1 -
Úplně zpočátku vlastně nevěděl, na co ho má. Dokonce ho někdy považoval i za přítěž, zvláště v klukovských rvačkách, ve kterých velmi záhy zjistil, že je to nejcitlivější a současně také nejzranitelnější bod jeho těla a musel si ho často chránit rukou. Tu a tam dokonce i záviděl děvčatům jejich daleko jednodušší tvar těla, protože děti kmene Potapů chodily bez výjimky úplně nahé. Údolí kmene, ležící na mořském pobřeží mezi rovnými vršky budoucího Maroka, bylo dva tisíce let před naším letopočtem tak teplé, že se příslušníci kmene oblékali jen nejnutněji a spíše z marnivosti než z nutnosti, natož pak ze studu. Chlapci si museli první oděv výhradně sami ulovit – nejčastěji tedy oblékali kolem svého 9. - 10. roku nějakou tu bederní roušku ze syslí, nebo králičí kůže, děvčata pak dostala kožešinové oblečení v den své první menstruace. Děti byly ostatně to, co kmen nejvíce potřeboval. Potravy byl sice dostatek, zvláště, když se příslušníci kmene naučili potápěním lovit v moři škeble, mořské živočichy a drobné ryby (odtud získali i své jméno), ale tehdejší Maroko bylo přece jen bohaté na krvelačné šelmy a jiná nebezpečí, a v hustých pralesích, pokrývajících nynější Saharu, bylo tolik jedovatých živočichů, že byla úmrtnost stále povážlivá. proto byla každá soulož považována za nadějný příslib nového života a jako taková byla celým kmenem podporována a vítána. A přece se našli muži a hlavně dívky, kteří kmen opustili a žili zcela samotářsky někde v ústraní. O dívkách se říkalo, že si zbudovaly vlastní pevnost, kdesi snad i nedaleko od vesnice Potapů a žijí v ní naprosto po svém, ale nikdo to na vlastní oči neviděl, anebo o tom nechtěl vypravovat. On sám o tom ostatně neslyšel.
Když ale pořádali s chlapci závody v chcaní, pak byl velmi rád, že ho mezi nohama má, a to dokonce takového, že se řadil k těm větším. Díky němu dočůral vždycky nejdál. A to se už pak jen smál těm několika málo děvčatům, které se k nim chtěly přidat a pak už jen zoufale podřepovaly na zem, co nejvíc roztahovaly nohy a vyšpulovaly přirození a stejně dočůrly jen tak žalostně blízko... Že může mít tato část těla ještě jiný účel, začínal tušit při zasvěcovacích slavnostech děvčat. Konaly se vždy, když měl větší počet dívek za sebou první menstruaci. Celý kmen s shromáždil ve svatyni – nejprostornější jeskyni, vyzdobené posvátnými kresbami a starší ženy tam uváděly nově masturbující dívky do života. Při tom také dostaly svůj první kožešinový oděv, i když většina z nich už dávno nosila různé korálky a amulety, ale ohanbí si ještě nezakrývaly. Každá z dívek si při obřadu lehla na záda na kamenný stolec na konci svatyně, roztáhla nohy a Dája, nejhezčí a nejuznávanější z žen kmene jí zasunula do pochvy opracovaný malovaný talisman - pyj a tak dlouho s ním ve vagíně kroutila a hýbala. až se dívka počala rozkoší svíjet a sténat. Pak dostala od jedné ze starších oděv a na její místo nastoupila další. Při posledních dvou těchto obřadech náhle zpozoroval, že je ten jeho úd pojednou podstatně větší a také tvrdší, a že už nevisí mezi stehny, ale trčí volně do prostoru. Poprvé ho to polekalo a snažil se ho rychle rukou zatlačit do normální polohy, shledal ale, že to jednak nejde a jednak, že tlak na něj vyvolává zvláštně příjemný, jemně svědivý pocit, který se mu okamžitě zalíbil. Nadále si ho tedy třel a mnul už schválně. Až jednou...
Někdy Potapové slavili slavnost tím, že děti a dorůstající utvořili uprostřed osady kruh, do kterého pak ulehla dvojice, která se buď milovala poprvé, nebo poprvé toho roku, nebo jeden z obou se miloval poprvé v životě a počali souložit za rytmického tleskání a pohupování všech dětí kolem. Byl to symbol života. Tehdy ještě nosil dětské jméno Tulík a neulovil zatím ano jedno zvíře, takže musel pořád chodit po dětsku nahý, ačkoliv se mu už nad přirozením objevily první dva černé vlásečky. Toho dne se držel stranou, nezařadil se do přímého kola tleskajících dětí a celou soulož pozoroval o to bedlivěji zdálky. Souložili právě Tygří dráp, zkušený a vážený lovec s Vydřičkou, dívkou teprve o rok starší, než byl Tulík. Ta teprve nedávno prodělala obřad první menstruace a doopravdy to ještě s nikým nezkusila. Ale byla nejlepší lovkyní škeblí ve svém věku, a i sama Dája ji vždycky chválila. Teď si slavnostně odložila svůj ještě nový a neobnošený šat, sešitý z mnoha syslích kůží. Byla totiž velice nadějná, proto jí ho připravovali tak dlouho a s takovou péčí. I Tygří dráp už byl nahý. Měl osmahlé, svalnaté tělo, chlupaté až k samé hranici srsti a vedle mléčně bílé, štíhlounké Vydřičky, o plnou hlavu menší, vypadal velice mohutně. Vydřička si lehla na záda a s viditelnou trémou roztáhla nohy. Tygří dráp si klekl mezi její kolena, uchopil svůj vztyčený, mohutný pyj a několikrát ho projel rukou dopředu a dozadu. Tulík, který měl penis už taky dávno ztopořený na nejvyšší míru, to udělal zcela bezděčně po něm a okamžitě pocítil, že tenhle způsob je nejpříjemnější ze všech, které až doposud zkoušel. Zatímco Tygří dráp zvolna bořil svůj mohutný úd do hebkých pysků Vydřiččiných a začal zvolna přirážet, Tulíkova pěst klouzala stále divočeji po tvrdém penisu a jakoby symbolicky, přesně v okamžiku, kdy se Vydřička pod Tygřím drápem napjala jak struna, zvrátila hlavu nazad a přerývaně zavyla rozkoší, pocítil i Tulík zprvu jakoby uvnitř stehen svědivé šimrání, které se rychle přestěhovalo do kořene pyje a pak už několika mocnými stahy doslova vystřelil bělavou hustou tekutinu přímo na záda děvčátka, které se pohupovalo v chorovodu před ním. Byla to Kopretina, asi šesti-, nebo sedmiletá dívenka, která měla ještě daleko do menstruace, a tak byla ještě stále po dětsku nahá. Otočila se, zatímco jí teplý sopel stékal po páteři na hýždě a když uviděla Tulíka, který si ještě ohromeně držel penis, hodila po něm zlostně trochu hlíny, kterou vyloupla ze země a pohrozila mu pěstičkou. Přece jenom ho považovala spíše za sobě rovného.
