Kapitola 14.

Celé jaro chodila Jiřina, když se setmělo, do parku, aby tam nasytila své neukojené tělo s neznámým mužem. Idyla však najednou skončila stejně tak, jak začala. Jednoho dne muž již nepřišel a nepřišel už ani druhý den, třetí... ani další dny. Marně se Jiřka na lavičce svíjela svou neukojenou touhou a vydrážděná vilnými představami. Marně významně pokašlávala na kolemjdoucí muže a marně také dávala svítit svým krásným bílým stehnům a poloobnaženým ňadrům do večerního šera. Každý, kdo kolem ní prošel, spěchal za svou vyvolenou. Zaváhal-li však některý z těchto mužů pod jejími vyzývavými pohledy a nebo zaváhal-li, spočinuvše svým zrakem na jejích vystavených vnadách, bylo to pak jen proto, aby tím rychleji spěchal pak domů za svým cílem.

Kapitola 15.

Jiřina vyběhla ze školy celá rozjařená a šťastná. Ročníkem prošla jen tak tak, ale vždyť v to už ani nedoufala. Kdysi jako jedna z nejlepších žaček ve škole se v posledním ročníku tak rapidně zhoršila, že profesoři jen udiveně a nevěřícně nad tím kroutily hlavami.
Promlouvali k ní takto:
„Co to s vámi je? Býváte ospalá, nic se neučíte a úkoly nemíváte vypracované. Půjde-li to s vámi takto dál, na konci školního roku zaručeně propadnete.“
Co jim však na to Jiřka mohla říci? Že již svůj mozek neovládá? Že její tělo teď ovládá pouze ta malá dírka mezi jejími stehny? Že ji teď již nezajímá, kdy padl ten či onen král na bitevním poli, ale že je celá ovládnutá jen jednou myšlenkou,a to, kdy ona padne na postel nějakého toho muže a bude probodena jeho kopím? Že sice neumí odříkat ani deset slovíček z latiny, ale že se zato rychle učí slovíčkům, jako jsou kunda, čurák, kozy a mrdat? Že sice nepřečetla ani jedinou knížku z povinné školní četby, ale zato již má velmi dobře prostudovány všechny pornografické knihy od Karla? Že nechodila na večerní hodiny tělocviku právě proto, že v tu dobu cvičívala na posteli s Karlem nebo jiným mužem nové pozice? Že sice nezná kysličník vodičitý, ale zato bezpečně pozná, kdy je muž hotov, že sice ve škole nedávala pozor, ale zato dává vždy pozor, aby to do ní některý z chlapců a mužů nenastříkal?
Co by asi řekl ten vážný a prošedivělý profesor dějepisu, kdyby mu toto vše řekla? Nedal by si také říci a nerozdal si s ní také alespoň jedno číslo? Při této představě se Jiřina tiše zasmála do dlaní a uličnicky se přitom zakroutila v bocích, až se kolemjdoucí stařík jen mlsně olízl.

Kapitola 16.

