Ridlex Seznamka

Jolanka I.

Lolitky
Zprzněná

Jolanka byla dívka čerstvě patnáctiletá a žila se svou rodinou v činžovním domě na předměstí. Její rodina patřila do střední vrstvy měšťanstva, otec měl malou ševcovskou dílnu, kde zaměstnával dva pomocníky, matka zůstávala v domácnosti a jejím jediným úkolem bylo rodit a vychovávat děti, malou Jolu, jak se jí všeobecně říkávalo a její tři sourozence, dva bratry a sestru. Bratrům bylo pět a šest let a sestra sotva roční. Jola jako prvorozená byla považována za bílou holubici rodiny. Byli do ní vkládány velké naděje a podle toho byla také vychovávána, ve slušnosti k lidem, poslušnosti k otci a matce, skromnosti a cudnosti. Rodiče před ní nijak netajili, že jí připravují na budoucnost, která má být na hony vzdálená stavu ve kterém žijí oni. Studovala prvním rokem na dívčí škole, která jí měla dát průpravu do života, který jí čeká. Otec jí chtěl stůj co stůj prosadit do vyšší společnosti, protože jen tak viděl možnost jak zařídit Jole co nejlepší život a hlavně chtěl pomoci rodině, která na tom finančně nebyla zrovna nejlépe.
Mít čtyři děti pod střechou a živit je, takový přepych si nemůže dovolit. Takže Jola až za skončí studia a dosáhne plnoletosti se musí provdat. A to ne za jen tak někoho. Ne, ona má krásu, a tou musí prorazit. V ševcově hlavě se honilo hned několik možných ženichů a to hned z těch nejlepších vrstev. Zámožní synové obchodníků se kterými byl zadobře i studovaní synové radních se kterými se znal přes svoje řemeslo a které si zavazoval svými službami a službičkami. A o tom, že o Jolu zájem bude si byl naprosto jist.
Ne, krásná Jola byla vedena k cudnosti a pokoře a to byly s neposkvrněností tři základní věci, které rodičové bohatých synů, kteří měli vše požadovali, aby manželka měla. A proto se nebál.
Bál se jen jediné věci. Bál se okolního světa který by mohl Jole zářivou budoucnost zničit. Bál se lidí, které Jolu na ulici potkávali a bál se jejich myšlenek, jejich oceňujících, lačných pohledů. Jola se vůbec nemohla stýkat s chlapci, kromě svých bratrů a příbuzných. Do školy a ze školy nesměla chodit sama, stále s ní někdo musel být, ať už to byla matka, nebo stará služka, kterou otec platil, protože patřilo k dobrému jménu rodiny měla-li služku. Ve škole se stýkala jenom s děvčaty, a na škole neučil ani žádný muž.
Jola byla ze třídy plné cudných dívek daleko nejhezčí. Její havraní černé vlasy sčesané do loken budily závist u všech spolužaček. Jola byla malé postavy, drobná, s pasem, který dospělý muž skoro rukama objal. Na hrudi se jí pnula malá, ale pevná ňadra, pevná, stejně jako celé tělo. Kůži měla bledou až to vyvolávalo ostrý kontrast s jejími černými vlasy. Ale právě toto a její hnědé oči bylo, co její krásu vyzdvihovalo a dávalo nádech exotičnosti. Jola vzhledem ke své výchově byla spíše prostší povahy, ale nikdo by při pohledu na ni ani nic jiného nečekal a nechtěl.
Tak plynul život na předměstí klidně a v daných kolejích přesně podle ševcova plánu až do Jolanina patnáctého roku. Skončil prvý rok jejího učení na dívčí škole a otec rozhodl, že o nastávajících prázdninách bude Jola navštěvovat kurz hry na klavír. Hodilo se podle něho, aby mladá choť uměla hrát a zpříjemnit tak manželovi chvíle, také na rodiče budoucího zetě to určitě udělá dojem. Tak se poptal u známých měšťanů, kde nechávalo oni naučit své děti hře na klavír. Dostal doporučení na několik učitelek. První se mu nelíbila, slyšel, že prý moc sama neumí, druhou odvrhl jakmile se dozvěděl, že je to svobodná matka a třetí byla nehorázně drahá. Švec byl ochoten dávat peníze na vzdělávání Jolanky, ale ne příliš mnoho. Přijatelným se jevil jeden starý muž jménem Adams, který prý občas vyučoval bohatá měšťanská dítka. Byl to vysloužilý armádní důstojník a hrával prý i pro nejednoho generála. Taxa, kterou si stanovil za hodinu nebyla přehnaná a tak otec souhlasil. Jola měla navštěvovat kurz třikrát týdně.