Toho dne Tulík hleděl, aby si mohl co nejdříve a co nejdéle prověřovat svůj nový objev. Našel si výtečné místo u řeky pod starým dubiskem, o které se mohl pohodlně opřít, takže polosedě a pololeže měl svůj úd nejblíže po ruce, jak to jen šlo. Kromě toho v ohbí řeky zrovna tři ženy z kmene močily čerstvě vydělané kůže, a jedna z nich, ta nejmladší, Arda, se na to svlékla úplně do naha. Bylo dost horko. Ostatně i zbývající dvě, když se předklonily, poskytly Tulíkovi zcela otevřený pohled na své obnažené hýždě i ohanbí. Tulík si labužnicky pomalu hnětl ztopořený penis a vychutnával jak pohodlnou polohu, tak dráždivý výjev, který se odehrával před ním už dost dlouho, protože kůží bylo hodně. Tou dobou dospělo víc děvčat současně. Tulík už dvakrát ejakuloval a pomalu se mu zdálo, že bude moci začít potřetí, když tu pocítil, že mu po tváři teče něco teplého. Podíval se nad sebe a uviděl, že přímo nad ním, na mohutné větvi sedí v podřepu Kopretina, rukama se drží za horní větev a močí mu přímo na hlavu. V tu chvíli mu došlo, že si myslela, že ji také pochcal.

2 -
Dája byla bezkonkurenčně nejkrásnější dívka kmene Potapů. Byla současně nejčistší blondýna s jasně modrýma očima a nejlepší lovkyně škeblí, které po více než třech tisících let dostanou jméno ústřice. Zatím je Potapové nijak nenazývali, ale jedli je rádi a způsob jejich ochucování mořskou solí a citronem vymyslela také Dája. Mezi všemi dívkami měla výrazně dominantní postavení, měla nejvíce oblečení a šperků, ale stejně chodila nejraději nahá. Byla si totiž vědoma, že její tělo je častým potápěním vyhlazeno a vytrénováno do nejvyšší dokonalosti, atak si nejčastěji brala jen své náhrdelníky a náramky ze zubů šelem, případně nákotníčky z barevných kamínků.
Když šla lovit škeble, tak se svlékala už ve své chýši a cestou k pobřeží jí musely všechny ostatní ženy vzdávat hold. Tulík ji často pozoroval, divoce přitom masturbujíc a stále si představoval, jaká by s ní mohla být soulož. Ale byl ještě vlastně dítě, ani na bederní pás si ještě nic neulovil. To bylo tehdy. Onoho dne se ale stalo něco docela nečekaného. Tulík už konečně ulovil několik svišťů, takže měl už konečně nosil sešité krátké jakoby šortky. Na lov se ostatně vydal jen proto, že už neměl sil dále masturbovat a prospělo mu to po všech stránkách: nejen, že byl úspěšný (ono lovit sviště, když člověk na sobě nemá docela nic není jen tak jednoduché), ale tělesná námaha a chvíle odříkání znovu mobilizovaly jeho pohlaví, takže mohl svůj úlovek oslavit několika mohutnými ejakulacemi.
Také postava se mu začala měnit. Ztratil někdejší dětskou zaoblenost a třebaže ještě neměl na těle ani chloupek (vyjma těch tří vlasů na ohanbí), už jeho tělo jakoby mužnělo. Ruce a nohy se protáhly, staly se štíhlejšími a i ramena začala sílit. Obzvlášť mu ale zkrásněly vlasy. Měl je teď nejhustší a i nejdelší ze všech svých vrstevníků, protože si je nezkracoval ostrým kamínkem. Nebylo třeba. Na první pohled bylo vidět, že jsou daleko tužší a drsnější, než stejně dlouhé vlasy žen a dívek.
