Jak dostat školačku do polepšovny - 1. díl
Pasťák, polepšovna, basa pro děcka.... přesně těmito slovy mě rodiče často strašily. Kdykoli jsem je nechtěla poslouchat nebo jsem něco provedla, už jsem tam prý měla jednou nohou nakročeno. Kdybych je tenkrát poslechla.... nebo bych tenkrát neposlechla Kamču, nestalo by se to, co se stalo a já už ani nevím, jestli by to bylo dobře.
Vždycky jsem byla tak trochu problémové dítě, vyrůstala jsem v chudé rodině a děti, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli snad ještě chudší.
Každé dítě chce mít hezké věci, hezký život, to co vidí v televizi... a když nám je nedokázali sehnat naši rodiče, sem tam jsme si dopomohli.
S mojí... no řekněme, že kamarádkou, jsme si dopomáhali nejdřív po málu, občas jsme v obchodě ukradli sladkost, pití nebo bagetu, když zrovna tátové propili výplatu a neměli jsme na svačinu. Jak jsme ale stárly, troufali jsme si trošku víc. Svět nás štval a tak jsme se mu mstili... bavili jsme se menším výtržnictvím. Bavilo nás sprayovat, objíždět auto učitele klíčem, vkrádat se do opuštěných budov... mysleli jsme si, že jsme frajerky.
Ve škole jsme nebyli populární, učitelé nás nesnášeli a tak jsem jednoho dne, na konci 9. třídy propadla... neříkám, že to byla jen vina učitelů, na školu jsme docela kašlali ale propadnout jsem si nezasloužila... Já jsem z toho byla hlavně smutná a bála jsem se rodičů, ale Kamča byla rudá vztekem. Byla tak naštvaná, že si zjistila, že učitel který mě vylil odjel krátce na to na dovolenou. Nebudu předstírat, že mě musela přemlouvat dlouho, sice jsem ze začátku protestovala, ale nakonec jsme se dohodli, že se mu pomstíme.
A tak jsme se jedné hlučné noci posilnili alkoholem, prohodili okno kamenem, vloupali se dovnitř a začali dělat bordel. Přeházeli jsme mu všechen nábytek, zničili televizi, počítač a do kapsy si strčili nějaké peníze, šperky a další cennosti. Policie to samozřejmě začala vyšetřovat, sebrali mě i Kamču, protože po tom co mi dal za 5 od nás dostal i pár nevlídných, výhružných slov. Zapírala jsem a zapírala.... ale Kamča se pod nátlakem prořekla. Teda... prořekla se jen o mě... prostě řekla, že jsem to udělala já a ona se o tom dozvěděla až po tom. Po pár řízeních padlo rozhodnutí... rok a půl v pasťáku.
Do Domova sv. Prokopa jsem nastoupila v 15 letech, dostala jsem postel ve smíšené místnosti s asi 10 dalšími mladistvými. Měla jsem strach... u Prokopa se obecně tradovalo, že je to nejhorší pasťák v republice. Asi po dvou dnech lelkování a nudy jsem měla první "terapeutický rozhovor". Jedna holka mě varovala, ať jsem slušná a hlavně nenadávám… mě to ale bylo jedno. Vešla jsem do odhlučněné místnosti, kde už na mě čekal terapeut. Posadila jsem se, výslech začal a já rozhodně nehodlala spolupracovat.
„Hmm, vloupání, poničení majetku a to všechno v podnapilém stavu… proč jsi to udělala?“ Zeptal se káravým tónem, skoro se mi vysmíval. „Protože je to kokot“ odpověděla jsem a ušklíbla se.
V tu chvíli mu jeho vysměvačskej ksicht spadl, chytil mě a okamžitě mě ohnul o stůl, ten potom svižně obskočil, stáhnul mi tepláky a plácnul mi přes zadek silnou ránu. Vyjekla jsem když mě ohnul a o to víc jsem vyjekla když mě plesknul. Zadeček mi okamžitě zrudnul a do očí se mi vhrnuly slzy. „Tak to zkusíme znovu… proč?“ pokračoval. Já jsem to ale tenkrát ještě nepochopila a tak jsem i já pokračovala se vzdorem. „Co to kurva děl- áááh!“ v tom mě ale vyrušila další rána.
„Terapeut“ se s tím vůbec nemazal, jeho práce byla ve skutečnosti ponižovat, či „disciplinovat“ a on si to náramně užíval. Do teď si pamatuju tu jeho bouli v kalhotech, když mě tam měl poprvé ohnutou… U Prokopa fungoval systém, za každý prohřešek následoval…. „netradiční“ trest. U výslechu následovali další otázky a já, s mojí hrdostí, jsem si nedovolila to pochopit a zařadit se. Než výslech skončil a já jsem z místnosti odešla, ode mě slyšel snad každou nadávku českého jazyka a jeho ruku jsem měla na zadku obtisklou ještě dva dny. No a jelikož to byl úchyl a trest „má být exemplární“, sebral mi spodní oblečení a já jsem tak odcházela jen v tričku.
„Jsi blbá? Snad jsem ti říkala ať se tam podřídíš!“ vyjekla na mě Bára, ta co mě před návštěvou varovala, když viděla můj stav. Já jen povzlykávala, obešla ji a chtěla zmizet. To jsem ještě nevěděla, co mě další dva dny čeká. Každej kluk kterej mě obešel mě komentoval, někteří mě rovnou plácli po citlivém zadečku, jiní si ho silně zmáčkli. A co myslíte, že jsem se dozvěděla, když jsem si stěžovala? Je to normální a můžu si za to sama, zkrátka to neřešili. Já jsem ale holka paličatá , na mě si jen tak nepřijdou, říkala jsem si. Budu dál vzdorovat.
