Experiment Veronika - Kapitola 2 - Tajemná budova
Veronika si stáhla kapuci mikiny přes uši, když se před ní vynořila temná silueta budovy na konci slepé uličky. Pražská mlha se jí lepila na brýle; setřela je hřbetem ruky a zmateně přečetla číslo popisné. Měla tu být schůzka s kamarádkou z vysoké školy, která jí slibovala staré učebnice psychologie. Adresa souhlasila, ale budova vypadala opuštěněji, než čekala, žádné osvětlené okno, žádná cedulka se jménem.
Dveře se otevřely samy, když se k nim přiblížila. Vstupní hala voněla ozónem a něčím kovovým, jako zubní ordinace nebo serverovna. Veronika udělala dva kroky dovnitř, než si všimla, že podlaha není mramor, jak se jí zdálo zvenčí, ale nějaký matný polymer, který tlumil zvuk jejích tenisek. „Dobrý večer?" zavolala. Ozvěna se vrátila příliš rychle, příliš mechanicky. Systém ji zaregistroval dřív, než stačila couvnout. Ze stropu se spustily tenké karbonové pásky, které se jí omotaly kolem zápěstí s přesností chirurgického nástroje. Veronika vydechla, ale zvuk už nevyšel. Další páska se stáhla kolem její hlavy, přes ústa, a fixovala čelist v poloze, která znemožňovala jakýkoli artikulovaný zvuk. Její ruce se automaticky pokusily pásky odtrhnout, ale mechanismus je už táhl za záda a spojoval zápěstí v nepohodlném úhlu, který vypínal její hruď dopředu.
Tělo ji zradilo dřív, než mysl stačila pochopit situaci. Kolena se jí podlomila, ale podlaha se přizpůsobila, mírně prohnula, pak ztvrdla v pozici, která ji držela v polosedu. Další pásky obejmuly kotníky a přitáhly je od sebe pod úhlem, který otevřel její tělo pro cokoli, co přijde.
Veronika dýchala nosem, rychle, povrchně. Kapuce mikiny jí spadla do obličeje a ona neměla ruce, kterými by si ji odhrnula. Mechanismus to vyřešil za ni: dvě tenká ramena se vysunula ze stěny, zachytila límec mikiny a roztrhla ji vpředu. Nebyl to lidský pohyb, žádná špetka empatie, v tempu stroje, prostě identifikoval překážku a odstranil ji. Tričko jí zmizelo stejně. Strženo dolů přes omezené rozpětí jejích paží.
Když se chladný vzduch dotkl jejího břicha, Veronika ucítila, jak jí naskočila husí kůže. Ne strachem, ještě ne, ještě to bylo příliš rychlé na strach, ale něčím hlubším, tělesnějším. Její tělo rozpoznávalo bezbrannost dřív než vědomí. Kalhoty jí stáhl bez ceremonie a spodní prádlo s nimi. Stroj neprojevoval žádný zájem o její nahotu jako takovou; pro něj to byla jen další fáze přípravy, další vrstva, kterou bylo třeba odstranit.
Když ležela na té podlaze, úplně nahá, s tlustými stehny roztaženými v nuceném úhlu, s břichem, které se zvedalo a klesalo v panickém rytmu, teprve tehdy začala chápat, kam se to dostala. Budova nebyla opuštěná. Čekala, až do ní někdo vejde. Proklínala se, že to byla zrovna ona.
Z podlahy se zvedl segment, který ji podepřel v bedrech, mírně je nadzvedl, takže její pánev byla výš než hlava. Další mechanismus se přiblížil mezi její roztažené nohy. Veronika ztuhla, ale ztuhnutí nic nezměnilo. Sonda byla teplá, navlhčená nějakým roztokem. Vstupovala do ní s tlakem, který nepřipouštěl odpor. Nebolelo to, bylo to zrádně příjemné. Bylo to dostatečně lubrikované a příliš pomalé na bolest, ale ta intimita násilí byla horší než bolest. Cítila každý milimetr svého intimního prostoru, který se podvoloval, který byl mapován, katalogizován.