No a tehdy vyšla Dája ráno zase na lov škeblí. Majestátně vykročila ze své chýše, jako obvykle nahá, jen kolem krku měla kožený řemínek s navlečenými zuby lva, který dostala od náčelníka jako dar za nejkrásnější soulož při zasvěcování, a kolem sedu pásku se zavěšeným ostrým kamenem, kterým odlupovala škeble. Vyšla schválně tak, aby ji co nejefektněji ozářilo vycházející slunce, ale když došla k místu, ze kterého se obyčejně vrhala do moře, strnula. Na širokém balvanu, který jí vždy sloužil jako odraziště, stála se založenýma rukama zcela neznámá dívka a s neskrývaným odporem si ji prohlížela. Dája okamžitě pochopila, že právě dochází k nejhoršímu: neznámá byla totiž přinejmenším stejně krásná jako ona sama. Měla ušlechtilé štíhlé tělo, opálené do rudohněda, dlouhé rovné vlasy, černé jako nejtmavší noc a elegantně protáhlý obličej s lehce zešikmenýma černýma očima, které jí jen přidávaly na svůdnosti. Na sobě měla přepásaný prostý oděv, evidentně tkaný se vzorem, což mnozí potapové viděli vůbec poprvé (i když se o tom už u nich mluvilo). Dája poprvé v životě pocítila svou vlastní nahotu jako znevýhodňující. „Jmenuji se Mirra,“ řekla dívka Dáje chladně, „a jsem odhodlána zaujmout zde tvoje místo. Chci toho dosáhnout libovolným způsobem, který určí starší vašeho kmene.“ Dája si rozhořčeně a vztekle prohlížela Mirru i houf dívek, žen i chlapců, který se zatím za ní utvořil a neušlo jí, že někteří muži (nevyjímaje Tulíka), začínají při pohledu na ní masturbovat. Dája horečně přemýšlela, co má udělat, ale nakonec si jen odplivla a vztekle odešla do své chýše. Mirra se triumfálně usmála, načež stáhla přes hlavu své šaty, čímž odhalila dva přesné, pevné prsy s bradavkami barvy pražených kávových zrnek a klín porostlý černočernými chloupky a s vítězným pokřikem zajela jako nůž do másla do mořské hladiny. Tulík v tom okamžiku ejakuloval.

3 -
Večer zaplápolala mohutná osadní vatra. Celý kmen se shromáždil u ohně, před kterým stály téměř v pozoru Dája a Mirra a čekaly na rozhodnutí náčelníka. Dája měla na sobě svůj nejlepší úbor ze zlatistých kožešin a téměř všechny své šperky, ale přesto působila vedle střídmě a elegantně oděné Mirry nějak chudě a prostě. Náčelník rozhodl spravedlivě: Rovný zápas. Vítězka získá všechna privilegia.
Druhý den ráno se všichni sešli u břehu moře, kde voda vytvořila dlouhý pás asi půl metru hlubokého mazlavého bahna, před kterým teď stály obě soupeřky. Na náčelníkův pokyn se svlékly a náčelník osobně zkontroloval, jsou-li opravdu úplně nahé, nemají-li totiž nějaké ozdoby, nebo drápy, kterými by mohly tu druhou znevýhodnit. Pak byly obě odvedeny doprostřed bahnitého pruhu, kde se bořily asi nad kotníky a na náčelníkův pokyn boj začal. Zpočátku se zdálo, že bude velmi vyrovnaný. Obě těla se proplétala, útočila na sebe a smýkala sebou, až se bláto rozstřikovalo na všechny strany. Vítězkou se měla stát ta, které se podaří vložit druhé prst do vagíny tak, aby to mohli ostatní potvrdit. Obě dívky už byly tak obaleny blátem, že je téměř nebylo možné od sebe rozeznat, ale Dájina medově světlá pleť a zlaté vlasy přece jen občas blátem prorazily. Ale Dája začala posléze umdlévat. Mirra se ukázala být nakonec silnější i mrštnější, až posléze srazila Dáju na záda, hbitě jí roztáhla nohy a vítězně jí vrazila ukazováček do pochvy. Chvíli ho tam ponechala, aby se všichni stačili přesvědčit, a pak ho s vítězným zavýsknutím vztyčila proti nebi. Byla vítězka.
Majestátně vyšla obalená blátem mezi dívky kmene, které ji dovedly k zátoce s nejčistší vodou, aby z ní smyly bahno a přivítaly ji jako svou novou hlavní. Dája zatím ležela zdrceně v bahně a neměla ani sílu, ani chuť se zvednout. Všichni odešli za Mirrou, takže nikdo neviděl, jak zablácená Dája těžce vstává a odchází se umýt. Zátoka by byla příliš na očích a tak Dája raději zvolila cestu zadem za vesnicí k veletoku, který se tu nedaleko vléval do moře. Tam ostatně zamířil už před chvílí Tulík, protože ho až k pláči rozesmutnil fakt, že Dája prohrála. Už ji dávno vroucně miloval, ale nevěděl to, protože nikdo z Potapů, jakož i z celého tehdejšího lidstva ještě nedokázal tento cit vyčlenit, natož nazvat.
Tulík jen pociťoval nejasnou hanbu za svou milovanou a tak se tiše skryl do travin, rostoucích v mohutných trsech na břehu veletoku, takže ani neviděl, jak se k řece prodírá jakási neforemná hnědá postava, obalená blátem až k úplné nepoznatelnosti. Byla to Dája. U břehu ulehčeně vydechla a slastně se ponořila do vln. Potopila se i s hlavou a nechala si proudem rozčesávat své zlaté vlasy, ze kterých se bláto mohutně vyplavovalo jako hnědá barva. Tulík zatím seděl zahanbeně v trávě a koukal do země. Zpočátku neměl na masturbaci ani pomyšlení, ale jak plynuly minuty, byla nehybnost stále nepohodlnější a jediné, co bylo na dosah ruky, byl právě a jedině vlastní penis. Ani si sám neuvědomil, jak si rozvázal tkanice u šortek ze sviští kůže, které odhalily neochvějně trčící úd. Dája zatím ze sebe smývala bahno zápasu a s bahnem jako by odplouvalo i její pokoření a hanba. Chladivá voda jí příjemně hladila po těle, takže si nevědomky zajela rukou do rozkroku a vůbec si nevšimla krátkého tenkého hvizdu na větvi přesně nad její hlavou.
