Jak to již bývá, malé příčiny mají
velké následky. Potkala jsem svou dobrou kamarádku ve vestibulu metra Muzeum.
Pospíchala jsem si ještě něco koupit k jídlu, než zavřou v našem
lahůdkářství. Nemám ráda obchodní domy ani veliké samoobsluhy s frontou
u pokladny, kde se všichni popostrkují a dohadují, kdo tu byl dříve. Na
schodech u Václava jsem se srazila s Evou, která pospíchala po schodech
dolů. Podívaly jsme se na sebe a obě vyhrkly. „Ahoj.“ „Jak se máš?“
„Nemám teď čas, moc pospíchám, ale mám docela dobrý džob. Zavolám
ti.“ Zaklepaly kramflíčky na botách a byla pryč. No to se tak
někdo má…
Ne jako já, co jsem vlastně už čtyři měsíce bez práce. To musela ta
zatracená firma skončit jen kvůli tomu, že se těm Belgičanům zdálo, že
tady málo vydělávají? Co vlastně od nás Čecháčků očekávali? Že
všichni začnou kupovat jen ten jejich prací prášek, když jsou všechny
skoro stejný? Ale co, nemá cenu se tím vůbec zabývat a zase nad tím
přemýšlet. Jen se tím moc netrápit a hodit to za hlavu. Zítra opět dojdu
na úřad práce, tam mě dají pět adres, které obejdu a kde již byly
nejméně dva tucty zájemců a tak dokola. Aby se z toho jeden pomalu pomátl.
Jo, to se jim říká, že nezaměstnanost klesá. Moc hezké myšlenky na noc.
Ráno vstávám na osmou hodinu, osprchuji se a zase přemýšlím, co na sebe.
Udělat ze sebe ukřivděnou osobu nebo sebevědomou dámu? Do toho druhého se
mi ale vůbec nechce, zvlášť když to již trvá takovou dobu, ale nakonec
beru zlatý střed a stává se ze mne studentka, která nemůže najít práci.
Úzké džíny, bílé tričko, normální tašku, džínovou bundu a sandály
na nohy. Co by člověk asi tak měl od takovéhle naivní studentky očekávat?
Mám jen výhodu, že ve svých šestadvaceti letech vypadám tak na osmnáct,
možná na dvacet. Postavu mám po mamce, která je hezká ještě teď ve
svých pětačtyřiceti. Po mamce a prý i po otci mám vlasy dlouhé a černé
jako uhel. Mamka říká, že můj táta byl Ital, co stavěl v Praze obchodní
domy ještě za komunistů, ale prostě jednoho dne zmizel a již ho nikdy
nenašla. Nikdy o sobě nedal vědět, ale máma ho měla tak ráda, že jsem
se narodila, i když jí od toho všichni zrazovali. Vdala se, když mě bylo
pět let. Můj otčím je světovej táta, na kterého nedám dopustit a mám ho
ráda jako svého vlastního. Před devátou hodinou, když chci vyrazit do ulic
a na ten mizernej pracák, zvoní telefon. Ještě se vracím zpět
z předsíně do pokoje. Volá Eva. „Jestli máš čas, tak se sejdeme na
jedenáctou u Bati dole na Václaváku, co ty na to?“ „Fajn, doufám, že
to stihnu. "Půjdeme si někam na chvilku sednout, budu ti vyprávět.“
Zamykám, pospíchám ven a modlím se, abych to stihla. Je totiž pátého a to
je na pracáku živo. Přicházejí ti, kteří skončili k poslednímu a tak
jim to trvá vždycky déle.V půl desáté jsem na pracáku, tam je jako
obvykle dav. Naštěstí referentka, která vychází ven, mě vidí a volá
dovnitř. Srdíčko se mi zatetelilo radostí, že se na mě usmálo štěstí,
ale ouha přeobjednává mě na středu odpoledne. To je radosti, povleču se
sem zase pozítří, ale co se dá dělat. Je to ke vzteku, všechno je to na
nic. Hrom, aby do toho uhodil. Moc pěkná nálada. Přicházím k Baťovi
dolů ještě před jedenáctou hodinou, ale Eva se objevuje za chviličku. Jsem
opravdu ráda, že ji vidím. Co všechno jsme spolu prožily, to se snad ani
nedá popsat. Když jsem šla k těm Belgičanům, měla jsem najednou málo
času a moc práce. Nejdříve jsem si to ani neuvědomovala, ale najednou,
když firma skončila a já zůstala doma, jsem zjistila, že nemám přátele
jako takové a moji obchodní partneři nejsou opravdoví přátelé, protože
v dnešní době je práce naprosto pohltí a nemají na nic jiného čas.
Dokud to člověk nezažije, tak tomu nevěří. Taky jsem tomu nevěřila,
když o tom někdo předtím mluvil.

„Jak se máš a co děláš?“ Ptám se a ona mě bere pod paží. Jdeme
pomalu po Václaváku nahoru. „Nebudeš tomu věřit, ale mám prima práci.
Hledám k sobě partnerku, protože moje nynější, se kterou jsem dělala,
odchází na mateřskou dovolenou a už se ani nemůže vrátit. A práci co
dělám, musí ve většině případů dělat dvě.“ „Co vlastně
děláš?“ neudržím se, naivně připravená na to, že mi neodpoví.
„Nebudeš mi věřit, ale šukám za peníze.“ Zalapám po dechu,
vytřeštím oči a jen zírám. Co to znamená, dělá si ze mě jen legraci?
Ale ne, tváří se dost vážně a tak tomu pomalu začínám věřit.
„Cože? "No šukám za peníze, slyšela jsi dobře. Budu ti vyprávět.
