K mému velkému překvapení Eva zavolala po několika dnech. Potlačil jsem své nadšení a domluvili jsme si, že za mnou přijde hned druhý den. Měl jsem, zcela mimořádně, první dvě hodiny volné, protože jedna třída byla na exkursi. Bral jsem to jako příznivé znamení a moc mi to potěšilo. Zdůraznil jsem, aby přišla přesně v 15,00, protože pak na ni budu mít 100 minut volného času.

Uvažoval jsem o tom, že bychom možná stihli skočit do auta a zajet ke mne do bytu a zpět. Dámské návštěvy jsem si domů často nebral, ale věděl jsem, že barákové drbny dovedou být bdělé a ostražité.

Chvíli jsem si hrál i s nápadem, že bychom mohli zajet autem na raml plac a dopřát si autoštrych. Raml plac byl kousek za městem, v lesíku blízko tratě. Byl v neustálé permanenci. Na lesní cestě bylo množství stop po pneumatikách a všude kolem se povalovaly použité šprcky. Problémem bylo, že tam byl jenom jeden příjezd, nebylo kde se otočit a po skončení akce se muselo vycouvat. Pokud bylo hezky, tak se mohlo stát, že samotný akt byl z povzdálí sledován a někdy i nahlas komentován jedincem, nebo i skupinou houbařů.

Nakonec jsem se rozhodl, že se docela normálně zamknu v kabinetě a nebudu pro nikoho k dispozici, až do Evina odchodu. Naštěstí jsem měl kabinet jen a jen pro sebe. Konec konců, už několikrát jsem školní budovu takto znesvětil a těžkou hlavu jsem z toho rozhodně neměl.

Do školy jsem přišel asi o půl hodiny dříve, abych vše připravil. Koupil jsem nějaké obložené chlebíčky a sedmičku bílého. Ke kávě jsem měl přichystané čokoládové oplatky. Ze skříně jsem vyndal velkou froté osušku, kterou jsem hodlal přehodit přes stůl. Pak už jsem si sedl do křesla, zapálil cigaretu a nechal jsem pracovat fantazii. Předpokládal jsem, že Eva dorazí s obvyklým ženským zpožděním, tedy 10 až 15 minut.

Budeme mít tedy dost času, abychom poseděli, něco pojedli a popili, aby se Evka dostala do patřičné nálady. Promýšlel jsem milostnou strategii a hlavně jsem si dával předsevzetí, že to nesmím uspěchat.

Podle předpokladu Eva přišlo krátce po třetí. Hned jsem za ni zamkl a díval se nenápadně na její reakci. Nijak se nepodivila, ani neprotestovala. Bral jsem to jako příznivé znamení. Vypadalo to, že byla srozuměná s tím, že se tady asi nebudeme modlit. Pak jsem ji pomohl z kabátu, objal jsem ji a pevně přitiskl k sobě. Našpulila mi pusinku k políbení a když jsem ji k sobě znovu přitiskl, pokusila se mi vymanit. Bral jsem to jako formální náznak toho, že dělá fóry. Přešli jsme k malé improvizované kuchyňce, kde jsem postavil na kávu.

Zatímco se vařila voda, opět jsme se objali a já zase začal s průzkumem její fantasticky rajcovní postavy. Když jsem dost polaskal její levou kozičku, tak jsem chtěl stejným způsobem potěšit i druhou. Ale sotva jsem ji vzal do ruky, opět tak nějak ztuhla, jako když jsem ji k sobě tiskl u dveří. Jestli něco nesnáším, tak jsou to předstírané fóry. Když vám jde žena naproti a najednou začne být ctnostná. Proto jsem ji okamžitě pustil, odstoupil od ní a docela a nasraně jsem ji to vrazil:
„Poslyš miláčku, co tímhle sleduješ? Snad nejsme malé děti. Oba přece víme, proč jsme se sešli. Jestli jsi mne přišla jenom rozrajcovat, tak v tom případě děkuji, ale nemám zájem.“

Nejdřív se zatvářila překvapeně a potom i nešťastně.
„Ale tak to není. Já jsem ráda, že jsme spolu sešli a moc jsem se na to těšila. Ale mne to bolí, mám tu pravou moc citlivou.“

Teď jsem byl na rozpacích zase já:
„Ježíš, Evo, promiň, to sem nechtěl. Ale co tě vlastně bolí?“ vybavil jsem si, že druhou kozičku jsem stiskl o hodně víc a to se jí dokonce snad i líbilo.
„Víš, asi před měsícem mne v autobuse nějaký chlap v tlačenici nabral loktem do pravého prsu a od té doby jsem tam měla modřinu. A minulý týden mi to začalo mokvat, tak tam mám v košíčku složený papírový kapesníček. Proto jsem se kroutila, když jsi mne k sobě tiskl a potom i to pohlazení bolelo.“