Dům, kde vysloužilec bydlel byl v centru města asi hodinu cesty z předměstí a Jola se k němu vypravila samozřejmě se služkou v patách. Jola ani pořádně centrum neznala, protože většinu času trávila doma, a tak byla vším zaujata. Připadala si jak v cizím městě. Konečně došli k onomu domu. Byla to stará oprýskaná barabizna a v podjezdu to bylo cítit zatuchlinou. Vešli a služka zaklepala na dveře velkým starým klepadlem. Dveře vrzly a otevřel jim starý víc jak šedesátiletý muž a nevrle služce řekl:“no, to je dost že jdete, copak ti tvůj pán nic neřekl o dochvilnosti?“
Služka chtěla namítnout, že jde přece na čas, ale varovný pohled staříkův jí umlčel.
„Tak a teď si jdi třeba někam nakoupit. Na vyučování chci absolutní klid a samotu, rozumíš?“
„Ale já mám příkazy od paní abych....“
„Dost.“ Přerušil ji učitel, „už jsem řekl, jdi a vrať se za dvě hodiny. A o svou svěřenkyni se neboj.“ Dodal a na tváři se mu mihlo něco jako škleb smíchu. Služka odpoklonkovala a bázlivě odešla.
Adamsův byt byl zařízen elegantně a drahé vybavení dávalo tušit, že důstojník je boháč, kterému učení neslouží k vydělávání na živobytí. Vysloužilec posadil Jolanku rovnou ke klavíru, ujistil se, že zná noty a sedě vedle ní ji začal učit prstoklad.
Jola seděla, jen občas špitla, když byla tázána, jak tomu byla doma učena. Opatrně aby to nezpozoroval si Adamse prohlížela. Moc se jí nelíbil a měla z něho strach. Adams byl vysoký, hubený a jakoby vysušený. Měl drsný skuhravý hlas, šedé vlasy a hlavně jí připadal strašně silný, i když měl svá léta. Srovnala-li ho se svým dědou, který byl jen o málo starším nemohla uvěřit, že mu je přes padesát. A Adams si to uvědomoval, věděl jak vypadá a byl na to pyšný. Nicméně Jola se za celou lekci strachu z něj nezbavila.
Také Adams si ji prohlížel. Ptáčátko, říkal si, sotva vylezlo z hnízda, myslí si, že k tomu aby mohlo létat stačí mít křídla, ještě neví, že se s těmi křídly taky musí mávat. Pak v něm však promluvilo něco jiného, ne to už není ptáčátko, ani hříbátko, ale mladá klisnička, která čeká na svého hřebečka, nepřipuštěná jalovička. Zašklebil se.
Když lekce skončila, netrpělivá služka se zase shledala s Jolankou a uklidnila, se až když se dozvěděla, že výuka proběhla bez problémů.
Tak to tedy pokračovalo celý měsíc. Jola se učila, dělala vyditelné pokroky, dál v ní sice Adams vzbuzoval obavy, ale už se ho nebála. Adams se na hodiny s ní začal těšit, bylo to dokonalé vzrušení v jeho jinak nudném staromládeneckém životě, těšil se její krásou a jej nevyzrálostí, což vněm dál vyvolávalo představy a myšlenky, kterým se pak smál svým skřehotavým smíchem.
Prvního srpnového dne, když Jolance skončila hodina a ona vyšla před Adamsův dům zjistila, že služka je ještě někde na nákupech. Služka už nebyla tak ostražitá a vůbec bylo léto a ona měla spoustu jiných věcí na starost, než čekat na holku, co se učí na klavír. Jola zmámená slunce vyšla sama, cestu už znala, podívá se kousek odtud na trh a hned se vrátí. Občas chodila na trh s matkou, nebo služkou nakupovat ovoce, zeleninu, ale teď si chtěla prohlédnout stánky, kde ještě nikdy nebyla, protože otec považoval nakupování v nich za nehodné jejich rodiny. Zastavovala se u stánků s různými tretkami, šátky, prstýnky a přívěsky. Neměla peníze, ale vybírala, jako by je měla.
