Otočila hlavu na stranu a zjistila, že je za ruce i nohy přivázaná pevnými koženými řemeny ke čtyřem z kůlů, které podpíraly střechu domu. Byla tak nešetrně natažená do stran že nedokázala pohnout ani rameny a zazmítat se. Ruce měla skoro vykloubené v ramenou a přivázané nohy doširoka roztažené..

Bývaly doby kdy lidé ještě stále dobývali zem, v níž žili. Míle a míle hustých lesů oddělovaly nejbližší vesnice a po setmění raději nikdo neopouštěl relativní bezpečí dřevěných a keřových hradeb. V těch dobách bývali největší hrozbou pro obyvatele osad vlci a vyhladovělí medvědi, kteří často přicházeli až k vesnicím, pátrali po zbytcích a někdy se odvážili zaútočit proti nepříliš pevným zátarasům. Ten národ si říkal Veneti. Byli to pokrevní příbuzní slavnějších Galijců, Keltů ze západu. Vycházeli spolu v míru, snad i proto, že vzdálenost jejich krajů jim nedovolovala příliš časté návštěvy. Žili klidně a spokojeně. Až do doby, kdy z východní strany začaly docházet zvěsti o cizím národu velkých lidí, který přichází z krajů od hor. Lid, žijící celé věky v poklidu nedokázal včas předvídat divokost a dobyvačnost cizinců. A jednoho dne poznali opět chuť krve. Ne však na svých mečích, ale ve svých ústech a byla to jejich vlastní krev, kterou proléval dravý útočník z východu. Místo venétského válečného křiku zazněly hlasy hrubší a divočejší. Řev, který snad nebyl ani vydáván lidskými hrdly, ale vycházel z mord šílených zvířat, která plundrovala vzkvétající osady. A v těch dnech se odehrává náš příběh. Realtán ráno vstala ze všech nejdřív a rozdělala oheň v ohništi. Na plameny pak postavila kotel s vodou a šla se postarat o kozy. Byla jinovatka, jaro teprve začalo rozehřívat zemi, promrzlou po kruté zimě. Slunce ještě nevyšlo a dávalo o sobě vědět jen narudlou září na východě. Od řeky postupoval chlad ale jasná obloha s blednoucími hvězdami dávala vědět, že den, který přijde, bude dostatečně teplý. Skoro všichni v osadě ještě spali, vyjma Flannovy ženy Niamh, která si přivstala ze stejného důvodu jako Realtán. Obě rodiny se toho dne měly spojit v jednu. Realtánnin starší bratr Iórrás si bude brát. Obě ženy se pozdravily a ještě se spánkem v očích obstaraly domácí zvířectvo a připravily rodinné snídaně. Realtán se otočila, když uslyšela tiché hvízdnutí za rohem. V šeru vycházejícího slunce poznala Dónallovu postavu. Dónall ji nezakrytě obdivoval už jako malý chlapec, a když oba vyrostli, změnil se jeho obdiv v tajnou lásku. Realtán byl Dónall sympatický, ale sílu jeho citů neopětovala. Věděl to, ale přesto ji zbožňoval. "Realtán, Jitřní hvězdo, kdy tě smím vidět o samotě?" ptal se Dónall jako každého rána. Jako každého rána ho se smíchem poslala pro vodu a Dónall jako každého rána poslechl. Osada se začala probouzet. Z domu vyšla Realtánnina matka s ustaraným výrazem ve tváři. Spala málo, stále se zabývala přípravou slavnosti. Za ní se objevil otec, rozhlédl se po osadě a zase se vrátil do domu. "Bojíš se dnešního večera?" dobírala si Realtán svého bratra, když chystala snídani. "Grían je silná dívka, mladá a krásná. Dej si pozor ať brzy nesedíš doma, zatímco ona bude chodit na lov. " smála se Realtán a Iórrás předstíral rozzlobení. Všichni dobře věděli, že lepší pár ve vesnici není, než Iórrás a Grían. Najedli se a muži se začali připravovat na lov. Každé dopoledne chodili do lesa a vždycky přinesli