Kapitola 8.

Jiřina přistoupila k průvodčímu, který si zrovna něco zapisoval do služební knížky, a nesměle se zeptala jako naivní holčička:
„Prosím vás, nevíte kolik je hodin?“
„Půl desáté, slečno.“
„Teprve ? To to pomaličku utíká.“
Průvodčí se upřeně zadíval na roztomilou dívenku před sebou, obdivně pohledem změřil její ňadra a pak očima sjel po jemné linii jejích boků. Byla hezoučká a vypadala tak naivně.
„Kampak, slečno, jedete?“
„Na výlet do hor za sportem.“
„Jeden z těch pánů je váš chlapec, že?“
„Jé, kdepak. To jsou jen známí. Proč myslíte?“
„Ale, zdálo se mi, že vás držel okolo pasu.“
„To oni jsou všichni vždy tak dovolení. Pořád nás osahávají a...“
Jiřina s rafinovanou cudností sklonila svou hlavu, ale nezapomněla se při tom hezky prohnout tak, že světlo plně ozářilo její prsy. Průvodčímu se až zatočila hlava nad tou krásou, co spatřil, a vlivem toho přistoupil těsněji k Jiřině.
„A to vás maminka pustí s chlapci takto samotnou?“
„Jé, kdepak. Maminka to neví. Ona si myslí, že jsme na výletě se školou. Ta by mi dala, kdyby jen něco tušila.“
Stáli již tak těsně u sebe, že se chvílemi i těly při pohupování se vlaku dotýkali. Při každém tom dotyku jimi projelo to známé zvláštní zachvění.
„Říkala jste, že vás ti chlapci osahávají. Kam všude vám sahají?“
„Ó, jé! Všude. Na prsy, na zadnici a...“ Jiřina ztišila svůj hlas a důvěrně se naklonila až k průvodčímu, aby mu zbytek pošeptala do ucha, přičemž se její ňadra položila do jeho připravených dlaní, „...taky na přirození a někdy i dovnitř. Viďte, že se to nesmí, mi tam sahat?!“
Průvodčí vzrušeně naprázdno polkl a pak odhodlaně stiskl její prsy:
„Pročpak si myslíte, že by se to nesmělo? Je to přeci hezké, nebo ne? Vy jste taková roztomilá, že se jim ani vůbec nedivím.“
Jiřina dělala, jako že neví, že on ji již také ohmatává, nenápadně se rozhlédla a pravila:
„Když ale ono to někdy bolí. Kdyby zde nebylo tolik lidí, ukázala bych vám, kam mě třeba včera Karel štípnul, že mi to až celé zčervenalo. Skoro do přirození...“
„Tak pojďte ke mně do služebního kupé. Tam jen tak nikdo nepřijde a bude tam klid,“ zachroptěl průvodčí a vykročil tím směrem.
Jiřina šla za ním.
„Jé, proč zatahujete záclonky?“
„Aby nás nikdo nemohl pozorovat.“
„A proč zamykáte?“
„Abyste mi neutekla.“
„Proč bych vám utíkala? Vždyť jste takový milý.“
„Opravdu miláčku?“ pronesl a ihned ji objal a počal líbat, zatímco jeho ruce již bloudily po jejím těle.
„Ale, pane průvodčí, kam mi to saháte?“
„Poslouchám, jak vám bije srdéčko.“
„A co tou druhou rukou ? Tam přece nemám srdce.“
„Ne?! A co tam tedy máte?“
„Chi, chi, chi... přece dírku.“
„Je hluboká? Ukažte, já si sáhnu.“
„Jéjej, vy máte ale dlouhé prsty.“
„Na vaši rozkošnou dírku jsou však všechny mé prsty příliš krátké,“ pravil a pomalu položil Jiřinu na sedačku a počal jí rozepínat blůzičku.
„Proč mě rozepínáte?“
„Abyste mohla lépe dýchat.“
„A proč mi teď vyhrnujete sukýnku?“
„Abych se mohl podívat, kam vám ti hoši sahají.“
„To mi ale budete muset stáhnout kalhotky.“
Průvodčí tak neprodleně učinil, zatímco Jiřka se silně protáhla, pokrčila nožky v kolenou a malinko je rozevřela.
„Pane průvodčí, co to máte v těch kalhotách, že se vám tak napínají?“
„Vy jste ale zvědavá. Podívejte se, chcete-li. Dejte však pozor, abyste se nelekla.“
„Já se nebojím. Co to může být? Je to takové dlouhé a tvrdé a dokonce se to i hýbe. Dovolíte tedy, abych vám rozepnula kalhoty a podívala se?“
„Slečno, vy máte ale obdivuhodnou zručnost v otevírání mužských kalhot. Jen ho vyndejte celého! Tak!“
„Panečku, to je ale klacek.“
Jiřce se tato hra velice líbila, kdy úmyslně oddalovali okamžik, kdy splynou v jedno tělo. Průvodčí se s velikou rozkoší hrabal v její kundě, zatímco ona se stejnou rozkoší hnětla jeho mohutný ocas. Ne, žádného z hochů k němu nemohla přirovnávat, žádný se s tímto velikostně vůbec nemohl měřit.
„Mám hlubokou dírku?“
„Hm, zrovna tak na můj kolík.“
„Vy myslíte, že by se mi tam opravdu vešel?“
„Nevím. To bychom to museli zkusit.“
„Tak proč to již nezkoušíte?“
Na ta slova si on na ni lehl a vrazil jí svůj dlouhý ocas do kundy, až hekla.
„Opravdu se tam vejde. To bych nevěřila,“ přerývaně oddechujíce pravila Jiřina a prudce se ještě přirazila. „Jé, proč teď tak na mě skáčete, pane průvodčí.“
„Snažím se změřit hloubku vaší kundy, slečno.“
„Kunda. To je ale hezké slovo, viďte?“
„Tak teď už dost žertů, miláčku, a pořádně mrdej!“ zasípal průvodčí a počal ji zuřivě obdělávati.
Také Jiřina již odhodila masku naivního dítěte a vzepřela se na svých loktech, poté jej objala svými stehny, jednou rukou strhla jeho hlavu na svá ňadra, přičemž se jeho ústa dostala na jednu z jejích vztyčených bradavek, a divoce přirážejíc zajektala:
„Oh, ty bejku, já věděla, že mě přeřízneš. Jééé, jak... ty... to... krás... ně... u... míš!
„Už stříkám...“