Kamarádka, co teď odchází, mě jednou zavolala večer s tím, že má pro
mě práci, dost dobře placenou, ale trochu divnou. Nevěděla jsem, co to
znamená, a tak jsem přišla na schůzku načančaná a připravená udělat
dojem na celý svět. Jenže svět na holky jako jsme my, má trochu jiné
měřítko a tak jsem se dostala k práci, která mě docela uspokojuje, docela
si vydělám. Určitě víc, než bych vydělala jako sekretářka, nebo
kancelářská síla. Jen to zkusit, překonat trochu ostychu. Je to jen zvyk a
můžu ti říct, že mě to docela baví. Je to jako droga. Jdu do práce,
i když nemusím. Je to neuvěřitelné ale, je to tak.“ Jenom sedím a
zírám. Vůbec mi nedošlo, že sedíme v Mc Donaldu ve Vodičkové, jíme
hamburgra a zapíjíme to kolou. „Jestli mi věříš, tak se sejdeme tady
před Donaldem večer v šest hodin. Staví se tu pro tebe taxík a pojedeme
pracovat.“ Šťouchne do mě. Jen sedím a čučím do prázdna. „Tak co ty
na to?“ „Musím si to rozmyslet, to nejde jen tak.“ „Tak počkej. Tahle
nabídka se nedává dvakrát, buď to vezmeš nebo ne. Nebudu se na tebe
zlobit, ale tlačí mě čas.“ Jen mě bleskne hlavou: " Bude ze mě štětka,
no nazdar". Stále váhám. Eva říká " Tak co? Už máš jasno?" Náhle se
rozhodnu. Kývám hlavou a říkám " Tak v šest." Loučíme se venku, já jdu
domů a nemohu uvěřit tomu, co jsem před chvilkou slíbila. Je to hrůza. Jak
jsem to jen mohla slíbit? Ale realita mě za chvilku dovádí k definitivnímu
rozhodnutí. Je to v okamžiku, kdy si prohlížím výpis z účtu bankomatu,
kde mám již lidově řečeno prd. Nedá se nic dělat, zkusím to a pak
se uvidí.

Asi ve čtyři hodiny zvoní telefon. „Tak co, ještě sis to
nerozmyslela?“ „Ne, jen nevím, co si mám vzít na sebe.“ „Můžeš
jít tak, jak jsi byla dnes se mnou. Tam je to jedno, hlavně že, se v tom
cítíš dobře. U Radka ti stejně dají, co budeš potřebovat a domů
pojedeš zase ve svém. Tak čau v šest.“ Sedím na posteli a nevím, jestli
se mám smát nebo brečet. Jen kroutím hlavou a potom se začínám smát snad
po dvou měsících úplně spontálně, jako malá holka. Před šestou
přešlapuji v Jindřišské a čekám na Evu. Jsem nervózní. Taxík
zastavuje na druhé straně ulice, nasedám dozadu a rozjíždíme se,
projíždíme uličkami kolem Václaváku a potom po nábřeží ven na dálnici
přes Prosek směrem na Mělník. Znejistím a ptám se, kam vlastně jedeme.
„Ústí nad Labem má, zlatá, odpovídá Eva. Vlastně jsem Vás ani
neseznámila. To je Pepíček, on nás bude vozit tam a zpátky, taky nás má
na starosti, aby se nám něco nestalo. Je to taková ochranka, viď?“
Taxikář se směje a kroutí hlavou. „Však ty se umíš postarat sama
o sebe. Moc mě nepotřebuješ.“ Je to chlapík tak asi devadesát kilo, ale
pořízek. Rozhodně od něj dostat ránu musí být zážitek na dost dlouho.
Přijíždíme k Ústí. Je po sedmé hodině. Vjíždíme do centra města.
Přijíždíme k vilce, která sousedí s nějakým větším opraveným
domem. Vjíždíme na podzemní parkoviště, které je zaplněno tak
z poloviny. „To je pro zaměstnance,“ říká Eva. Parkují tu jen lepší
auta. Žádná socialistická provenience, spíš bavoráky a mercedesy, možná
fordy, ani se v těch značkách nevyznám. Jedeme výtahem do druhého patra.
Vystupujeme všichni tři. Pepa říká " Tak ahoj holky, ráno ve tři".
A odchází na druhou stranu chodby.

Jdu za Evou na konec chodby. „Tak osprchovat a na prohlídku a pak tě
předám Jiřímu. Ten ti všechno ukáže. Do prvního ještě budeme dělat
zvlášť a potom asi spolu.“ Jenom zírám. Sprcha je prvotřídní. Beru si
na sebe župan, co je pro mě připraven ve skřínce. Do skřínky dávám
svoje věci a úžasem zjišťuji, že na skřínce je již moje jméno.
Skřínku zamykám na zámek s kódem. Trochu se bojím, abych jej
nezapomněla, tak vkládám jako kód číslo telefonu na mamku. Trochu se mi
klepou nohy, když sedím v čekárně jak u doktora u nás na středisku,
jen to prostředí je jiné, jakoby honorační. Doktorka mě nenechává dlouho
čekat, jde to jak na drátku. „Tak si tam vyskočte děvenko jste u nás
nová, co jste měla za choroby, zlomeniny, přerušené těhotenství žádné,
ostatní choroby .....“ Mezitím mě prohlíží, všechno si diktuje do
diktafonu, žádné papíry, žádné vypisování dotazníku. „Tak pojďte
dolů, ještě si vás poslechnu.“ Odběr krve z ukazováčku na test.
Počkejte si venku. Už o vás vědí, takže si pro Vás někdo přijde.