nějakého zajíce, koroptev nebo, když jim štěstí přálo, srnku. Toho dne si umínili ulovit alespoň dvě srny, aby se večer při hostině mohli předvést jako nejlepší lovci z vesnice. Iórrás a otec Cathal vyšli z osady jako jedni z prvních. "Dia daoibh, "zdravili se muži navzájem. "Cohás tá tú? Jak se ti daří?" Přidal se k Cathalovi Flann, když pozdravil Iórráse. "Tá mé gó maith, mám se dobře. " odpověděl Cathal. "Ní dóna an lá é, is?" poznamenal. "Ne, opravdu to není vůbec špatný den. " zasmál se Flann, když nasál studený čerstvý vzduch. "Lepší den jsme si pro spojení našich rodů vybrat nemohli. " "Gan amhras, "přisvědčil Cathal. "Tak přeji hojný lov, dneska se sní všechno co přineseme. " řekl Flann a s pokynutím ruky se odchýlil od Cathalovy a Iórrásovy stezky. Jejich loviště byla blízko, ale měli svá místa, kam chodili lovit pravidelně a navzájem svá teritoria respektovali. Otec a syn zmizeli v hustém podrostu. Šli tiše a opatrně. Postupovali směrem k řece, která jejich revírem protékala směrem od osady do nížin. K řece v těchto místech přicházela zvěř se napít, takže pro lovce nebyl problém svou kořist vyčkat a usmrtit v klidu jediným šípem. Les byl tichý. Možná až moc tichý, říkal si Cathal. V tuto dobu by měla k řece postupně přicházet vysoká. Ale zatím se nepohnula ani větvička. Najednou Iórrás hrozně vykřikl a vyrazil hlava nehlava zběsilým úprkem k řece. Jeho otec, ačkoliv nevěděl proč, ho téměř ihned následoval. Věděl o synovi, že by neporušil ticho z malicherné příčiny. K řece doběhli zaráz, udýchaní a dobití od překážejících větví. V průzračné chladné vodě se vznášely rudé skvrny, které proud odnášel od nehybného Dónallova těla, jež se zachytilo na kamenech u břehu. Iórrás odhodil luk, šípy i meč, dobrodil se ledovou vodou k Dónallovu tělu, pozvedl ho a dovlekl ke břehu. Dónall měl v hrudi ošklivou ránu, jako by jej někdo zkusil jedním úderem rozseknout vpůli. "To snad není pravda. " bylo vše, co dokázal Iórrás říci. "Is dóna an lá é. Je to špatný den" Dodal zachmuřeně Cathal, když si uvědomil, co Dónallova smrt znamená. "Nájezdníci. " A osada je opuštěná, uvědomili si oba zaráz a vyběhli zpět k vesnici. Cestou svolávali ostatní lovce a v běhu jim stručně řekli o svém nálezu. Už byli z lesa venku, už dobíhali k hradbě, když se z druhé strany louky ozval mohutný řev a z úkrytu pod stromy se vyvalila horda mužů s planoucíma očima a řevem zbrunátnělými tvářemi. Obránci neměli ani dost času doběhnout do osady a zavřít bránu a už tu byli a rozpoutal se krvavý boj. Snad by osadníci měli naději na obranu, kdyby byli v bezpečí za hradbou a mohli pouze odrážet útoky na opevnění. Přímý boj byl ale předem ztracený. Ačkoliv měli mnohem kvalitnější zbraně, zkušenosti jim chyběly a zuřivé útoky barbarů byly příliš brutální, než aby se jim dalo odolávat dlouho. Cathal byl mezi prvními, kteří padli. Iórrás to neviděl, protože vedl boj o život s mohutným mužem, který se rozháněl velikým kyjem pobitým hřeby. Zato viděl jak skupinka nájezdníků pronikla mezi obránci, kteří měli dost práce se záchranou vlastních životů, a začala prolézat domy. Brzy na to se ozvaly výkřiky plné hrůzy. To křičely ženy a děti, pobíjené barbary. Iórrás uhnul před kyjem a probodl svého protivníka mečem. Když se otáčel, uviděl jak se skupinka barbarů dobývá do domu jeho rodiny a vyvléká ven jeho sestru. Matku zabili