Kapitola 9.

Majitel horského hotelu si podezřívavě změřil těch šest mladých lidí, co před ním teď stáli a žádali pro sebe jen jednu místnost. Cit obchodníka u něj ale zvítězil nad mravním pohoršením, a tak jim vyhověl a se slovy:
„Jsou tam ale jen dvě lůžka a jeden gauč,“ je ještě upozornil na stísněné poměry.
Ale Karel, vedoucí výpravy, se jen rozesmál.
„Však mi se nějak vyspíme.“
Po pokoji si rozložili svá zavazadla, která ihned počali vybalovat, a začali se převlékat všichni najednou, chlapci i děvčata. Lojza běhal jen tak po pokoji v krátkých trenkách, z kterých mu visel jeho dlouhý úd jako jitrnice. Neměl pod nimi totiž žádné spodní prádlo. Karel v tu samou chvíli byl oděn jen do krátké košile. Anča s Jiřkou, převlékajíc se od základu, se mezitím vysvlékly úplně donaha, zatímco Tonda mlsně chodil za nimi oceňujíce oběma rukama jejich vnady.
Jen Věrka stála v koutu, cudně se červenajíc, a úzkostlivě zakrývala své nedbalky. Vždyť teprve o něco málo více než před týdnem ztratila s Karlem své panenství, a třebaže ji od té doby Karel naučil již všechny možné pozice, které sám znal, byla stále ještě stydlivá. Byla jedinou dcerou jakéhosi profesora a doma nikdy neslyšela sprostého slova natož něco o sexu, až teprve ve škole, když se seznámila s Ančou. Jen ze zvědavosti s ní šla tenkrát ke Karlovi, a tam... och, ještě teď, jak si na to vzpomene, je jí do pláče, když si jen představí, jak ji nebohou Karel s Ančou přemohli, hodili na postel a tam ji pak Karel surově znásilnil. Pak dostali oba chlípníci strach. Nebyla by již nikdy ke Karlovi přišla a nejela by ani sem, kdyby jí byli nepohrozili prozrazením doma. Podruhé, když byla zase u Karla doma, již při tom neplakala, při třetí návštěvě se jí to dokonce začalo i líbit, a tak se smířila se svým osudem.
Ona byla také jediná, kdo věřil, že jedou na hory opravdu za sportem. I proto s lehkým srdcem obelhala doma svou matičku, která jí cestu nakonec povolila. Vždyť vlastně ani nevěděla, že s nimi pojedou i chlapci.
Když ji ve vlaku začal Tonda s Lojzou ohmatávat, považovala to jen za jejich hru, jako nutné zlo, a rozpačitě držela, doufajíc, že v hotelu budou mít děvčata svůj zvláštní pokoj. A zatím...