Kapitola 5.

Jiřina naposledy zaváhala, než stiskla zvonek. Trochu se bála, trochu styděla, ale její zvědavost byla přeci jen silnější. Zvonek zadrnčel.
„Ááá, slečna přeci jen přišla. Tak pojďte dál, miláčku,“ uvítal ji Karel s radostným překvapení a zamkl za ní dveře.
„Já jsem vám přinesla tu knížku.“
„Tak jak se vám líbila? Nebo ne? A co se vám v té knize líbilo nejvíce?“
Karel ji bez okolků objal kolem pasu a než se nadála, chytil ji za prs.
„A kruci, ty máš ale pěkné kozy. Pojď se mnou , ať si je pořádně prohlédnu,“ vydechl Karel obdivně a vlekl ji do pokoje.
Jiřina se chvěla jako list rozčilením a zároveň očekáváním toho, co se neochvějně blížilo mílovými kroky. Jaké to asi bude? Bude to krásné, jak je to v knize popisováno, nebo to bude bolet?
„Vidím, jsi docela pěkná holka. Jak ti říkají?“
„Jiřina.“
„Hm, Jiřina, tak tu jsem ještě nemrdal. No tak, Jiřinko, jak se ti to líbí nejvíce, zepředu nebo zezadu? Nebo ráda kouříš?“ s těmito slovy ji Karel posadil na otoman a počal jí ihned rozepínat blůzičku.
„Já... já nevím... já ještě ne... nemrdala,“ vydechla Jiřina zajíkajíce se při posledním slově a ostýchavě otočila hlavu, když jí Karel obnažil ňadra.
Karel, který právě vytahoval její levý prs, obdivně mlaskaje nad jeho tuhostí a bělostí, překvapeně vytřeštil oči.
„Cože, ty že jsi ještě...? No ne! Kolik je ti let?“
„Šestnáct pryč.“
„A to jsi ještě panna? No ne, ty mě nalejváš, viď? Ty jsi snad ještě neviděla mužského čuráka, co?“
„Ne!“ vyhrkla Jiřina zahanbeně. Skutečně se styděla za svou nezkušenost, a proto si vyhrnula sukničku a vykřikla:
„Ale chtěla bych mrdat!“
„Opravdu? Já myslel, že jsi se sem přišla jen modlit,“ šklebil se Karel, ohmatávaje s rozkoší její krásné prsy a rozepínaje jí sukni.
Obratně se nadzvedla, když jí ji svlékal, a sama si vzápětí svlékla kalhotky.
Díval se jako očarován na její rozkošnou nahotu a skoro nábožně roztáhl její stehna, mezi nimiž hořel rudý květ panenského pohlaví.
„A sakra! Kundička jako malovaná, zrovna k zulíbání,“ chraptěl Karel.
Náhle se sklonil níž a vpil se ústy do dívčina klína. Nedělal to obyčejně svým milenkám, ale toto děvče bylo tak roztomilé, že ji chtěl odměnit za dar panenství, který mu chtěla věnovat.
„Ach, to je nádherné,“ zasvíjela se Jiřina, objala Karlovu hlavu a krotě se pod jeho ústy jektala:
„Ach, to je nádherné, jen ještě... ještě... Ježíši to je krásné... ááách.“
Netrvalo to dlouho a Jiřina s výkřikem vystříkla svou horkou šťávu do Karlových úst.
Vysál dívčí nektar do poslední kapky a pak rychle vyskočil, prudkým pohybem si stáhl kalhoty a...
„Au!“ vyjekla Jiřina bolestí, když jí jeho mocný úd rozerval panenskou blánu.
Vykřikla ale jen jednou. Poté se jí zmocnilo krásné opojení, překonávající všechny její sny, touhy a představy. Všechen její cit se soustředil v tom malém otvoru pod bříškem, v té dírce, obemykající křečovitě mužovo tvrdé přirození. Pod tvrdými nárazy se probudila všechna její smyslnost, krev jí pěnila v žilách a bila do spánků stále víc a víc. Zdálo se jí, že žije stonásobným životem, že buší jako její srdce a dýchá jako její plíce.
Zmítala se slastí, kopala Karla patami do boků a řičela:
„Och, och, jééé... mr... dej... te... mě víc... víc... mě... mrdejte... celou... mě... zmrdejte.“
A Karel se činil, aby uspokojil tuto vášnivou samičku. Drtil ji pod sebou jako parní válec a hryzal její tuhé prsy, až krev vystříkla.
Jiřina však bolesti necítila. Již mnohokráte vystříkla její šťáva, již mnohokráte zalila jeho píst svým olejem. Oba byli zpocení, ale v činnosti nepřestávali. V divokém zápolení vášně spadli z otomanu na podlahu, ale ani teď nepřestali, a pevně zaklíněni do sebe vzdávali hold divoké vášni.
„Panečku, to bylo prima číslo,“ odfukoval spokojeně Karel, utíraje si uvadlé přirození do cípu košile.
Jiřina se unaveně zvedla a utřela si chuchvalce semene ze zarudlých prsů, neboť Karel byl ohleduplný a neoplodnil ji, ale vyprázdnil se na její ňadra.
„Nu, jsi spokojená, Jiřinko?“
„Jsem. Bylo to moc hezké.“
„Lepší než o tom jen číst, co?“
„Hm, ale čtení je také hezké.“
„Chceš zase něco půjčit?“
„Chci.“
„Ale koukej to brzy přečíst. A až to přečteš, přijď si pro další.“
Jiřina se zarděla. Věděla totiž, že za každou knížku bude muset odvést výkupné.

