mám hlavu pořád plnou Zlatovlásky. A za mou neochvějnost mě osud hned nazítří spravedlivě odmění.
Druhý den po práci jsem totiž takový galán, že opustím svou sguadru (snad ti nebožáci beze mne nesejdou z cesty) a jdu se svou Zlatovláskou na procházku. Kráčíme ruku v ruce okolními remízky a paloučky, občas se pusinkujeme a mazlíme, pořád si povídáme a je to prostě skvělé odpoledne. Na jednom slunném paloučku zůstaneme, u hradby keřů galantně rozprostřu džísku, sedáme si a zase se mazlíme. Když jsou mé ruce zase už SKORO všude, v trylkování jejího šepotu k mým uším pronikne zásadní informace: období hájení skončilo. Svítíčo rázem sluní vydatněji, ptáčci přidali na hlasitosti. Postupně se při mazlení svlékáme a klademe svršky pod sebe. Poprvé svou zlatovlásku vidím nahou a je nádherná. Postava jak z módního mola, hladká smetanová kůže, oblá a krásná prsa, maliny bradavek, pevný zadeček. Zářivě modré oči, krásně našpulená pusinka, zlaté vlasy do culíčku. A všeho se můžu dotýkat. Velmi toho využívám. Hladím jí po tvářích, jazykem šimrám malá ouška. Potěžkávám její kozenky, šimrám světlý kožíšek, hladím kočičku, i uvnitř. Brzy tulení přejde v naše první milování. Zajíždím do ní pomalu a užívám si její oči, krása okamžiku řadí další stupeň. Jsme v nejlepším, když kolem krokem projede lokálka, cestující mávají a fandí nám. Aha, že kolem vede pešuňk a koleje jsem přehlédl. Moc to nevadilo.
Po setmění cesta domů, opět ruku v ruce, Zlatovláska roztomile švitoří a opět mám co dělat, abych stíhal sledovat zurčivý tok jejích myšlenek, v hlavě mám úplně prázdno. Pusinka na rozloučenou před spaním. Jdu spát, i když vím, že to nepůjde, hlava se zase naplnila.
Od rána na poli zas legrace posilovaná pravidelnými příchody posla s toršny. O pauze, opření kolem maringotky, sledujeme Jarušku, jak laškuje s asi metrovou tam pohozenou tlakovou hadicí. Na svém konci vždy naláduje vajgly a jiný bordel, Váňa držící druhý konec na někoho namíří, Jaruška na svém konci foukne a obdaří tak někoho v dosahu dávkou toho svinčíku. Několik opakování, baví to hlavně Jarušku. Zase nabíjí, chce si hadici přiložit k ústům (jak poetické), když tu náhle Váňa nečekaně foukne z druhé strany. Jarka strne, obličej má celý černý a čertí se, smějeme se všichni. Kdo jinému jámu, sám do ní lopata.
Odpoledne mašírujeme zase za „maminkou“, žáby tentokrát s námi, zábava skvělá jako vždy a večer plyne. Jdu si odskočit a v chodbě k WC potkám vracející se Zlatovlásku, letmá pusa se protáhne. Náhle mne Zlatovláska chytne za ruku, velitelka nekompromisní, zatáhne mne na dámské. Obsadíme jednu kabinku, dvoje kraťasy padají na zem, já si sedám a Zlatovláska nasedá a den je opět krásnější.
Druhý den jdu do konzumu koupit Francovku, paní mi podává poslední kousek a kroutí nechápavě hlavou, že teď za týden prodala celý karton, co má jinak na rok.. Ale dny našeho polního otroctví a večerního veselení zvolna končí.
Před poslední šichtou se dozvídám, že se Zlatovláska necítí a na pole nejde. Finta? Rázem klukům hlásím, že beru pozici posla, ale toršny nebudou, jenom se uleju z pole. Zůstávám též na ubikaci. Vlákám Zlatovlásku na náš pokoj až do výšin palandy. Hladím jí kozenky, zadeček, bříško, cucám maliny bradavek. Naposledy se milujeme, tentokrát hezky pomalu, nikam nespěcháme. Chci jí pomazlit pusou, ale nedovolí mi to, namísto toho jsem obratem v její pusince já. Zažívám to poprvé, užívám si to a jsem v ráji.
Další den končíme, balíme a jede se domů. Loučíme se, je nám všem trochu smutno. Ty namistrovaný krásky byly vlastně skvělý žáby, dodneška si je trochu pamatuju-a je to pěkná řádka let-dvě Marcelky, Jarka, Lenka, Renča, Zdenka .. a Zlatovláska, holky z naší školky. Poslední pusa se ZlatovLáskou, smutek akceleruje.
Brzy po chmelu opouštím VŠ poměrně vysokým obloukem, končím v přijímači na vojně, vylepanej jako blbec, jak ti všichni dokola. Nejvíc mě tam drtí ten nápor debility ze všech stran. Lampasáci, starý machrujou na mladý, kluci se baví jenom o traktorech. Neveselo. Na pokoji po večerce, ke zdi jsem se přitulil.. Nad vodou mě držela ZlatovLáska a krásný dopisy od ní, každý týden jeden. Dlouhý, vtipný, plný myšlenek a energie, s mnoha pečlivě nakreslenými barevnými obrázky. To, že jsem se nechtěl nechat zahanbit, naučilo psát zase mě .. do té doby jsem uměl jen číst. Při dozorčí službě jsem byl oblíben, nechával jsem pomocníka spát bez střídání a celou noc jsem dával sám, při psaní, vlastně s ní. Pak se ale v jejích dopisech objevil podtón, v podtextu radila, abych se věnoval jen děvčatům, co si to zaslouží. Coo? Vystřílel jsem si opušťák, půjčil motorku a vyrazil za ní. Byla zrovna v nepříliš vzdálených lázních, ve Frantovkách. Pocity neklamou, pochopil jsem správně – byl to konec lásky jedné plavovlásky.
Po letech jsem měl cestu do jejího vzdáleného města, viděli jsme se. Byl prima pokec a byla pořád stejná-krásná, chytrá a švitořivá. Naposledy jsem jel kolem nedávno, vyvedl ji na koncert a bylo to skvělý .. hudba, její společnost, držení za ruku cestou domů. Líbanec na šíji na rozloučenou.
Pořád se mi líbí. A pořád jí mám rád.

Komentáře

Nový komentář