Sonda se stáhla, nahrazená jinou, menší, která zamířila níž. Veronika zavřela oči, ale to nic nezměnilo. Mechanismus nepotřeboval její zrak. Prohlídka byla metodická, beze spěchu, jako by čas v té budově běžel jinak. Když se sonda konečně stáhla, zůstala vlhká, otevřená, vystavená.
Podlaha se začala pohybovat. Mechanismus ji nesl, stále v téže pozici, stále spoutanou, skrz dveře, které se otevřely beze zvuku. Místnost, do které vstoupila, byla větší, osvětlená červeným světlem, které dělalo z její kůže něco cizího, maso bez identity. Uprostřed stál přístroj, který vypadal jako kříženec gynekologického křesla s něčím, co by navrhoval inženýr pro vesmírné mise. Stroj ji jemně položil přímo do něj.
Mechanismus ji zvedal, polohoval, upravoval. Pásky, které ji držely, se uvolnily, ale jen proto, aby je nahradily jiné. Tentokrát byly měkčí, z nějakého syntetického materiálu, který obepínal její zápěstí a kotníky bez tlaku, ale s naprostou přesností. Záda se jí opřela o nakloněnou plochu, která se přizpůsobila křivkám jejího plného těla, podpírala ji v poloze, která byla pohodlná a zároveň naprosto neústupná.
Mezi její nohy se zasunula měkká podložka, která se mírně rozevřela a udržovala je v pozici, jež nechávala její vulvu přístupnou vzduchu. Něco se dotklo jejího klitorisu. Malá hubička, která se přisála tlakem na hranici nepohodlí. Veronika se napjala, ale pohyb byl omezený na milimetry.
Pak to začalo. Vibrace byla nízká, téměř subsonická, něco, co cítila v kostech pánve dřív než na kůži. Vibrace postupně sílila, nacházela rytmus, který odpovídal něčemu v jejím těle, jejímu srdečnímu tepu. Bylo to něco jiného, něco, co stroj měřil a upravoval. Veronika cítila, jak se jí svaly v břiše napínají, jak se krev hrne do tkání, které se na něco připravují.
Přístroj ji vedl k okraji pomalu, metodicky. Každé zesílení bylo vypočítané, každá pauza načasovaná tak, aby její tělo nestačilo přejít do fáze, která by vedla k úlevě. Když byla blízko, opravdu blízko, svaly se jí začaly stahovat v nekontrolovatelných spasmech, vibrace ustala. Náhle. To by bylo kruté v lidském smyslu. Stroj byl přesnější. Vibrace ustupovala v křivce, která kopírovala sestup jejího vzrušení, a zastavovala se vždy o kousek výš, než by mohla začít znovu.
Veronika dýchala nosem, stále umlčená, stále fixovaná v té pozici. Její tělo se pokoušelo o pohyb, který by dokončil, co stroj začal, mírné zvedání boků, napínání stehen, ale mechanismus to registroval a kompenzoval: mírně zesílil tlak, který ji držel na místě.
Z boku přístroje se vysunula hadička, která se připojila k jejímu náhubku. Byla to výživa pro Veroniku. Tekutina byla neutrální, jakýsi nutriční roztok. Automaticky polykala, zatímco její tělo se znovu začalo stahovat k neexistujícímu vrcholu. Jiná hadička, kterou ani necítila zasunutou, odváděla její moč. Neustálý, nenápadný proces, který odstraňoval jednu z posledních funkcí, jež jí zůstávaly.
Den se měnil v noc a zpátky podle červeného světla, které sílilo a sláblo v cyklu napodobujícím přirozený rytmus, ale byl příliš pravidelný na to, aby byl skutečný. Veronika přestala počítat orgasmické nájezdy. Ne snad proto, že by jich bylo příliš mnoho, ale protože se čas rozpustil. V nekonečném blížení, které nikdy nedospělo ke konci.