Kapitola 6.

Přeci jen se trochu styděla, když jí Karel obnažil ňadra a potěžkávaje je se ušklíbl na svého přítele.
„To jsou kozy, co, Lojzo? Však ona je na ně patřičně hrdá, viď Jiřko?“
Ale Lojza jí již rozepínal sukni a stahoval ji dolů. Nahou ji pak oba položili na otoman a potom se chvíli dohadovali, kdo ji bude mít dříve.
„Neblbni, Karle, ty jsi ji už mrdal mockrát.“
„Právě proto mám přednost. Je to moje holka, ne?“
Konečně se přeci jen dohodli a Jiřina zasténala pod divokými nárazy Lojzy, zatímco Karel se spokojil s jejími prsy.
„Tak co, který z nás to umí lépe? Já nebo Karel?“
„Oba stejně,“ vydechla Jiřina, neboť nechtěla přiznat, že od Lojzy to bylo lepší, protože byl pro ni nový a tím i plný zajímavostí.
Jiřina již byla trochu unavená po dvojí souloži.
Karel jí ale poručil:
„Teď nám vykouříš ocasy a kterému ho prvního postavíš, ten tě bude mrdat zezadu.“
Jiřina se poslušně sklonila nad oběma obnaženými údy, chvíli si hrála s Karlovým, chvíli cucala Lojzův úd a současně je oba lechtala pod pytlíky. Lojzovi se ztopořil dříve, a tak Jiřina na něj vystrčila svůj zadek nepouštějíce přitom Karlův ocas ze své pusy.

Kapitola 7.

Nastala zima. Jiřina snadno namluvila doma rodičům, že jejich třída jede na školní výlet do hor. Všichni se sešli na nádraží, ona, Anča, hezoučká Věrka, Karel, Lojza a plavovlasý Tonda.
„Holky, ten se na nás díval, co?“ vyprskla se smíchem Anča, pohlížejíce za odcházejícím průvodčím.
„No, tady Jiřinu přímo svlékal očima,“ ušklíbl se Karel.
„Aťsi, jen ať se podívá. Snad za to stojím, ne?“ vypjala svá pevná ňadra Jiřina, která v poslední době rozkvetla do plné ženské krásy, a dodala vychloubačně:
„Toho bych svedla jedna dvě.“
Lojza se otočil od zarudlé Věrky, které stále něco šeptal, se slovy:
„Jen se nevytahuj. Takový konduktér má již něco za sebou.“
To Jiřinu dohřálo. Nesnesla, aby někdo pochyboval o jejím půvabu, a proto vyhrkla:
„Vsaď se, že mě přeřízne, než dojedeme na místo.“
„O jedno číslo!“
„Platí! Když vyhraji, tak mi vylížeš kundu, a když ne, tak já ti vykouřím ocas.“
„Ha, ha, ha. Nechceš mi dát předem zálohu?“ chechtal se Lojza, rozepínajíc si nestoudnicky kalhoty.
Věrka z toho až vypískla. Karel ji sice již několikráte měl a byla i pilnou čtenářkou jeho knih, ale ještě tak zkažená nebyla, aby se nestyděla.
Lojza, který ironicky zamával odcházející Jiřině, se opět otočil k Věrce se slovy:
„To je sranda, viď? Ale jak jsem již prve říkal, první musíš být moje.“