Cítil jsem se provinile a trapně.
„Tak před měsícem, říkáš,“ přemýšlel jsem nahlas. „Ale to by modřina měla být už dávno pryč.“
„Tak ty mi nevěříš?“ řekla poněkud dotčeně. „Tak počkej, já ti to ukážu.“

Začala si rozepínat knoflíčky blůzy. Ztvrdl jsem jak beton. Mockrát jsem si představoval, jak z ni pomalu stahuji blůzičku a potom i podprsenku. Teď jsem se konečně dočkal svlečení, ale za úplně jiných okolností. Sama se dost rychle zbavila blůzy a obratně rozepjala i podprsenku. Její čtyřky vyběhly z chlívečků a mně se naskytl pohled, který velice miluji. Pohled na krásné kozy. Je sice pravda, že bez podpěry lehce poklesly, ale i tak mi připadaly nádherné, jako těžké, zralé hrozny.

Neudržel jsem se a jemně jsem je políbil. Nejdřív do žlábku a pak na dvorce s natrčenými žužlíky. A potom jsem TO uviděl. Asi 3 cm pod pravou bradavkou, byla ošklivá modřina, žlutomodrá a na povrchu navlhlá. Papírový kapesníček, který zůstal v košíčku byl také mírně vlhký.

„No nazdar,“ vydechl jsem překvapeně a snažil jsem se, aby neviděla, jak jsem zděšený. „Byla jsi s tím u doktora?“ byla moje první otázka.
„Nebyla, já strašně nerada ukazuji někomu prsa, i když je to doktor.“
Smutně jsem se usmál. Moje tchýně byla také taková stydlivka. Než by ukázala doktorovi kozy, tak raději umřela na rakovinu prsu.
„Tak to bude potřeba, aby ses přemohla a zašla tam, nejlépe hned zítra.“
„Já k žádnému doktorovi nepůjdu!“
„Tak to tedy půjdeš, miláčku,“ mrkl jsem na hodinky. „Koukej se obléknout a jdeme hned.“
„Prosím tě, kam bych teď chodila,“ protestovala chabě. „Tak já ti slíbím, že tam zítra zajdu.“
„Ani nápad. Půjdeme hned a já jdu s tebou. Alespoň budu mít jistotu, že si to nerozmyslíš před dveřmi ordinace a nezdrhneš.“

Začala se mlčky, ale bez protestů oblékat. Byl jsem v tu chvíli rád, že moje autorita bývalého učitele ještě fungovala.
Za chvíli jsme již spolu opouštěli budovu a mířili do ordinace gynekoložky MUDr. Plešingerové. Naštěstí to bylo jen o dva bloky dál. Po cestě jsem si vroucně přál, aby paní doktorka byla ve své ordinaci. Tuto příjemnou dámu jsem znal již dlouhá léta. Kdysi k ní chodila i moje bejvalka. Navíc měla paní MUDr. u mne synáčka ve třetím ročníku. Kluk kdysi nedostudoval denní průmyslovku a tak si ji teď dodělával po večerech.

Když jsme stanuli před dveřmi ordinace, zjistil jsem s ulehčením, že ordinační hodiny jsou do 16,00. To ještě nic neznamenalo. Známe doktorské praktiky. Čekárna byla prázdná a nebylo divu. Bylo pár minut před čtvrtou. Zlehka jsem zaklepal. Dveře se otevřely téměř okamžitě. Původně nevlídný obličej sestřičky se rozzářil přívětivým úsměvem.
„Dobrý den, pane inženýre. Copak vás přivádí v tuto pozdní hodinu?“ zeptala se.
„Dobrý den, sestři. Jestlipak je tady ještě paní doktorka?“
Ale to jsem již dotyčnou dámu spatřil, jak mi jde naproti s rukou nataženou k podání.

„Velmi se omlouvám, paní doktorko, ale rád bych abyste pro mne udělala protekční vyšetření. Myslím, že byste to měla vidět a říci, co si o tom myslíte.“
Zatvářila se pobaveně. Znala moji bývalou, a tak zřejmě myslela, že jsem přivedl k prohlídce její nástupkyni.
„Sestřička vás objedná. Dnes už mám sbaleno k odchodu.“
„Já bych vás ale snažně prosil, abyste se podívala hned.“

Z výrazu mého obličeje zřejmě vyčetla, že mi na tom záleží. Rezignovaně si povzdechla a řekla:
„Tak pojďte sem, mladá paní. Tady si odložte.“ Zatím co se Eva svlékala za plentou, sedli jsem si s doktorkou ke stolku a malou chvíli klábosili o studijních úspěších jejího syna. Když Eva vyšla, nahoře bez, doktorka vstala a přistoupila k ní. Stačil ji jediný pohled a významně povytáhla obočí.

