Druhý den jsem skutečně Evě zavolal do nemocnice kolem 10,00. Po dlouhém vyzvánění jsem se dočkal, že se ohlásila. Omlouvala se, že podřimovala. Vyptával jsem se, jak se cítí a jestli nemá bolesti. Ujistila mne, že ne, ale že se cítí unavená. Hlas měla zastřený a nemohl jsem se zbavit dojmu, že polyká slzičky.
„Poslouchej Evo, nebudu tě unavovat po telefonu. Raději tě přijdu unavovat osobně. Myslíš, že bych mohl k tobě přijít na návštěvu? Myslím teď hned. Tedy, vlastně ne hned, ale tak za hodinku.“
Bylo zřetelně znát, že ji to potěšilo:
„A ty bys fakt přišel?“
„No jistě, ale řekni mi, kde tě najdu.“
„Už nejsem na pooperačním. Šoupli mne na dvoják, 3. patro, pokoj č. 308. A kdy tedy přijdeš?“ Ujistil jsem ji, že tak po 11 hod. se u ni objevím a hovor jsem ukončil.
Měl jsem dost času. Trochu jsem poklidil a přichystal jsem si něco k večeři. Po příchodu ze školy jsem si obvykle připravené jídlo ohřál v mikrovlnce a odklidil jsem se k TV. Pak jsem se podíval na jízdní řád MHD. Měl jsem to do nemocnice 3 zastávky a odhadnul jsem, že se k Evě dostanu něco po 11hod. a to ještě stačím koupit kytku a nějaký mlsek. Vyšlo mi to podle předpokladu. Na oddělení jsem se ani nesnažil shánět nějaké informace. Po včerejší zkušenosti bylo jasné, že by mi stejně nikdo nic neřekl. Zamířil jsem rovnou na pokoj č. 308, Lehce jsem zaklepal a vešel. V pokoji byla dvě postele a Eva byla na vzdálenější, hned u okna. Na lůžku u dveří ležela jakási stará babka a spala. Zato Eva byla vzhůru. Zřejmě už mne vyhlížela. Byla v pololeže, s vysoko vystlaným polštářem. Podal jsem ji kytku a sklonil jsem se, abych ji políbil. Nastavila mi tvář a byla vůbec nějaká odtažitá. Posunul jsem si židli mezi lůžko a okno a usadil jsem se.
Rozpačitě jsem začal rozhovor. Především mne zajímalo, jak se cítí. Měl jsem samozřejmě na mysli její zdravotní stav.
„Ani se neptej, strašně mně to vzalo. Je mi jasné, že jako ženská jsem vlastně vyřízená.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se udiveně.
„No prosím tě, kdo by chtěl ženskou bez prsu? Ten můj nikdy nebyl žádná hvězda v sexu. Mnohem raději sedí v hospodě a když v noci přijde, tak s ním většinou nic není. Už to vidím, jak se kolem mne teď bude točit.“
V duchu jsem se usmál. Náruživka Evka se bála, že přijde o své jediné potěšení. Ale z druhé strany jsem ji docela chápal. Slyšel jsem jednou v rádiu jakési povídání, že tato operace způsobí u většiny žen velké psychické trauma. Že hodně záleží na jejích blízkých, jak jim z toho pomohou. A protože to vypadalo, že na své blízké se moc spolehnout nemůže, vycházelo mi jednoznačně, že tím, kdo ji přivede zpátky do normálu budu muset být zřejmě já. Moc nadšený jsem z toho nebyl. Nakonec, ani jsem si s ní neužil, takže by mi to mohlo být jedno, že se plácá v nějakých problémech. Ale z druhé strany, přece jen jsem k ní cítil jakousi sounáležitost. Ani jsem pořádně nevěděl proč, ale bylo mi jasné, že ji v tom nechat nemohu. Nějaký mesiášský komplex, nebo co. Jsem prostě starý vůl, ale bohužel s tím nic nenadělám.
A tak se stalo, že jsem za Evou chodil každý den dopoledne. Během těchto návštěv jsem se nechtěně setkal s její matkou, která někdy přicházela kolem poledne, když měla pauzu v obchodě, kde prodávala. Jednou matinka přivedla i manžela, který se tam zdržel jen chvíli, protože spěchal na odpolední směnu. Do oka jsme si moc nepadli. Byl to menší pořízek s tváří vesnického idiota. Když jsem řekl, že také jdu na odpolední, ale vyučování, tak se hned začal navážet do učitelů, kteří se nepřetrhnou, zatímco on musí hákovat.
„Tak sis měl udělat vysokou školu a mohl sis také válet koule, ty hňupe,“ pomyslel jsem si.