téměř ihned. Iórrás si uvědomil, že hodlají nemilosrdně pobít každého a pak mu také došlo, proč z tohoto řádění vynechávají dívky. V mysli mu vytanul obraz jeho sestry a Grían, brutálně znásilňovaných těmito... zvířaty. "Ne!" Vykřikl a vrhl se směrem k bránící se Realtán. V tomtéž okamžiku se shůry sneslo těžké válečné kladivo a srazilo ho na zem. Iórrás padl do trávy bez hlesnutí a za malou chvíli poté mu z ucha začal vytékat slabý pramínek krve. Grían právě přikládala dřevo pod kotel s vodou, když zvenku zazněl příšerný řev. Běžela ke dveřím a otevřela je právě ve chvíli kdy se před bránou osady rozpoutala krvavá řežba. "Matko!" vykřikla Grían. Niamh slyšela první křik také, ale byla na opačném konci domu, takže jí trvalo mnohem déle než se dostala ke dveřím. "Go sabhála Dia sinn! Bůh nás chraň!" Vykřikla Niamh, když uviděla co se děje. Obě ženy zavřely dveře a zoufale se rozhlížely po nějakém úkrytu. Niamh skočila ke stěně, strhla z ní sekeru a ostěp. Chytila Grían za ruku a odtála ji do zadní části domu. Tam se obě schovaly za stůl, křečovitě svíraly zbraně a čekaly. Nemusely čekat dlouho. Přes skvíry v okenici zahlédly, jak nájezdníci pronikli skrz bránu. Zanedlouho vyvlekli z domu Realtán a její matku Bríd. Zatímco Bríd zabili téměř okamžitě, Realtán zjevně čekal mnohem horší osud. Odvlekli ji kamsi za domy a do hluku boje se přidal ještě zoufalý Realtánnin křik. Jejich pozornost však od této scény odvrátilo zapraštění dveří pod silnou ránou. Pevněji sevřely zbraně, jako by jim jejich blízkost dodávala sílu čelit osudu. Dveře zapraštěly ještě jednou a při třetí ráně dřevo prasklo a dveře se vyvalily ze závěsů. Dovnitř vnikli tři velcí muži. Zvědavě se rozhlíželi po domě, zjevně ještě nikdy neviděli tak zručně odvedenou řemeslnickou práci. Grían a Niamh se snažily bát co nejvíce potichu, ale kroky se neúprosně blížily. Přikrčily se ještě víc k podlaze, ale nebylo jim to nic platné. Ozval se vítězný výkřik a veliká, silná ruka uchopila stůl, za kterým se schovávaly a začala ho zvedat. Niamh v té chvíli odskočila od stolu, máchla v hrůze sekerou a čistě odťala mužovy prsty, kterými svíral desku stolu. Zařval bolestí a zíral na rozběsněnou ženu. Zatímco se chytil druhou rukou za zápěstí, aby zastavil krvácení, druzí dva muži mu přispěchali na pomoc. Nejprve byli stejně užaslí nad tím, kdo se jim odvážil postavit, a pak přešli do smíchu. Niamh znejistěla a s obavami těkala pohledem z jednoho na druhého. Jeden z nich se pohnul kupředu s napřaženým mečem. Niamhina sekera mu srazila meč stranou a v té chvíli ho Grían s výkřikem proklála oštěpem. Třetí barbar využil chvíle nepozornosti obou žen, vrhl se na Niamh, vytrhl jí sekeru a srazil ji k zemi úderem pěsti. Grían vykřikla znovu, ale úderu mečem naplocho se už nevyhnula. Zatmělo se jí před očima a zem se rychle přibližovala... Grían se probrala k vědomí a první, co ji napadlo bylo, že ji strašlivě bolí hlava. Chtěla si sáhnout na čelo, ale ruce ji neposlouchaly. Kolem zápěstí cítila nezvyklé sevření a ruce měla natažené do stran. Další věc, která jí došla byla, že ji někdo omráčil... a teď leží na zádech na podlaze domu... a nemůže se zvednout. Otočila hlavu na stranu a zjistila, že je za ruce i nohy přivázaná pevnými koženými řemeny ke čtyřem z kůlů, které podpíraly střechu domu. Byla tak nešetrně natažená do stran že nedokázala pohnout