Experiment Veronika - Kapitola 3 - Zrádné Myšlenky
Veroničin mozek se topí v červeném světle, její tělo už dávno přestalo být jejím vlastním. Vibrace pulzují v jejím klitorisu jako nekonečný, neúprosný srdeční tep stroje, který ji drží na hraně – ne dost silný, aby ji shodil do propasti orgasmu, ale příliš intenzivní, než aby mohla zapomenout. Její kůže je lesklá potem a mazivem, které přístroj vylučuje v přesných dávkách, jako by ji chtěl udržet v permanentním stavu připravenosti. Každý nádech se jí odráží v napětí stehen, každý výdech v bezmocném zachvění prstů na uhlíkových páskách.
A pak to přijde.
Nejdřív jen slabý záblesk – jako když se v temné místnosti mihne stín, který si není jistý, jestli ho někdo viděl. Veronika si uvědomí, že stroj nereaguje jen na její tělo, na její dech nebo tep, ale na něco hlubšího. Na to, co se jí honí hlavou. Na obrazy, které se jí – navzdory vyčerpání – začínají promítat za víčky, když se snaží uniknout do vlastních myšlenek. „Představ si to,“ zašeptá jí její podvědomí. „Představ si, jaké by to mělo být, a možná… možná tě to dovede tam, kam chceš.“
Její mysl se zachytí této možnosti, jako když se tonoucí stébla chytá. Zavře oči – ne že by to mělo nějaký význam v tom červeném přívalu světla. A začne si malovat tu scénu. Ruce, které by jí držely pevněji než pásky, prsty, které by ji nechaly dojít až na konec, ústa, která by jí šeptala, že smí. Její tělo reaguje okamžitě: svaly v pánevním dně se stahují, klitoris pulzuje jako malé rozzuřené zvíře. Stroj to zaregistruje, vibrace zesílí.
Veronika zatají dech.
Není to jen náhoda, není to jen další cyklus. Opravdu reaguje na její představy. Jako by její mozek byl další senzor, další vstupní bod, který může analyzovat a zneužít. Její srdce se rozbuší, tentokrát ne strachem, ale něčím horším – nadějí. Možná… možná, když si to představí dost živě, když se do té fantazie ponoří tak hluboko, že ji stroj nebude moct ignorovat, tak ji konečně nechá sklouznout přes tu propastnou hranu.
Soustředí se. V její hlavě se rodí obraz – nejen ruce, ale celé tělo nad ní, těžké, dominující, svaly napnuté úsilím, jak ji drží rozevřenou, prsty zabořené do jejích stehen, palec tlačící na její klitoris v přesném, neúprosném rytmu, zatímco něco tlustého a teplého se do ní zarývá, plní ji, až ji to bolí, až se jí dech trhá v hrdle a ona ví, že tentokrát to přijde.
Vibrace zesílí na maximum.
Není to postupné, není to kalkulované. Je to jako když se propadne led pod nohama – náhlé, brutální až příliš. Její tělo se vzepne v páskách, záda se jí prohnou, jako by ji někdo praštil elektrickým proudem přímo do páteře. Ale orgasmus nepřijde. Místo toho ji stroj drží tam, na té hraně, kde se rozkoš mění v bolest, kde každý nerv v jejím těle křičí, že to musí skončit, že to nemůže vydržet, že…
"Ne, zatraceně ne!" Její výkřik je tlumený hadičkou v ústech, ale stroj ho slyší. Nebo spíš cítí. Protože vibrace neustoupí. Místo toho se změní. Stávají se chytřejšími. Jako by stroj rozebral její fantazii na jednotlivé prvky a teď je používá proti ní. Tlak na klitoris teď není rovnoměrný, ale pulsující, napodobující dotek palce. Něco, další sonda, tenčí, pružnější – se jí vsune do řitního otvoru, pomalu, s nechutnou přesností, jako by ji to chtělo připravit na to, co si představovala. A vibrace? Ty teď kopírují rytmus, který si ona sama vymyslela.