Když Tulík za pár minut mimoděk vzhlédl, uviděl něco, co ho současně ohromilo a současně vyděsilo. Nahá Dája stála v řece po kolena ve vodě a z větve nad ní se spouštěl obrovský had, který tlumeně syčel a hypnotizoval ji jako králíka. Dája také stála úplně nehnutě s široce otevřenýma očima a úplně odevzdaným výrazem, svědčícím o hloubce hypnózy. Tulík se vzpamatoval. Nechal šortky šortkami, vyplížil se z trávy a opatrně se zezadu přikradl k Dáje. Podařilo se mu strhnout ji k sobě právě v okamžiku, kdy had už už ovíjel ocasem její krk. Tulík se dlouho nerozmýšlel, uchopil Dáju do náruče a rychle s ní utíkal směrem k osadě. Cestou mu neušlo, že hadí hypnóza byla mimořádně silná, takže Dája byla stále ve stavu naprostého nevnímání. jak mu také nepřetržitě čněl penis vzrušením, rozhodl se přímo u tábora toho využít. Když si byl jist, že už je první ženy zahlédly, položil Dáju na zem a začal ji zvolna hladit po těle. Neprobudila se. Přejel oběma dlaněmi po ňadrech a začal je hníst. Zase nic. To už poměrně s klidem roztáhl Dáje nohy a začal jí špičkou prostředníku masírovat rychle poštěváček. Trochu sebou cukla a jakoby tlumeně vydechla. Penis měl nalitý k prasknutí. Několikrát si ho rukou projel a pak už si bez ostychu lehl mezi její stehna. Správné nasměrování údu mu trochu zabralo čas, přece jenom to dělal poprvé, ale za chvíli už pocítil, jak se mu penis boří do čehosi nepopsatelného, čehosi měkkého, vlhkého a svíravého, a to už začal jezdit pánví nahoru a dolů, a přitom ještě stačil užasnout, jak přirozeně a samozřejmě ten pohyb provádí, on, panic s nulovou zkušeností to náhle dokázal stejně jako nejlepší lovci kmene.
V osadě už se rozlehl křik; to už si všimli, že bývalé dítě, někdo, jehož existenci ani ještě pořádně nevzali na vědomí, souloží s Dájou, která byla ještě před několika hodinami hlavní. Spontánně se kolem nich utvořil kruh, to už se ale Dája probrala docela. Když poznala, v jaké situaci se zase ocitla, vydala ze sebe strašlivé zařičení a vztekle se pokusila Tulíka odstrčit, ten už ale pocítil v zádech a stehnech ono zvláštní svrbění, které se podebíralo někde v patách, aby se zkoncentrovalo kdesi uvnitř zadku a posléze vytrysklo pěti mohutnými a několika slabšími erupcemi ztvrdlým penisem přímo do jejího lůna. Tulík se slastně převrátil na záda a rozmazával si zbytky semene ze svého údu po břiše, zatímco Dája vztekle vstala a namířila si to ke své chatrči. Už cestou se ale rozvzlykala jako malé dítě.
Teď teprve dostal Tulík tu pravou kuráž uskutečnit to, co už dlouho promýšlel. Vzadu za osadou se tyčila mohutná skála, která spadala rovnou do moře, byla pod ní dost velká hloubka. A muži z kmene z ní do moře často skákali, aby se odlišili od dívek a žen, které vždy skákaly jen z plochého balvanu kousek nad hladinou, naprosto bezpečného. Dosud nikdo se však neodvážil skočit ze samého vrcholu skály více jak 20 metrů nad hladinou, a právě k tomu se Tulík už řadu týdnů odhodlával. A dnes, kdy se mu povedlo to, po čem i dospělí muži z kmene jen tajně snili, cítil se pro tento rekord nejdisponovanější. Vrátil se napřed k veletoku pro svoje sviští šortky, protože chtěl současně stanout před tlupou už jako dospělý muž. To asi určitě dostane také pravé mužské jméno! Ponižující dětská přezdívka Tulík už ho řadu dní pořádně hnětla.
Naštěstí tam šortky byly neporušené, takže si je uvázal kolem beder, narovnal se a jediným pohybem si shrnul vlasy z čela. Měkce ho pleskly do zad jen kousek nad hýžděmi. Měl je pořádně dlouhé a husté a právě se přistihl, že na ně začíná být hrdý. Vydal se do vesnice, kde vyrazil mohutný dlouhý pokřik, aby upoutal pozornost co nejvíce členů kmene. Když se mu jich zdálo být dost, ukázal významným gestem na skálu a provázen většinou tlupy, vydal se k ní. Když stanul na zapovězeném vrcholku, více než 20 metrů nad hladinou moře, pocítil současně divoký, zvířecí strach a dosud nepoznané vzrušení. Téměř celá tlupa, včetně náčelníka a snad všech žen, dívek a dětí se shromáždil jak v amfiteátru kolem zátoky. Tulík se odhodlával. Konečně překonal první nával strachu a shledal, že vzrušení začíná převažovat. Když si všiml, že se mu šortky vpředu začínají nadouvat ztopořeným údem, rozhodl se dát raději plný průchod vzrušení, snad i z obavy, aby nezvítězil nakonec strach. Mohutným pohybem si serval šortky, vypnul se na špičky, vystřelil paže vzhůru, mrknutím oka dolů se ubezpečil, že příliv právě dosahuje svého vrcholu, tedy množství vody pro dopad by mělo být ideální, a mohutně se odrazil.