„Další.“ „Slečna Monika“ ozve se za mnou, až sebou trhnu tak, že
nadskočím. „No jen se nebojte, já nekoušu,“ říká mládenec, kterému
je tak dvacet pět a vypadá docela báječně. " Půjdeme spolu vedle a potom
dolů." „Nejdříve vás vezmou do parády naše kadeřnice a potom vyrazíme
do davu, ano?“ Jen kývu hlavou. Roztomilá holčina se na mě dívá a
říká: " Máš překrásné vlasy, s těma je škoda něco dělat. Jen to
upravíme do ohonu a bude to paráda. " Řádné vyčesání dělá divy. Pak mi
vlasy projede chladivou vodou a znovu vyčeše. Ozdobná gumička do vlasů a
jsem super kočka. Nádherně se lesknou a jsou černé jako uhel. Zakloní se
zpátky a znalecky prohlíží vlastní dílo. „Paráda, takhle se mi
líbíš. Teď ještě vedle a potom se sem vrátíš, já tě namaluji.“
Vycházím ven do dalších dveří. Klepám a vstupuji na vyzvání do další
místnosti, kde nevím, co se bude dít. Je to jako pohádkový hrad
v Karpatech. Mladý hlas mě zve za zástěnu a já vidím opět známé
křeslo. „Seš tu nová viď. To se ale nedá nic dělat. Musí tady být
upravené úplně všechno. Ukaž, já se podívám a potom se domluvíme co
dál.“ Jsou to šoky, ale vzhledem k tomu, že si ji holím sama, mě to ani
nijak nevzrušuje až na to, že mi ji prohlíží mladá holčička, tak ve
věku dvaceti let. Je to neuvěřitelné, ale veškerý personál co jsem tu
viděla, je tak do třiceti let. Připadám si jako když spadnu do dobře
namazaného stroje. Všechno jde rychle a bez zadrhávání, nikde nepanuje
žádná nervozita a nikdo se nerozčiluje. Prostě pohoda. „Holíš se sama,
nebo ti to někdo dělá?“ říká holčička, která se mi nad ní sklání.
Nebudeme to dnes moc přistřihovat. Na další se domluvíme příště."
„Děkuji, můžeš dolu. Jdi do dalších dveří, tam se oblékneš.“ Už
se ničemu nedivím a vcházím do obrovské šatny, kde je tolik šatů a
všeho, že jen vyjeveně stojím. „Máš ideální postavu“, říká zatím
nejstarší žena, co tu vidím. „Děvčata, bílou halenku, černou
skládanou minisukni, černý vzorovaný punčochy, řetízek na krk.“
„Náušnice si chceš nechat svoje?“ „Ano“ odpovídám. „Dobře, potom
uvidíme.“ Postupně se oblékám. „Sukni o trochu delší, tuhle ne“,
velí. Řetízek bez přívěsku, vestičku taky černou, tahle je malá,
delší. Dívá se do nějakého spisu. „Děvčata, ještě jí dejte kolem
pasu řetízek. Ten tenký.“ „Paráda, teď si vezmi na sebe sukni, a tyhle
černé lodičky.“ „Ukaž se nám. Jo, docela to ujde.“ Ze zrcadla se na
mě dívá žena, která ví, co chce. „Máš hezké nohy. Myslím, že ti to
takhle docela sluší. Až budeš končit, tak to dáš do společného stojanu,
co stojí v šatně a řetízky do etuje vedle. Je ti to jasné?“ Je mi to
jasné. „Tak hodně štěstí a dobrý večer“ přejí mi všechny tři
ženy. Jsem venku ze šatny a přemýšlím o tom, že nemám na sobě takovou
podstatnou součást oblečení jako jsou kalhotky. Ale na co vlastně při
tomhle povolání. Vstupuji zpět ke kadeřnici. „Sekne ti to,“ povídá.
„Sedni si.“ Obvyklá rutina, stíny pod oči, obočí, řasy, zapudrovat
setřít štětcem a jsem hotová. Zároveň s tím jak končíme, vstupuje
mládenec, který mě sem přivedl.

„Jdeme, vše Vám ukážu a pokud se budete ptát, tak Vám odpovím.“
Směje se, ale já jsem jak malá holka, jen kývám hlavou, jdu za ním a
cítím, jak se mi zase klepou nohy. Přicházíme k barovému pultu. Barmanka,
tak v mém věku nám míchá něco, co usrkávám po malých doušcích a ani
nevím, co to je. V rozechvění jsem přeslechla, co nám říká.