ani rameny a zazmítat se. Ruce měla skoro vykloubené v ramenou a přivázané nohy doširoka roztažené. V domě kromě ní nebyl nikdo. Ani matku neviděla. Nedokázala si představit, co se mezitím mohlo stát a jak dlouhá doba uplynula. Zkusila zatahat za pouta, ale řemeny byly pevné. Běžně sloužily k tahání menších stromů za koňským zápřahem, takže její síla neměla naději na přetrhnutí těchto pout. Zvenku zaznívala hrubá řeč a hádky nájezdníků, kteří se podle všeho dohadovali o rozdělování kořisti. Grían přemýšlela co asi bude s ní. Podle toho, co o východních národech slyšela, se měla čeho bát, a její současná situace ji také příliš odvahy nedodávala. Vyčerpání, zoufalství a bolest v hlavě a ramenou ji přiměly dát se do pláče. Po chvíli do domu vstoupilo několik mužů. Už nevypadali tak divoce a krutě, jako při boji. Začala si je prohlížet. Byli vysocí a tmaví, s pravidelnými rysy, skoro hezcí, ale tváře jim pokrývaly jizvy. U jednoho, starého, vousatého, to byla skoro celá síť po celém obličeji, kde mu byl kvůli vousům vidět. Stáli tam, o něčem mluvili a dívali se na ni. Pocítila hrozný vztek a stud, že tu leží bezmocná a rozepjatá. Věděla, co ji pravděpodobně čeká. Ze zoufalství, protože věděla, že umře tak jako tak, na ně vychrlila proud nadávek a urážek, křičela na ně a slzy ponížení se jí draly do očí. Stařec k ní přistoupil a vyťal jí políček. Zmlkla a dívala se jinam. "Ty mlčíš, nebo budeš umřít. Moc krása, ale nebýt zlá. " promluvil. Podívala se na něj vzdorně a zaškubala pouty. "Muž co ty zabít, on bratr od naší... sloup... hrot šípu... od náš vůdce. On bratr náš vůdce. Ty byla teď pro náš sloup... vůdce. On s tebou co chtít. " Stařec se zvedl a něco řekl ostatním. Jeden z nich přikývl a začal cosi vykládat. Po chvíli všichni kromě něj odešli. Z venku se ozvaly vyděšené výkřiky žen z vesnice. Občasné výkřiky cizinců se do toho vmísily zároveň s kroky koní. Hluk pomalu zeslábl, až Grían pochopila, že opustili vesnici a nechali ji tam samotnou pouze s tímhle mužem, který nad ní stál a ačkoli měl ve tváři výraz smutku nad ztrátou bratra, dychtivě si ji prohlížel a v očích se mu objevil záblesk, jakoby se nad něčím zaradoval. Snažila se na něj nedívat a přála si, aby měla tolik štěstí jako Bríd, kterou zabili rychle a bez cavyků, zatímco ji čeká pravděpodobně znásilnění a dlouhé umírání v bolestech. Zabít náčelníkova bratra... zabít mu jeho případného nástupce... věděla, co to znamená. Sklonil se nad ní. Dlouhé vlasy mu přepadly přes čelo, musel si je shrnout zpátky. "Víš, co teď bude?" zeptal se poměrně plynulou venétštinou. Grían překvapeně zvedla pohled k jeho tváři. Mluvil jako civilizovaný člověk, ačkoliv měl kolem sebe samá zvířata. Chvilku se pásl na jejím překvapení. "Umím mluvit docela dobře po vašem. Strávil jsem hodně doby s lidmi od vašeho lidu. Znát nepřítele a zabít nepřítele. " usmál se studeně. "Chcípni. " odpověděla Grían. "Nerozumím. Ale chápu. Nenávidíš mě. Já tebe taky, ale zabila jsi mého bratra, který byl poslední z mého rodu. Nemůžu nechat vymřít svůj rod. Vzala jsi mi bratra, ale dáš mi syna. " Grían se lekla. Dát mu syna... být vězněna, porodit dítě tohoto netvora a pak být teprve zabita... to se jí vůbec nelíbilo. Když má umřít, tak ať to je hned a bez dalšího ponížení! "Nikdy!" Vykřikla vášnivě a škubala sebou v řemenech. Dostala facku, tvrdší než před tím, od