Letěl dlouho, zdálo se mu, že snad několik desítek minut. Přirozeně to byl klam, ale smysly měl natolik zbystřené, že vnímal všechno daleko intenzivněji, i vzduch, který mu klouzal po nahé pokožce stupňoval jeho vzrušení. Těsně před tím, než se jeho ruce dotkly hladiny, nepatrně zavadil špičkou svého nalitého, zduřelého penisu o malý skalní výstupek. To vystupňovalo jeho vzrušení do krajnosti a tak v okamžiku, kdy jeho tělo zajelo jako nůž do másla do blankytné průhledné vody, projely mu od beder do údu mocné impulsy nečekaně silné ejakulace jako několik elektrických šoků. Zajel nesmírně hluboko pod hladinu, skoro až ke dnu, a tak se ihned mohutnými tempy začal drát ke světlu. Sotva se probojoval k hladině a mohutným nádechem si doplnil kyslík, zmocnila se jeho těla nesmírně sladká únava. Chvíli blaženě splýval s obličejem upřeným na nebe a dával jenom pozor, aby ho zvolna se vracející příliv nemrštil na jedno z trčících skalisek. Když náhle se mu zazdálo, jako by se v hluk příboje mísil ještě jeden, poněkud řezavější a jakoby agresivnější. Zaposlouchal se. Nebyl to příboj ale nadšené ovace a potlesk celé na břehu shromážděné vesnice.

4 -
„A od dnešního dne až do konce jeho dnů nositi bude mužské jméno, a to jméno budiž – Bujná Hříva, neboť opravdu bujná je jeho ozdoba hlavy!“ pronesl slavnostně náčelník na večerním shromáždění, na kterém byl Tulík, teď už vlastně Bujná Hříva jednomyslně a neodkladně přijat mezi dospělé muže kmene. Slavnostnost chvíle vážně rušil jen ten fakt, že Dája, jeho láska předtím tajná a teď už ne tak tajná, zmizela toho dne z vesnice a nikdo neměl nejmenší ponětí, kde by se mohla nacházet. Ženské z kmene si ale šuškaly něco o tom, že utekla k těm svobodným dívkám, které měly skrýš někde nedaleko, a které so prý říkaly Amazonky. A tak Bujná Hříva hned, že se tam vypraví a přivede ji zpátky jako svou stálou ženu. „Ale to má jedno velké nebezpečí,“ říkaly mu ženské z kmene, „mezi námi a Amazonkami žije kmen divných mužíků, co nejsou ani ženama ani mužskejma! Někdo jim kdysi asi utrhal jejich přirození a oni se teď mstěj: koho chytnou na svým území a když je to chlap, tak mu buď nemilosrdně odříznou čuráka, nebo mu rozmačkaj koule v pytlíčku!“ „Já na ně vyzraju!“ kasal se Bujná Hříva, „Pro Dáju podstoupím všecko! Stejně jim uteču!“ řekl ještě furiantsky a opravdu se připravil k cestě, když si napřed nechal ukázat směr, kterým se ležení Amazonek nacházelo. „No nevím, nevím…“ mrmlala ještě ta ženská z kmene, když odcházel, “když nebudeš mít svoje klubíčka v pytlíku, nebo dokonce čuráka – to ji pak už moc neopícháš…“
Ale to už Bujná Hříva neslyšel, protože se kurážně svižně vydal směrem k Amazonkám zachraňovat Dáju. Ukázalo se nakonec, že to bylo dost daleko, protože šel už řadu hodin úplně pustými končinami a nadto v úmorném vedru a jelikož se mu jen při pomyšlení na Dáju čurák okamžitě vztyčoval, rozhodl se nakonec sundat svou bederní roušku, uvázal si ji tkaničkou pod rameno a šel dál úplně nahý. Jednak si tak mohl přímo při chůzi mrskat čuráka do kroku a jednak to tak trochu považoval za demonstraci své odvahu proti těm kastrujícím cizincům. Ale to slovo „kastrující“ stejně ještě neznal.
Každopádně se už při chůzi podruhé udělal, když znenáhla v dáli před sebou opravdu uviděl někoho cizího. Byl to patrně někdo dole z jihu, asi nějaký lovec, protože měl pleť po celém těle úplně černou, až přecházela na obličeji, nebo na kloubech skoro do temně fialova. Měl v ruce dlouhý oštěp a byl úplně holohlavý, což Bujná Hříva viděl taky poprvé. Na sobě neměl nic než bederní roušku, která byla ale dost umně spletena a ozdobně sešita; asi se jednalo o nějakého váženého a zdatného lovce. Taky se podle toho ostražitě rozhlížel s oštěpem v pohotovosti a Bujná Hříva využil toho, že ho ještě nezahlédl a že tráva byla v této části savany dostatečně vzrostlá, takže se přikrčila a neznámého bedlivě pozoroval, ale ten byl asi opravdu jenom na lovu. Zato za chvíli Bujná Hříva zaregistroval pohyb za velkým balvanem, kolem kterého se lovec plížil, a uviděl, že za ním jde jakási zdánlivě nemotorná, zavalitá postava a za ní ještě několik dalších. A taky z druhé strany se jich několik takových blížilo. Když se všichni na cizího lovce vrhli, poznal Bujná Hříva hned, že jsou nemotorní jen zdánlivě. Především byli dokonale sehraní a měli taky všechno po ruce: bleskurychle překvapenému lovcovi vyrazili oštěp z ruky, ale to už zároveň další dva páry rukou hbitě přeřezaly řemínky na jeho bederní roušce, takže cizinec tu v mžiku stál úplně nahý. Téměř vzápětí ho srazili zádama na balvan, dva mu drželi ruce, další dva ho chytili každý za jednu nohu a roztáhli mu je co nejdál od sebe. No a pak Bujná Hříva viděl něco, co by si nikdy v životě vidět nepřál: jeden z těch zavalitých zvedl nahému lovcovi čuráka, někdo další mu pod pytel bleskurychle podložil placatý kámen a okamžitě mu pustil daleko větší kámen plnou vahou přímo na jeho koule. Ozval se příšerný mlaskavě čvachtavý zvuk a ihned na to tak nelidské lovcovo zařvání, že Bujná Hříva úplně zapomněl na ostražitost, vztyčil se v trávě a krátce vyjekl. To stačilo, aby si ho okamžitě všimli. Hned nechali být černého lovce, který se ostatně už jen bezmocně svíjel pod balvanem, a překvapivě rychle a mrštně se rozběhli za Bujnou Hřívou. Ten na nic nečekal a začal prchat také nevídaným tempem, takže si jen tak tak stačil uvědomit, jaká chyba byla, že si svou bederní roušku přivázal pod rameno. Teď měl celé přirození úplně nechráněné, a navíc si toho pronásledovatelé dobře všimli, protože jak ho znenáhla doháněli, chňapali právě po té jeho roušce, která za ním vlála z jeho ramene. Bujné Hřívě zvolna vstávaly vlasy na hlavě, když cítil, že se jednomu podařilo na jeho roušku dosáhnout a jedním šmiknutím (zřejmě přeostrého) nože mu ji odsekl. Bujná Hříva teď tedy prchal docela nahý, ale aspoň mu svitla naděje: poznal, že se blíží ke strmému zarostlému břehu veletoku a voda mu vnukala aspoň nějakou naději na únik, zvlášť když tak perfektně ovládal skoky do ní. A skutečně, už byl na samém kraji srázu, už ale i s hrůzou cítil čísi ruku, která mu právě špičkami prstů dosáhla na čuráka, už-už ho chtěla sevřít za žalud, ale Bujná Hříva se posledním mohutným vypětím vyškubl a současně s tím se vymrštil k prudkému skoku rovnou doprostřed proudu veletoku.
