Kapitola 10.

Po večeři si Jiřina sundala své kalhotky, neboť je znala, ty divochy. Věděla, že by se neohlíželi na to, že jsou nové a takové roztomilé, s kraječkami na nohavičkách.
„Ančo, zatancuj nám, no víš, ten havajský tanec,“ dožadovali se chlapci téměř jednohlasně.
Anča se nedala dlouho pobízet a rozpálená Karlovými doteky, který se jí před chvilkou pod sukní ještě prohraboval v přirození, shodila svou blůzičku. Polonahá se pak začala kroutit a natřásat v neumělé napodobenině tance havajských domorodek. Však chlapcům vlastně ani nezáleželo na kráse tance, ale jen jim stačilo, když viděli rozhoupaná dívčí ňadra a pak také vířící sukénku, pod níž co chvíli se zableskla stehna, zadek a dokonce i černý trojúhelník ochlupení okolo její kundy.
„Na stůl, na stůl!“ křičeli opět, téměř jednohlasně, rozesmátí hoši a obklopili polonahé děvče.
Anča na ta slova s jejich pomocí vyskočila na stůl, nechávajíc při tom v jejich rukách svou sukni. Jiřina se chtivě prohnula, když ji strhl Tonda na svůj klín a oběma rukama zalovil pod její sukní... Měl takové jemné a štíhlé prsty.
„Počkej, zmačkal bys mi celé oblečení,“ vydechla Jiřina a sedíc při tom stále na jeho klíně, svlékla se ihned rychle celá donaha.
„I ty jedna malá sviňko! Jakou ty máš ale roztomilou kundičku. Víš ty vůbec, že vypadá stále jako panenská? Skutečně. Kdybych tě již nemrdal a ty byla trošku naivnější, snadno bych ti byl uvěřil, že jsi ještě panna. Na takovouhle dírku se můžeš klidně jako panna i vdát.“
„Myslíš?“
„Proč ne! Však i větší kurvy se vdávají pod rouškou nevinnosti. Teď ale již dost řečí, postav mi ocas, ty nevěsto!“
Jiřina mu ihned nedočkavě hrábla mezi nohy a...
„Ne, Lojzo, ne! Já se moc stydím,“ sténala Věrka, odstrkujíc nenasytné ruce Lojzovy.
Již byla od Lojzy polosvlečená, přičemž jí z roztržené blůzy zvědavě vykukovaly oba dva malé narůžovělé prsy. Její sukénka jí již držela na těle jen silou vůle, protože byla stažená do poloviny jejích stehen.
„Neblbni, Věrko, a koukej! Anča s Jiřkou jsou již pomalu celé nahaté a ty tu děláš fóry. No tak, neblbni a svlékni se.“
„Když je to takové sprosté a já se stydím za svou nahotu i před matičkou.“
„To je také správné. Ona by mohla poznat, že už nejsi panna. Cha, cha, cha... teď dej ale už ty své ruce pryč!“
A Lojza znovu postupně zaútočil na její blůzičku, sukni i kalhotky. Věrka si s odevzdaným vzlykotem zakryla rukama oči a padla pozadu na postel. Anča se ještě naposledy smyslně zakroutila v bocích a seskočila se stolu do náruče čekajícího Karla.
„Mrdej mě, Kájo!“ vydechla a pověsila se mu na krk.
„Tak pojď,“odvětil Karel a zanesl ji na volnou postel, kde ji svlékl ty poslední zbytky oblečení, které ještě měla na těle, protože měl velice rád, jak říkával, nahé tělo na nahém těle.
V poslední chvíli sebou Jiřina smýkla, takže nakonec Tondovo semeno přeci jen vystříklo naplno na její stehna a ne částečně do její kundičky.
„Ty jsi ale pitomej! Jen tak tak a měla jsem to v sobě,“ zavyčítala Tondovi Jiřina a utřela si svá stehna do Věrčiných kalhotek, které byly jediné po ruce.
Tonda se jen zasmál:
„No, to by toho bylo. Jednou se stejně někdo splete a nastříká ti to dovnitř.“
„Ale to bude až tehdy, až já budu chtít,“ odsekla Jiřina.
Malá Věrka jen s odporem otevřela své rtíky před Karlovým ocasem a přidušeně zasténala, když se jí Tonda vzápětí zmocnil zezadu.
„Jen cucej, Věruško. Máš svou pusinku tak akorát na můj ocas,“ zasmál se Karel, klouzaje jí svým měkkým údem v puse.
Tonda mu supě přitakal:
„ A přirážej pořádně, ty svině, jen hezky, tak je to dobře.“ Zuřivě jí přitom obdělával zezadu její kundu, která již byla plná Karlova i Lojzova semene.
Věrka nebyla ještě tak zkušená, aby poznala, kdy je muž již hotov, a tak do ní jeden za druhým vystříkali své semeno. Mezitím rozvášněná Jiřina na sebe strhla Lojzu, přitlačila mu svou kundu k jeho ústům a pravila:
„Lízej, Lojzíčku, jen lízej. Tu sázku jsi totiž prohrál. Průvodčí mi to udělal a moc hezky. Jéje, ty máš ale krásně jemný a hbitý jazyk. Ještě mě lízej... ještě... ještě... ááách. To je ono. To je to krásné. Ančo, ách... Ančo, zmrdej ho!“
Anča se nedala dlouho pobízet a rozkročivše se nad jeho čurákem, nabodla se s vášnivým jektáním na něj.