Nakonec se zastavila u jednoho stánku, kde ji uchvátil barevný vyšívaný šátek. Vzala ho do ruky a přejížděla prsty po jeho jemných vzorech. Nedalo jí to a zeptala se: „ten je ale krásný, kolik stojí prosím?“ Prodavačka neřekla žádnou velkou cenu, o to víc jí zamrzelo, že doma nedostává ani peny.
Chtěla ho vrátit, když tu ucítila, že na ní visí čísi pohled. Podívala se tím směrem a uviděla chlapce a něco staršího, než ona jak ji se zájmem pozoruje. Musel se na ní dívat už notnou dobu. Když viděl, že si ho všimla přistoupil k ní a řekl: „jestli ho opravdu chceš a nemáš na něj, pak ti ho koupím.“
„Ne, to ne to nemohu“ polekala se Jola, celá červená studem. Na takovouhle situaci nebyla připravená. Ale mladík byl už rozhodnut a v mžiku podal prodavačce, která se jen uculovala peníz a Jolance strčil do ruky šátek.
„Tak teď je tvůj“ řekl
„Ale to nejde, to nemohu přijmout“ tvrdila Jola, ačkoliv šátek strašně chtěla. Mladík jí řekl, že prostě chtěl někomu udělat radost a zasmál se. Jole se zastavilo srdce. Zmateně začala ustupovat, poděkovala a rozběhla se pryč.
U Adamsova domu stále ještě služka nebyla a jak byla rozrušená, tak se rozhodla na ni nečekat. Rozběhla se směrem domů a za půl hodiny přiběhla domů celá schvácená. Zavřela se ve svém pokoji a kochala se šátkem, jako kdyby to byl vyšívaný diamanty. Za chvíli přiběhla stejně schvácená služka a vtrhla k ní do pokoje.
„Ach to jsem ráda, že jste tady a v pořádku, promiňte mi, že jsem se zpozdila.“ omlouvala se.
Jolanka jí řekla, že to nevadí, domů přece trefí a vůbec není už malá holka. Malá holka nejsi, ale velká taky ne, pomyslela si služka. Pak se ale ujistila, že v domě nikdo není, přišla blíž k Jole a pošeptala jí: „Máte pravdu, přece nejste malá holka, domů cestu znáte. Víte co? Budete-li chtít, pak můžete domů chodit sama, víte mám toho hodně k zařizování.“ Neřekla jí, že chodí za sládkem do pivovaru, místo toho dodala: „když to nikomu nepovíte. Ovšem nesmí vás váš otec, nebo matka vidět samotnou, pak se nikdo nic nedozví, souhlasíte?“
Jola nadšeně přikývla. „Slibte mi jen, že z hodiny půjdete hned domů“ zaprosila ještě služebná a Jolanka rychle přikývla.

Na příští lekci se Jola těšila jako už dlouho na nic. Do kapsy si dala složený šátek, se kterým se těšila každou volnou chvíli. Netrpělivě volala na služku ať si pospíší, ať už jdou. Služka se s ní rozloučila a ještě jednou jí připomněla, aby po lekci šla hned domů.
Na hodině se chovala roztěkaně, nedokázala se soustředit až jí za to Adams pokáral: „jak vás mám něco naučit, když vy sama nechcete, soustřeďte se a nemyslete na hlouposti.“ Uvnitř ale přemýšlel na co asi myslí, snad ses nám nezamilovala ovečko, dej pozor, aby ses nám nezaběhla maličká. Díval se na její sklopené oči a v duchu se šklebil.
Po lekci Jola vyběhla na ulici, vytáhla šátek z kapsy a dala si jej okolo ramen. Vyšla směrem k trhu, ale stačilo jen pár kroků, když jí někdo zastoupil cestu. Zvedla zraky a tam stál on.
„Vidím, že jsi se nakonec s dárkem smířila.“ Řekl. Odpověděl , že mu přišla poděkovat.
Zasmál se a představil. Jmenuje se David, je mu osmnáct a pracuje jako dělník na stavbě, támhle, mávl rukou směrem k velké rozestavěné budově. Pak se zeptal, jak se jmenuje ona.
„Jolanka“ opakoval po ní a uchváceně se jí díval do těch krásných hnědých očí. Řekla mu o sobě všechno. On jí řekl, že už jí zde vídá víc jak měsíc chodit do toho starého domu, a že tenkrát na trhu šel za ní a sledoval ji, protože si nemohl pomoci.