Zajel hluboko pod hladinu, opravdu dost hluboko, ale spolu s úlevou pocítil i radost nad tím, jakou má ve vodě výhodu. Dech dokázal zadržet na hodně dlouho, byl vytrénovaný a dovedl taky výborně plavat pod vodou, takže se mohutnými tempy vzdaloval po proudu veletoku stále více a více od toho proklatého místa a až po dost dlouhé době se odvážil vystrčit obličej nad hladinu a konečně se pořádně nadechnout. Okamžitě poznal, že ho proud zanesl pořádně daleko, protože břehy už vypadaly úplně jinak, takže se rozhodl využít rychlosti proudu, pohodlně se natáhl pod hladinu a s obličejem na vzduchu sladce splýval po proudu. Ani pořádně nepočítal, jak dlouho takhle pohodlně cestuje, teprve když se mu začalo zdát, že by mohl z toho pohodlí usnout, tak se leknutím vzpamatoval. Ostatně si také všiml, že se na břehu objevily nějaké nové lidské siluety, a tak hned zpozorněl. Byly to totiž siluety ženské, dokonce viditelně siluety mladých štíhlých žen s luky a kopími, takže Si Bujná Hříva ihned připomenul cíl své cesty, protože tohle znamenalo jediné: Je na území Amazonek!
Bedlivě si počkal, až se na břehu objevil hustší porost nějakého právě vzrůstajícího pralesa, doplaval nenápadně k břehu, vyšvihl se na něj tím, že se zachytil za dlouhé pobřežní traviny a na břehu udělal nejprve svůj oblíbený pohyb hlavou, při kterém mu jeho mokré dlouhé a husté vlasy krásně pleskly o nahá záda. Oklepal si z těla vodu, která oklepat šla a ostražitě se kolem sebe rozhlédl. Před ním byl nevelký, ale hodně hustý prales poměrně vzrostlých stromů, jejichž větve tvořily málem nějaký jednolitý baldachýn. Při pohledu na to dostal nápad, rychle se zachytil jedné liány a vyšplhal po ní bleskurychle právě do toho vzájemně propleteného větvoví. No a tam se už vbrzku ukázalo, že dokáže krásně přeskakováním, či spíše přelézáním z větve na větve pohodlně cestovat asi tři metry nad zemí, tedy v relativním bezpečí jak před zvěří, tak i před lidmi. Nedolezl tak ani moc daleko, když uviděl, že dole pod ním je prales vymýcen od travin a křovisek a tvoří tak jakési rovné náměstíčko pod mohutnými korunami stromů, po kterých šplhal. Hned vzápětí se mu ale zatajil dech a dokonale na své větvi zmrtvěl. Na té planině se totiž právě začaly shromažďovat Amazonky a viditelně se chystaly k nějaké slavnosti. Pak v Bujné Hřívě hrklo tak, až se lekl, jestli to snad nebylo slyšet až dolů: Amazonky totiž právě vyvedly z jakési hrubé kůlny, stojící v pozadí, úplně nahou Dáju s rukama svázanýma vpředu a předvedly ji do středu mýtiny, tedy téměř přesně pod místo, na kterém Bujná Hříva ve výši asi tří metrů dřepěl. Amazonky, kterých bylo asi třicet, kolem Dáji utvořily zhruba kruh a jedna z nich, která byla nejspíš jejich vůdkyní, začala cosi táhle prozpěvovat a rukama dělat jakési magické pohyby. Dája stála uprostřed kruhu téměř klidně, vypadala, že je spíš zmatená než vyděšená, jen stále vystrkovala vpřed své ruce svázané tlustou liánou. Vůdkyně Amazonek náhle vydala jakýsi vysoký kvil a vytáhla ze svého koženého odění dlouhý, zřejmě velmi ostrý nůž a Bujná Hříva už měl cukání bleskurychle zakročit bez ohledu na veškerá rizika, ale vůdkyně tím nožem pouze jedním máchnutím přeťala Dájina pouta, odhodila nůž a téměř něžně přejela oběma rukama Dáje po nahém těle. Pak vydala nové zakvílení a začala si zvolna uvolňovat pod krkem svůj oděv. Na ten pokyn zřejmě čekaly i ostatní Amazonky, protože se všechny naráz začaly také svlékat a za chvíli už kolem Dáji, která se stále spíše nechápavě a nejistě rozhlížela, stály všechny úplně nahé, dokonce i svoje kopí odložily na zem. Následovalo nové zakvílení, po kterém se všechny Amazonky nejprve spárovaly, začaly se líbat, hladit po nahých tělech, a nakonec si i vzájemně dráždit přirození.