Vlak zastavil na malém venkovském nádražíčku a svižná dívčí postava seskočila z vagónu na perón, až se její sukénka zavířila kolem bílých stehen.
„Vítám tě na prázdniny, Jiřko. Ale děvče, ty jsi nám za ten rok nějak vyrostla. Vždyť z tebe je již holka na vdávání,“ mohl na ní, jak se mu zdála ztepilá, nechat své oči strýc, který jí přijel na nádraží naproti.
Jiřka se radostně usmála a divoce objala strýce kolem krku, hubičkujíc ho na ústa i tváře.
„Líbím se ti, strýčku? Zato ty jsi se vůbec nezměnil. Stále jsi takový fešák jako dříve.“
Strýc ji mimovolně sevřel v pase tak, jak byl zvyklý objímat děvečky, a byl velice překvapen, když si uvědomil co dělá, že se mu z tohoto jeho sevření Jiřina kupodivu nevytrhla. Ba právě naopak, jak se mu zazdálo, se ona prohnula v pase a ještě více celým svým tělem přilnula k jeho. Hlavou mu v tu samou chvíli proběhla myšlenka, jestli je ještě tak naivní nebo již ví, a právě proto se k němu tak tiskne. Trochu se mu chvěly ruce a hrdlo se mu stáhlo vzrušením, když ji odvedl ke kočáru a pomáhal jí do něj nastoupit. Takto si ji sedlák prohlížel, jaká má krásná ňadra a pružné boky, jako by ji viděl teprve poprvé.
„A co dělá tetička? Je stále tak mrzutá? A co to malé hříbátko, co jsi loni koupil? Již vyrostlo, viď?“ štěbetala Jiřina celou cestu přes ves s tím nádražím, kde vystupovala, jakoby ani netušila sedlákovo vzrušení.
Strýc odpovídal na její dotazy zcela mechanicky, zatímco jeho myšlenky se toulaly úplně jinde. Zaobíraly se totiž tím, jaký má Jiřka pěkně široký a tvarovaný zadeček, jak jsou ty její prsy krásně kulaťoučké a tuhé.
„A co Tonička, nebude se již vdávat? Už je z ní asi také pěkná slečna, viď?“
‚Je ještě panna, nebo již ne? Tělo má vášnivé samičky...‘ tiše uvažoval strýc, zatímco vjeli na úvozovou cestu.
Když se dostali do úvozu a zmizeli tak z možných pohledů, Jiřina se rozkošnicky protáhla, až její blůzička zapraskala pod náporem plných ňader.
„Ach, to je dnes ale vedro. Všechno mě tísní. Jaké vy muži máte pohodlí, že si můžete bez problémů rozepnout, popřípadě i sundat košili.“
Sedlák se nenásilně zasmál a jen žertem pronesl:
„Vždyť ti nikdo nebrání, aby ses také nerozepla.“
Jiřka přijala jeho výzvu a se slovy:
„Tak dávej pozor, nepůjde-li či nepojede-li někdo kolem nás nebo neobjeví-li se v okolí někdo, kdo by mě takto mohl spatřit. Styděla bych se totiž, víš?“ si rozepla knoflíčky na halence. „Ach, to je pohodlíčko! Podívej se, strýčku, jak jsem celá zpocená,“ pronesla nakonec, když se opět uvelebila na sedadle.
Se zatajeným dechem se sedlák obrátil a pohlédl na ni. Jiřina pololežela na sedadle s obnaženými ňadry a v jejích přivřených očích se zračila netajená výzva.
„Jiřko...“ zachroptěl jen sedlák.
„Co?“
„Nedráždi mě!“
„Copak tě dráždím?“ zeptala se Jiřka provokativně a ještě aby zvýšila jeho muka, zavrtěla se na sedačce a pak zvedla své nožky a položila je na protější sedadlo. Při tomto úkonu se jí sukně malinko svezla, ale i to stačilo, aby se pod ní zabělely její kalhotky. Sedlák se prudce otočil zpět a práskl bičem, až koně polekaně poskočili.
‚Ne, tohle již není nevinnost a důvěřivost dítěte,‘ pomyslil si sedlák a dále uvažoval. ‚Copak můžu se svou neteří naložit tak, jako s děvečkou?‘
„Ty kalhotky mě nějak škrtí!“ pokračovala Jiřka ve svých provokacích.
„Hm, tak si je svlékni!“ vydechl proti své vůli sedlák, aniž se na ni otočil.
„Když já jsem tak unavená po té cestě vlakem...“
Mezitím, co toto Jiřina pronesla, vjeli do lesa, kde byl takový měkký mech a bylo tam takové krásné ticho.
„Snad bys nechtěla, abych ti je svlékl já?“ optal se jí strýc, zatímco se chraptivě zasmál, pohlížeje stále upřeně na koňský zadek. I ten se však v jeho očích měnil v dívčí formy.
„Vždyť ty bys to ani neuměl, stáhnout děvčeti kalhotky...“ zachichotala se Jiřka s vyzývavou drzostí.
Sedlák na ta slova rázem zapomněl, že je jeho neteří, a prudce zastavil koně.
„Že ne?“ pronesl, obrátil se k ní a jedním skokem se přehoupl z kozlíku na zadní sedadlo. „Že ne?“ opakoval a oběma rukama jí hmátl pod sukni.
Jiřka se lačně zadívala do jeho klína, který se vzedmul pod náporem ztopořeného údu a s tichým jektáním zavřela oči a roztáhla svá stehna...