Ale na nějaké diskuse s ním jsem neměl náladu. Bylo zřejmé, že má vrozenou antipatii k bílým límečkům. Myslím, že všem se ulevilo, když konečně vypadl.
Potěšující bylo, že Evin zdravotní stav byl nečekaně příznivý. Operace byla úspěšná a hojila se skvěle. Všechny testy byly v pořádku. A já se denně snažil, abych ji vyhrabal z psychického srabu. Nejdůležitější bylo, obnovit její otřesenou ženskou sebedůvěru. Musel jsem v ní vyvolat dojem, že moc stojím o to, abychom se spolu mohli co nejdřív milovat. Vypadlo to, že se mi to pomalu daří. Když jsme se líbali, při příchodu a před odchodem, tak už mi nenastavovala a nedržela pasivně. Náhle jsem v těch polibcích začal vnímat vášeň. Nebo alespoň náznak. Asi 10 dní po operaci nastala situace téměř groteskní. Podstrčil jsem ruku pod deku a začal jsem ji hladit bříško. Vyhrnul jsem ji košilku a s potěšením jsem vzal na vědomí, že nemá kalhotky. Pomalu jsem se posouval k její hebce porostlé kundičce. Pozorně jsem sledoval, co to s ní udělá. Trochu se zavrtěla a lehce roztáhla stehna, abych měl snazší přístup. Potom tiše zašeptala :
„Máš na mne chuť?“
„Ani netušíš, jak velkou,“ odpověděl jsem také šeptem.
„Tak mi to dokaž,“ řekla a otočila se na bok.
Prdelku vystrčila na okraj postele a poodhrnula deku. Vyšpulený zadeček byl skutečně velmi hezký a rajcovní. Sice poněkud širší, ale to mně vůbec nevadilo. Naopak, vždy jsem razil teorii ŠIPRZÁROŠ (Široká prdel, záruka rodinného štěstí). Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po jedné hodině. Nehrozilo nebezpečí, že by se tady objevila matinka, nebo manžel. Babka na druhé posteli hlasitě chrápala.
Nemocniční postel, na které ležela, byla na kolečkách, pro lehčí transport na různá vyšetření mimo pokoj. Nejvíc mne potěšilo, že ložná výška byla tak akorát. Když jsem trochu pokrčil nohy, měl jsem její prdelku tak akorát na zásun. Díky tomu, že jsem si před chvílí pohrával s její chlácholinkou, byl můj pěchovák už v polotuhém stavu. Stačilo jej párkrát prohonit a byl připraven k akci. V příštím okamžiku jsem již pozorně nasadil a začal do ní pomalu pronikat. Pár pomalých přísunů a byl jsem bezpečně uvnitř, v její krásně těsné, příjemně vlhké mušličce. Pomalu jsem zasouval a vysouval a přitom jsem vnímal její tiché milostné sténání. Byla to tak absurdní situace, že mně to nějak nastartovalo. Příjemně svědivé vzrušeni se dostavilo téměř hned a stále se stupňovalo. Nebezpečně rychle se mi blížil bod zlomu. Bylo jasné, že pokud nezvolním, tak udělám ještě několik šťouchů a budu muset ven. V tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř pomalu vjela sestřička s vozíkem.
„Nenechte se vyrušovat, já jen posbírám nádobí od oběda.“ Vzala talíř a příbor u babky a zamířila ke stolku Evy. Stačil jsem vytáhnout, sednout si na židli a přetáhnout Evě přes prdelku deku. Jenom jsem děkoval příznivé náhodě, že stolek byl na druhé straně postele. Seděl jsem s ptákem venku a jen díky posteli, která to zakrývala, jsem nebyl přistižen in flagranti. Když sestřička s vozíkem z pokoje odjela, už jsem nebyl schopen pokračovat. Takový tvrďák jsem zase nebyl.
Eva se mezitím srovnala na posteli a nevypadalo to, že by ji to přerušení nějak rozladilo. Možná si myslela, že jsem se už stačil vystříkat. To se mi vzápětí potvrdilo, když řekla :
„Otři to po sobě,“ a podávala mně ručník.
Otřel jsem se do něj, upravil se a pověsil jsem jej na pelest. Nebyly ještě ani 2 hodiny, když jsem se omluvil a zvedl se k odchodu. Eva ani neprotestovala a nezdržovala mne. Sama řekla, že je unavená a docela ráda si trochu zdřímne. Políbili jsme se a já slíbil, že zítra zase přijdu.
„Přijď a vezmi balíček ochrany,“ zamumlala ospale a rošťácky se na mne usmála. Po nějaké depresi najednou nebylo ani památky. Ve dveřích jsem chytil vzdušný polibek, který mi poslala a vyšel jsem ven.