Kapitola 11.

„Hergot, nejde to! Má ještě moc malé kozy,“ zafuněl rozmrzele Karel a pustil Věrčina zarudlá a od jeho ocasu odřená ňadra.
„To nám tona rozdíl od vás zase jde, koukej,“ vykřikoval vítězně Tonda, pohupujíc se na břiše sténající Anči a klouzajíc svým pyjem mezi jejími sevřenými prsy.
Ani Jiřině se však tato pozice moc nelíbila, protože, tak jako Věrka malé, měla i ona ještě své prsy tuhé a nepoddajné.
„Víš co, Lojzo? Já ti ho vezmu raději do pusy,“ zasténala proto.
Lojza dychtivě vydechl:
„Třeba,“ převalil se na bok a přitáhl si její hlavu do svého klína.
Jiřina se činila a cucala mu jeho kolík tak vehementně a dlouho, až jí Lojzovo semeno zcela naplnilo ústa.
Věrka skoro radostně sama rozevřela nohy a objala svými stehny Tondu v bocích. Vždyť je to naposledy, neboť za hodinu odjíždí z nádraží vlak, který ji zaveze zpět domů k mamince. Tam ji už nikdo nebude bolestivě tahat za ňadra a tak ošklivě využívat maličkosti jejích rtíků. Oh, jak ty tři dny byly dlouhé a noci nestydaté! Vždyť každou noc usínala mezi dvěma muži a zcela nahá. Nahou si ji také střídavě brali ráno, dopoledne, odpoledne i večer. Její klín byl již celý zduřelý a plný i jejich semene I její malá ňadra si za tento víkend prožila své. Vždyť, jakoby chtěli rozdrtit jejich tuhost a zničit jejich bělost, tak jí je neustále ohmatávali, mačkali a okusovali. Teď konečně vše skončí. Za chvíli zarachotí již kola a vlak, ke kterému patří, ji odveze zpět k mamince.
Radostně teď postříkala Karlův úd svou mízou, pokukujíc po Anče a Jiřce, kterak i ony odevzdávají poslední hold sexuální vášni.

Kapitola 12.