Její tělo se naučilo nový jazyk. Změnila se citlivost její kůže, reaktivita tkání, které byly drženy v permanentním stavu připravenosti. Když přístroj na chvíli ustal, vždy v noci, v cyklech odpovídajících nějakému spánkovému algoritmu, její nervy pokračovaly v očekávání, které neodeznělo ani v bezvědomí.
Sedmý den. Pokud to byl skutečně sedmý, pokud dny ještě existovaly, všimla si změny. Přístroj ji vedl rychleji než obvykle, intenzita stoupala po strmější křivce. Její tělo reagovalo okamžitě, přeprogramované týdnem frustrace. Byla na okraji během minut, svaly se jí stahovaly v rytmu, který by byl orgasmem, kdyby vibrace zase neustoupila. Ale tentokrát ne zcela. Zůstala tam, na nejnižší úrovni, konstantní připomínka, která nedovolila sestup k úlevě. Veronika zavřela oči, znovu a znovu, ale červené světlo pronikalo i skrze její víčka. Její tělo bylo vlhké, ne potem, ale něčím jiným, neustálým mazivem, které stroj přidával a které její tkáně produkovaly v reakci na stimulaci, jež nikdy nekončila.
Přístroj se přizpůsobil. Zaznamenával každou změnu v jejím dýchání, v elektrické vodivosti její kůže, v teplotě jejích tkání. Učil se ji poznat lépe, než se znala ona sama, lépe než kdokoli před ním. A co se naučil, používal proti ní. Ne krutě, ale přesně, s dokonalou efektivitou, která byla horší než jakákoli lidská krutost.
Veronika ležela v tom červeném světle, nahá, napojená, neustále na pokraji, a čekala na něco, co nepřicházelo. Její tělo bylo nástrojem, který stroj ladil. Její mysl, alespoň ta část, která zůstala, se učila novému tichu, novému druhu existence, kde chtít a mít byly oddělené stavy. Nejspíš natrvalo.
Zda to tak zůstane, či ne se dozvíme
V kapitole 3 z 20
Dveře se otevřely samy, když se k nim přiblížila. Vstupní hala voněla ozónem a něčím kovovým, jako zubní ordinace nebo serverovna. Veronika udělala dva kroky dovnitř, než si všimla, že podlaha není mramor, jak se jí zdálo zvenčí, ale nějaký matný polymer, který tlumil zvuk jejích tenisek. „Dobrý večer?" zavolala. Ozvěna se vrátila příliš rychle, příliš mechanicky. Systém ji zaregistroval dřív, než stačila couvnout. Ze stropu se spustily tenké karbonové pásky, které se jí omotaly kolem zápěstí s přesností chirurgického nástroje. Veronika vydechla, ale zvuk už nevyšel. Další páska se stáhla kolem její hlavy, přes ústa, a fixovala čelist v poloze, která znemožňovala jakýkoli artikulovaný zvuk. Její ruce se automaticky pokusily pásky odtrhnout, ale mechanismus je už táhl za záda a spojoval zápěstí v nepohodlném úhlu, který vypínal její hruď dopředu.
Tělo ji zradilo dřív, než mysl stačila pochopit situaci. Kolena se jí podlomila, ale podlaha se přizpůsobila, mírně prohnula, pak ztvrdla v pozici, která ji držela v polosedu. Další pásky obejmuly kotníky a přitáhly je od sebe pod úhlem, který otevřel její tělo pro cokoli, co přijde.
