Frčim si to kolem půlnoci ve svým žigulíku, spěchám, tak se rozhodnu si cestu zkrátit pod jezem a kolem jezera, kde cestu kříží železniční trať. Najednou v bílý záři reflekrotů vidim před sebou dívku. Ani nezvedá ruku, že by stopovala, prostě jenom stojí a kouká s takovým zvláštním výrazem před sebe. Přibrzdim a vytočim okýnko.

„Tak kam to bude, slečno?“

„Čekám tady dlouho a ještě nikdo mi nezastavil. Odvezte mě, prosím, domů. Tudy. A díky.“

Všiml jsem si, jak je nezvykle bledá, ale rozhodl jsem se to nechat plavat. A proč stála u kolejí uprostřed noci, na to jsem se raději ani neptal. Byla v obličeji hezounká, dlouhé medové vlasy jí ve vlnách padaly přes ramena ke štíhlému pasu. Jak jsem si ji prohlížel, zachytila můj pohled a pousmála se.

„Přejete si něco?“

„No jasně, ty štěrbinko, rád bych tě pořádně protáh,“ pomyslel jsem si v duchu.

A v tu chvíli se nemožné stalo skutečným. Ta bohyně krásy si rozepla knoflíčky bílé blůzky, nechala ji spadnout pod sedadlo a sehnula se k mému poklopci. To jsem již hledal nejbližší polní cestu, kam se dalo zahnout. Vypnul jsem motor a zhal světla. Jak k nám pronikaly paprsky měsíce, dívenčina ňadra zářila do tmy jako dvě hvězdičky. A jak pusinkou klouzala po mém tuhnoucím utěšiteli, medové vlasy se jí vlnily a mě se z toho všeho začala povážlivě točit hlava. Pocíkal jsem její pusinku, rtíky a něžný krček dřív, než jsem si mohl uvědomit, že už budu. Takhle rychle jsem ještě nikdy…

„Chceš si sáhnout?“ zašeptala moje víla a napřímila ke mne svou hruď. Natáhl jsem pravici a velice opatrně, jako bych se bál, že je z pavučiny a já ji mohu potrhat, jsem ji pohladil po pravém prsu a zespodu jej pošimral. Pak jsem již obě chytil do dlaní a začal je jemně mnout a hladit. Nemohl jsem se dočkat, až vezmu její bradavky do úst a jazykem a zuby je polaskám, ale oddaloval jsem tu chvilku, jak jsem to jen vydržel. Medová dívka spokojeně vrněla a zakláněla slastně hlavu, takže se mi naskytl dokonalý pohled na její spanilou šíji.

Když jsem byl v nejlepším, malinko se odtáhla a podívala se na svou bělostnou sukni a pak na mě. Ten jediný pohled mi stačil. Nedočkavostí se chvějící rukou jsem poodhrnul lem té překážející látky a dopřál si tak pohled na dvě pevná a hebká stena. Počal jsem je hladit. Dívka omámená mými dotyky dávala bezděčně nohy více a více od sebe. Tak jsem ji hladil čím dál blíž klínu, až jsem se počal dotýkat jejích kalhotek. Nemohl jsem dál. Ve vtřině jsem je z ní stáhl, sklopil sedadlo, na kterém seděla, a postavil se nad ní. Penis mi mířil přímo k jejímu obličeji. Zavřela oči a já jí žaludem přejel po víčkách a řasách, nosíku, rtech, bradě, pokračoval jsem přes ňadra a bříško, až jsem se nastavil přímo naproti její jeskyňce. Voněla nádherně. Rozhrnul jsem prsty její závojíčky a penisem jsem si klestil cestu vpřed. Do růžova rozpálené pysky mne pomalu pohlcovaly, až jsem byl najednou v mé krásné medové až po kořen. Ona, s jednou nohou nalepenou na okenní tabulce a druhou na opěradle vedlejšího sedadla, spokojeně vydechla.

„A mám tě,“ špitla. To mi vehnalo úsměv do tváře a odhodlání k milování. Pomalu jsem jej z ní vytáhl a když byl skoro venku, opět jsem jej zanořil. Pak se pohyby začaly zrychlovat, až jsem do ní po chvíli bušil, že se celé auto kymácelo a náhodnému kolemdoucímu by bylo jasné, co se uvnitř děje. Myslel jsem, že celé to dráždivé vystoupení zakončím mohutným výstřikem do jejích útrob, ale mýlil jsem se.

Druhého dne objevila auto u lesa policie. Byl to ošklivý obrázek. Polonahý muž ležící na břiše na sklopeném sedadle spolujezdce s ještě stopořeným penisem. Probodaný třemu ranami do hrudníku, břicha a srdce. Stejný výjev jako každý rok. Kdybyste se podívali do novin, každoročně je tu jeden takový. A kdybyste se podívali do ještě starších novin, nalezli byste stručný článek o mladé ženě s medově hnědými vlasy, kterou na lesní pěšině blízko železnice nějaký chlap znásilnil a následně zabil. Život je zlej a často končí úplně jinak, než by si kdo představil.