„Tak tohle se mi nelíbí. To bude chtít pořádné vyšetření v nemocnici. Napíši vám doporučení a hned ZÍTRA tam půjdete. Ještě před osmou. A vezměte si rovnou věci na pár dní v nemocnici. Myslím, že si vás tam rovnou nechají.“
Poslala Evu obléknout. Napsala doporučení, rozloučila se a doprovodila nás ke dveřím.
„Je dobře, že jste přišli. Tady jde mnohdy o čas.“

Vyšli jsme na ulici a zamířili zpět ke škole. Moje dvě „okénka“ pomalu končila. Bylo jasné, že z mrdání dnes nic nebude. Eva byla zaražená a zamlklá. Vůbec jsem se jí nedivil. Pomalu ji docházelo, že ta modřina, kterou dosud nebrala příliš vážně, by mohla znamenat něco opravdu velmi zlého. Něco, co nechtěla vyslovit a na co se bála i pomyslet. Co ji hlodalo v mysli, stejně, jako mně. Když jsme se na setmělé chodbě na rozloučenou objali, přitiskla se ke mně a s hrůzou v očích zašeptala:
„Já nechci umřít.“
Políbil jsem ji a odpověděl:
„To taky nesmíš, když jsme se konečně našli. Svěříš se odborníkům a oni ti pomohou.“
Snažil jsem se, aby na mně nepoznala, jak těžko se mi to říkalo. Vzpomněl jsem si na tchýni.
„Rozhodně mi hned dopoledne zavolej, ať vím co ti řekli.“

S tím jsme se rozloučili a já šel odkroutit své večerní vyučování.
Druhý den se mobil ozval okolo půl desáté dopoledne. Eva mi stísněným hlasem oznámila, že ji provedli vyšetření a po narychlo svolaném konsiliu ji sdělili, že půjde ještě dnes na operaci. Bylo to na mne kách, ale dovedl jsem si představit, jak se asi cítí ona. Honem jsem z ní vytáhl, kde ji najdu.

„Pavilon C, třetí patro a zeptat se sestry,“ opakoval jsem po ni přiblble. V duchu jsem počítal. Jestli se dostane na sál kolem poledne a operace bude trvat dejme tomu hodinu, tak i když přijdu před 15,00, tak bude akorát tak se probírat z narkózy. Řekl jsem ji, že se tam určitě zastavím než půjdu do školy. Přidal jsem pár povzbuzujících vět a slíbil, že na ni budu myslet a držet palce.

Poklidil jsem byt a ohřál si oběd. Vše jsem dělal mechanicky a myšlenkami jsem byl stále u Evy. Bylo mi jasné, že je to s ní vážné. Na takovéhle operace se čeká několik týdnů. Pokud tedy šla pod kudlu hned, znamenalo to jediné, že to bylo sakra urgentní.

Několik minut před půl třetí jsem stál před sesternou v 3. patře pavilonu C a sháněl jsem nějaké informace o pacientce Evě Konečné. Pak jsem si uvědomil, že je to její dívčí jméno a že to její dnešní nevím. Zbytečně jsem jen vyvolal podezření u staniční sestry.
„Pokud nejste blízký příbuzný, tak bych vám stejně nic říci nemohla. Na to je předpis. Informace cizím nepodávat.“

Otráveně jsem to vzdal a zamířil k východu.
U dveří na schodiště si mne všimla uklízečka. Hned se do mne pustila, že nejsem v přezůvkách. Pak ale najednou obrátila.
„Jé, to jste vy, pane inženýre. Pamatujete se na mně? Z rodičáků, můj syn u vás študoval na průmyslovce. Jmenuje se Bláha a propadal u vás z mechaniky. Ale nakonec jste ho nechal projít.“
„No jo, to je výhoda i nevýhoda učitelského povolání, že vás zná půlka města, jak falešnou pětku,“ zažertoval jsem neutrálně, protože se mi žádný propadlík Bláha nevybavoval. Pak mi ale napadlo, využít situace.

„Poslyšte, paní Bláhová, sháním jednu bývalou žačku, jmenuje se Eva a operovali ji dneska prs. Nevíte náhodou, kde je a jak to s ní vypadá? Staniční mi nechce nic říci, že nejsem příbuzný.“
„Tak to náhodou vím zcela přesně. Jmenuje se Eva Čechová, za svobodna Konečná a leží na pooperačním. Před chvílí tady byla její máma, my spolu bydlíme v baráku a ta říkala, že Evička je po operaci a že ji amputovaly celé pravé prso, holka nešťastná. Teď se bude probírat z narkózy, tak do 5hod. nejmíň, dřív to nebude. Ale zítra už bude na normálním pokoji, tak se přijďte na ni podívat. Jistě bude mít radost. A její maminka vás taky jistě ráda uvidí.“

Poděkoval jsem za cennou informaci a měl se k odchodu. Bylo mi jasné, že dnes už neuspěji, protože učím do 20,00. Tak jedině snad zítra dopoledne a modlit se, abych se nepotkal s matinkou. Pro jistotu se ještě pokusím zavolat ji před tím na mobil.