toho starce, až jí hlava odletěla na stranu. "Ty uděláš co říkám. Nebo budeš umírat pomalu. Moc pomalu. " zvýšil muž hlas. "Nemůžeš vybírat, cara. Dáš mi syna a budeš možná žít, nebo mi dáš syna a zemřeš. " ukázal jí možná řešení. Svá slova zdůraznil nožem, kterým začal pomalu přejíždět přes její krk. Zastavil se u jejího náhrdelníku ve tvaru dračí hlavy. Grían se neodvážila ani pohnout, protože by se sama podřízla. Pak až nůž oddělal, začala si vyčítat svoji slabost, že nedokázala sama ukončit svůj život. "Nechceš zemřít, vidím to. Budeš žít, když budu mít syna. Uděláš to, nebo tě musím donutit?" Narovnal se a během řeči hrotem meče začal odhrnovat její sukni a odhalovat jí nohy. Dotkl se ostrou špicí zbraně jejího stehna. Rozplakala se. "Ano, udělám to. Chcípni, zrůdo, udělám to, chci žít. " vzlykala zoufalá Grían. Téměř něžně setřel slzy z její tváře. Odložil meč, uchopil nůž a zajel jím za její šaty. Rozřízl látku od krku až k pasu, kde mu bránil ozdobný provázek, stahující šaty kolem Gríanina pasu. Rozvázal pásek a škubnutím roztrhl už zničené šaty úplně. Grían pocítila chlad a strach. Byla ještě panna, jako v té době každá počestná dívka, která se chce jednou dobře vdát. Bála se toho, co mělo přijít. "Jaromír. Jmenuji se Jaromír. Jak se jmenuješ ty?" "Grían... "zašeptala. Jaromír. To jméno znělo cize, ale mělo hezký zvuk. Nebylo nijak divoké, spíš něžné, jako jeho majitel. Ten si teď odepjal pásek na kterém nosil zavěšený meč. "Grían... "opakoval si zálibně dívčino jméno. "To znamená "slunce". Budeš mým sluncem, můj rod opět bude žít. " Dotýkal se jejího těla, nesmírně ji to vzrušovalo. Ještě nikdy se jí muž takhle nedotýkal, ještě nikdy ji žádný muž takhle neviděl, ani Iorrás ne. Ach bože, kde je mu teď konec. Mrtvý nebo zajatý? Ale spíš mrtvý. Znovu se rozplakala. Tišil ji a hladil, až se uklidnila. "Rozvaž mě, prosím. " Zavrtěl hlavou. Vstal. "Až potom. Možná. Půjdeš se mnou jako moje... hm, nemáte pro to žádné slovo. Jako můj majetek. " "Majetek?" Zavřískla Grían vztekle. "Vyškrábu ti oči, ty zvíře. Nejsem žádný tvůj majetek!" "Jsi moje. Patříš mi, patří mi tvůj život a smrt, patří mi tvé tělo a duše. " šeptal Jaromír, když se svlékal a uléhal nad ni, mezi její násilím roztažené nohy. Grían křičela, nazývala ho těmi nejhoršími jmény, jaká ji napadla, až toho měl dost, utrhl z jejích zničených šatů dlouhý pruh látky a zavázal jí ústa. Mumlala přes roubík, ale nebyla schopná mluvit nahlas a srozumitelně. Mumlání, které vydávala, ho zjevně vzrušovalo. Rukou zajel do jejího klína a vsunul jí dva prsty dovnitř. Zaječela, ale spíš leknutím než bolestí. Narazil na její panenskou blánu a udiveně se na ni podíval. Vytáhl z ní prsty a posunul se nad ní výš. Grían zavřela oči a modlila se ke všem bohům, aby to ponížení a utrpení měla rychle za sebou. Cítila jeho úd otírat se o její rozkrok. Zaťala zuby a bránila se pláči. Nemohla udělat vůbec nic, jen se snažit přestát následující chvíle hrdě a nezlomená. Vstoupil do ní. Přes veškerou snahu vykřikla, i když přes roubík to zaznělo jako hlasitější vzdechnutí. Pokračoval v dobývání jejího těla. Najednou jí projela bolest a něco v ní povolilo. Pochopila, že přišla o své ceněné panenství. Fakt, že se tak stalo proti její vůli, s mužem, který způsobil vyvraždění její rodné vesnice, ji v tu chvíli vadil stejně málo jako to, že leží spoutaná