„Nic se nestalo, vše je v pořádku, jen Karolína nechtěla jet s námi, protože tu má Paula,“ řekl. Vzduch nad hladinou Mainu byl omamně plný jara. Den byl jak malovaný a louky a lesy, co míjely v rychlém tempu honosný kočár, muži a ženě, vznešeně v povoze sedící, slušely. Slunce, jiskrný vzduch, louky a pučící stromy, krásná žena a pohledný muž, kočár tažený lesklými svaly koní, sváděly ke galantnímu úsměvu. Jen Inge Dirksenová si uvědomovala tu nádheru. Johann tu vedle ní seděl a byl někde daleko. „Nedělej si hlavu, až se vrátíš, bude zase milá, jako jindy,“ slyšel Johann slova od té ženy, od které by takové porozumění nikdy nečekal. Nedokázal si vysvětlit proč, ale z ničehož nic mu bylo dobře. No, v každém případě lépe než před chvilkou. Pohlédl na Inge a všiml si jejího úsměvu. Byl zcela jiný, nebyl to výsměšek, který poslední dobou, vždy, když byl v její a v Karolínině společnosti, znal, ne to byl úsměv plný citu a pochopení. Pojednou viděl louky, jak zdobí řeku, co tekla po jejich levicích. Po jejich pravicích se táhl poslední, nejjižnější pás hornatého Spessartu, který se měl krátce před Hanau již skoro u Gelhausenu zcela vzdát své vlnění a změnit se v rovinu. Plodnou, sytě zelenou kotlinu, jakýmsi dnem vzdušného jezera mezi břehy Taunusu, Odenwaldu a Spessartu. Johann pocítil jaro a hřejivý balzám přítomnosti krásné ženy. Tlak na prsou se uvolnil, vdechoval vzduch jako mladý muž, nenasytně a hamižně. Před ním ležel svět plný prostorů a bez časového omezení. Již vjížděli do Seligenstadtu, městečka s překrásným náměstím a ještě krásnějšími domy. Před hostinci stály již stolky pod širým nebem. V jakési mladistvé bujarosti u jednoho z nich Johann zastavil a pozval Inge na sklenku vína. Johann si již dávno zvykl se na tuto ženu nedívat. Vnímal její pozdravy, na které slušně odpovídal, při rozhovorech, které se týkaly výhradně obchodu, nechával zrak zabořený do dokumentů, či do látek, do návrhů modelů, jen ne na ni. Nyní byl překvapen její krásou. Tu zábranu, či zákaz, který si sám uložil, nechal někde na Sušině u svého oblečení, které sbíral z podlahy koupelny. Pojednou se cítil volný. Vysoký tón zvonku, který ho, někde vzadu v mozku bouřlivě varoval, ponechával nepovšimnutý. Inge seděla vzpřímena, upíjela malé doušky vína a nic neříkala. Johann se rozhlížel po překrásném panorama náměstí, ale znovu a znovu se vracel pohledem na tuto ženu. „Jsi krásná,“ řekl. Inge se usmála, nesnažila se však jeho názor vyvrátit ani utvrdit. Sklopila oči a stále se jen tiše usmívala. Johann Desch mnohému v životě rozuměl, ale o koketnosti a svůdnosti žen neměl zdání. Toto umění, kterému ženy na prknech jeviště, co pro ně znamenala život dobře rozuměly, Inge ovládala. „Jak je možné, že jsem zapomněl, jak jsi krásná,“ divil se stále a objednal další víno. „Nezapomněl, Johanne, jen sis to zakázal.“ „Zakázal? Jak bych si to mohl zakázat?“ „Tvá láska ke Karolíně ti nedala na vybranou. Tvá poctivost ti připomněla, čeho se máš vyvarovat a tvá věrnost ti klopila oči. Již delší dobu vím, že bojuješ, ale ten boj musíš vésti sám. Já ti nemohu pomoci, přestože bych to ráda učinila. Dnes již vím, že jen šťastný muž dokáže dát ženě ráj na zemi, nešťastný ji přivede do pekla. Chci, abys byl šťastný, protože tě miluji a vždy jsem tě milovala. Pokud jsi po boku Karolíny spokojený, je to pro mne svaté. Kdyby ses rozhodl pro mne, bylo by to kouzelné, možná příliš silné, nevím, zda bych tu blaženost dokázala snésti……“ Na tento příval slov nebyl Johann připraven. Z celé té salvy, projevu oddanosti pochopil, že není do ničeho nucen, že má na vybranou. Pojednou pocítil silnou touhu, sevřít tuto ženu do své náruče. „Chtěl bych se s tebou pomilovat,“ zašeptal. „Ano,“ řekla, „jistě tu pronajímají pokoje,“ dodala. Odpolední slunce svítilo do prostého, hostinského pokoje a z náměstí byly slyšet hlasy rokujících občanů Seligenstadtu. Johann blaženě spal a Inge Dirksenová laskala jeho nahé tělo. Na jeho prsou cítila jeho klidný dech a tlukot srdce, které se rozbouřilo vášní pro ni. Všechna místa jeho těla, která ji připravila tuto nečekanou, ale dlouho toužebně očekávanou rozkoš, vnímala všemi smysly: čichem, hmatem i zrakem. Znovu a zase se vracela k té bouři nečekané vášni a stále ještě toužila dostat z toho okamžiku více. Když dopili víno před hostincem, objednal Johann, diskrétně a aniž by to postřehla, pokoj. Pak ji galantně doprovodil nahoru. Místnost byla zalitá sluncem. Počali se líbat a Johann pak chtěl zatáhnout závěsy. Asi se chtěl milovat v přítmí. Nevěděla proč, zda to byl jeho zvyk, ale požádala ho, aby je nezatahoval. Chtěla tu chvíli s ním prožít všemi smysly, mezi které patřil i zrak. Okamžitě s ní souhlasil. Pak se v bouřlivém objímání a líbání navzájem odstrojili. Stáli uprostřed pokoje a sluneční paprsky rozptýlené selskými záclonami, zjemňovaly obrysy jejich těl. Johann stál zády k oknu a pozoroval to ženské tělo, na které si zakázal se dívat. V tomto okamžiku svůj zákaz nechápal. Inge měla velká, pevná prsa, jejichž bradavky byly zasazeny do velkých koláčů, tmavší pleti. Volaly, lákaly jeho ústa k vychutnání. Krásný pevný krk nesl její ušlechtilou hlavu, které dominovaly, jakoby cudně, sklopené oči. Krásné, hnědé oči. Její břicho bylo ploché, bylo to břicho ženy, která ještě nerodila. Boky byly ale široké, jak se říká plodné a Johann pocítil touhu, zabořit do nich svá ústa. Mezi stehny, které zářily bělobou se zřetelně rýsovalo její ženství, k němuž, z náhlého popudu, poklekl a počal jazykem hledat ten malý div, to jemné něco, co vládlo světem. Zabořil své prsty do vlhké jeskyně slasti a zuby jemně skousl její poštěváček. Odněkud z dálky zaslechl výkřik a okamžitě prožíval orgasmus, který otřásal jejím tělem. Cítil chvění jejích stehen, její slabost, která se dostavila po naplnění letité touhy. Cítila převahu nad tímto velkým, ve světě váženým mužem, jehož hlavu měla ve svém klíně.

Pokračování příště ...