Kráčel jsem dlouhou nemocniční chodbou. Měl jsem hodinu času a do školy pár minut chůze. Nijak zvlášť jsem tam nespěchal. Pocítil jsem velkou chuť na cigaretu a v chůzi na ulici mi nikdy kouření nechutnalo. Jsem požitkář a cigaretu si rád vychutnám v klidu. Když jsem míjel otevřené dveře sesterny, něco mi napadlo. Lehce jsem zaklepal na futro dveří. Sestřička, která seděla u stolu a něco psala, zvedla hlavu a vzala mne na vědomí.
„Dobrý den, sestřičko. Rád bych se zeptal, kde tu máte kuřárnu.“
„Tak to vás zklamu. Podle nového výnosu je ve zdravotních zařízeních kouření zakázáno. Pacouši chodí kouřit na záchod a my děláme, že to nevidíme. Ale mohu vás pozvat do naši soukromé kuřárny. Máme vedle takový malý kamrlík. Stejně jsem si také chtěla zakouřit, tak si můžeme spolu dopřát malou neřest,“ řekla sestřička a slibně se na mne usmála.
„Budu rád a vděčný, ale nerad bych, abyste měla kvůli mně nějakou nepříjemnost.“
„S tím si nelamte hlavu. Jsem tady sama na celé patro a touhle dobou je klid. Pacouši většinou spí po obědě a pokud nepřivezou nějaký akutní případ, tak tu cigaretu spolu klidně vyžhavíme.“
S těmito slovy otevřela koupelnové dveře, které vedly do malé místnosti vedle. Byly tam police, plné ložního prádla a stůl s popelníkem a u něho 2 židle. Posadili jsme se a oba si zapálili. Neušel mi zkoumavý pohled, kterým mě přejela. Rozhodl jsem se oplatit ji stejnou mincí a bezostyšně jsem ji pomalu a detailně prozkoumal pohledem. Mohlo ji být tak ke čtyřicítce, malá, s pěkně zaoblenou postavou. Dlouhé černé vlasy a hezký, na první pohled usměvavý a přívětivý obličej. Nejvíc mne ale fascinovaly její kozy. Krásně tvarované trojky se tísnily ve výstřihu sesterské uniformy. Jak měla přehozenou nohu přes nohu, nemohl jsem si nevšimnout pěkně tvarovaných lýtek. Prostě hezký kousek zralé ženské. Několikrát jsme mlčky popotáhli z cigaret, když na mne promluvila:
„Já bych se vám měla vlastně omluvit, že jsem tam do pokoje tak vtrhla a vyrušila jsem vás v nejlepším.“
Asi na mně byl znát úlek, ale ještě než jsem se zmohl na nějaké zatloukání, s úsměvem pokračovala:
„Ale můžete být v klidu, u mně je to jako v hrobě. Dovedu mít pochopení. Však já vás dobře znám, pane profesore, z vyprávění mého mladšího bráchy, ten u vás kdysi studoval. A vyprávěl mi o vás, že jste vyhlášený kanec.“
Zděšeně jsem ji naslouchal a pak jsem se zmohl na jakousi chabou obranu:
„Ale paní, to jsou jen pomluvy. Myslíte, že bych ve škole vydržel taková léta, kdyby to byla pravda?“
„Moment, vy mi asi nerozumíte, pane profesore. To pro mně není nějaké vaše mínus, ale doporučení. Jsem rozvedená a odjakživa jsem byla jako dělaná na proutníky, jako jste vy. A když jsem vás viděla, jak se snažíte utěšit paní Čechovou, tam mi bylo jasné, že jsem se ve vás nemýlila,“ s těmito slovy vstala, energicky típla cigaretu do popelníku a totéž udělal s moji, kterou mi vytáhla z prstů.
Seděl jsem mlčky a zřejmě jsem se tvářil jako puk, protože se zvonivě rozesmála. Stoupla si přede mne, mezi koleny sevřela moje nohy a začala mi rozepínat košili.
„Co bys řekl na to, kdybychom spolu dodělali to, od čeho jsem vás vyrušila?“ sedla si mi rozkročmo na klín, když před tím trochu povytáhla sukni, aby se mohla dostatečně rozkročit.
Při tom se jí dost odhalila stehna a mohl jsem vidět, že jsou zatraceně pěkná a pevná. Bylo mi jasné, že mne má na háku. A protože se mi od začátku líbila, vlastně jsem ani nabyl proti.
„Když myslíš,“ zamumlal jsem a přitiskl jsem obličej na její výstřih.