na podlaze domu. Jediné, na co se dokázala soustředit bylo, že ji tento muž zjevně chce a hodlá si ji nechat a to živou a nezraněnou. Napětí a chvění v ní vzrůstalo. Zaškubala se, projela jí tělem vlna nepochopitelného tepla, následovaná uvolněním. Málem omdlela. Pochopila, že právě prožila své skutečné první vyvrcholení. Neschopnost pohnout se v ní intenzitu tohoto prožitku jen zaostřila. Jaromír pokračoval dál, ačkoli si jejího orgasmu nemohl nevšimnout. Líbal ji na krk, na prsa a ramena. To se jí začalo líbit. Dost ji to udivilo. Myslela, že si bude přát co nejrychleji umřít a místo toho si přeje aby to pokračovalo. Netrvalo to však dlouho. Najednou se nad ní Jaromír vztyčil na rukou, vykřikl a ona pocítila hluboko uvnitř neobvyklý pocit...
Napůl mimo sebe po dvou orgasmech vnímala jakoby vzdálené zavrčení, neartikulované mumlání a šokovaný výkřik. Pak, když byla opět schopná vnímat, uvědomila si, že mumlala ona sama, výkřik vyšel z Jaromírova hrdla a vrčení... Iorrás! Její snoubenec ji přišel zachránit! Podařilo se mu přežít! Přes roubík se pokoušela křičet jeho jméno, smála se štěstím a plakala. Jaromír byl na podobný útok úplně nepřipraven. Navíc přišel ve chvíli, kdy jeho celý svět se zmenšil do jediné části jeho těla. Něčí ruce ho uchopily za ramena, odtrhly ho od spoutaného těla jeho nedobrovolné milenky a mrštily ho ohromující silou proti stěně. Podařilo se mu stočit se tak, že do ní narazil ramenem a nikoli hlavou, jak původně měl. Svezl se na zem a teprve pak měl možnost podívat se na útočníka. Byl to mladý muž, o hlavu menší než on a zjevně už schytal pár tvrdých ran. O to nepochopitelnější byla jeho zuřivost a síla, kterou projevil. Jaromír se vrhl na Iorráse a udeřil ho pěstí do obličeje. Oba spadli na zem. Jaromír se snažil dostat se ke svému meči, zatímco mu Iorrás opětoval jeho úder několika ranami do ledvin. Jaromír se na zemi otočil na záda a vykopl proti Iorrásovu žaludku. Zasáhl a odhodil rozzuřeného protivníka od sebe. Iorrás se však hned zvedl, jakoby mu to vůbec neublížilo a zase zaútočil. Vydával jen zvířecí skřeky a když pohodil hlavou, aby odstranil pot a krev z očí, z ucha mu odstříkl slabý proud krve. Jaromír dokázal jen nastavit svůj meč proti klacku, kterým ho chtěl Iorrás udeřit. Už jednou slyšel o bojovnících, kteří v bojovém šílenství jdou přes mrtvoly, dokud sami nepadnou mrtví, ale to se týkalo pouze severních národů se zlatými vlasy. Berserk, tak se říkalo těmhle vražedným obludám. Jaromír si však byl jistý, že národ Venétů nejenže takové bojovníky neměl, ale ani o nich nikdy neslyšel. Tím více byl vyděšený tím, v co se jeho protivník proměnil. Měl pocit, že stojí proti démonu, který se rozhání ostrými pařáty a je jen otázkou času, než Jaromír padne. Iorrás vnímal vše jako v mlze. Bylo by přesnější říci, že ta část jeho mysli, která znala jméno Iorrás, už nevnímala nic. To co zbylo, vědělo, že ta samice, ležící přivázaná na zemi, je jeho a někdo jiný si ji přivlastňuje. Uchopil stoličku z dubového dřeva do jedné ruky, máchl jí napříč před tělem a srazil svého soka k zemi o dobré dva metry dál. Jaromír padl k zemi s vyraženým dechem a jen se stačil odkulit, když stolička třískla o zem na místě kde před chvilkou ležel a rozpadla se. To byla poslední věc kterou stačil ve svém posledním souboji udělat. Zvíře v lidském těle, kterému se bránil, se