Od té doby se s Davidem scházeli po každé lekci. Vydrželi si hodinu povídat a procházet se parkem, kde je nikdo nemohl vidět a Jolu poznat. Pak se museli rozloučit a Jola běžela domů, aby si nezačali dělat starosti. Služka už vždy po hodinách dostávala volno, takže si každý myslel, že doprovodila Jolu před dům a sama šla domů také.
Doma Ale Jolanka nic neřekla, bylo jí jasné jak by se otec k celé věci postavil a že by to byl konec, s Davidem by se už nemohla vídat. Přesto na ní byla vidět změna, rodiče jí nadávali, že je roztěkaná a nemyslí na práci a škola jí už netěšila, jako dříve. Nemohla spát a stále myslela na Davida jak jen toho svou nevinnou myslí byla schopna. Otci ani matce neuniklo, jak si zamilovala hodiny klavíru, vždyť se na ně vždy těšila jak malá holka. Ten Adams musí být dobrý učitel a člověk. Proto se otec rozhodl, že Adamse pozvou v neděli na oběd. Tak se také stalo a starý důstojník pozvání přijal.
Také on si všiml změny u své žačky. Starý rozum mu napověděl, co se asi stalo a říkal si: aha, tak už se nějaký býček přihlašuje o svá práva, nebohá jalovička, jakpak dlouho se bude bránit, než ji obskočí? Díval se na Jolančino štíhlé, mladinké tělo a cítil, že žárlí, na toho, kterého nezná. Během oběda zjistil, že Jolaniny rodiče o ničem nevědí, byli prostí, stejně jako Jola, ale té je patnáct a oni jsou dospělí. Měl chuť nadhodit nějakou kousavou poznámku, ale pohled na Jolu ho umlčel. Měla na sobě červené sváteční šaty, ňadra se jí ve výstřihu jen dmula nahoru a dolů, podle toho jak dýchala. Ne, jsou tajemství, která je záhodno rozluštit, ne je vyzradit.
Co když, co když už Jola není žádná nevinná panenka?Kdo ví s kým se tahá a co s ním dělá? Třeba si z něj jenom dělá blázna a směje se mu jak on, stejně jako její rodičové, skočil na tu hru s počestností. Třeba jenom čeká, třeba už dávno mohl, mohl s ní.... V hlavě se mu začal rodit plán.

Předposlední hodina klavíru. Jola hraje a on sedí vedle ní, dělá, že poslouchá, aby jí mohl upozorňovat na chyby. Jola dělá chyby, ale on nic neříká, jen jí sleduje, každou křivku těla, dívá se jí na prsa, do klína, na ruce, které hrají, jen málo. Jola ví, že jí pozoruje, ví že se na ní takhle dívá poslední dobou často, ale nerozumí tomu. Najednou se zvedne, položí svoje ruce na její a říká: „tady byla chyba, musíte jinak.“ Vede její ruce, cítí jak se třese, najednou ji zmáčkne. Jola se mu vytrhne, zděšeně se na něj podívá.
„Mlátíš do toho jak hluchá, tak se nediv, že mě to rozčiluje.“ utrhne se na ní. Naštěstí za pár minut hodina končí.

Jola vyběhla z domu, už v podjezdu na ní čekal David. Podali si ruce a přivítali se. Ani se neobjali, pomyslel si Adams. Potichu vyšel za Jolou, dnes ano, dnes ji bude sledovat a zjistí jak se věci mají. Sledoval ty dva jak jdou ulicí směrem k trhu. Zahalen kabátem, ačkoli bylo léto šel za nimi. Už dříve si všiml, že Jola domů chodí sama bez služebné, takže teď si uvědomil, že hodiny s ním jsou pro ní vlastně jen zástěrkou pro její schůzky. „Coura“ utrousil. Měl je stále na očích a v bezpečné vzdálenosti, šel za nimi. Prošli náměstím, minuli park a na jeho okraji zatočili do starého opuštěného domu, který už nikdo neobýval. Teď byl prázdný a jako stvořený pro tajné schůzky. Chvíli váhal, a pak vešel opatrně za nimi. Ocitl se v šedé špinavé chodbě, procházel jí a nahlížel do míst, kde kdysi byli dveře, aby zjistil kam šli oni. Pak se dal jedněmi, prošel dvě vyrabované místnosti a náhle vyšel na zahradě, chtěl se vrátit, ale uslyšel tiché hlasy a tak se zastavil. Naslouchal, hlasy šli ze zahrady. Jediný pohled tím směrem a bylo mu vše jasné. Mezi starými stromy, zahalen jejich větvemi stál starý dřevěný altán. Tak tam se tedy odehrává to co má zůstat přede všemi utajeno. Tam se odevzdává klisnička svému hřebečkovi, takový mladý ťulpas, já bych jí ukázal co je to chlap. To co v něm bylo vojákem se začalo probouzet. Kolik měl žen, dívek, když sloužil? Desítky, stovky? A když nechtěli, co jim to bylo platné? Pár facek a železná síla vojenských paží je donutila být po vůli. Ještě dnes cítil, jak mu v pažích koluje krev a síla. Jenže tady není na vojně, bohužel. K altánu se přiblížit nemohl, sice byl bytelný a tlumil hodně zvuk, ale i tak by asi uslyšeli kroky v trávě. Schoval se tedy za rohem domu a čekal.
