Experiment Veronika - Kapitola 1 - Ach ta samota!

Poznámka Autora:
Je to temný příběh se spousty perverzních scén z bondáže a jiné.
Je to příběh o nečekaném nebezpečí o hluboké změně a poznání sama sebe. O nekonečné touze a největším, skutečně největším strachu. Ale také o neutuchající naději se šťastným koncem. Berte také na vědomí, že je to stále jen fikce. V žádném případě není tento příběh myšlen ba i vzdáleně jako realita. Všem osobám je 18+

Prolog
Před pěti lety, když Veronika nastupovala na univerzitu, si namlouvala, že jí psychologie dá odpovědi. Proč v noci, když zavře oči, vídá obrazy svázaných těl s výrazy nezkrotné touhy? Proč jí pak srdce buší tak silně, když si představí ruce na svých zápěstích, vysoko nad hlavou?
Bylo to touhou, nebo strachem? Chtěla to pochopit. Její studium se však nečekaně změnilo v poznávání sebe sama. Její původní záměr dozvědět se o sobě něco víc byl vlastně úspěšný.
Tuto univerzitu jí doporučila její nejlepší kamarádka Monika, která zde sama studovala. Veronice se však v mysli neustále objevovaly myšlenky, kterých se tak bála. Bylo to snad proto, že před pěti lety striktně odmítla Marka a jeho návrh? Ještě teď slyší jeho slova u společné kávy, pronesená tiše, jen pro ni: „Chtěl bych tě svázat. Jen hrátky. Důvěřovala bys mi?“
Možná to myslel dobře. Možná by se jí to i líbilo. Ale ona ho odmítla.
Místo toho je teď už pět let sama. Občas jen se svým malým „přítelem“ – vibrátorem schovaným v šuplíku pod spodním prádlem. A pak to studium, kvůli kterému nemá čas na kamarády, na sebe ani na příbuzné.
Copak asi dělá Anička? vzpomněla si na svou mladší sestru.

Kapitola 1
Ach ta samota!

Říjnové odpolední slunce se klonilo k západu a barvilo interiér Veroničina bytu do odstínů studené ambry a zlatavého prachu. Bylo ticho, přerušované jen vzdáleným šumem města, který se otevřeným oknem řítil z ulice vilové čtvrti. Na stole se tísnila hromada skript, učebnic psychologie a poznámek, jejichž rohy byly ohnuté z častého listování. Veronika seděla u stolu, brada jí spočívala v dlani, zatímco její pohled klouzal po řádcích textu, které se před jejíma očima začínaly rozplývat do nesmyslných tvarů.
Slova jako „kognitivní disonance", „Freudovy psychosexuální fáze" a „limbický systém" ztrácela význam v záplavě myšlenek, které neměly s akademickou studií vůbec nic společného. Místo toho se její mysl vkrádala do temných zákoutí, kde se mísily vzpomínky na potřebu přítomnosti. Už dlouho, příliš dlouho, neměla u sebe muže. Už dlouho necítila lásku. Její tělo si pamatovalo doteky. Teď, v bezpečí svého bytu, touha po něčem jiném, po něčem skutečném a vášnivém, začínala být nesnesitelná.
Představila si, jaké by to bylo, kdyby teď někdo stál za jejími zády. Jak by se silné paže objevily kolem jejího pasu, jak by se jí silná hruď přitiskla na její záda. Cítila by tep jiné krve prohřívající její kůži skrz tenkou vrstvu mikiny. Ty představy byly hříšné, ostře kontrastující s chladnou logikou učebnic, které ji ignorovaly. Snažila se soustředit na definici Freudovy teorie transference. Ale myšlenky jí stékaly dolů, k tomu, jak se rozpíná mezi stehny, jak se kůže tam dole stává citlivější, jak každý pohyb oblečení vyvolává jemné tření, které ji rozptyluje.
S povzdechem, který byl spíše sténáním frustrace, Veronika odhodila pero na stůl. Pero se zakutálelo a spadlo na podlahu, ale nešla pro něj. Místo toho shrnula rukou hromadu papírů a hrubě je vrazila zpátky do batohu. Zip cvakl tichým, ale definitivním zvukem. Studium bylo na chvíli přerušeno. Její mysl byla příliš zaneprázdněna tím, co jí chybělo, než aby mohla absorbovat suchá data o lidské psychice, když její vlastní byla v takovém rozvratu.