Sama vůdkyně, která byla zřejmě lichá, slavnostně přikročila k Dáje, různě ji počala hladit, nejprve po tvářích, pak různě po těle a když ji zajela rukou do rozkroku, uvědomil si Bujná Hříva, že právě o něco zavadil čurákem. Nacházel se totiž přibližně přesně nad hlavami Dáji a vůdkyně Amazonek, a jak popolézal po větvi, aby měl lepší výhled, zavadil čurákem, který mu mezitím zduřel na nejvyšší míru, o suk na větvi. Bujná Hříva už úplně ztratil kontrolu nad svým konáním. Zcela mimo jeho vůli uchopila jeho ruka pevně zduřelého čuráka a opět zcela bezděčně po něm začala jezdit předkožkou. Posledními zbytky rozvahy se to alespoň snažil dělat v naprosté tichosti a měl dokonce tolik duchapřítomnosti, že si záměrně neobnažil žaluda, takže mu alespoň při nutno říci mohutné ejakulaci sperma nevystříklo daleko dopředu, ale začalo kapat v mohutných krůpějích, bohužel přímo na pravou tvář vůdkyně Amazonek, která stála přesně pod ním, a právě ve vrcholící extázi zaklonila prudce hlavu vzad. Jakmile se jí hustá, bílá tekutina v těžkých kapkách rozpleskla o tvář, okamžitě procitla, roztěkaně se rozhlédla kolem, setřela si hustou tekutinu z tváře a hned poznala, co se stalo. Vydala jakýsi neartikulovaný skřek, který byl ale asi neartikulovaný jen zdánlivě, protože se po něm všechny Amazonky jako na povel rozběhly do všech stran. Nastal ale trochu zmatek, protože většina Amazonek se rozběhla tak, jak zrovna byly, úplně nahé, některé si ovšem stačily ještě vzít kopí, ale některé ne, a tak se porůznu vracely buď pro kopí, nebo pro zbroj, přičemž se i občas srazily, takže Bujná Hříva měl zaplaťpánbůh dost času na to, aby co nejtišeji sešplhal a ukryl se v hlubině pralesních kmenů. Zanedlouho však nastal téměř úplný klid, pralesní mýtina se vyprázdnila a zůstala na ní jenom nahá Dája, která se jako by těžce probouzela z hlubokého spánku. Zmateně se kolem sebe rozhlížela, když tu z husté spleti kmenu vystoupil také úplně nahý Bujná Hříva, kterého si ale pamatovala ještě pod jeho dětským jménem Tulík. Taky to hned vyjádřila udiveným: „Tulíku, kde se tu bereš?“ a jelikož to řekla vyloženě potěšeně, ba radostně, tak jí Bujná Hříva hezky od plic a popořádku řekl, že se už dávno nejmenuje Tulík, ale Bujná Hříva, že ji přišel zachránit, že ji strašně miluje a tak dále, na což mu ona šťastně řekla, že ona ho taky miluje a jak je ráda, že ji zachránil ze zajetí Amazonek, ale na to ji Bujná Hříva přerušil s tím, že to si můžou říct potom, ale teď že musí co nejrychleji pryč, než se Amazonky vrátí a že on ví, kudy, popadl ji za ruku a utíkal s ní směrem k veletoku. Cestou jí stačil ještě říct, že teď budou muset bohužel plavat proti proudu, a to ještě pod vodou, ale Dája byla naštěstí také z rodu Potapů. takže, jak už víme, podobné kousky byly pro ni maličkostí. Ale to už doběhli k veletoku, a jak byli oba nazí, tak do něj rovnou po hlavě skočili, a to právě včas, protože (což už neviděli) na břeh za nimi právě vyběhly první Amazonky, které po nich pátraly, ale nic už zahlédnout nestačily, a tak se po několika stručných povelech vrátily pátrat dál do džungle.