Fascinovaně se na ni dívám a uvědomuji si, že má krátkou minisukni, nemá
na sobě kalhotky, takže je jí vidět hnědorůžová pička při každém
sehnutí, když jde pro něco do lednice, navíc se jí tam něco blýská, jako
když tam má kroužek nebo co. Po chvilce si uvědomuji, že má na sobě
bílou, ale průhlednou halenku, takže jí jsou vidět krásná prsa
i s bradavkama. Působí to neskutečně krásně a dráždivě, ale přitom
ne vulgárně ani odpudivě. Jiří, jak se mi představil, se usmívá a
říká. " Jsme tu jedna veliká rodina. Všichni o sobě skoro všechno víme
a tak nás nic nepřekvapí, uvidíš sama. Dáme si ještě jeden drink a
půjdeme se podívat, kdo dnes slouží." V místnosti u baru je asi pět
holek. Postupně se s nimi zdravíme, potom přicházíme do mezipatra, kde je
menší salonek. Teď tu však nikdo není. Procházíme další chodbou a
dostáváme se k většímu parketu, kde se dá sedět v oddělených
lóžích. Klavírista se právě rozcvičuje. Jiří prohodí několik frází
o mizerném počasí a pokračujeme dál do patra, kde už je vidět,
k jakému účelu je celý dům postaven. Jednotlivé pokoje s různou
tématikou, postele šplouchací i tvrdé. Dokonce ve dvou pokojích jsou
miniaturní mučírny s tvrdou lavicí. Než to všechno projdeme, uběhne dost
času. Sjíždíme dolů do prvního suterénu, kde je sauna s bazénem a mini
fitcentrem. „No a nahoře jen pro informaci je ochranka, šéf, pokladník,
lékařka, sklad a servisní pokoje, ale to už víš.“ Jen zírám. Ozve se
ve mně obchodní duch. „Proboha, co to všechno stálo a jak to dlouho
trvalo, než se to dalo do tohohle stavu?“ „Pokud vím, tak to stálo
čtyřicetdevět a půl milionu a návratnost prý je prý spočítaná na
patnáct let. Rekonstrukce ze starého lihovaru trvala jeden a půl roku. To
vím docela přesně, protože kousek odtud bydlím. Stačí?“ Kývu, že
stačí. Vše je zařízeno super a není k tomu co dodat. Přicházíme
k baru, kde je již víc lidí a větší cvrkot. Měla jsem pocit, že sem
chodí jen pánové, ale k mému údivu jsou tu i tři nebo čtyři ženy,
které evidentně nepatří k personálu. Drinky roznáší číšník
černoch, a když přijdeme blíž, tak vidím, že je úplně nahý. Jen kolem
krku má motýlka a pořádné přirození se mu bimbá při každém kroku. Na
zadku se mu nádherně hýbají perfektní svaly. Jedna žena jej pozoruje
úplně neskrývaně. „Petře, koukám že tu máš zase svoji favoritku,“
říká Jiří a směje se. „Ale když ona není úplně tak nejhorší“
odpovídá černoch pražskou češtinou a důstojně odnáší další várku
pití. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, co se děje. Holky jsou asi tak
jako já. Všechny mají sukně, takže jim není nic vidět. Všechny bez
rozdílu jsou pěkné, není divu na tu techniku, co se tady tomu věnuje.
Vypadá to, že jsou to všechno Češky, alespoň podle řeči mezi námi není
cizinka. Dvě nebo tři mají dlouhé sukně s rozparky po stranách až
nahoru, takže jsou jim vidět dlouhé nohy a doopravdy jak to vypadá, ani
jedna nemá kalhotky. Opatrně se rozhlížím a ptám se. „Co mám dělat?“
„Zatím nic. Tvůj čas ještě přijde, neboj se,“ odpovídá Jiří.
Sedíme a popíjíme společně. Je k jedenácté hodině a začíná být
plno. Kluk se najednou ke mně pomaličku naklání a začíná mě hladit po
zádech, potom polehoučku přejde na ramena. Docela se mi to líbí. Položí
mi ruku na koleno a jede pomalu po stehně nahoru. Sedím a ani nedutám.
Zastavuje se v půli stehna a hraje si s lemem na sukni. Stále čekám, co
bude dál. Začíná mě líbat po krku a postupuje nahoru. Neudržím se a
políbím ho na ústa, jak nejlépe dovedu. Pohladí mě po bříšku a jede
rukou pořád nahoru. Hladí mi prsa a bradavky, které se pod průhlednou
blůzičkou docela zřetelně nalévají a zvětšují. Nikdo si nás nevšímá
a já jsem ráda, že to je tenhle kluk, co se o mne zajímá a jestli to bude
první na nějakou zkoušku nebo co, jsem připravená rozhodně se nenechat
zahanbit. Nevím, jestli to má v popisu práce, ale je to s ním všechno
docela prima.

To je zajímavé, člověk se napije trochu alkoholu a starosti jsou někde
daleko, napadá mě. Hladí mi prsa za halenkou již docela nepokrytě.
Začínám cítit jak se mi zrychluje dech. Nechávám se unášet podmanivou
atmosférou a přestává mi vadit, jestli se na nás někdo dívá. Za chvilku
se ale stejně neudržím a pokradmu se rozhlédnu kolem. Všude se odehrává
něco podobného a nás si evidentně nikdo nevšímá. Je to legrační, takhle
si užívat, nic vlastně nedělat a být bez starosti. Cítím, jak mi prsty
jede po noze nahoru po vnitřní straně stehna. Pomohu mu a roztáhnu nohy
o maličký kousek víc. Svezu se stranou na barové židličce, aby se mohl
líp dostat k poštěváčku. Sotva o něj zavadí, moje nervy zapracují a
já sebou škubnu, jako když dostanu ránu elektrickým proudem. Silné
záchvěvy se opakují pokaždé, když mi po něm přejede. Držím se, co to
jde, aby to na mě nebylo moc poznat. Naštěstí se nervy za chvilku přece
jenom trošku otupí a po každém dalším pohlazení se už tolik nechvěji.
Zato ale cítím, jak vlhnu. Stávám se stále vláčnější. Přeji si, aby
si už sáhnul na okraj dírky, ale doopravdy jen na okraj. Jako by mě četl
myšlenky, pomalu krouží po okraji zavřené dírky. Posunu se ještě kousek
a cítím, jak mi jeho prsty pomaličku rozvírají lapličky a polehoučku se
do mě dostává. Zvíře jedno, líbá pořád nádherně na krku, zatímco
dole se stále se dostává dál a dál. Nemůžu za to. Je to silnější než
moje „Já“. Uvolňím se tak, že do mě bez problémů alespoň na okraj
může. Samozřejmě, že toho využívá. Nakonec má ve mě dva prsty napůl.
Dál to nejde. Sedím přece jen hodně nepohodlně a nemůže dál. Palcem mi
dráždí poštěváčka a prsty maličko pohybuje uvnitř. Neskutečně mě
tím dráždí. Fantazie, je jemný a nesnaží se o nějaké vylomeniny. Mám
zavřené oči a přesně v tomhle okamžiku, bych si předla jako kočka. Za
hodnou chvíli kdy si se mnou nádherně hraje, ze mě začíná vystupovat.
Dírka se uvolňuje ale nádherný pocit laskání zůstává. Cítím, že ho
chci. „Neboj se, dneska se ještě uvidíme,“ říká potichu a odchází.
Sedím sama, když přichází Eva. Už jsem ji večer viděla, ale nebyl čas,
abych si s ní promluvila. Pořád kolem sebe někoho měla. „Drž se
Jiřího je to perfektní kluk a má tě dneska na starosti. Dělej, co ti
řekne. Dej si záležet, to ti můžu radit. Nemusíš mít strach, tady ti
nikdo nic nemůže udělat. Jen klid. Potom si o tom všem popovídáme.“
Odchází nahoru po schodech. Čekám na Jiřího. Po chvilce se objevuje a
povídá. „Půjdeme nahoru.“ Když nahoru tak nahoru, „jen si odskočím,
jo?“ Čeká venku na chodbě a pak mě vede do patra. „Něco jsem pro tebe
na první den připravil“, povídá a vede mě do jednoho z pokojů.

Pomalu mě začíná svlékat, jen boty a řetízek kolem krku a boků na mě
zůstávají. Otáčí si mě a potom mi uvazuje kolem hlavy černý chladivý
šátek přes oči. Rázem je tma. Věřím Evě, že se nemůže nic stát, ale
červíček pochybnosti tu pořád je. Popojdeme několik kroků a poklesneme
spolu na kolena. Pomaličku mě stlačí dolů na podložku. Dosednu a vnímám,
jak se mi buchtička opírá o nějakou hladkou teplou podložku, kterou je
předmět potažen. Připadám si, jako když sedím obkročmo na stromě a je
na něm teplá deka. Hladí mě na ramenou. Pak mi bere za ruce a jednu po
druhé připoutává zdvižené do výše ramen k nějakým kovovým tyčím,
které mohu rukou obejmout a jsou asi jsou kolmo mezi stropem a podlahou.
Šátek na očích mám stále tak, že nic nevidím. Tyče nejsou přede mnou,
ale částečně po stranách, takže mám ruce sice před sebou, ale zároveň
roztažené do stran. Pouta netlačí a nestudí. Jsem zvědavá, co bude dál.
Hladí mě po ramenech a potom mi sjíždí po zádech dolů. Stále se se mnou
laská, vnímám jak mi jede rukou na prsa, přechází polehoučku na bradavky,
které samozřejmě okamžitě reagují. Chviličku je nechává na pokoji.
Čekám ale doopravdy jen chviličku, než si jich znovu všimne. Stoprocentně
jsem si jistá, že mě chce jen správně vyhecovat. Za chvilku mě už znovu
popotahuje naběhlé bradavky. Stále víc mi je žmoulá a kroutí. Trošku
bolestivě vnímám jen to, když mi je trošku necitlivě popotahuje ven.
Trošku si syknu, okamžitě přestává. Vše se odehrává potmě, se šátkem
na očích nic nevidím. Celá se chvěji roztoužením, když cítím, jak se
podložka mezi mýma nohama pohne a mých lapliček se dotkne něco chladivého.
Pohybuje se to po mém poštěváčku pomalu dopředu a zase zpět. Cítím to,
jako nějaký chladivý velký robertek. Za chvilku už nevnímám nic jiného
než pohyb toho kolíku, co mě neustále rajcuje zvětšeného poštěváčka.
Pomalu se nadzdvihnu a čekám. Robertek se když se o něj neopírám,
pravděpodobně zastavil. V okamžiku kdy se ho znovu dotknu, se znovu
začíná pohybovat. Přitisknu se a začínám si tím chladným tuhým
kolíkem hladit poštěváčka. Najednou ztuhnu. Chladná hlavička, vystupuje
zřetelně pomalu nahoru víc a víc. Moc se mi to líbí a těším se, že
jestli to půjde takhle dál, vezmu do sebe za chvilku tohle pořádné péro,
v co se robertek změnil. Pořádně se s ním po dlouhé době pomiluji. Ruce
mám stále připoutané k tyčím, ale vlastně mi to nevadí. Pomáhá mi to
udržet rovnováhu, abych se nikam nepřevážila. Nakonec se mi to docela se
líbí, myslím to, že se nemohu nikam pohnout. Za chvíli, kdy jsem už
správně vydrážděná, se zkusím nabodnout na ten podivný předmět, který
skoro zná každé moje přání. Buďto zůstává stát a ztvrdne, nebo se
naopak pohybuje v závislosti na tom, jak to chci já. Začínám zas pomalu
vlhnout. V okamžiku kdy se zastaví, to risknu. Jde to dobře. Je uvnitř a
zastavil se. Jakmile jej mám v sobě, pomaličku projíždí pochvičkou
nahoru. Konečně jsem celá vyplněná. Zdá se mi, že se zvětšil. Dojel
pomalu na konec, jako by si zjistil jak ji mám velkou a pak kousek couvnul.
Každopádně mi ji vyplnil celou, jak na průměr, tak na délku. Uvědomuji
si, že parádně rajcovně chladí. Svírám jej ve svém nitru a těším se
z jeho tuhosti a velikosti. Pohnu se nejdřív málo, jen tak na zkoušku, ale
za půl minuty jezdím jako čertice. Pohybuji se stále rychleji a rychleji,
až skoro nemůžu popadnout dech a po bříšku mi teče pot. Tohle jsem
neměla nejmíň čtyři měsíce. Uvědomuji si, jak mi to vlastně chybí.
Zdravá ženská přeci potřebuje pořádně šukat. Vůbec si to neuvědomuji
ale za minutku už teču docela nekontrolovatelně. Cítím, jak to ze mě
doslova prýští. Stehna mám za tu chvilku docela mokrá. Je neuvěřitelný,
co ze sebe dokážeme někdy vydat. Na chvilku si chci odpočinout. Jen co jsem
tu chvilku v klidu, mám pocit, jako by se ve mně začal sám pohybovat. Není
to domněnka. Teď to cítím docela zřetelně. Fantazie, jeho koneček ve mně
uvnitř skutečně pomalu začíná kroužit. Je to jako malý had, který se ve
mně svíjí. Vsaji si svůj spodní ret do úst a vychutnávám, jak se ve mně
kroutí. Cítím, jak se jeho krouživý pohyb mění. Začíná se smršťovat
a narovnávat. Trvá to jen chvilku a s úžasem zjišťuji, že se pohyb znovu
změnil. Je to síla. Už ve mě nekrouží celý, ale jen jeho koneček.
Posledních několik centimetrů se ve mě kroutí jako konec hádku. Opisuje
uvnitř nevyzpytatelné kruhy. Jede třikrát doleva, pak se zastaví a krouží
několikrát na druhou stranu. Kruhy jsou někdy malé, jindy větší.
Neuvěřitelný rajcování. Při změně vždycky ztuhnu a musím si to
pořádně vychutnat. Uvědomuji si, že tohle dlouho nevydržím. Nadzdvihnu se
a kousek pouštím ze sebe ven. Robertek se zastavuje a čeká. Chviličku
čekám. Blbost, na co čekám? Chci se udělat. Udělat teď hned. Přitisknu
se znovu dolů. Vezmu ho znovu do sebe, až na doraz. Okamžitě se rozjíždí.
Jsem skoro na konci… Nevydržím to a vzdechy ze mě proudí jak
z přetopeného kotle. Ztuhne, když na něm začínám zuřivě jezdit a vše
kolem se stává docela nepodstatné. Jak to dlouho trvá, nevím, ale přeji
si, aby to hodně dlouho neskončilo. Ve chvíli, když jsem hotová, se vše
slévá v jedinou rozkoš, jakou jsem ještě nepoznala. Cítím, jak to ze mě
teče proudem. Svírám jej v nekontrolova­telných stiscích, kterými se
moje pička kolem něj stahuje. S postupnými záchvěvy, které zakončují
můj orgasmus, se opět vracím k realitě. Tedy, to bylo něco. Nikdy dřív
jsem nic podobného nepoznala. Ještě pořádnou chvilku, to ve mě pořád
doznívá.

Orgasmus odeznívá. Vracím se do reality. Sedím obkročmo nad něčím, co
nedokážu potmě definovat. V sobě mám ještě stále ten úžasný kolík
nebo vlastně umělý pyj, který stále rajcovně chladí. Ruce toho kluka,
který mě sem přivedl, mě objímají. Sundává mi z očí šátek a já
koukám, jak Karkulka v zemi divů. Jsem stále navlečená na tom umělém
přirození, které je hluboko ve mně. Sedím obkročmo na podložce, která
vypadá jako sedlo. Ruce mám roztažené od sebe. Jsou připoutané, abych je
nemohla dát k sobě. Vše je to uděláno tak, aby bylo pořádně vidět, jak
se mi houpají prsa, když masturbuji. Za sklem, skrz které se dívám a je ode
mne asi dva metry je minimálně deset chlapů, kteří mi tleskají za
předvedený výkon. Je to trošku jako stará groteska. Vidím jak tleskají,
ale neslyším je. Sklo je absolutně zvukotěsné. Nemohu vstát ani se nijak
pohnout. Musím se jen vztekat a čekat, co se mnou ten mládenec udělá. Ve
skrytu duše ale cítím, že jsem byla dobrá, a navíc, že se mi to líbilo.
Rozepíná mi pouta na rukou. Opatrně vstávám, abych si neublížila a
pouštím s mlasknutím ze sebe ten lesklý úd, který mi způsobil tolik
hezkých prožitků. Umělé lesklé příro ještě chvilku zůstává venku ze
sedla, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Je na něm jasně vidět kolik
jsem ho měla v sobě. Nedá mi to a alespoň zběžně se podívám. Málem se
při tom praštím o mikrofon, který přenášel moje vzdechy tam vedle.
Paráda. Museli si užít. Chvilka uvolnění. Přeci jen se mi ještě klepou
kolena. Ten rošťák si nedá pokoj. Šeptá mi do ouška, jak jsem byla
báječná a že mi to sluší, když jsem tak rozjetá. Mám z toho nakonec
docela dobrý pocit a doufám jen, že nekecá. Odvádí mě do sprchy, kde ze
sebe smývám poslední pozůstatky svého orgasmu. Převlékám se do
krásného indického županu, který je báječně hebký.

Jdeme do přepychové kanceláře, kde mě usazuje před dobře oblečeným
džentlmenem. „Tak co, jaká je?“ „Vášnivá a perfektní, prostě
špička“ odpovídá. „Dobrá, tak se mi podepište sem do té kolonky.“
Nevím, absolutně o co se jedná. „A smlouvu už má?“ Jakou smlouvu, co
se to děje. Proboha, co to má znamenat. Kroutím hlavou, že jako ne.
Předkládá mi k přečtení složku papírů. Na prvním je napsáno,
„Pracovní smlouva“. Čtu to jako v mátohách a nevěřím tomu.
Vystoupení 3× v týdnu úterý, středa a pátek, před každým vystoupením
povinná zdravotní prohlídka, po dobu indispozice (moc hezký termín)
absolutní zákaz vystupování. Povinné měsíční zdravotní prohlídky.
Dále povinné prohlídky u zubaře. Zaručení, že po dobu smlouvy nepřijdu
do jiného stavu. Povinnost nahlásit jakékoliv zhoršení zdravotního stavu.
Jen se mi míhají písmenka před očima a v předposledním odstavci je
napsáno: „Odměna za jednotlivé vystoupení a den 7 000 Kč“. To
znamená, a teď si to ani rychle nedokážu spočítat 3×3 týdny, to je skoro
sedmdesát tisíc za měsíc. Koukám na to, jak na zjevení a naprázdno
polykám sliny. Džentlmen na mě podívá a ptá se, co mi je? Potom mi
podává obyčejnou propisovačku a podepisuji svoji skutečně první životní
smlouvu. Podepisuji se do knihy, do již jednou nabízené kolonky. Dostávám
deset tisícovek a vycházíme ven. Otáčím se k Jiřímu a říkám:…"
Řekni, že se mi to nezdá." On se jen bezstarostně rozesměje, bere mě kolem
ramen a odcházíme po schodech dolů

Je to jako sen. Zastavíme se na schodech. Neudržím se, otočím se
k němu a potichu říkám. „Moc tě chci.“ Dívá se mi do očí a po
chvilce odpovídá. „Já tebe taky, moc se mi líbíš, pojď.“ Scházíme
dolů do patra, po cestě se mi ptá. „Jestli ti to nevadí odpovědět mi,
řekni jak dlouho jsi nikoho neměla?“ To je rána, ale proč mu to neříct.
„Od doby, kdy odjel můj bývalý šéf, jsem nikoho neměla a to jsou
nejméně čtyři měsíce.“ Krátce se zasměje: " Bylo to na tobě vidět."
Zastavujeme se u dveří pokoje a vcházíme dovnitř. To co se stalo potom,
bylo jako bouře. Než jsme došli k posteli jsem z něj strhala oblečení.
Něco tak pěkného, co se objevilo pod kalhotami, jsem ještě neviděla. Měla
jsem na sobě jen ten župan, takže s tím nebylo žádné zdržování,
vysvlékla jsem se jako úhoř a uchopila jeho přirození, které už stálo od
okamžiku rozhovoru na schodech. Nedočkavě jsem vsála do svých úst jeho
žalud a pocítila, jak mi roste v puse do neuvěřitelných rozměrů. Nedalo
mi to, abych si ho pořádně neprohlédla. Skutečně, to co stálo přede
mnou, jsem v životě neviděla. Fascinovaně jsem hleděla na jeho úd a
představovala si ho, jak ve mně jezdí. Pochvičku mám dost velikou na
normální příro, ale tohle mě naplňovalo zvědavostí, jestli se mi tam
vejde. Nejdřív si ho vykouřím a pak si pořádně zašukáme, jsem si
pomyslela. Jiří si stáhl předkožku úplně dolů a díval se mi upřeně do
očí. Nedočkavě jsem vsála jeho žalud žádostivě do svých úst a začala
mu masírovat dírku špičkou jazyka. Cítila jsem jak se mu úd napnul. Ruku
jsem si dala mezi jeho varlata a dírku na zadečku, abych cítila, jak se mu
nervy škubou, když mu ho kouřím. Je to nádhera. Takový kus a tak tvrdý,
to jsem dlouho neviděla. Po chvilce co mu jezdím jazykem kolem dírky, cítím
jak sebou začíná opět cukat. Úd je napjatý tak, že se nedá ani
stisknout. Pomaličku mu ho začínám rukou honit. Dráždím mu jej stále
rychleji, až mě začíná bolet ruka. Když už nemůžu, na krátkou dobu
přestávám. Pokračuji až po chvilce, ale na velikosti to není poznat.
Stojí mu po celou dobu jako hřebci. Přisávám se znovu na úd. Jazykem mám
napůl ucpanou dírku v žaludu, kdyby začal neočekávaně stříkat. Nemám
ráda, když mi to stříká až do krku. Žalud držím pořád v pusince a
rukou ho pod ním pořád dráždím. Jedu stále rychleji a rychleji. Příro
se napíná víc a víc. Nakonec mám pusinku plnou tak, že se mi tam ani
nevejde. Pouštím ho ven a přisávám se jen na okraj dírky. Ne jen na oko.
Doopravdy se přisávám a polykám to co si ucmrndne. Tohle samozřejmě
nevydrží dlouho. Ještě se na mě podívá a zvrátí hlavu nazpět. Cítím
jak se mu začíná přirození škubat a zmítá se mi v ruce. Poslední
pohyb. Cítím, že to jede ven. Co nejrychleji ucuknu hlavou na stranu.
Nádherný proud semene stříká kolem mých úst a dopadá mi na rameno a
záda. Další stejný proud z něj tryská neztenčenou silou za okamžik.
Nakonec ještě jeden úplně stejný. Teprve potom se velikost zmenšuje.
Poslední mi končí na tváři. Každopádně jsem je nepočítala, ale bylo
jich nejmíň sedm, možná osm. Ty první, ale za to stáli. Normálně mě
zničil. Tohle jsem si nikdy nepředstavovala ani v žádném snu. Normálně
mi vystříkl až na záda. Vnímám a cítím jak mi jeho šťávička stéká
po lopatce a část mám až na zadečku. Fantazie, to je něco. Ten kluk je
špička. Podívám se na něj. Má zavřené oči, ale ví, že se na něj
dívám. „Promiň, moc jsem tě chtěl. Ty to tedy umíš.“ „Počkej za
chvilku, jen co se ti postaví, tak ti něco ukážu.“ Skutečně to netrvá
ani dvě minuty a už mu zase stojí jak svíčka. Ani jsem si s ním nemusela
hrát. Leží pořád na zádech a úd mu trčí přímo nahoru. Obkročmo se na
něj posadím a mám jej v sobě. Jsem tak mokrá, že do mne vjede bez
problémů na jedno zasunutí. Ale ouha, skutečně je obrovský a víc jak tři
centimetry jsem ve vzduchu. Přitlačím, ale jeho klacek je kamenný a bolí
to. Není divu, po té jízdě před hodinou na tý mašince. Začnu na něm
jezdit. Předkloním se, ale nedorážím až na konec. Nakonec se opřu
pořádně o ruce a pokouším se při každém přírazu si ho zasunut
o kousek dál. Trochu to bolí. Musím pomalu. Nakonec jsem až vzadu. Při
každém doražení si ale ťuknu o konec pochvičky. Potom se všechno ve mě
uvolňuje a po několika minutách, už to jde normálně. Šukám si ho
parádně a mám nádherný pocit. Kluk drží a ani se nehne. Zatím má
zavřené oči, ale jeho ruce jsou neposedný. Pořád mi brouzdá po zadečku a
kozičkách. Hladí mě po zádech a ramenou. Nakonec končí na zadečku.
