Kapitola 1.
„Vidíte, slečno Jiřinko, prázdniny jsou již pryč a vy jste na mě pořád tak zlá,“ šeptal smutně lesní adjunkt Miloš, vpíjeje se pohledem do dívčiných očí.
Jiřinka již měla úsměv na krajíčku, ale pak se zamračila a prudce vytrhla ručku z jeho dlaně.
„Co byste všechno nechtěl? Chodím s vámi celé prázdniny, na učení jsem se ani nepodívala a vy mi pak ještě děláte kázání.“
„Já vím, slečno Jiřinko, procházíte se se mnou skoro každý den, ale nechápete, že chlapec chce od svého děvčete více.“
„A copak?“ usmála se nyní dívenka.
„Alespoň polibek, když už nic víc.“
Jiřinka se načepýřila jako nazlobený kohoutek a pohrdavě si Miloše změřila.
„A ejhle panáčka, líbat by se chtěl. Tak za prvé, žádné vaše děvče nejsem, a za druhé se nikdy nenechám líbat, a to od nikoho.“
Miloš potřásl kudrnatou hlavou.
„Jste ještě dítě, slečno Jiřinko. Nepřál bych vám, abyste se dostala do rukou zkušenějšího muže, než jsem já. Tak nashledanou za rok, slečno Jiřinko.“
V jejích očích se přeci jenom objevila podezřelá vláha, když mu podávala ruku a tiše šeptala:
„Na shledanou, Miloši.“
Zmámen něžným svitem v jejích očích ji přitáhl k sobě a naposledy zaprosil:
„A ani teď mi nedáte pusinku?“
Malinko zaváhala, ale pak se z jejích rtů vydralo tvrdé ‚Ne!‘
Lítostivě se rozplakala, když jeho postava zmizela v lesním průseku. Proč jen na něj byla tak zlá, když jej má tolik ráda? Kolik lásky mu mohla dát, a zatím ho odbývala jen almužnou. Což se tenkrát nerozechvěla touhou, když ji neočekávaně objal? Což sama netouží po jeho polibcích a... a... ještě po něčem jiném? Teď bude muset rok čekat na shledání a Bůh ví, co se do té doby stane.

Kapitola 2.

Jiřka si rozložila učení na lavici a zvědavě pohlédla na svoji novou sousedku. Znala ji sice již od loňska, ale to chodila do jiného oddělení. Byla to menší, rozložitá dívka se smyslnými rty a tak velkými ňadry, že si Jiřina podvědomě marně pohladila svoje malá tuhá prsíčka.
„Ty jsi tu nová, viď?“ začala konverzaci.
„Já jsem Jiřka,“ představila se a druhá dívka jí líně podala ruku se slovy:
„Mě říkají Anča.“
„Proč jsi šla z oddělení?“
„Hm, no, protože prý kazím kluky. Jakoby oni nekazili spíš mě,“ ušklíbla se Anča a prohnula se v kříži, až její blůzička zapraskala pod náporem jejích prsou.
„Jak to, že je kazíš?“ vykulila oči Jiřka.
Anča se rozhlédla, neposlouchá-li někdo, a pak se k ní naklonila s důrazným šepotem:
„Prý jsem je sváděla k necudnostem, ale není to pravda. Kluci sami za mnou lezli a ohmatávali mě, jak se jen dalo. Podívej se, co mi ukazovali.“ Anča sáhla do aktovky a podávala Jiřině malou knížečku, celou ohmatanou. „Dej ale pozor, ať tě nikdo nevidí,“ šeptem dodala.
Jiřina cítila, jak jí tuhnou ňadra vzrušením, jak se jí zahrocují bradavky jak jí v klíně začíná hořet plamen. Je celá rudá, když třesoucí se rukou obrací šest amatérských fotografií, znázorňujících dívenku, ne starší než je ona, a muže asi čtyřicetiletého s velkou pleší a s dlouhým... Oh, oba jsou nazí. Na prvním obrázku stojí dívka u postele, jednu nohu má na posteli a drží muže za jeho dlouhý úd, zatímco on jí strká prsty do klína. Na druhém již ona leží na posteli s nohami od kolen volně svěšenými přes okraj, zatímco muž stojí mezi jejími doširoka roztaženými stehny, a Jiřina dobře vidí, jak je jeho úd zabořen do dívčina pohlaví. Na třetím snímku opět muž stojí, ale jeho úd již není dlouhý, zatímco dívka klečí na zemi před ním a fuj, strká si jeho úd do pusy. Na čtvrtém dívka klečí na čtyřech na posteli s vysoko zvednutou zadnicí a onen muž jí vráží opět toporný úd do pohlaví zezadu. Na pátém obrázku leží muž na posteli naznak a dívka sedí nabodnutá na jeho údu, na šestém leží opět ona naznak na posteli, zatímco on sedí na jejím břiše, tiskne rukama její prsy k sobě a strká úd mezi ně. Zdá se jí to až hnusné, ale nemůže od těchto obrázků odtrhnout oči. Božínku, však již ledacos zaslechla od zkušenějších spolužaček, ale že je možné dělat i toto, to nevěděla.
„Je to pěkné, viď?“ šeptá Anča, berouc si obrázky od Jiřky zpět.
„Hm,“ vyhrkne Jiřina a ochraptěle se ještě zeptá: „Kde jsi to vzala?“
„To mi dal Karel. Ten takových obrázků má, ó jé... zrovna včera mi půjčil fajn knížku. Až si ji přečtu, tak ti ji půjčím, chceš?“
„Třeba!“ vyhrkla Jiřina dychtivě.