Asi po půl hodině, se dveře altánu otevřeli, ven vykoukla hlava toho mladíka, přesvědčil se, že tu nikdo není a po něm vyšla ven i Jola. Ruku v ruce zamířili ven ze zahrady, do domu a na ulici. Adams tiše za nimi. Na ulici se Jola s Davidem tiše rozloučila a vydala se domů. David jí zamával otočil se a odběhl pryč. Když zmizel za rohem vyběhl Adams co mu síly stačili a dostihl Jolanku, která tentokrát nespěchala. Zastoupil jí cestu svým vysokým tělem. Jola k němu polekaně vzhlédla s otázkou v jejích šedých očích. Chytil jí a hrubě vtáhl do podchodu vedle, dvůr byl prázdný, což mu nahrávalo do karet.
„Tak, panička se nám pěkně vybarvila. Hrála si na počestnou dívenku a přitom se tahala bůhví s kým. Jen aby se o tom nevědělo. Styď se ty couro, to až se dozví tvůj otec, vypráská tě z domu.“
Dívala se na něj, jako by nevěřila, že to je pravda. Po tváři jí začaly stékat slzy.
„Kolipak ti za to dávali,co?“ uviděl šátek strhl jí ho a dal před obličej, „a podívejme se, tohle asi nemáš od svého lakomého tatínka, že? Tak, za takový pakatel? Styď se. Teď půjdeme a hezky si popovídáme s tvými rodiči, já se pak nenechám urážet, že jim kazím holku. Pěknou holku, děvku! Až se to dozví, ti budou koukat koho si hřáli na prsou.“ Řeč ho nesmírně bavila a líbilo se mu jak pláče a bojí se. Nic není lepšího, než když z vás mají lidé strach, říkal si, to znám z vojny.
Jola se nekontrolovatelně roztřásla. Vůbec nevěděla o čem to Adams mluví, ale věděla, že o špatných věcech. Padla na kolena chytila ho za šos kabátu:“ prosím ne, nesmíte to říct rodičům, nesmíte. Prosím! Nedělala jsem nic špatného, přísahám!“
„Nic špatného?“ Adams se do ní s chutí pustil. Mluvil tiše, aby náhodou na ulici nebylo rozumět slovům, ale tvrdě a ošklivě.
„Ne prosím, neříkejte nic, budu vám za to navždy vděčná, prosím, neříkejte nikomu nic, neříkejte nikomu nic.“ Opakovala to neustále a pomalu se svezla k zemi. Adams pochopil, že ji dostal, kde ji chtěl mít, a že jestli nezasáhne tak brzo omdlí. Přiklekl k ní, vzal ji za ramena a zvedl.
„No, dobře, tak se uklidni, uklidni se, ano?“ snažil se mluvit pro změnu chlácholivým hlasem. „Dobře, zatím nic neřeknu, ale až přijdeš na příští lekci, tak se ke mě budeš chovat jinak, než doposud, rozumíš? Chci aby si ke mě byla laskavá, jako k němu.“ Ukázal pohledem k altánu. „A já si to pak třeba rozmyslím a neřeknu to vašim. Přemýšlej o tom. Ale přijď rozumíš, nebo nebudu mít litování?“ Usmál se na ní, střel jí šátkem slzy z tváře a řekl. „Tak a teď jdi domů, nebo tě začnou shánět, „a nikomu ani muk!“

Jola ty dva dny chodila jako smyslu zbavená. On ten Adams není zas tak zlý člověk, když jí pustil za takových podmínek. Budu k němu laskavá, jako ke starému pánovi, říkala si, neměla jsem tušení, že mu tak schází člověk, který by ho měl rád. O dva později se tedy vypravila k Adamsovi, sice s malou dušičkou v těle, ale přece jenom s nadějí, že se vše ještě podaří zachránit. Se služkou se rozloučila a vešla do domu. Tak poslední lekce bude za námi a nijak se nepřišlo na to, že na ní nedohlížím, ani se nic špatného nestalo, pomyslela si služebná a hned jí to dodalo na náladě.