Vstala a přešla do kuchyně. Byla malá, útulná, voněla po sušeném tymiánu a starém dřevě. Potřebovala dělat něco rukama, něco mechanického, co by ji udrželo v přítomnosti. Vytáhla z lednice zeleninu a nakrájela ji na hrubé kusy. Nůž dopadal rytmicky na prkénko a ten zvuk jí přinášel uklidnění. Hrnec s vodou položila na plotnu a čekala, až se začne vařit. Vzduch se pomalu plnil parou a vůní lehčí večeře, ale ani to nebylo schopné zahubit ten hluboký, svrbivý pocit v podbřišku.
Když byla večeře hotová, dala si porci tak akorát pro sebe. Byla pěkně kypré postavy, co potřebovala kopec jídla. Jídlo chutnalo dobře. Její chuťové buňky byly při chuti, stejně jako její smysly pro dotek. Každý nádech se zdál být hlubší, každý pohyb rukou po vlastním stehně se zdál být významnější. Odložila talíř do dřezu a rozhodla se, že jí pomůže sprcha. Horká voda, voňavé mýdlo po heřmánku. Možná to smyje ten neklid z její kůže.
Koupelna byla osvětlena jemným světlem žárovky. Veronika se svlékla, oblečení padalo na dlaždicovou podlahu v tichých rytmických intervalech. Když stála před zrcadlem, na okamžik se zastavila. Viděla své tělo, křivky, které by měly být předmětem zkoumání něčích nenechavých prstíků, jež by přesně věděly, jak ji uspokojit. Pak se otočila ke sprše a nastavila příjemnou teplotu vody.
Voda se srazila s její kůží jako déšť v létě. Veronika zavřela oči a nechala vodu, aby jí stékala po vlasech, po obličeji, po krku. Ruce automaticky šly hledat mýdlo, pěnit ho, roztírat po kůži. Ale když se její dlaně setkaly s prsy, pohyb se zpomalil. Místo mechanického mytí se prsty začaly vrtat do měkké tkáně, palce se kroužily kolem bradavek, které tvrdly pod vlivem teploty i vnitřního vzrušení.
Dýchání se jí zrychlilo, oheň v koupelně se šířil. Její ruka sjela po břiše, po vlhké kůži, až se zastavila mezi stehny. Tam, kde se voda mísila s jejím vlastním tajemstvím. Uvědomila si to s hrůzou i vzrušením zároveň. Nevědomky se dráždila. Její prsty hledaly klitoris. Dotkla se ho a celé její tělo se třáslo, jako by jí prošel elektrický výboj. Nebyla to sprcha, která ji měla očistit, ale ona sama, kdo se zapojoval do sítě svých vlastních potřeb.
Stáhla ruku pryč. Opřela se o studené obklady sprchového koutu a snažila se popadnout dech. Nemohla to dělat teď. Nejdřív studium. Potřebovala víc, nebo nic. Vypnula vodu. Kapky vody jí stékaly po nose, po rtech. Vylezla z kabiny, zabalila se do ručníku, který byl příliš měkký a příliš laskavý k jejímu rozrušenému stavu.
V ložnici hledala pyžamo. Bavlněné, pohodlné, bez sexuálních náznaků. Právě se chystala obléknout ho, když na nočním stolku začal vibrovat mobil. Displej se rozsvítil a jméno „Monika" se na něm třpytilo. Veronika si sedla na okraj postele, ručník se jí stáhl z ramen, ale doma jí to nevadilo. Zvedla telefon.
„Ahoj," ozval se hlas v telefonu, energický a plný života.
„Ahoj, Moniko," odpověděla Veronika a snažila se, aby její hlas zněl normálně.
„Ty vole, Veroniko, co děláš? Už bys měla mít hlavu plnou Pavlova a Skinnera, ne?" Monika se smála, ale v tom smíchu byla péče.
Veronika se podívala na batoh v rohu pokoje. „Přesně to dělám. Nebo se o to alespoň snažím. Ale jde to hrozně ztuha."