Kapitola 17.
„Vzpomínala jste na mě alespoň někdy, slečno Jiřinko?“
„Ano, Miloši, vzpomínala. Později mi bylo strašně moc líto, že jsem se tak podivně s vámi o minulých prázdninách rozešla.“
Lesní adjunkt Miloš byl při těchto jejích slovech v sedmém nebi. Bože, jak se za ten poslední rok změnila, jak zkrásněla, jak je milá. Jak ho musí mít dokonce ráda, když jí teď směl objímati a líbat její ručky. Odvážně si ji přitáhl k sobě a vpil se pohledem do jejích modrých očí, ve kterých se zablýsklo, až se z toho celý zachvěl a maně ji stiskl na bocích.
„Jiřinko,“ jen tiše zašeptal.
Jejich rty byli navzájem tak blizoučko u sebe, že neodolal a políbil ji.
„Zlobíte se?“
„Ne, vůbec ne... vy... vy hlupáčku.“
Hlava se mu až z toho štěstím zatočila, když ji slyšel říkat tato slova, a ihned vzápětí ji počal líbat jako smyslů zbavený a jen mezi svými polibky vykřikoval:
„Jiřinko... Jiřinko... vy... moje... štěstí... moje... štěstí...“
„Miloši, oh, jak jsem s vámi šťastná. Poslechněte si mé srdce.“
Krev mu divoce zabouřila ve spáncích, když mu její krásný tuhý prs vklouzl do dlaně. Bože můj, jak ho asi musí mít ráda, když neucukla a toto vše mu dovolila.
Znovu ji počal líbat a při tom ze sebe horečně vyrážel:
„Jsi... krásná... jako... rusalka... jako... lesní... víla...“ zatímco jen ostýchavě hnětl její ňadra.
„Ty darebo! Rusalky jsou přeci nahé a já jsem oblečená.“
Na tato její slova celý zrudl a zahanbeně zaprosil:
„Odpusť, já jsem to tak nemyslel.“
„Ty bys mě chtěl vidět nahou, viď?“ vydechla Jiřina vyzývavě.
Milošův hlas se jen zatetelil:
„Jiřinko, nemluv tak, jsem jen člověk a...“
„Počkej, odměním se ti za všechno to zlo, co jsem ti vloni učinila...“ přerušila jeho řeč Jiřka, načež najednou vyskočila a rychle zmizela za křovím.
Miloš sevřel svou rozpálenou hlavu do dlaní a počal přemítat o tom, co se s ním děje. Celým tělem mu totiž probíhalo zvláštní mrazení, dech se mu silně krátil a ve svém klíně cítil takový obrovský tlak, jaký již jednou zažil, a to bylo tenkrát, když viděl nadlesních Evu koupat se nahou v potoce. Jak jí tenkrát svítily krůpěje vody na jejích hrotech prsů a na chlupatém přirození, zdála se mu být tak krásnou, že se u něj dostavila taková nestydatá chuť na ni skočit a...
Náhle jej z rozjímání vyrušilo zvolání Jiřiny:
„Miloši!“
Prudce se obrátil a z toho, co uviděl, se s ním i nebesa a země zatočili. Jiřka totiž stála před ním úplně nahá s cudně sklopenou hlavou, takže svým pohledem mohl obdivovat její bílá ňadra, zahrocená na temně rudých kolech bradavek i s jejím chlupatým přirozením. Celý omámený vstal a potácivě k ní přistoupil.
Ani o malinko neuhnula jeho vztaženým rukám, ba právě naopak sama do nich vložila pohybem těla své tuhé prsy.
„Ji... ři... nko!“ jen zablekotal a jeho kalhoty se mu ještě více nadmuly.
Jiřka se vláčně protáhla, objala ho kolem krku a zvrátila se do trávy, strhávajíc jej na sebe...

Trhaně započalo vystřikovat jeho semeno do jejího těla, ale tentokrát se Jiřina neodtrhla a neodtáhla, tak jak to dělávala u předešlých milenců, ale ještě více se k němu přitiskla a vychutnávala si ten zvláštní a zároveň krásný pocit, kdy jeho výstřiky narážely na dno její pochvy.
„Oh... Miloši... oh... ty jsi mi udělal děťátko!“
„Jiřinko! Ženuško moje, řekni mi, kdy se vezmeme?“
„Kdy budeš chtít... ale musí to být brzy.“
„Ihned zítra si zajedu k rodičům pro doklady a i ty bys měla ty své si přichystat, abych mohl zajistit naše ohlášky...“ pronesl Miloš a oddaně jí políbil na rudou bradavku, která byla dosud ztopořená prožitou vášní.

Kapitola 18.

Bledé měsíční světlo zalilo malou komůrku, kde zastihlo na posteli, která se ještě prohýbala pod posledními nárazy, dvě nahá těla.
„Oh... strý... čku... jen... klidně... stří... kej..., jen... to... do... mě... na... stří... kej. Dnes... již... mů... žeš... ááách... teď... tááák...“
„Hro... me... Jiř... ko..., ty... šou... stáš! Ááách... už... to... te... če...“
Jiřina ucítila, jak jeho semeno naráží až na dno její pochvy a celá se ještě více vypjala v posledním přírazu pro dnešní noc...