Je jaro. Vše vůkol v přírodě rozkvetlo do plné krásy a Jiřině se zdálo, že se i díky tomu v ní rozproudila nová krev. Již dávno nechodila ke Karlovi a nestýkala se ani s jeho kamarády. Rozešli se brzy po tom zimním výletu do hor, když chtěl Karel, aby se prodávala za peníze. Dlouho ji přemlouval, takže se nakonec několikrát vzdala neznámým mužům, které jí přivedl, a rozpačitě pak od nich přijala peníze. Když pak ale viděla, že na ni po svém ukojení pohlížejí všichni ti muži s pohrdáním, odmítla v tom dále pokračovat a přenechala tak celé volné pole chtivé Anče.
A malá Věrka? Ta to zimní dobrodružství odnesla nejhůře. Z toho, jak jí to všichni chlapci stříkali bez jakékoli ochrany do pochvy, otěhotněla a s přicházejícím jarem zmizela v jakémsi sanatoriu.
Jiřině odpočinek od předešlých sexuálních radovánek očividně prospěl. Její tělo zesílilo, ňadra se jí nalila do plné krásy a i zadek se jí zakulatil do tak dráždivého obloučku, že když si vyšla jen tak v jarních šatičkách, oči všech mužů, které potkala, se za ní se zájmem ohlížely.

Kapitola 13.

„Dobrý večer. Smím si přisednout?“ zeptal se jí náhodný kolemjdoucí, když takhle jednou vpodvečer seděla Jiřka na lavičce a oddávala se tichu, které se rozlilo usínajícím parkem.
„Prosím,“odpověděla.
Když si muž přisedl, snažil se dále pokračovat v navázaném rozhovoru:
„Ehm, že jsem tak smělý. Mohu se vás zeptat, vy tady čekáte na milého?“
„Ne. Nemám žádného milého.“
„Ale jděte. Taková hezká dívenka a nemá milého?“
„Nemám, opravdu nemám. A při tom nejsem ani moc nepřístupná.“
„Ták?“ podivil se on, zatímco jeho ruka dobyvatelka již objala krásný dívčí pas pokračoval:
„Vy máte ale krásné rtíky, hm, přímo k zulíbání.“
„Ano? Oh, jak vy jste ale dovolený!“
„A vy, slečno, vy jak jste zase rozkošná.“
„Myslíte? Vy mě balamutíte, vždyť ani nemůžete nic vidět, jak veliká začala být tma.“
„Vaši krásu není potřeba ani vidět, lze ji totiž nahmatat. A to tady, a tady...“
„Co to, prosím vás, děláte? Celou mě zmačkáte, och... pozor! Roztrhnete mi kalhotky.“
„Tak si je svlékněte.“
„Mám?“
„Ovšem. Máte na nich totiž moc těsné nohavičky.“
Na tato slova se ozval šustot a vzápětí se něco zabělelo do houstnoucí tmy.
„Oh, jakou vy již máte chlupatou kundičku!“ pronesl ten muž, když se jí počal dobývat mezi stehna, kde mu již e volném přístupu nebránila žádný kousíček látky.
„Jééé,“ zablekotala jen na toto jeho počínání Jiřina.
„Je to hezké?“
„Ano, ano!“
„Dejte mi pusinku.“
„Oh, vždyť mě můžete líbat sám.“
„Kam?“
„Kam jen chcete.“
„I na ňadra?“
„Ano, tam třeba také.“
„Ale vy je máte ještě schované v blůzičce.“
„Tak proč ji nerozepnete?“
„Máte chuť?“
„Ano, mám. Dělejte si se mnou, co jen chcete.“
„Tak si tady lehněte na tu lavičku a hezky rozevřete své nožky.“
Dívčí hlas vyjekl do tmy a lavička, nejprve nepravidelně ale poté již rytmicky, zaskřípala pod jejich nárazy.
„Oh, dejte pozor!“
„Už to mám ukončit?“
„Ne, ještě... ne, ještě... chvilku... ááách.“
„Slečno, vy krásně přirážíte... jak vám vlastně říkají?“
„Ji... ři... na... ááách...“ přidušeně ze sebe vyrážela Jiřina a oblévala zatím svou horkou mízou jeho úd, do té doby v ní stále klouzající.
„Já... už... ta... ky... bu... du... ho... tov... už...už... to stříká...“
„Dejte pozor... ano... tak. Ach, to je ale záplava. Teče mi to až do punčošek.“