„Tak to potřebuješ pauzu. Vykliď to z hlavy. Chceš si trochu povyrazit? Jdeme do Hudebního klubu?" Návrh visel ve vzduchu. Veronika váhala. Měla by se učit. Zkoušky se blížily, každá hodina se počítala. Ale myšlenka na to, že by seděla ještě tři hodiny nad stejnou kapitolou, byla nesnesitelná. A myšlenka na to, že by šla ven, do světa, mezi lidi, kde by mohla zapomenout na svou samotu, byla lákavá.
„Vím, že bych měla... ale víš co? Ano. Chci jít. Potřebuji přijít na jiné myšlenky," řekla Veronika a cítila, jak se jí ulevuje jen z toho rozhodnutí.
„Skvělé! Budeme tam za chvíli. Čekám tě. Neotálej!" Monika zavěsila a Veronika zůstala s telefonem v ruce. Byla rozhodnutá. A ne na pyžamo.
Otevřela skříň. Prohrabala věšáky. Vybrala černé tílko, které sedělo těsně, zdůrazňovalo její linie, a džíny, které byly trochu roztrhané na kolenou, ale pohodlné. K tomu si vzala svou oblíbenou koženou bundu. Když se viděla v zrcadle, nebyla to studentka psychologie. Byla to žena s velkým Ž. Žena, která šla hledat zábavu, nebo možná něco víc. Popadla batoh, i když v něm neměla nic důležitého – byl jen součástí její identity – a odešla z bytu.
Večerní vzduch byl chladný, píchal do plic, ale Veronice to přišlo osvěžující. Ulice byly plné lidí, kteří vycházeli z práce, smáli se, spěchali. Veronika se začlenila do proudu a nechala se vést davem. Do centra města, kde se hudební klub nacházel, jela autobusem.
Před vchodem do klubu se tvořila fronta. Hudba už duněla ven, tlumené basy proháněly dlažbu chodníku. Veronika se zastavila na konci řady a začala čekat. Monika psala, že je už uvnitř, že má vše zařízené, takže Veronika nemusela platit vstup, jen čekat, až ji ochranka pustí.
Stála tam, chumáč dechu stoupal do chladného večera, a pozorovala okolí. Naproti přes ulici se tyčily staré činžovní domy, jejich okna se odrážela v záblescích projíždějících aut. Pak si všimla pohybu u postranního vchodu klubu, který byl vyhrazen pro VIP a personál.
Zastavila tam limuzína. Byla černá, lesklá, líně se pohybující jako predátor v noční džungli. Zadní dveře se otevřely a muž vystoupil. Měl na sobě šedivý oblek, který seděl tak dokonale, že musel být šitý na míru. Vypadal nádherně a pohyboval se s autoritou, s klidem někoho, kdo už viděl všechno. A všechno si mohl dovolit.
Veronika se na něj podívala, jen tak, z nudy. Ale v tu chvíli se jeho pohled zastavil na ní. Nebyl to pohled náhodný. Podíval se přímo na ni, skrze frontu. Na tváři se mu objevil záhadný úsměv, jako by věděl tajemství, které ona neznala. Jako by ji už znal, nebo jako by ji chtěl poznat.
Srdce Veroniky vynechalo úder. Cítila, jak jí rudnou tváře, i když byla v chladu. Muž se pootočil a s lehkým, elegantním krokem zmizel uvnitř klubu. Veronika zůstala stát, chycená za srdce tím krátkým okamžikem očního kontaktu. Kdo to byl? Co ten úsměv znamenal? Snažila se to shodit – to je jen nějaký bohatý frajer, který si hraje na důležitého. Ale ten pocit, že ji viděl, skutečně ji viděl.
Fronta se pohnula. Ochranka jí nahlédla do obličeje, zamávala a pustila ji dál. Uvnitř ji udeřil hukot, teplo a vůně parfému a alkoholu. Světla blikala v rytmu hudby, která pulzovala v hrudi. Veronika se prodrala davem k baru, kde už na ni čekala Monika.
„Konečně!" Monika ji objala, její zrzavé vlasy ji štípaly do tváře, ale Veronika se v tom objetí cítila v bezpečí. „Myslela jsem, že jsi utekla."
„Ne, jen fronta." Ale její mysl byla stále u muže v šedém obleku. „Mám hroznou chuť na drink."
„To zařídíme," usmála se Monika a objednala pro ně obě.
Večer se rozvíjel v mlze hudby a smíchu. Pily, tancovaly, smály se. Veronika se snažila užívat si přítomnost, nechat se unést rytmem, ale její oči neustále sklouzávaly po sále a hledaly tu jednu postavu v šedém obleku. Neviděla ho. Možná odešel, nebo byl v nějakém VIP salonku, skrytý před zraky obyčejných lidí.
Čas plynul, tekutý a neuchopitelný. Unavenost, která ji pronásledovala celý den, se pomalu vracela, tentokrát oslabená alkoholem a endorfiny z tance. Bylo pozdě, když se rozhodly, že je čas jít domů. Noc byla chladná a tichá po tom hluku klubu.
Veronika se rozloučila s Monikou před metrem a vydala se domů pěšky, potřebovala vzduch. Cesta se jí zdála dlouhá. Občas za sebou někoho zahlédla. Ale co, řekla si. Myšlenky se jí v hlavě míchaly jako v mlýnku. Když dorazila ke svým dveřím, hledala v kapse klíče. Ty tam našla. Ale v tu chvíli se jí zastavil dech v hrudi.
Batoh!
Neměla ho. Batoh s učebnicemi, se sešity, s poznámkami, s celým jejím studiem... zůstal v klubu. Ztratila ho. Hrůza se jí zmocnila, studený pot jí vytryskl na čelo. Zkoušky byly za tři dny. Bez skript to nemohla zvládnout. Byla ztracená.
Třesoucí rukou vytočila Moničino číslo.
„Moniko..." hlas se jí lámal. „Batoh. Ztratila jsem všechna skripta! Co budu dělat? Zapomněla jsem ho v klubu. Za tři dny jsou zkoušky, já to bez toho nezvládnu, já..." nemohla dořeknout, pocity viny a paniky ji dusily.
„Hej, klid," Monika zněla odhodlaně, i přes pozdní hodinu. „Zavolám tam, zeptám se. Jdi domů, zkus se uklidnit. Já to vyřeším."
„Ale..."
„Veroniko, poslouchej mě. Jdu na to. Zavolám ti zpátky."
Světlo za oknem pouliční lampy blikalo a bzučelo. Čekala. Čekala věčnost. Pak telefon znovu zavibroval.
„Tak máme štěstí," řekla Monika a v jejím hlase byla úleva. „Batoh našli. Leží ve ztrátách a nálezech. Ale... je zavřený, až do rána ho nevydají."
Veronika se chtěla rozplakat. „Do rána? Já to potřebuju hned!"
„Vím."
„Já to vím. No dobrá, poslouchej. Znám tam jednoho chlapa. Vyzvedne to a vezme to sebou domů. Tak za hodinku, možná déle, za ním přijde. Předá ti to. Dám ti adresu. Mám to zařízený."
Veronika se nadechla a ulevilo se jí.
„Díky, Moniko. Vytrhla jsi mi trn z paty. Vážně... jsi nejlepší."
„Já vím. Teď jdi spát a přestaň panikařit. Dobrou noc."
Veronika složila telefon a vstala. Nohy se jí třásly, ale srdce se uklidnilo. Měla řešení. Nebyla ztracená.
Odložila bundu, boty. Šla si dát sprchu. Ze sprchy vyšla zabalená jen v ručníku. Vešla do ložnice a zastavila se u okna. Pozorovala svěží noční klid. Její byt byl ve třetím patře, okna směřovala do ulice, ale neměla záclony. Nikdy je nepotřebovala. Ráda se dívala na hvězdy nebo na probouzející se město po ránu. Ale teď se cítila... pozorovaná.
Pak se zastavila a zadívala se. Naproti, přes ulici, ve druhém patře domu naproti, byl rozsvícený pokoj. A v okně stál muž.
Byla to silueta, tmavá proti žlutému světlu interiéru. Stál tam a díval se přímo k ní. Veronika nemohla rozeznat tvář, ale viděla postavu. Byl přibližně stejně starý jako ona, možná o něco starší. Stál tam nehnutě, jako by byl socha. Ona stála ve světle své ložnice. Popošla trochu dozadu pod lustr. Byla osvětlená jako na divadle.
Měla by zhasnout, schovat se. Ale neudělala to. Něco v ní ji drželo na místě. Představovala si, jak by ji neustále miloval. Jak by ten pohled nebyl jen zvědavost souseda, ale touha. Jak by se chtěl dostat přes ulici, vystoupat do třetího patra, vstoupit do bytu a vzít si ji.
