,,Snad se mě nebojíš,“ podivil se, když nijak nereagovala.

,,Ne, to ne,“ řekla rychle, aby mu dokázala, že strach nemá, ale její hlas nezněl zrovna pevně. ,,Jenom-„

,,Ano? Nelíbím se ti?“

Chtěla říct, že líbí, ale dala přednost činům před prázdnými slovy. Snažila se znovu najít svoji ztracenou jistotu. Lehkým krokem vykročila směrem ke Svému řidiči.

Díval se na ni vyloženě provokativně. Zoubek po zoubku si rozepnul zip na kalhotách, knoflík chtěl nechat na ní. Přímo se pásl na Blančině nejistotě. Viděl, jak se jí roztomile nedaří ji před ním skrýt. Rukou jí naznačil, aby před ním poklekla. Poslechla ho a vystrašeně se rozhlédla kolem sebe, jestli je někdo nevidí.

Když natahovala ruce nahoru, aby vyvlékla knoflík z dírky, předběhl ji, bleskově zatáhl zip a pobaveně řekl: ,, Vstávej, na to nemáme čas. Musíme jet.“

Bez dalších slov ji nechal poníženě klečet na tvrdém asfaltu. Blanka myslela, že ho zabije. To byla snad nejhorší chvíle jejího života.

,,No tak, vstávej, musím ti zavázat oči,“ pobídl ji Její řidič a roztáhl pruh šátku před sebou.

Blanka poslušně vstala, nezmohla se na jediné slovíčko odporu. Postavila se zády ke Svému řidiči a s bušícím srdcem si nechala zakrýt výhled. On jí oči zavázal jemně, dával pozor, aby ji nic netlačilo a určitě kontroloval, jestli nic nevidí.

Pak ji pustil a nic neříkal. Blanka nevěděla, kde je. Najednou ucítila letmý dotyk hřbetu ruky na tváři. Pohladil ji před obličej, pak pokračoval přes průdušnici až na klíční kost. Blanka cítila lehké mrazení v zádech.

Její řidič se na ni zezadu přitiskl, druhou ruku zapletl do jejích rozpuštěných vlasů a hlavu jí zaklonil dozadu. Blanka se na okamžik skutečně bála. Rukou, kterou měl volnou, ji objal těsně pod prsy a pevně stiskl. Vnímala jeho dech z maximální blízkosti. Zašeptal: ,,Ty bys to vážně udělala, viď…. Já vím, co ti chybí. Dostaneš to, dostaneš mnohem víc…. Jsi strašně krásná a strašně žhavá, víš to?“ Do zubů sevřel její ušní lalůček, ale jenom maličko, aby ji to nebolelo a pak jí ho olízl. Cítil, jak je její tělo napjaté. Měla určitě strach.

Pustil ji a už zase naprosto normálním hlasem řekl, že musí opravdu jet. Bez náznaku čehokoliv dalšího ji uchopil za ramena a navedl do auta na místo spolujezdce.

Uplynula hezky dlouhá chvíle, než se Blanka chvějícím se hlasem zeptala: ,,Co to mělo znamenat?“

,,Co mělo znamenat co?“ odpověděl otázkou a soustředil se na odbočování.

,,Přece to…. Na tom parkovišti,“ hlesla.

Chvíli mlčel. ,,Nechtěl jsem tě ponížit,“ ujistil ji.

,,Ne, vážně?“ zeptala se s hranou naivitou a nejraději by se na něj rozkřičela. Kdyby tak věděl, jak moc se jí to dotklo.

,,Říkám ti pravdu. Prostě jsem se neudržel…. Ale uznej, bylo to strašně rajcovní!“ A nenuceně jí položil ruku na stehno. Rozhodla se na to nic neříkat.

Než se nadála, řekl Její řidič, že už jsou na místě. Pomohl jí vystoupit. Uslyšela tiché pípnutí a pak otvírání těžké brány. ,,Hodně štěstí,“ popřál jí, znovu ji pohladil po tváři a bránu za ní zase zavřel.

Věděla, že musí počkat, dokud neuslyší zvonek. Stála nerozhodně na místě a nic se nedělo. Slyšela, jak auto, které ji sem dovezlo, startuje a jak se jeho zvuk ztrácí někde v dáli. Co když ten zvonek přeslechla?

Už byla rozhodnuta sundat si šátek, když v tom se ozvalo zacinkání, jako když se děti lákají k vánočnímu stromku. Stáhla si tedy šátek z očí a chvíli mžourala do světla několika lampiček. Byla v nějaké rozlehlé zahradě, po které se klikatilo spoustu chodníčků a cestiček. Některé z nich byly osvětleny malými hříbečkovitými lampičkami, to všechno vyvolávalo přímo pohádkový dojem, Blanka si připadala podivně neskutečně.

Vyšla tedy a zároveň se rozhlížela kolem. Všude kolem ní bylo obrovské množství keřů a stromů a laviček, spíš jako v parku než na zahradě.

Ušla už pořádný kus a viděla, kde cestička končí. Poslední dvojice lampiček byla připevněna ke krajům velkých dvoukřídlých dveří. Říkala si, proč by se měla dál proplétat labyrintem chodníčků, když to může vzít přímou cestou. Téměř zároveň si však na zemi všimla papírku. Stálo na něm: ,,Chtěl jsem si ověřit, jak moc trpělivá jsi. Pokud jsi došla až k tomuto papírku, už to máš skoro za sebou. Zapamatuj si prosím tohle slovo KBELÍK a jdi dál.“

Nevěděla, jaký to má význam, ale poslechla. Brzy narazila na další papírek: ,,Druhé slovo na zapamatování je AGNUS. Dál už ti budu psát jenom slova, pamatuj si je všechna a dodrž i jejich pořadí. Už jich není moc, tak vzhůru do toho.“

Blanka postupně žmoulala v ruce stále víc papírků. Divila se, že jí ani nedá velkou práci všechna ta divná slova si pamatovat.

Konečně stanula pře oněmi velkými dvoukřídlými dveřmi. Zatlačila do nich a vešla někam do tmy. Přímo před ní plápolala malá svíčka a v jejím světle viděla další papír. ,,Blahopřeji, tu nudnější část máš za sebou. Teď prosím vstaň a nahlas řekni všechna slova. Pak uvidíš, co se stane.“

Pokrčila rameny, nadechla se a začala odříkávat: ,,Kbelík, agnus, zkřivit, milost, kaštan, válení, olovo, děvče.“

Náhle ji doslova oslepilo jasné bílé světlo. Zakryla si rukama oči a uslyšela hlas: ,,Výborně Blanko, máš dobrou paměť.“

Ten hlas jí připadal povědomý. Otevřela oči. Přímo proti ní kráčel Její řidič a usmíval se. Došel až k ní, a podávaje jí ruku, představil se: ,,Já jsem Kryštof, těší mě.“

Koukala docela vykuleně. Papírky zahodila na zem. Nic nenamítal.

,,Tak co, půjdeme?“ zeptal se jí Kryštof a vzal ji okolo ramen.