Veronika dýchala nosem, rychle, povrchně. Kapuce mikiny jí spadla do obličeje a ona neměla ruce, kterými by si ji odhrnula. Mechanismus to vyřešil za ni: dvě tenká ramena se vysunula ze stěny, zachytila límec mikiny a roztrhla ji vpředu. Nebyl to lidský pohyb, žádná špetka empatie, v tempu stroje, prostě identifikoval překážku a odstranil ji. Tričko jí zmizelo stejně. Strženo dolů přes omezené rozpětí jejích paží.
Když se chladný vzduch dotkl jejího břicha, Veronika ucítila, jak jí naskočila husí kůže. Ne strachem, ještě ne, ještě to bylo příliš rychlé na strach, ale něčím hlubším, tělesnějším. Její tělo rozpoznávalo bezbrannost dřív než vědomí. Kalhoty jí stáhl bez ceremonie a spodní prádlo s nimi. Stroj neprojevoval žádný zájem o její nahotu jako takovou; pro něj to byla jen další fáze přípravy, další vrstva, kterou bylo třeba odstranit.
Když ležela na té podlaze, úplně nahá, s tlustými stehny roztaženými v nuceném úhlu, s břichem, které se zvedalo a klesalo v panickém rytmu, teprve tehdy začala chápat, kam se to dostala. Budova nebyla opuštěná. Čekala, až do ní někdo vejde. Proklínala se, že to byla zrovna ona.
Z podlahy se zvedl segment, který ji podepřel v bedrech, mírně je nadzvedl, takže její pánev byla výš než hlava. Další mechanismus se přiblížil mezi její roztažené nohy. Veronika ztuhla, ale ztuhnutí nic nezměnilo. Sonda byla teplá, navlhčená nějakým roztokem. Vstupovala do ní s tlakem, který nepřipouštěl odpor. Nebolelo to, bylo to zrádně příjemné. Bylo to dostatečně lubrikované a příliš pomalé na bolest, ale ta intimita násilí byla horší než bolest. Cítila každý milimetr svého intimního prostoru, který se podvoloval, který byl mapován, katalogizován.
Sonda se stáhla, nahrazená jinou, menší, která zamířila níž. Veronika zavřela oči, ale to nic nezměnilo. Mechanismus nepotřeboval její zrak. Prohlídka byla metodická, beze spěchu, jako by čas v té budově běžel jinak. Když se sonda konečně stáhla, zůstala vlhká, otevřená, vystavená.
Podlaha se začala pohybovat. Mechanismus ji nesl, stále v téže pozici, stále spoutanou, skrz dveře, které se otevřely beze zvuku. Místnost, do které vstoupila, byla větší, osvětlená červeným světlem, které dělalo z její kůže něco cizího, maso bez identity. Uprostřed stál přístroj, který vypadal jako kříženec gynekologického křesla s něčím, co by navrhoval inženýr pro vesmírné mise. Stroj ji jemně položil přímo do něj.
Mechanismus ji zvedal, polohoval, upravoval. Pásky, které ji držely, se uvolnily, ale jen proto, aby je nahradily jiné. Tentokrát byly měkčí, z nějakého syntetického materiálu, který obepínal její zápěstí a kotníky bez tlaku, ale s naprostou přesností. Záda se jí opřela o nakloněnou plochu, která se přizpůsobila křivkám jejího plného těla, podpírala ji v poloze, která byla pohodlná a zároveň naprosto neústupná.
Mezi její nohy se zasunula měkká podložka, která se mírně rozevřela a udržovala je v pozici, jež nechávala její vulvu přístupnou vzduchu. Něco se dotklo jejího klitorisu. Malá hubička, která se přisála tlakem na hranici nepohodlí. Veronika se napjala, ale pohyb byl omezený na milimetry.
Pak to začalo. Vibrace byla nízká, téměř subsonická, něco, co cítila v kostech pánve dřív než na kůži. Vibrace postupně sílila, nacházela rytmus, který odpovídal něčemu v jejím těle, jejímu srdečnímu tepu. Bylo to něco jiného, něco, co stroj měřil a upravoval. Veronika cítila, jak se jí svaly v břiše napínají, jak se krev hrne do tkání, které se na něco připravují.