Jola už byla netrpělivě očekávána staříkem, „tak jak jsi se rozmyslela? Vidím, že asi správně když přicházíš. To je dobře, to je dobře.“ Vešli do domu, v bytě za nimi zabouchl dveře.

Náhle k ní zezadu přistoupil a přisál se ústy na její ladnou uzounkou šíji. Překvapeně s sebou trhla a otočila se k němu. „Klid děvenko, přece jsme byli domluveni, že na mě budeš laskavá, zapomněla jsi snad?“
Jolanka zavrtěla hlavou že ne, na slova se nezmohla. Stála teď zády ke stěně. Adams k ní přistoupil oběma rukama uchopil její tvář a vtiskl jí dlouhý suchý polibek. Ucítil, jak se celá třese. Sakra vždyť to přece už zná. S ním se netřásla, to si byl jist, a když, tak dychtivostí, ale starý chlap ti není dost dobrý, co ty mrcho, pomyslel si. Však já tě naučím. Sjel rukou níž a začal jí mačkat ňadra. Taková drobounká oproti jeho seschlé dlani.
Jolanka vykřikla. Z vypětím všech sil se mu vytrhla a vrhla se ke dveřím ven. Adams byl však pohotový. Chytil ji, nadzvedl ji jako by nic nevážila a odnesl ji do své ložnice. Mrštil s ní do postele a zalehl ji svým tělem, aby se nemohla hýbat. „Tak takhle ne, tak jsme se nedomluvili. Já neřeknu co provádíš otci za zády, a ty na oplátku uděláš co já chci“ křičel na ni.
Jola byla zalehnutá jeho velkým tělem, tak že se sotva mohla nadechnout. Jeho ruce jí bolestivě svíraly. Zkoušela s ním bojovat, ale nemělo to smysl, jen se to zhoršovalo. Strašně se bála a přestala se raději bránit.
„Tak se mi to líbí.“ Řekl Adams. Poklekl na ní a začal jí škubavými pohyby rozvazovat šněrovačku, dokud se mu to nepovedlo. Dvě ňadra velikosti jablíček se tím dostala na svobodu z pevného sevření živůtku. Stařec se na ně zálibně podíval, pak několikrát přejel jazykem bradavky a do jedné ji nevybíravě kousl. Jola vykřikla. Ale to Adamse jenom potěšilo a vydráždilo.
Sundal jí šaty až na břicho, chytil za sukni a přes pánev je z ní stáhnul. Nebohá Jolanka teď před ním ležela téměř nahá. Snažila se zakrývat rukama. Adams ze sebe strhal oblečení až se před ní zjevil jak ho příroda stvořila. Jolanka nikdy nahého muže neviděla a tak s úžasem hleděla na Adamsovo ztopořené kopí. Adams jí chytl za ruce, koleny jí roztáhl nohy co nejdál od sebe a rukou jí začal přejíždět mezi nohama. Cítil dívčí chloupky a jemnou kůži. Prsty začal zkoumat její jeskyňku. Zkoušel se prsty dostat dovnitř, ale po chvíli nevydržel nedočkavostí.
Přiložil svůj ohromný úd do jejího klína. Chvilku po něm jezdil, až ucítil, že jeho konec spočinul na správném místě mezi Jolančinými závojíčky. Jolanka chtěla něco říct, aby jí nechal jít domů, aby jí neubližoval, ale Adams prudce zaťal svaly na pánvi a mocným přírazem se Jolanky zmocnil. Jola strašlivě vykřikla, jako poraněné zvíře, prohnula se jako most a slzy jí zmáčely tvář. To však starci nestačilo. Mocně rval svůj úd do Jolančina lůna, dokud tam nezmizela téměř celá jeho zrůdná velikost.
