V hale brněnského hlavního nádraží bylo, jako každou neděli touto dobou, téměř liduprázdno. Ani ne pět minut po dvanácté sem dorazil Pavel a rutinně prošel kolem pokladen rovnou na nástupiště. Raději než auto používal k cestám na jednání do Prahy vlak; brzy si zvykl na to, že cestou stihne udělat spoustu práce.
"Eurocity 172 Vindobona přijede k nástupišti číslo jedna, kolej první," odsekával jednotlivá slova mužský hlas staničního rozhlasu. Lak přijíždějících vozů odrážel ostré polední slunce. Pavel nastoupil do velkoprostorového vozu, sedl si na první volné dvojsedadlo a do zásuvky zapnul svůj laptop. Vlak se dal do pohybu. Zvedl hlavu a všimnul si, že k jeho sedadlu přišla mladá dívka. Změřila si ho rozmrzelým pohledem a pak si vedle něj sedla.
To snad ne, pomyslel si. Vagón je poloprázdný a ona si musí sednout zrovna k němu. Pak ale zahlédl tašku v zavazadlovém prostoru nad sedadlem, zřejmě její.
No jo, to ona tady seděla už předtím, jenom si někam odskočila. To si tu tašku ale měla dát na sedadlo, honilo se mu hlavou. Znervózňovalo ho, když vedle něj někdo seděl, nemohl se pak soustředit na práci.
Nějaký čas se věnoval své práci, pak mu to ale přece jen nedalo a začal si ji prohlížet. Vypadala velmi mladě. Kolik jí mohlo být, šestnáct? Do horkého červencového dne si oblékla lehkou bílou blůzku s krátkým rukávem a minisukni. Jestlipak si pod ni vzala kalhotky, když je takové vedro?
Uvědomila si, že si ji prohlíží, ale nebylo jí to nepříjemné. Každá žena je ráda, když se líbí. Osmělil se a pohladil její světlé vlnité vlasy. Nechala se. To mu dodalo odvahy a jen tak, beze slova, pokračoval dál po páteři. Když se dostal dolů, zasunul ruku pod látku její sukně. Kalhotky neměla. Jeho ruka postupovala mezi hýžděmi a ona, aby mu to usnadnila, si jemně poposedla. Její svatyňka byla překvapivě vlhká. Druhé překvapení, které ho čekalo, bylo ještě větší: na jejím okraji nahmátl provázek.
A sakra, tampón, pomyslel si a vytáhl ruku zase ven. Ona se ale jen usmála, roztáhla maličko nohy a zalovila rukou pod sukni. Po chvilce se její ruka opět vynořila a držela v ní - venušiny kuličky.
Viditelně se mu ulevilo. Vida ji, labužnici, před cestou vlakem se vybaví kuličkami a pak už jen čeká, kolik bude výhybek. Dala mu je před oči. Linula se z nich nezaměnitelná vůně vzrušené ženy. Jazykem ochutnal šťávu, která na nich ulpěla, a rozhodl se, že ji okusí přímo u zdroje.
Rozhlédl se kolem sebe. Naštěstí na ně nebylo odnikud vidět a hluk z otevřených oken přehluší případné steny rozkoše. Naklonil se nad její klín nakolik mu to dovolovaly stísněné podmínky, vyhrnul jí sukni a položil hlavu mezi její stehna.
Zhluboka vydechla, když se jazykem dotkl jejího lůna. Rukama jemně rozevřel její závojíčky, aby tak vytvořil prostor pro jemnou a důkladnou práci svého jazyka. Pomalu objížděl poševní vchod; chvilku kolem dokola, chvilku nahoru a dolů, ale poštěváčku se vyhýbal. Na okamžik zvedl hlavu, aby se podíval, jak se jí to líbí. Nemusel mít obavy, zavřené oči, zvrácená hlava a jazyk smyslně olizující horní ret prozrazovaly její naprostou spokojenost.
Vrátil se zpět k její svatyňce. Opatrně obejmul rty její klitoris a jazykem zakmital na jeho špičce. Tentokrát už se neovládla a hlasitě vykřikla. To ovšem Pavlovi nevadilo. Pokračoval v laskání jejího poštěváčku a k tomu citlivě ale důrazně zasunul palec do pochvy. Aby toho nebylo málo, tak začal prostředníčkem dráždit její anální otvůrek. Takový soustředěný nápor nemohla snášet dlouho, takže její orgasmus přišel vzápětí. V extázi mačkala rukama svoje prsa, křečovitě zavřenými ústa se pokoušela zabránit hlasitým vzdechům. Hluk z otevřených oken rychle jedoucího vlaku jí byl zdatným pomocníkem, přesto nejspíše některým cestujím její koncert rozkoše neunikl. Ale co na tom záleží, neměla čeho litovat.
"Musím se jít upravit," pronesla, když se zvedla a stáhla si minisukni. Spěšně odešla na WC. Pavel seděl na místě, nemohl se vzpamatovat z toho, co právě absolvoval. Pohled na velkou mokrou skvrnu na vedlejším sedadle ho ale utvrzoval v tom, že se mu to nezdálo.
Když se vrátila jeho společnice, vlak zvolnil před českotřebovským nádražím.
"Tak já už vystupuju," prohodila konverzačním tónem. Pak se k němu ale naklonila blíž, políbila ho na tvář a dodala polohlasem:
"Bylo to skvělý, moc vám děkuju." Pak sundala tašku a vydala se ke dveřím.
"Počkejte přece, nemůžete jen tak odejít," zavolal za ní nešťastně.
"Příští neděli jedu zase, pojedte taky? Tentokrát bude řada na mě," špitla mnohoslibně, když vlak zastavil u nástupiště.
Jako omámený sledoval, jak se naposledy otočila, aby mu zamávala. Bylo mu jasné, že příští neděli pojede znovu.