… toto pokračováni je inspirováno zcela autentickou událostí
Moje dny a týdny v sádře míjely a já ji již brala jako něco samozřejmého. Došlo u mně k nějakému vystřízlivění z toho sexuálního poblouznění, které ve mně sádra vyvolávala v prvních dnech. Vzrušovala mě stále a mého přítele také, ale bylo to už takové normálnější. Právě končím třetí týden od úrazu se sádrou na ruce.
Děvčata z oddělení mě dnes zvou ať se zastavím na kávu, mají malý seminář. Nechám si zapsat kontrolu se sádrou, abych neměla problém při případné kontrole ´práce neschopných ´a už se těším, že holky po nějaké době navštívím. Jen předpověď počasí je k zlosti. Je kolem nuly a poprchá, ve zprávách varuji už dva dny před ledovkou. Tak snad to není tak strašné.
Zamykám byt a otevírám dveře bytovky, když mi volá můj drahý ať si dám pozor, že to strašně klouže, šel právě z kanceláře na oběd. Chvilku s ním mluvím a na pozdrav kývnu na sousedku, která ve sportovním spěchá ven běhat. Můj Vašek jí říká Běhna, ale jmenuje se Eva, žije sama v garsonce ve 3.patře a pořád běhá. Několikrát jsme se spolu zastavily, tak vím, že je sama, manažerka čehosi a pracuje většinou z homeoffisu. Práci si několikrát za den proloží hodinkou běhu. Přijde mně až chorobně vyhublá, ale ona si myslí, že žije zdravě.
Mluvím s Vaškem a jen zahlédnu, jak Eva energicky vykročí ze dveří, jeden, druhý schod na chodník seskočí, třetí krok už jde do skluzu a sousedka nekoordinovaně letí, nožky napřed až se jimi zarazí na druhé straně chodníku o zídku. Pokládám telefon a spěchám za ní, ale velmi opatrně, protože chodník je jak ze skla. Evo, jste celá? Teda to byl pád…, není vám nic? Eva se sbírá, v očích slzy, ale snaží se dělat jako že nic, směje se, že to nic není, že to je součást rozcvičky. Pomáhám jí na nohy a ukazuju sádru na ruce s tím, že ať se moc nesměje, a že jí přeju víc štěstí než jsem měla já. Snaží se postavit, moc jí to nejde. ´sakra, kotník je v háji. Nemůžu na to šlápnout. Jauuu…, Jano však vy jste sestra, nevíte co s tím může být? ´ Říkám, že cokoliv a nabízím, že ji vezmu k nám na ambulanci, že stejně mířím do nemocnice. Lepší to dnes asi bude Uberem. Hned to zkouším a máme štěstí, za minutku nás nabírá. Eva se mi ale vůbec nelíbí. Celá se klepe, nemluví, chvilkami pláče. Asi je v šoku. Cestou volám kamarádce sestřičce z ambulance, že už jedu a vezu raněnou sousedku. Má to vyhodu, že když vystupujeme z taxíku, kolegyně nás už čeká s kolečkovým křeslem a Evu si rovnou veze do ambulance. Asi nebude čekat, má protekci. Ja jdu s nimi. Eva v tom propukne v další záchvat pláče a chytá mě za ruku, ‘Janičko, prosím vás, buďte tu se mnou, já mám chorobnou hrůzu z toho nemocničního prostředí, já se sama zblázním ‘. Uklidňuju ji a slibuji, že s ní budu, ale dnes jsem tu i já jako pacient, tak všude s ní stejně nemůžu.
Na ambulanci dnes byl doktor Jenda, se kterým jsem ve službě řešila svou ruku. Vyslechla jsem si v legraci, že ty zlomeniny přitahuju. Při slově zlomeniny Eva propadla v další nával hysterie. Oba jsme ji uklidnili, kolegyňka jí opatrně sundala běžeckou tenisku a ponožku už ale musela rozstříhnout, protože Eva se pro bolest bránila a nešla sundat. Musím uznat, že ale asi nesimulovala, protože levý kotník už za tu chvilku měla pěkně nateklý a pročervenalý. Honza jí ho prohmatal, ze jejího srdceryvného křiku a nadávání a poslal ji s žádankou na rentgen. Tam jsem s ní nešla, zřízenem ji tam odtlačil na vozíku za jejího nekonečného pláče. Když se za ní zabouchly dveře, musela jsem lékaři i sestřičce vysvětlit, že nejsme kamarádky , že jsme jen sousedky, jak se jí to stalo a jak jsem se k tomu přimotala já a trochu o ní, že je to mladá manažerka se superzdravým životním stylem…a tak trochu asi hysterka. Než jsem dovyprávěla, byla zpět a trochu klidnější, protože na žádance měla připsáno, že jí tam dali Diazepam, aby jí byli schopni nohu osnímkovat. Na rentgenu pak nebylo naštěstí nic dramatického, jen drobná infrakce, naštípnutí, zevního kotníku a jak Jenda dodal, nepochybně natržené vazy. Ještě jednou Evě kotník prohmátl. A vysvětlil jí, že má naštíplý kotník a natržené vazy v něm a není jiné cesty než nohu zafixovat do sádrové dlahy a po ustoupení otoku, tak za týden,dosádrovat na plnou sádru, možná chodící. Eva začala opět vyšilovat a škemrat o alespoň ortézu, ale bylo jí vysvětleno, že neexistuje, a zejména kdyz pravidelně běhá, noha musí mít 5-6 týdnů absolutní klid.
Mně už bylo jasné, že budu dělat Evě společnost na sádrovně a ta představa mě vzrušila. Eva byla sice hodně hubená, ale vysportovaná vysoká blondýnka a s krásnýma nožkama. Všimla jsem si toho už dříve, že má malinká chodidla, tipovala bych velikosti do 37 a vždy nádhermě upravenou pedikůru na souměrných prstíčcích s o trošku delším palečkem. Těšila jsem se až na tu nádhernou nožku přijde sádra. Těšila jsem se tak, že jsem cítila jak vlhnu.
Jak jsem čekala, tak se stalo. Kolegyňka jí na nožku namotala syntetickou vatu a už přikládala široké sádrové longety ze stran a potom zezadu pod plosku a prstíky. Mlčky jsem se kousala do tváre abych nevzdychla a prodýchávala jsem orgasmy. Do mých džín vystřikovaly mé šťávičky touhy. Snad to nebude přes dlouhý kabát vidět. Vzrušení vyvrcholilo, když sestra ohrnula okraje vaty přes sádrové longety a vykoukly ony božské prstíky s černým lakem. Aaaaach, to byla nádhera!!! Nakonec na všechno omotat obyčejným obinadlem a zakončila to sádrovým čtvercem. Nelitovala jsem, že jsem měla být sousedce oporou!!!