Jak je uzoučká, to snad ani není možné,. napadlo Adamse. Ležel na Jole se vztyčeným trupem, jeho rukama byla za zápěstí přikována k posteli, nabodnutá zespodu na jeho kůl. Byla absolutně bezmocná a už ani neměla sílu nějak se bránit, tak jen apaticky ležela, zaťatými zuby tlumila bolest a slzami skrápěla polštář. Cítila silný tlak, jak do ní strkal tu velkou věc a nechápala proč to dělá.
Konečně se Adams dokochal její bezmocností a pokořením. V hlavě mu zatroubili polnice, najednou byl zase mlád a vjížděl do dobytého města užívat si práva vítězů. Znovu pokořoval ženy a dívky, znovu byl mocný a šel z něj strach. Začal se na Jole pohybovat, zprvu to šlo těžko, Jola byla tak úzká, že když šel pánví nahoru skoro ji zdvihl s sebou. Pak ale ucítil nějakou hřejivou vlhkost a pohyb se zlehčil. Prudce Jolanku bodal svým obrovským pyjem a ona při každém nárazu vydávala bolestivý sten. Celé její tělo s sebou pohupovalo jak se do ní Adams vrážel.
Byla to krutá scéna, jehňátko bylo znásilňováno beranem, drobounkou vílu nymfu prznil nehezký, satyr se svým ohromným ocasem. Jolančiny nářky dráždily Adamse jenom k požití čím dál větší síly, až se nakonec pod těžkými přírazy rozhoupala postel. Adams skoro dvakrát tak velký jako Jola plenil ten čistý květ téměř nekonečně dlouho. Vydával přitom děsivé hekání, jak ho to zmáhalo, celý se zpotil, ale nepolevil ani na chvíli. Teď konečně vidíš, jak vypadá opravdový chlap, ty malá štětko.
Najednou ucítil, že se blíží konec. Přidal ještě na tempu, jako kdyby chtěl ještě něco stihnout. Pak ucítil cukání ve svém údu. Naposledy do ní přirazil a s výkřikem explodoval. Vypouštěl do jejího nitra ohromné výstřely semene. To zcela Jolu zaplnilo a vytékalo ven, kde udělalo na prostěradle velkou skvrnu. Adams se na Jolu s úlevou zhroutil a Jolanka zmožená bolestí a ponížením omdlela.

Adams se díval na to dítě a teprve teď si uvědomil, že Jola byla panna. Kapka krve na prostěradle říkala vše. Takže celou dobu vůbec neměl pravdu. Trochu ho to zamrzelo a trochu mu bylo líto i Joly, ale vojácky nad tím mávl rukou.
Díval se na zemdlelou Jolanku a cítil, že se v něm znovu probouzí chtíč. Pyj mu znovu stál v celé své velikosti. Chtěl jí ještě jednou, než odejde, ještě jednou zažít tu slast, kterou poskytuje dívčí panenské tělo. Rozhodl se využít toho, že je Jola v mdlobách.
Jemně jí otočil na břicho, vsunul pod něj tvrdý polštář, aby byl její zadek výš. Vezme si jí jako klisničku a on bude tím hřebcem, který měl tu čest poprvé. Dlaněmi polaskal její pevné půlky. Prsty projel mušličku a zjistil, že je krásně mokrá od jeho semene. Nalehl nad ní a zavedl svůj penis do její jeskyňky. Tentokrát do ní vnikl opatrně a pomalu, chtěl si užít ten pocit, jak ho uvězňuje její těsná dírka. Když v ní byl celý skoro vzrušením nedýchal.
Jola zasténala a pohnula s sebou. To Adamse probralo a začal přirážet. Jezdil v ní od žaludu až po kořen a vydávalo to mlaskavé zvuky, jak narážel na její hýždě.
Rukama nahmatal její drobné prsy a dlaněmi je stiskl. Netrvalo to tentokrát dlouho a cítil, že se blíží konec. Jak stoupala jeho rozkoš, tak rostla síla s kterou drtil její ňadra. Adams zatnul zuby, aby nevykřikl a vyvrcholil do Jolančina lůna.

Jola se probrala z mžitek, zamrkala a Adams jí pomohl vstát. Pomohl jí umýt se a obléct. Pak jí řekl: „Tak a teď jsme si kvit, nikdo se nedozví o tvém příteli a to za to stálo, ne?“
Jola nic neřekla a odešla domů. Té a další noci nemohla spát. Trápil jí nejen její zážitek, ale hlavně v mysli stále viděla Davidův obličej.