Bujná Hříva s Dájou se zatím ze všech sil snažili uplavat co nejvíce proti proudu pod vodou na jedno nadechnutí, a protože v tom byli oba prakticky od narození cvičeni, skutečně se jim podařilo uplavat notný kus od království Amazonek, takže když se konečně odvážili vystrčit hlavy nad hladinu, viděli, že už jsou na dohled od velké stepi, za kterou se už rozkládaly rovné kopce jejich domoviny. Doplavali tedy ještě ten kousek, co je dělil od začátku stepi, načež vítězně vylezli na břeh. Tam se na chvíli zastavili a pozorně se zadívali na svoje nahá těla. „Já ti tak děkuju, že´s mě zachránil z toho zajetí, Tulíku, vlastně promiň, Bujná Hřívo“, řekla vděčně Dája, „dokonce i vím, jak bych se ti odvděčila, a protože jsme oba nahatí, tak mě můžeš hned teď mít jakým chceš způsobem! Je vidět, že už ten tvůj čuráček není žádnej čuráček, ale pořádně velký čurák, takže mi ho můžeš vrazit všude, kam jen budeš chtít!“ No to bylo něco pro Bujnou Hřívu! Nečekal ani chvilku, co nejněžněji položil Dáju do vysoké stepní trávy a hned začal cestovat po celém jejím těle. Jak se sluší a patří, napřed vymetl důkladně kundičku, ale pak i pusu a zadeček, přičemž pečlivě dbal na pořadí a ačkoliv sám několikrát vystříkl, byl tak vzrušený, že se mu čurák postavil znovu skoro okamžitě a tak to bral hezky ze všech světových stran, obracel Dáju hned na záda, hned na všechny čtyři, a ta už za chvíli rozkoší přímo vřískala, takže když po čtvrtém výstřiku Bujné Hřívy konečně přestali, bylo to možná právě včas, než je zaslechl nějaký nepřítel, nebo snad Amazonky. Svalili se vedle sebe do trávy úplně uřícení a chvíli jen těžce oddechovali. „No jo! řekla po chvíli Dája, “ale jak teď dojdeme domů, když jsme oba úplně nahatí? Mě sebraly oblečení Amazonky a hádám, že ty asi taky nebudeš vědět, kde máš svoje šortky, co?“ „No, ty jsou samozřejmě v prdeli,“ potvrdil Bujná Hříva, „ale já myslím, že se bez nich obejdeme!“ Načež jí dopodrobna vypověděl, jak se vydal na cestu za její záchranou, jak mu ty šortky nakonec jenom překážely, jak si je sundal a šel dál úplně nahý a jak si při tom ještě krásně za chůze mrskal čuráka. Zmínil se i o těch kastrujících divoších, ale o nich řekl, že už ví, kde jsou a že se jim půjde vyhnout. Dáje se to nakonec vlastně docela zalíbilo, a tak souhlasila s tím, že domů do údolí Potapů dojdou oba holt úplně nazí.
A tak se za chvíli po krátkém odpočinku vydali na cestu. Trvala jim poměrně dlouho, protože se co chvíli v chůzi zarazili, a když se na sebe dlouze podívali, na místě ulehli k dalšímu náruživému šoustání. No, ale step se jim podařilo přejít ještě do večera a před setměním dorazili do jednoho mladšího pralesa, ve kterém se Bujné Hřívě podařilo najít poměrně dost plodů chlebovníku i jiného ovoce, takže oba utišili i svůj už poměrně značný hlad. Když se napili z pralesního potůčku, našli si pod jedním baobabem měkký pelíšek na přespání, i když je nutno přiznat, že v jejich případě byl hlavně na šoustání. Dlouze šoustali po setmění, pak si ale přece jen v náručí usnuli, ale ten, který se uprostřed noci probudil, hned probudil toho druhého a znovu se pohroužili do slastného šoustání. No, ale za noc měli takových přerušení jen asi pět, takže se ráno mohli vydat dál na cestu přece jen alespoň trochu vyspalí. A takhle tedy šli, s opakovanými přerušeními na soulož tak asi jednou do hodiny, šli ještě celý den až v podvečer Bujná Hříva konečně mohl vítězně zvolat: „Hle! Rovné kopce domoviny!“ a ukázat hrdě na údolí Potapů, které se konečně před nimi rozprostřelo. „Víš, že z tohohle směru jsem ještě nikdy v životě domů nepřišla?“ řekla mu Dája se zaujetím, „Například týhle malý roklinky jsem si nikdy předtím nevšimla“ ukázala na skrytou skalní rozsedlinku před vstupem do údolí, ve které se cosi podivně bělalo. „No jó, to já taky ne,“ přisvědčil Bujná Hříva, „a co se to tam v ní bělá? Pojď, když je tahle cesta tak málo používaná, tak nás snad nikdo moc neuvidí, že se vracíme úplně nahatí,“ dodal ještě a vzal Dáju za ruku a začali se zvolna blížit k roklince. Podivná bílá skvrna pozvolna začala nabývat tvarů a zaostřovat se, až z určité vzdálenosti bylo možno poznat, že je to drobné nahé tělo, nejspíš dětské, to jak bylo světlé, a když přišli ještě blíž, viděli jasně, že je to nahé holčičí tělo, které se tak nějak divně natřásá, a když přišli ještě blíž, poznali, že je to Kopretina, stále ještě po dětsku nahatá, jak sedí obkročmo zády k nim na jakési větvi a nahá prdelka se jí rytmicky natřásá. „Mrška, využila toho, že sem není skoro odnikud vidět!“ procedil skrz zuby Bujné Hříva. čímž Kopretinu samozřejmě vyplašil. Vyděšeně se ohlédla a když poznala Dáju s Bujnou Hřívou, polekaně vypískla, rychle slezla z větve a dala se na bezhlavý útěk. Zmizela tak rychle, že si ani Dája, ani Bujná Hříva nestačili ani uvědomit jak to, že už tu není. Vešli do roklinky a zadívali se na tu podezřelou větev, co na ní Kopretina rajtovala. Byl to odumřelý, pořádný kus dřeva, celý pokroucený, ze kterého byla pečlivě odstraněna kůra, a hlavně všechny suky byly důkladně ohlazeny a jakoby něčím natřeny. Ale když si k nim Dája čichla, velice záhy poznala, že to není žádný nátěr, ale sliz z kundičky, a že si tady Kopretina, zřejmě už pěkně dlouho, tajně drbe přirození na celé sadě ohlazených suků různých velikostí. Dája, že byla taky nahá, se smíchem zkusila to její drbátko použít na své kundě, a opravdu za chvíli jí přešel smích do slastných vzdechů, kterých ale velmi brzy zanechala. „S tvým čurákem je to daleko lepší!“ šeptla Bujné Hřívě, něžně ho povalila do trávy a nalehla mu hbitě na čuráka, kterého už měl, samozřejmě, dávno ztopořeného. „Tak ještě na rozloučenou, než se skočíme oba domů oblíct,“ řekla ještě vesele. „“Už se nemůžu dočkat, jak nás vesnice uvítá jako nový první pár…“