na něj vrhlo, povalilo ho k zemi a těsně, než spadl do věčné studnice rudé barvy a ticha, vnímal, jak se k němu Iorrás sklání a přibližuje mu zuby ke krční tepně. Grían plakala radostí. Křičela, když se Jaromír dostal k meči, a oddechla si, když ho Iorrás srazil k zemi stoličkou. To, co se stalo pak, ji však zarazilo. Její snoubenec se sklonil nad poraženým nepřítelem a když se zase narovnal, měl ústa od krve a Jaromír se už nehýbal. V Iorrásově chování bylo cosi podivného. Nepřispěchal jí na pomoc a nerozvázal ji. Naopak, přiklekl k ní a začal ji očichávat a zblízka si ji prohlížet. Snažila se přes roubík vyslovit jeho jméno, ale nedokázala vůbec zformovat jakoukoli srozumitelnou slabiku. Její oči ho prosily, zoufale a úpěnlivě. Iorrás však její prosby ignoroval. Dotkl se jí na prsou a stiskl jí je, až vykřikla bolestí. Překvapeně ji pustil a pak to zkusil znovu, o něco jemněji. Pak přesunul svoji pozornost k jejímu zprzněnému klínu. Grían to došlo. Iorrás ji vůbec nepoznal! Když se k ní otočil bokem, všimla si, že mu z ucha stále vytéká pramínek krve. Rozplakala se, ten den už poněkolikáté. Z ponížení, bolesti, studu a zklamání. Pak se Iorrás vysvobodil z oblečení a vrhl se ne ni. Byl daleko bezohlednější a brutálnější než Jaromír a vzal si ji bez jakýchkoli průtahů. Drsně a zvířecky ji použil k ukojení svých potřeb. Po nějaké době ztratila vůbec přehled o tom, jak dlouho tohle absolutní ponížení trvalo. Nedokázala ani spočítat orgasmy, které ke svému překvapení při tomhle brutálním chování svého znásilňovatele zažila. Doufala, že už musí přece být konec... ale ten pořád nepřicházel. Ztratila vědomí. Probralo ji až další přibližující se vyvrcholení, které jí ovšem přineslo více bolesti než rozkoše. Už byla vyčerpaná a nesnažila se ani zmítat jako na počátku. Jen odevzdaně ležela, napjatá mezi čtyřmi sloupy a nechávala se využívat. O hodně později si všimla, že pramínek krve z Iorrásova ucha nejenže nepřestává, ale sílí. Iorrás se začal chovat ještě divočeji, vydával podivné zvuky, zrychloval tempo, začal jí drtit prsa, až se zase začala zmítat, pak ji i několikrát uhodil a ve chvíli, kdy do ní stříkal, se naráz napjal, ztuhl a pak se zhroutil vedle ní. Pramínek krve z jeho ucha přestal a na rtech se mu objevila červená pěna. Stočil oči k ní, v tom posledním okamžiku se mu v nich objevila zase ta stará láska, kterou tak dobře znala... a pak už se nepohnul. V hlubokém šoku, Grían zavřela oči a polykala knedlík, který se jí vytvořil v krku. Plakala by, ale nedostávalo se jí ani sil, ani slzí. Dlouhou dobu poté, co byla osada srovnána se zemí a Jaromírovi muži oplakali smrt svého vůdce, objevila se v jedné galské vesnici daleko na západ neznámá dívka, která beze slova přišla, v domě jednoho z významných osadníků porodila dítě a v noci tiše odešla. Nalezli ji o týden později, mrtvou, ale se šťastným výrazem ve tváři. Dítě byl zdravý chlapec s tmavými vlásky, ale světlýma očima. Vše, co mu zůstalo po jeho tajemné matce, byl náhrdelník ve tvaru dračí hlavy. Osadníci, kteří ho přijali za svého, se brzy na to odstěhovali ještě více na západ, odešli na velké ostrovy, kam za nimi barbaři nemohli a postavili si nové osady a založili nové říše. Chlapce pojmenovali Uther. Podle jeho dědictví mu však častěji říkali Drak. Nikdo netušil, že se jednou stane králem a jeho jméno bude Uther Pendragon...