Jak to se mnou pokračovalo se dozvíte v dalším díle, budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu.
Vždycky jsem byla tak trochu problémové dítě, vyrůstala jsem v chudé rodině a děti, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli snad ještě chudší.
Každé dítě chce mít hezké věci, hezký život, to co vidí v televizi... a když nám je nedokázali sehnat naši rodiče, sem tam jsme si dopomohli.
S mojí... no řekněme, že kamarádkou, jsme si dopomáhali nejdřív po málu, občas jsme v obchodě ukradli sladkost, pití nebo bagetu, když zrovna tátové propili výplatu a neměli jsme na svačinu. Jak jsme ale stárly, troufali jsme si trošku víc. Svět nás štval a tak jsme se mu mstili... bavili jsme se menším výtržnictvím. Bavilo nás sprayovat, objíždět auto učitele klíčem, vkrádat se do opuštěných budov... mysleli jsme si, že jsme frajerky.
Ve škole jsme nebyli populární, učitelé nás nesnášeli a tak jsem jednoho dne, na konci 9. třídy propadla... neříkám, že to byla jen vina učitelů, na školu jsme docela kašlali ale propadnout jsem si nezasloužila... Já jsem z toho byla hlavně smutná a bála jsem se rodičů, ale Kamča byla rudá vztekem. Byla tak naštvaná, že si zjistila, že učitel který mě vylil odjel krátce na to na dovolenou. Nebudu předstírat, že mě musela přemlouvat dlouho, sice jsem ze začátku protestovala, ale nakonec jsme se dohodli, že se mu pomstíme.
A tak jsme se jedné hlučné noci posilnili alkoholem, prohodili okno kamenem, vloupali se dovnitř a začali dělat bordel. Přeházeli jsme mu všechen nábytek, zničili televizi, počítač a do kapsy si strčili nějaké peníze, šperky a další cennosti. Policie to samozřejmě začala vyšetřovat, sebrali mě i Kamču, protože po tom co mi dal za 5 od nás dostal i pár nevlídných, výhružných slov. Zapírala jsem a zapírala.... ale Kamča se pod nátlakem prořekla. Teda... prořekla se jen o mě... prostě řekla, že jsem to udělala já a ona se o tom dozvěděla až po tom. Po pár řízeních padlo rozhodnutí... rok a půl v pasťáku.
Do Domova sv. Prokopa jsem nastoupila v 15 letech, dostala jsem postel ve smíšené místnosti s asi 10 dalšími mladistvými. Měla jsem strach... u Prokopa se obecně tradovalo, že je to nejhorší pasťák v republice. Asi po dvou dnech lelkování a nudy jsem měla první "terapeutický rozhovor". Jedna holka mě varovala, ať jsem slušná a hlavně nenadávám… mě to ale bylo jedno. Vešla jsem do odhlučněné místnosti, kde už na mě čekal terapeut. Posadila jsem se, výslech začal a já rozhodně nehodlala spolupracovat.
„Hmm, vloupání, poničení majetku a to všechno v podnapilém stavu… proč jsi to udělala?“ Zeptal se káravým tónem, skoro se mi vysmíval. „Protože je to kokot“ odpověděla jsem a ušklíbla se.
V tu chvíli mu jeho vysměvačskej ksicht spadl, chytil mě a okamžitě mě ohnul o stůl, ten potom svižně obskočil, stáhnul mi tepláky a plácnul mi přes zadek silnou ránu. Vyjekla jsem když mě ohnul a o to víc jsem vyjekla když mě plesknul. Zadeček mi okamžitě zrudnul a do očí se mi vhrnuly slzy. „Tak to zkusíme znovu… proč?“ pokračoval. Já jsem to ale tenkrát ještě nepochopila a tak jsem i já pokračovala se vzdorem. „Co to kurva děl- áááh!“ v tom mě ale vyrušila další rána.
„Terapeut“ se s tím vůbec nemazal, jeho práce byla ve skutečnosti ponižovat, či „disciplinovat“ a on si to náramně užíval. Do teď si pamatuju tu jeho bouli v kalhotech, když mě tam měl poprvé ohnutou… U Prokopa fungoval systém, za každý prohřešek následoval…. „netradiční“ trest. U výslechu následovali další otázky a já, s mojí hrdostí, jsem si nedovolila to pochopit a zařadit se. Než výslech skončil a já jsem z místnosti odešla, ode mě slyšel snad každou nadávku českého jazyka a jeho ruku jsem měla na zadku obtisklou ještě dva dny. No a jelikož to byl úchyl a trest „má být exemplární“, sebral mi spodní oblečení a já jsem tak odcházela jen v tričku.
„Jsi blbá? Snad jsem ti říkala ať se tam podřídíš!“ vyjekla na mě Bára, ta co mě před návštěvou varovala, když viděla můj stav. Já jen povzlykávala, obešla ji a chtěla zmizet. To jsem ještě nevěděla, co mě další dva dny čeká. Každej kluk kterej mě obešel mě komentoval, někteří mě rovnou plácli po citlivém zadečku, jiní si ho silně zmáčkli. A co myslíte, že jsem se dozvěděla, když jsem si stěžovala? Je to normální a můžu si za to sama, zkrátka to neřešili. Já jsem ale holka paličatá , na mě si jen tak nepřijdou, říkala jsem si. Budu dál vzdorovat.
Jak to se mnou pokračovalo se dozvíte v dalším díle, budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu.