Jmenuji se Jana. Od puberty si připadám ve své sexualitě trošičku jiná. Trošku mimo, možná výstřední…, můžu to mít s klukem i s holkou, ale musí to stát za to. A mám ještě jednu libůstku. Přišla jsem na to ve třinácti když jsem si na lyžích ošklivě zlomila nohu. Měla jsem ji dva měsíce v sádře a když jsem si dělala sama dobře najednou jsem měla pocit, že mě ta nenáviděná sádrová věc naopak vzrušuje. Ten pocit uvězněnosti mé sexy nožky, ta bezmoc, měkoučký vnitřek tvrdého sádrového obvazu na mé nožičce, mé vlastní nalakované prstíky vykukující ze sádrového sevření. Toto všechno mě přivádělo k vzrušení jen když jsem byť jen zahlédla někde ve městě kluka, ale spíš dívku, se sádrovou ozdobou. Už tehdy jsem chtěla být tomu všemu blíž a zdravotní škola a práce sestřičky byly jasnou volbou. Už během školy jsem zažila měsíc stálého orgasmu, když moje spolubydlící na intru si přivezla z vánočních prázdnin krásnou chodící sádru pod koleno. Prý špatně šlápla na obrubník namrzlého chodníku a naštípla si kotník. Měly jsme spolu hezký a trošku i sexuální vztah a ona byla první, komu jsem se ke své zvláštnosti přiznala. Vůbec ji to nerozhodilo a protože měla i jinak trochu dominantní chování hned mi svou sádrovou nožku strčila před obličej se strohým “lízej”. Nezapomenu jak jsem zuby stahovala proužkovanou ponožku, kterou měla přes prstíky a už přitom měla úplne promáčené kalhotky. Vůni její nožky po týdnu v sádrovém objetí nikdy nezapomenu stejně jako sladko slanou chuť jejích krásných prstíků. I jí to bylo příjemné a po chvilce vzdychala stejně jako já. Hodně nás to sblížilo. Sádrový fetiš jsme sdílely a několikrát jsme si i dopřály víkend se sádrou na zdravé ruce nebo noze. Po škole se naše cesty rozešly a vídáme se už jen zřídka. Našla jsem si přítele se kterým jsme už 7 let, ale za tu dobu jsem se mu nepřiznala. Mám štěstí , že on ulítává na mých nožkách , punčoškách, botičkách a podobných radovánkách. Alespoň tak. V práci jsem jednu dobu pracovala na plný úvazek na sádrovně ve fakultní nemocnici. Musela jsem to po čtvrt roce změnit, protože to prostě nešlo. Vzrušovalo mně sádry dělat i sundávat a musela jsem pořád nosit v kalhotkách tlustou intimku, pořád mě to bralo a byla jsem celá mokrá. Myslela jsem, že si zvyknu a nebude mě to vzrušovat, ale bylo to tam pořád. Po několika měsících jsem se dohodla s vrchní na práci na rutinní ambulanci. To už je o trošku lepší…
Práce je různorodá a její pořád hodně. Tak jako dnes. Mam službu. Je po deváté večer a právě jsme s Jendou, mladým lékařem, dali do sádrové dlahy zlomené zápěstí mladé mamince, která učila synka odpoledne bruslit. Plakala bolestí a strachem jak bude zvládat šest týdnů domácnost, jenže já ji tiše záviděla. Teď odchází potemnělým sobotním špitálem a já ji vyprovodím z ambulance cestou na mikrobiologii kam musím zanést nějaké stěry. Chvátám šerou chodbou a přemýšlim kdo sem nanosil na botech tolik sněhu z venku. Chodba je samá louže v pravidelných odstupech delších kroků. Jedné se vyhýbám, dva schody k výtahu sezmu po bezbarierové šikmině, …když na ni vkročím, už vím, že je zle. Bílá pracovní crocsa se rychle sveze po mokrém linoleu. V pravé ruce držím celou dobu zkumavky stěrovek a průvodky k nim, nohy jdou napřed, levou rukou se snažím něčeho zachytit, ale žuchnu na zadek a pod ním zůstává moje levačka. Zabolí to v zápěstí i na zadečku. Ležím a je ticho. Začínám ohledávat jestli mi něco je nebo není. Ruka je pořád pode mnou, nebolí jen mám pocit jako bych si ji přeležela. Pomalu se zvedám, zvedám i svou levačku, to už trochu zabołí. Zkouším s ní pohnout , moc to nejde, spis jen prsty. Ruka je taková otupělá, jako by nebyla úplně moje. Jako zkušená chrurgická sestra hned sundávám prstýnky co na ruce mám, kdyby to třeba oteklo. Připadám si jako úplná dilina, mokrá z louže do které jsem spadla. Rychle odevzdávám vzorky na mikrobiologii a zvolna se vracím do ambulance. Stále zkoumám svou levou ruku. Zápěstí už po těch pár minutách začíná otékat, hnout s ním tím jde čím dál miň. V hlavě se mi honí jak jsem záviděla té paní se zlomeninou. Jani, holka, vždyť ty máš možna zrovna to samé. A pracovní úraz… Než jsem došla chodbou přistihla jsem se, že mám vzrušením vlhké kalhotky. Lékař u počítače něco dopisoval. Nevyrušovala jsem jej, ale když se chystal odejít zadržela jsem ho. Jeni, prosím tě nepodíval by ses mi na ruku, já sebou cestou na tu mikru práskla na mokru na chodbě. Ukaž, cos dělala? Natáhla jsem k němu levačku a sedla si na židli, kde zvykle sedají pacienti. Bolí? A tohle? Dotýkal se mé ruky a to už mě bolel každý vynucený pohyb. Janičko, nezlob se na mě, ale ty sis tu ruku asi zlomila. Je to vůbec možný?!? Pak už to šlo ráz naráz. Já poslána na rentgen, kde za mně měli velkou legraci, jak se dalo čekat, když si zaměstnanec chrurgie ve službě zláme ruku. Sestřička z oddělení byla vyslána jako náhrada na ambulanci za mě. A já po rentgenu opět zasedla na židli pacienta. Jan už prohlížel mé snímky a já s ním. Bylo to tak. Vzorová zlomenina distálního radia, vřetenní kosti. Posun úlomku minimální směrem nahoru. Opět jsem cítila vlhko v kalhotkách. Jo, budu mít pravou sádru aspoň na měsíc!!! Jani, vidíš sama , povídá Jenda,…a víš sama co s tím musíme udělat. Ach jo, hrála jsem rozladěnou a nešťastnou, protože tak by se tvářil každý jiný, koho sádra nerajcuje. Tak pojď, dobrá zpráva je, že se to nemusí operovat ani rovnat. Dáme to zatím do dlahy jak té bruslařce před chvílí. Jendo,já si jen odskočím na wecko, jo , promiň. Honem jsem jednou rukou popadla kabelku a hrnula se na záchodek. Jen jsem se vyčůrala vložila jsem jednoruč do už tak dost promáčených kalhotek klasickou vložku, kterou mám vždy po ruce. Představa sádrování mé vlastni ručky ani ne třicetiletým lékařem mě vzrušovala už nyní. Na sádrovnu mě čekaly otevřené dveře. Už mě vše pripravené . Sedni si, jo, ruku sem, no, však ty to znáš… na předloktí mi natáhl bavlněný podklad a pečlivě jej omotal syntetickou vatou. Protekce. Dlahy se u nás dávaly většinou jen na vatu bez bavlněného podkladu. Mlčela jsem a kousala se do tváře abych vzrušením nevzdychla. Aaach přece jen mi ujelo. Jenda to nepochopil, …ále no tak, seš velká holka, tak moc to zas bolet nemůže. Ne bolelo, ale cítila jsem jak teču do vložky. Jan odměřil pětivrstnou širokou sádrovou longetu od mých prstíků až pod loket a pak odměřil ještě jednou tolik a dal ji dvojitě. Určitě se ti nebude chtít stonat, tak ti to udělám bytelnější ať to něco vydrží. Dííiky, vydechla jsem, protože to už mi teplou těžkou sádrovou hmotu uhlazoval na předloktí. Znovu jsem vzdychla vzrušením, ale vypadalo to že bolestí. Trochu to sice bolelo, ale to vzrušení a návaly orgazmů, které jsem nemohla přiznat byly úžasné. Jenda uhladil sádrovou dlahu kolem mé ručky. Byla tak široká, že na vnitřní straně předloktí se její konce prakticky dotýkaly a byla mezi nimi jen úzká skulinka. Jenda ohrnul okraje podkladu a vaty přes okraje sádrové dlahy, chvíli držel mou ručku ve svých od sádry ušpiněných rukách nez začne tuhnout. Potom mi ruku pečlivě omotal několika obyčejnými obinadly a nad dlahou ukončil sádrovým čtvercem. Tak hotovo dámo. Napíšu ti neschopenku a zprávu, ale v pondělí si musíš s vrchní vyběhat ten pracovní úraz. Jasně… zvedla jsem ruku ze sádrovacího stolu a pocítila jak se sádrou ztěžklá. Ten prvotní pocit nemohoucnosti rukou pohnout semnou zaklepal a poslal mi do kalhotek další proud šťávičky vzrušení. Jendi, děkuju a nezlob se na mě na nemehlo. V pohodě, tak ať tě to nebolí. Dej si sprchu a utíkej domů, Vendula už tě vystřídala. Vzala jsem do kabelky papíry ke svému úrazu a zvolna šla do šatny dát si tu sprchu. Opatrně jsem sundávala erární oděv a vešla do sprchy. Levou ruku nad hlavou a hlavici sprchy jsem hned otočila na svůj zmáčený klín. Ooooo, sprcha masírovala mé neřestné závojíčky a proud vody se mísi s mou milostnou sťavičkou, která za mne zase tryskala v dalším orgasmu. Nechala jsem se hýčkat proudem teplé vody a úplně se uvolnila a začala v teplé vodě čůrat. Zvedla jsem oči nahoru nad hlavu kde jsem viděla svou zasádrovanou ručku a vzrušila jsem se znovu. Chvíli mi trvalo než jsem se trochu uklidnila a mohla ze sprchy ven. Málo kdy jsem tu v šatně byla sama, protože holky končily směny vždy zároveň, ale tuto sobotní nedoslouženou službu nikdy nezapomenu. Trošku s obtížemi jsem se jednou rukou oblékla, džíny musely naholo, protože náhradní kalhotky jsem neměla a ty promočené jsem už nechtěla. Zasádrovaná ruka se naštěstí vešla do rukávu kabátu, ale outfit mrzáka vytvářel bílý šátek přes kabat, do kterého jsem měla ruku alespoň prvních pár dní zavěšovat. Na bílem kabátu nebyl moc znát, ale připadala jsem si jako lazar. Domů jsem se vydala pěšky. Je to procházka na půl hodiny, ale musela jsem se nějak dát dohromady než přijdu domů a řeknu to novinu svému drahému. Předsevzetí se zklidnit mi vydrželo jen pár okamžiků nez jsem si podvědomě sáhla zdravou pravačkou na zasádrovanou levačku a lehce zkusila zajet prstíkem pod sádru. Ten pocit mě zastavil v chůzi, několikrát jsem se zhluboka prodýchla a zase jsem cítila jak ma hříšná pička pustila to džín něco mé šťávičky. Sakra, tak rychle domů…!!!!
..