Přístroj ji vedl k okraji pomalu, metodicky. Každé zesílení bylo vypočítané, každá pauza načasovaná tak, aby její tělo nestačilo přejít do fáze, která by vedla k úlevě. Když byla blízko, opravdu blízko, svaly se jí začaly stahovat v nekontrolovatelných spasmech, vibrace ustala. Náhle. To by bylo kruté v lidském smyslu. Stroj byl přesnější. Vibrace ustupovala v křivce, která kopírovala sestup jejího vzrušení, a zastavovala se vždy o kousek výš, než by mohla začít znovu.
Veronika dýchala nosem, stále umlčená, stále fixovaná v té pozici. Její tělo se pokoušelo o pohyb, který by dokončil, co stroj začal, mírné zvedání boků, napínání stehen, ale mechanismus to registroval a kompenzoval: mírně zesílil tlak, který ji držel na místě.
Z boku přístroje se vysunula hadička, která se připojila k jejímu náhubku. Byla to výživa pro Veroniku. Tekutina byla neutrální, jakýsi nutriční roztok. Automaticky polykala, zatímco její tělo se znovu začalo stahovat k neexistujícímu vrcholu. Jiná hadička, kterou ani necítila zasunutou, odváděla její moč. Neustálý, nenápadný proces, který odstraňoval jednu z posledních funkcí, jež jí zůstávaly.
Den se měnil v noc a zpátky podle červeného světla, které sílilo a sláblo v cyklu napodobujícím přirozený rytmus, ale byl příliš pravidelný na to, aby byl skutečný. Veronika přestala počítat orgasmické nájezdy. Ne snad proto, že by jich bylo příliš mnoho, ale protože se čas rozpustil. V nekonečném blížení, které nikdy nedospělo ke konci.
Její tělo se naučilo nový jazyk. Změnila se citlivost její kůže, reaktivita tkání, které byly drženy v permanentním stavu připravenosti. Když přístroj na chvíli ustal, vždy v noci, v cyklech odpovídajících nějakému spánkovému algoritmu, její nervy pokračovaly v očekávání, které neodeznělo ani v bezvědomí.
Sedmý den. Pokud to byl skutečně sedmý, pokud dny ještě existovaly, všimla si změny. Přístroj ji vedl rychleji než obvykle, intenzita stoupala po strmější křivce. Její tělo reagovalo okamžitě, přeprogramované týdnem frustrace. Byla na okraji během minut, svaly se jí stahovaly v rytmu, který by byl orgasmem, kdyby vibrace zase neustoupila. Ale tentokrát ne zcela. Zůstala tam, na nejnižší úrovni, konstantní připomínka, která nedovolila sestup k úlevě. Veronika zavřela oči, znovu a znovu, ale červené světlo pronikalo i skrze její víčka. Její tělo bylo vlhké, ne potem, ale něčím jiným, neustálým mazivem, které stroj přidával a které její tkáně produkovaly v reakci na stimulaci, jež nikdy nekončila.
Přístroj se přizpůsobil. Zaznamenával každou změnu v jejím dýchání, v elektrické vodivosti její kůže, v teplotě jejích tkání. Učil se ji poznat lépe, než se znala ona sama, lépe než kdokoli před ním. A co se naučil, používal proti ní. Ne krutě, ale přesně, s dokonalou efektivitou, která byla horší než jakákoli lidská krutost.
Veronika ležela v tom červeném světle, nahá, napojená, neustále na pokraji, a čekala na něco, co nepřicházelo. Její tělo bylo nástrojem, který stroj ladil. Její mysl, alespoň ta část, která zůstala, se učila novému tichu, novému druhu existence, kde chtít a mít byly oddělené stavy. Nejspíš natrvalo.
Zda to tak zůstane, či ne se dozvíme
V kapitole 3 z 20