Potichu zasténala a řekla:
„Já to věděla, že si budeme rozumět.“
Trochu nadsedla a vyhrnula si sukni úplně. Viděl jsem, že nemá kalhotky a potěšilo mne, že její pička byla krásně zarostlá černými chloupky, které vypadaly, jako by byly učesané na pěšinku pěkně uprostřed. Pysky byla trochu pootevřené a z černého orámování vykukoval pěkně zřetelně naběhlý frajtr. Zároveň jsem pocítil její přitažlivou ženskou vůni. Bylo toho na mne víc než dost a najednou jsem měl jedinou myšlenku - zasunout.
Vždy mne rozčilovalo tvrzení, že chlapi myslí ptákem. Ale v tomto momentě jsem byl ochoten připustit, že je na tom něco pravdy. Lešení jejích koziček bylo poněkud těsné a protože jsem nemohl na zapínání, dalo mi trochu práce, než jsem je vyprostil. Podprsenku jsem stáhl pod ně až konečně vyjukly naběhlé zobáčky. Okamžitě jsem si s nimi začal pohrávat. Zatímco jsem jeden snaživě ocucával, druhý jsem rajcoval prsty. Hlavu mi přidržovala oběma rukama a při tom si mumlala:
„To je paráda, to je paráda a to jsem si myslela, že budu mít nudnou službu.“
Zřejmě byla pěkně náruživá, protože se zmítala a chvílemi byla úplně mimo. Najednou sesedla a klekla. Zkušenými pohyby povolila pásek kalhot, stáhla zip a vyprostila moji chloubu. Okamžitě začala pracovat, nejdřív jazykem a potom i ústy. Bylo vidět, že se vyzná. Absurdita situace mne znovu nastartovala. Naprosto přesně odhadla okamžik, kdy přestat. Za pár vteřin bych stříknul a bylo by vymalováno. Rychle vstala a zvolna na mne opět nasedla. Při tom si špičku zkušeným pohybem navedla přesně na vstup do nebeské zahrádky. Pomalu dosedla a na chvíli vychutnávala, spolu se mnou, ten příjemný pocit dokonalého spojení našich pohlaví. Potom se začala pomalu pohupovat.
Šukání na židli, obličeji k sobě, je sice velmi rajcovní, ale má jednu nevýhodu. Chlap ztratí vedoucí úlohu, jak komunistická strana po Sametu. Může jen pasivně přijímat ten podíl rozkoše, který mu partnerka přidělí. Tak tomu bylo i nyní. Opět mi přitiskla hlavu na svoje odhalené prsy a rytmicky, nejdřív pomalu, ale potom stále rychleji, poskakovala na svém utěšiteli. Rukama jsem uchopil její prdelku a snažil jsem se ty pohyby dirigovat. Trochu jsem ji přibrzďoval a zpočátku si dala i říci. Ale postupně se opět začala rozjíždět a moje pokusy ji zpomalit byly marné. Hlasitě funěla a vyrážela ze sebe:
„To je mrdáníčko, to je mrdáníčko. Dělej, ty kanče, mrdej, nešetři mne. Áá, už je to tady! Pusť to do mne, vystříkej tu moji kundu. Jééé, to je úžasnýýýý.“
Zemdleně dosedla a položila mi hlavu na rameno. Pomalu si vychutnávala doznívání. Vůbec ji nedošlo, že jsem se do ni udělal už před hodnou chvílí a že se domrdávala na již pomalu ochabujícím čuráku.
Po chvíli jsem se trochu vzpamatoval i já a pohlédl na hodinky. Vyděsil jsem se. Bylo tři čtvrtě na tři. Škola mi začínala v 15,00. Přiměl jsem ji, aby ze mne slezla a začali jsme se upravovat.
„Děkuji ti miláčku. Byl jsi fantastický. Doufám, že to nebylo naposledy. Vždycky tě ráda uvidím.“ Mezi řečí se stačila upravit a vzít si kalhotky s vložkou. „Aby mi to neteklo po nohách,“ vysvětlila mi. Náhle z ní zase byla sestřička ve službě. Dovedla mne až ke dveřím na chodbu.
„Jsem rád, že jsem tě poznal. Vůbec bych něco takového nečekal. Nevím co říci...“
„Neříkej nic. Je na tobě vidět, že jsi spokojený. A teď běž, já musím obejít pokoje"“
Ještě jsme se objali a dlouze se políbili. Spěchal jsem chodbou ke schodišti. Když jsem vycházel z budovy pavilonu C, náhle jsem si uvědomil, že ani nevím, jak se ta čertice vlastně jmenuje.