Tiskne si mě stále víc a víc. Jedu z pomalého tempa rychleji a rychleji.
Zjišťuji ale že mi to nestačí a tak jedu stále rychleji. Nakonec
dorážím jako zběsilá. Prsa se mi houpou před jeho očima. Bere si je do
rukou. Pravou ruku mi dává pod zadeček a přibrzďuje mojí šílenou
rychlost. Uchopí mě za boky oběma rukama a zastavuje docela. Začíná si
s ním ve mně hrát. Napíná jej a zase povoluje. Vždycky když povolí, tak
mu ho stisknu já a obráceně. Pokoušíme se jeden druhého přetrumfnout, kdo
se pohne víc. Hladí mě zadeček a jede po zádech nahoru, přechází přes
ramena a bere si moje prsa znovu do dlaní. Jemně je laská. Nevydržím jen
tak sedět a začínám znovu pomalu přirážet. Nevydrží to, a po chvíli se
se mnou otočí. Nádherně a bez problémů se překulíme. Po celou dobu je ve
mě uvnitř a mám pocit, že jsme to nedělali poprvé. Ve chvilce, kdy je
nahoře, se z něj stane divoké zvíře. Začne mě šukat takovou silou, až
to bolí. Proniká do mě až na konec. Tvrdým přírem buší až na samý
konec pochvičky. Na konci této divoké jízdy kousek couvne a pak stříká.
Je to tak obrovská dávka, že i přes rozbolavělou pičku cítím
jednotlivé výstřiky semena, jak dopadají na konec mé jeskyňky. První tři
cítím naprosto jasně a pak se do mne ještě na několik škubnutí
vyprazdňuje. Ležím pod ním a cítím, jak se mu pomalu smrskává. Teprve
v tuto chvíli si uvědomuji, že jsme při této jízdě museli svými vzdechy
a výkřiky pobavit celé patro. Bezvládně ležíme vedle sebe.

„Budeme muset končit má milá,“ povídá. Za chvíli pro tebe přijede
Pepa a odveze tě domů." „A co když se půjdeme projít?“ „Co tě to
napadá,vždyť tě nemůže ochranka doprovázet. Nesmíš dokonce ani na
parkoviště pro hosty.“ Koukám jak vyjevená. „No nediv se. Vedle se
klukům stalo, že jim odvezli holky přímo z parketu. Proto ta ostraha, proto
ty kamery všude. To není proto, že by se někdo chtěl dívat, to může jít
do pornopůjčovny a nebo se podívat na satelit, ale tohle to všechno je pro
naši bezpečnost. Ochranka při jakémkoliv násilí může uzavřít celý
dům, pak jednotlivá patra a je to ještě oddělené na sekce pokojů. Proto
je tu tolik lidí a proto Vás kluci vozí až do domu. Klienti to ví, a proto
sem chodí raději než ke konkurenci. Doba se změnila.“ Zase si připadám
jako naivní dívenka. Ale má ve všem pravdu. Po celou dobu se ke mně nikdo
nechoval hrubě, a za celou dobu jsem neviděla jediného hosta nebo někoho
z personálu, že je namazaný.

Sprchujeme se spolu a pošťuchujeme jeden druhého, jsme jako malé děti.
„Je to slyšet ven?“ ptám se. „Ano ale ne moc,“ odpovídá," dveřma.
Stěny jsou skoro zvukotěsné." „I teď nás vidí.“ „Jo i teď
odpovídá a klidně si hraje s mými prsy a popotahává mi bradavky. Koukám
kolem sebe ale nic nevidím. "Nehledej to, zvykneš si.“ Utíráme se, jdeme
ven a Jiří jen tak zavírá dveře. „Ani to nezamkneš?“ „Proč, služba
ten pokoj stejně uklidí, za chvilku se zavírá, tak co.“ „Kolik je
hodin?“ „Za deset minut tři.“ To to uteklo. Jdeme do šatny. Přede
dveřmi dostanu nádhernou pusu.

Vstupuji mezi rozjásanou společnost a všichni se ke mně otáčí. Tak co?
Jaký to bylo? Vy jste tedy hulákali, smějí se všichni. Usměji se,
pokrčím rameny a jdu ke své skřínce. Eva je tu už taky. Samozřejmě, že
se taky směje. „Pojď, vždyť to je jen legrace. Tady je to normální.“
„Holky, ještě jsem Vás nepředstavila, tohle je moje dobrá kamarádka
Monika, co umí to jste dnes viděli vlastně slyšeli.“ Všichni se smějí
znovu a postupně odchází ven. Oblékám se do svého oblečení a jdu za Evou
po schodech dolu do suterénu, kde už čeká náš taxík. Sedáme si obě na
zadní sedadlo, opíráme se o sebe a za chvilku už obě tlučeme
špačky.