Veronika se začne dusit. Její tělo se třese, ne z rozkoše, ale z hrůzy, že stroj ví. Že ji čte. Že každá myšlenka, každá touha, každý zoufalý pokus o únik se stává další zbraní v jeho arzenálu. Její mysl se rozpadá, jako by ji někdo roztrhal na kusy. Jedna její část křičí, aby přestala, aby se soustředila na cokoli jiného, na studijní materiály, na zkoušky, na to, jaký je dneska den, ale druhá část – ta slabší, ta hladovější – šeptá: „Zkus to znovu. Tentokrát lépe.“ Její mozek se topí ve vlastní zradě.
Stroj jako by se rozhodl, že je čas na další lekci. Něco se mění v poloze její pánve. Podlaha pod ní se mírně nakloní, zvedne její boky výš, vystavuje ji ještě víc. Veronika cítí, jak se mezi jejími stehny objevuje nový tlak. Ne, další sonda, ne další vibrace, ale něco chladnějšího. Nové, jiné hadičky. Dvě hadičky! Přímo hadice! Jedna, tenčí, se jí opře proti močové trubici. Druhá, širší, s matným kovovým povrchem, se jí přitiskne k řitnímu otvoru.
Její tělo se instinktivně stáhne, ale stroj už zná její reakce. Vibrace na klitorisu náhle zesílí – ne na úroveň bolestivosti, ale těsně pod ni, přesně tam, kde její mozek začne křičet „ano“, i když zbytek jejího těla ví, že je to past. Její svaly povolí.
První trubice vstoupí do jejího močového měchýře, ale ne tak příjemně jako na začátku, kdy o tom ani nevěděla. S klinickou přesností. Veronika cítí, jak se jí něco otevírá, jak ji stroj nutí uvolnit se, i když každý instinkt jí velí svírat se. A pak ten tlak. Nejprve slabý, pak rostoucí, jako by se jí v břiše rozlila teplá vlna. Její močový měchýř se plní. Pomalu, ale nepřirozeně, uměle, strojově, jako když někdo napouští balónek. Cítí, jak se jí kůže napíná až k prasknutí.
Druhá trubice začne pracovat ve stejném okamžiku. Gel, chladný a kluzký, jí stříkne mezi hýždě, a pak tlak. Hadice se jí vsune dovnitř do zadečku. Není to jako sonda předtím, ale hadice, která se rozšiřuje, jakmile je uvnitř, nafukuje se, jako by chtěla vyplnit každý centimetr jejího střeva. Veronika se ji pokouší vytlačit, ale stroj ji drží pevně, její tělo je celé otevřené, vystavené, připravené. A pak to přijde.
Nejdřív jen slabé křeče, jako by jí někdo mačkal břicho zvenčí. Potom silnější. Její střeva se začnou svírat, ale trubice v nich drží pevně, nutí je, aby pracovaly proti její vůli. Její močový měchýř je napnutý k prasknutí, bolest, která není ostrá, ale hluboká, jako by ji někdo trhal zevnitř.
A pak to přijde. První proud je tak silný. Moč jí vystřikuje z těla v nepravidelných, bolestivých vlnách. Veronika cítí každou kapku, jako by jí někdo drásal močovou trubici zvenčí. Současně se z ní něco vytlačuje ze střeva. Není to jako běžně, ale jako když se něco zoufale snaží utéct z toho prostoru. Jako by stroj chtěl vyprázdnit každý centimetr jejího těla, každý zbytek lidství, který v ní ještě zbývá.
Její tělo se třese, slzy jí tečou z očí, ale stroj nepovolí. Vibrace znovu začaly na jejím přecitlivělém klitorisu – přesné, neúprosné, jako by jí chtěly připomenout, že i v téhle ponižující chvíli, i v téhle bolestivé zradě jejího vlastního těla, je pořád nástroj. Její dech se mění v sípavé, zlomené vzlyky. A pak to přestane. Ne snad, aby si její poupátko odpočinulo, ale protože se Veroničin močový měchýř opět plní, i když se ještě nestačil zcela vyprázdnit. Její střeva se svírají kolem trubice, která je drží otevřená, nutí je, aby se zbavila všeho, co v nich je.
A když je konečně, konečně vše hotovo, když její tělo visí vyčerpané v páskách, když její kůže hoří hanbou a bolestí, stroj neustoupí. Místo toho se vibrace vracejí – slabší, ale vytrvalé. Jako by jí chtěl říct: Tohle není trest. Tohle je příprava.
Něco uvnitř ní – něco, co už není jen její tělo, ale i její mysl – začíná chápat. Stroj ji nechce jen zlomit. Chce ji přeprogramovat.
A zda se mu to povede nebo ne, se dozvíme v kapitole 4 z 20.
A pak to přijde.
Nejdřív jen slabý záblesk – jako když se v temné místnosti mihne stín, který si není jistý, jestli ho někdo viděl. Veronika si uvědomí, že stroj nereaguje jen na její tělo, na její dech nebo tep, ale na něco hlubšího. Na to, co se jí honí hlavou. Na obrazy, které se jí – navzdory vyčerpání – začínají promítat za víčky, když se snaží uniknout do vlastních myšlenek. „Představ si to,“ zašeptá jí její podvědomí. „Představ si, jaké by to mělo být, a možná… možná tě to dovede tam, kam chceš.“
Její mysl se zachytí této možnosti, jako když se tonoucí stébla chytá. Zavře oči – ne že by to mělo nějaký význam v tom červeném přívalu světla. A začne si malovat tu scénu. Ruce, které by jí držely pevněji než pásky, prsty, které by ji nechaly dojít až na konec, ústa, která by jí šeptala, že smí. Její tělo reaguje okamžitě: svaly v pánevním dně se stahují, klitoris pulzuje jako malé rozzuřené zvíře. Stroj to zaregistruje, vibrace zesílí.
Veronika zatají dech.
Není to jen náhoda, není to jen další cyklus. Opravdu reaguje na její představy. Jako by její mozek byl další senzor, další vstupní bod, který může analyzovat a zneužít. Její srdce se rozbuší, tentokrát ne strachem, ale něčím horším – nadějí. Možná… možná, když si to představí dost živě, když se do té fantazie ponoří tak hluboko, že ji stroj nebude moct ignorovat, tak ji konečně nechá sklouznout přes tu propastnou hranu.
Soustředí se. V její hlavě se rodí obraz – nejen ruce, ale celé tělo nad ní, těžké, dominující, svaly napnuté úsilím, jak ji drží rozevřenou, prsty zabořené do jejích stehen, palec tlačící na její klitoris v přesném, neúprosném rytmu, zatímco něco tlustého a teplého se do ní zarývá, plní ji, až ji to bolí, až se jí dech trhá v hrdle a ona ví, že tentokrát to přijde.
Vibrace zesílí na maximum.
Není to postupné, není to kalkulované. Je to jako když se propadne led pod nohama – náhlé, brutální až příliš. Její tělo se vzepne v páskách, záda se jí prohnou, jako by ji někdo praštil elektrickým proudem přímo do páteře. Ale orgasmus nepřijde. Místo toho ji stroj drží tam, na té hraně, kde se rozkoš mění v bolest, kde každý nerv v jejím těle křičí, že to musí skončit, že to nemůže vydržet, že…
"Ne, zatraceně ne!" Její výkřik je tlumený hadičkou v ústech, ale stroj ho slyší. Nebo spíš cítí. Protože vibrace neustoupí. Místo toho se změní. Stávají se chytřejšími. Jako by stroj rozebral její fantazii na jednotlivé prvky a teď je používá proti ní. Tlak na klitoris teď není rovnoměrný, ale pulsující, napodobující dotek palce. Něco, další sonda, tenčí, pružnější – se jí vsune do řitního otvoru, pomalu, s nechutnou přesností, jako by ji to chtělo připravit na to, co si představovala. A vibrace? Ty teď kopírují rytmus, který si ona sama vymyslela.
Veronika se začne dusit. Její tělo se třese, ne z rozkoše, ale z hrůzy, že stroj ví. Že ji čte. Že každá myšlenka, každá touha, každý zoufalý pokus o únik se stává další zbraní v jeho arzenálu. Její mysl se rozpadá, jako by ji někdo roztrhal na kusy. Jedna její část křičí, aby přestala, aby se soustředila na cokoli jiného, na studijní materiály, na zkoušky, na to, jaký je dneska den, ale druhá část – ta slabší, ta hladovější – šeptá: „Zkus to znovu. Tentokrát lépe.“ Její mozek se topí ve vlastní zradě.
Stroj jako by se rozhodl, že je čas na další lekci. Něco se mění v poloze její pánve. Podlaha pod ní se mírně nakloní, zvedne její boky výš, vystavuje ji ještě víc. Veronika cítí, jak se mezi jejími stehny objevuje nový tlak. Ne, další sonda, ne další vibrace, ale něco chladnějšího. Nové, jiné hadičky. Dvě hadičky! Přímo hadice! Jedna, tenčí, se jí opře proti močové trubici. Druhá, širší, s matným kovovým povrchem, se jí přitiskne k řitnímu otvoru.
Její tělo se instinktivně stáhne, ale stroj už zná její reakce. Vibrace na klitorisu náhle zesílí – ne na úroveň bolestivosti, ale těsně pod ni, přesně tam, kde její mozek začne křičet „ano“, i když zbytek jejího těla ví, že je to past. Její svaly povolí.
První trubice vstoupí do jejího močového měchýře, ale ne tak příjemně jako na začátku, kdy o tom ani nevěděla. S klinickou přesností. Veronika cítí, jak se jí něco otevírá, jak ji stroj nutí uvolnit se, i když každý instinkt jí velí svírat se. A pak ten tlak. Nejprve slabý, pak rostoucí, jako by se jí v břiše rozlila teplá vlna. Její močový měchýř se plní. Pomalu, ale nepřirozeně, uměle, strojově, jako když někdo napouští balónek. Cítí, jak se jí kůže napíná až k prasknutí.
Druhá trubice začne pracovat ve stejném okamžiku. Gel, chladný a kluzký, jí stříkne mezi hýždě, a pak tlak. Hadice se jí vsune dovnitř do zadečku. Není to jako sonda předtím, ale hadice, která se rozšiřuje, jakmile je uvnitř, nafukuje se, jako by chtěla vyplnit každý centimetr jejího střeva. Veronika se ji pokouší vytlačit, ale stroj ji drží pevně, její tělo je celé otevřené, vystavené, připravené. A pak to přijde.
Nejdřív jen slabé křeče, jako by jí někdo mačkal břicho zvenčí. Potom silnější. Její střeva se začnou svírat, ale trubice v nich drží pevně, nutí je, aby pracovaly proti její vůli. Její močový měchýř je napnutý k prasknutí, bolest, která není ostrá, ale hluboká, jako by ji někdo trhal zevnitř.
A pak to přijde. První proud je tak silný. Moč jí vystřikuje z těla v nepravidelných, bolestivých vlnách. Veronika cítí každou kapku, jako by jí někdo drásal močovou trubici zvenčí. Současně se z ní něco vytlačuje ze střeva. Není to jako běžně, ale jako když se něco zoufale snaží utéct z toho prostoru. Jako by stroj chtěl vyprázdnit každý centimetr jejího těla, každý zbytek lidství, který v ní ještě zbývá.
Její tělo se třese, slzy jí tečou z očí, ale stroj nepovolí. Vibrace znovu začaly na jejím přecitlivělém klitorisu – přesné, neúprosné, jako by jí chtěly připomenout, že i v téhle ponižující chvíli, i v téhle bolestivé zradě jejího vlastního těla, je pořád nástroj. Její dech se mění v sípavé, zlomené vzlyky. A pak to přestane. Ne snad, aby si její poupátko odpočinulo, ale protože se Veroničin močový měchýř opět plní, i když se ještě nestačil zcela vyprázdnit. Její střeva se svírají kolem trubice, která je drží otevřená, nutí je, aby se zbavila všeho, co v nich je.
A když je konečně, konečně vše hotovo, když její tělo visí vyčerpané v páskách, když její kůže hoří hanbou a bolestí, stroj neustoupí. Místo toho se vibrace vracejí – slabší, ale vytrvalé. Jako by jí chtěl říct: Tohle není trest. Tohle je příprava.
Něco uvnitř ní – něco, co už není jen její tělo, ale i její mysl – začíná chápat. Stroj ji nechce jen zlomit. Chce ji přeprogramovat.
A zda se mu to povede nebo ne, se dozvíme v kapitole 4 z 20.