Kapitola 3.
‚...a pak ji nahou položil do postele a se smíchem nasadil tvrdého čuráka k její růžové kundičce. Anetka zoufale sepjala ručky a zaprosila o smilování, ale Bopo jakoby ji neslyšel. Chytil její něžné kozy, přitlačil ji k posteli a hop, už ho tam měla až po kulky. Křičela bolestí, ale Bopo neslyšel a omrdával ji tak zuřivě, že jeho velký pytlík hlasitě pleskal o její stehna...‘
No, tohle již Jiřina nemohla vydržet. Hodila knížku stranou, vyhrnula si sukničku a jako nepříčetná zaryla obě ručky do rozpáleného pohlaví, horečně šoupajíc se, nejprve dvěma a poté čtyřmi svými prstíky, v pochvě.
„Jééé... já bych mrdala... já bych mrdala do kundy... čurákem, jééé...“ jektala tiše, aby ji neslyšela matička, která by se asi podivila, jaké touhy to má její dcera.
Jiřina to nedělala poprvé, již týden hltala vypůjčené knížky od Anči. Když se poprvé dostala k odstavci, kde voják znásilnil jeptišku, rozčílilo ji to tak, že skoro nevědomky se na posteli schoulila, a pak sám osud vedl její prstíky do horkého klína a naučil ji onanii. Když teplá záplava zalila její prstíky, oddychla si spokojeně a znovu se vrátila ke knížce.
‚...když ji příští den omrdal Pete, již neplakala, protože se jí to začalo líbit. A tak malá Anetka sama k večeru vklouzla do stáje a tam poprosila starého Eliena.
„Eliene, umíte také mrdat? Udělejte mi to, prosím.“
Elien se nenechal dlouho pobízet, rychle vytáhl z kalhot svého dlouhého čuráka a omrdal Anetku tak pěkně, že až pištěla rozkoší...‘

Kapitola 4.

Jednoho dne, když šla Jiřina s Ančou ze školy, potkali mladíka, který se na Anču přátelsky zašklebil:
„Těbůh, Andulko!“
„Nazdar, Karle!“
„Hele, potřeboval bych vrátit tu knížku, co jsem ti půjčil.“
„Má ji tadyhle Jiřka. Už ji máš přečtenou, Jiřko?“
Mladík překvapeně hvízdl a změřil si Jiřku takovým pohledem, že se až začervenala.
„A hleďme, tak slečinka také čte takové věci? Nu co, líbí se vám to?“
Jiřina rozpačitě kývla hlavou a sklopila před jeho pohledem oči.
„Hm, ale tu knížku mi brzo přineste. Anča vám ukáže, kde bydlím. Budete-li chtít, tak vám zase půjčím něco jiného,“ loučil se s nimi Karel a významně Jiřce stiskl ruku.
„Ančo, já tam nepůjdu!“
„Ty jsi hloupá! Proč bys tam nešla? Karel je fajn kluk. A holka, ten ti dovede mrdat! Když jsem u něj byla poprvé, tak mě svlékl donaha a...“ Anča ztišila hlas v důvěrný šepot, přičemž Jiřina lapala dychtivě s pusou otevřenou po každém jejím slovu.