Představa byla tak silná, že cítila falešný dotek na své kůži. Představovala si jeho ruce, jak rozvírají její ručník. Jeho dech na jejím krku. Jeho sílu, která by ji přitlačila na sklo, takže by viděli oba ten odraz v okně, dvě spojená těla v temnotě noci. A ona by se tomu asi ani nebránila. Možná by se přívalu té vášně ani bránit nemohla. Byla tak hladová po doteku, po kontaktu, po tom, aby nebyla sama.
Muž v okně naproti se pohnul. Pomalu se otočil a pak zhasl světlo.
Najednou se cítila tak vzrušená, že to téměř bolelo. Touha po sexu, která se k ní lepila celý den, explodovala v jediném okamžiku exhibicionismu. Nechtěla jen představu. Chtěla uvolnění. Chtěla to cítit.
Otočila se od okna, nechala muže naproti v jeho tajemství. U postele nechala ze sebe jen tak spadnout ručník. Lehla si na postel. Otevřela zásuvku. Sáhla do nočního stolku. Tam, pod spodním prádlem, ležel její vibrátor. Byl to tichý společník mnoha osamělých nocí, ale dnes vypadal jinak. Vypadal jako záchrana.
Roztáhla nohy. Její mysl byla stále plná obrazu muže v okně, muže v šedém obleku. Všechno se to mísilo do jednoho koktejlu potřeby. Zapnula ho. Tiché bzučení se rozléhalo v tichém pokoji.
Přiložila ho ke své lasturce. Kůže byla citlivá, každá vibrace se přenášela přímo do mozku. Pomalu ho vedla výš, k místu, které volalo po pozornosti. Když se silikonový hrot dotkl klitorisu, prohnula se v posteli, zvedla boky, jako by hledala víc.
Zavřela oči a viděla tu siluetu v okně. Viděla, jak přichází. Představovala si jeho prsty místo plastu. Jeho jazyk, který by zkoumal její vlhkost. Její druhá ruka šla k prsům. Její bradavky stlačovala, otáčela, bolest a potěšení se prolínaly.
Vibrátor se pohyboval v kruzích, pak dolů, k vchodu, který byl tak mokrý, že to skoro teklo na prostěradlo. Zatlačila ho do sebe, plynule, hluboko. Vydechla hlasitě, zvuk se odrážel od stěn, ale nikdo ji neslyšel. Jen ona a její představy.
Začala se pohybovat, boky v rytmu, který jí diktovala touha. Jednou rukou držela vibrátor, druhou se chytila prostěradla. Dýchala ztěžka, ústa pootevřená. Představovala si, jak ji muž z okna naproti vidí, jak tuší, co dělá, jak se vzrušuje myšlenkou na ni. To ji posouvalo blíž k orgasmu.
Rytmus se zrychloval. Bzučení, tlukot srdce, sténání, které se jí dralo z hrdla. Byla to divoká jízda, únik od reality, ponoření se do čistého fyzického pocitu. Tlak se hromadil v podbřišku, jako bouře, která nemůže déle vydržet.
S ostrým výkřikem, který protnul ticho bytu, přišel orgasmus. Její tělo se stáhlo do křeče, nohy se sevřely kolem ruky, která držela vibrátor, vlny potěšení jí procházely od temene až po špičky prstů. Trvalo to dlouho, nekonečně dlouho, zatímco se světlo před očima rozplývalo do barevných skvrn.
Když se vlny vrátily, zůstala ležet, těžce dýchala, s vibrátorem stále uvnitř, který se pomalu vypínal. Pot jí stékal po čele. Byla vyčerpaná, ale konečně prázdná. Myšlenky na skripta, na zkoušky, na muže v šedém obleku – všechno to zmizelo v mlze uspokojení.
Pomalu vytáhla vibrátor a odložila ho na polštář. Otočila se na bok, přitáhla si kolena k hrudi. Byla sama v bytě, ale už se necítila tak osamělá. Ticho noci se vrátilo, ale tentokrát bylo přátelské. Dala si krátkou sprchu. Navlékla spodní prádlo, džíny, tričko, mikinu a rázně vyšla do noci pro skripta.

Komentáře

Nový komentář