Po večeři jsem své oběti, samozřejmě jen z vypočítavosti, posilnili a oživili. Nevím, proč byl Noirceuil právě tento večer zamilován víc než jindy do mého zadku; nestačil jej dost líbat, mazlit se, lízat a obrábět. Každou chvíli měl úd uvnitř a hned jej vytahoval a dával děvčatům k lízání. Potom se vracel ke mně a neobyčejně silně mne bil do zadku a do beder; šel dokonce tak daleko, že mi třel poštěváček. To všechno mne uvedlo do takového vzrušení, že jsem musela na své přátele dělat neuvěřitelně smilný dojem.
Ale jak jsem měla nalézti uspokojení u dvou vyčerpaných děvčat a zemdlených zpustlíků, jimž se už ani nemohl ztopořit.
Navrhla jsem jim, aby mne nechali před svýma očima obrábět jedním lokajem. Ale Saint-Fond, opilý vínem a ukrutností, se tomu bránil, že prý má jen choutky dravého zvířete. Musí si pospíšit, aby spolykal předložené čerstvé maso. Vrhl se se strašnou silou na malé zadečky všech tří děvčátek. Se všech stran tekla krev, když se zdvihl jako zuřivec se skleslým údem a trpce si stěžoval, že dnes nenalézá způsobu, aby dal obětem trpět podle své chuti.
"Všechno, co si dnes vymýšlím, zůstává daleko za mým úmyslem. Najděte přece něco, aby se ty kurvy tři dni svíjely v nesnesitelných mukách."
"Budeš však zatím hotov a po zničení iluse je zase osvobodíš."
"Nemohu Juliettě odpustit," řekl Saint-Fond, "že mne tak podceňuje. Mýlíš se, můj anděli, když myslíš, že se má krutost ohřívá jen v plamenech mé vášně. Ha! Chtěl bych, aby cítily můj vztek až za hrob; jsem barbarský až k zuřivosti, když jsem rozdělán, ale po vystříknutí semene je má krutost chladnokrevná.
Dokážu ti to," pokračoval ten arcilotr. "Udělám si to a budeme pokračovat v mučení těch kurev, až bude můj pytlík prázdný. Uvidíš, budu-li měkčí."
"Saint-Fonde," odvětil Noirceuil, "myslím, že bude nejlépe, když slečnu jednoduše nabodneme na rožeň, a pokud se bude za živa před našima očima opékat, pohoní nám Julietta údy, abychom zalévali tuto pěknou pečínku svým semenem."
"K čertu," vykřikl Saint-Fond, "přisahám vám, že ta, kterou mám v rukou já, bude trpět víc, než si představujete."
A zlomil svýma svalnatýma rukama její prsty, vykloubil jí všechny údy a víc než tisíckrát ji bodl nožíkem.
"Na rožni by trpěla stejně," řekla jsem.
"To jí také neodpustíme," odvětil Saint-Fond, "bude dokonce trpět mnohem víc, až jí ohněm zuhelnatí otevřené rány, než kdyby byla opékána bez poranění."
Popadla jsem nyní jednu, Noirceuil druhou. Brzo se oběti pekly na pekelném ohni. Noirceuil proklínaje všechny bohy vyprázdnil se do mé zadnice a já jsem tak dlouho tloukla Saint-Fonda, až se v bestiální rozkoši vystříkal na zuhelnatělá těla tří nešťastných obětí. Pak jsme je hodili do díry a dali jsme se opět do pití.
Asi za měsíc mi představil Noirceuil ženu, již mi nabídl za přítelkyni. Vybral si paní de Clairvil znamenitě.
Byla velká a krásná jako obrázek, pohled měla ohnivý a těžko k snesení; její velké a hluboké černé oči vzbuzovaly respekt. Celkový vzhled byl majestátní, ústa svěží a smyslná a havranově černé vlasy jí padaly až ke kolenům.
Její krásně formovaný nos, ušlechtilé, vznešené čelo, skvělá zahnědlá pleť a silné svaly vzbuzovaly dojem spojení Minerviny postavy s půvabem Venušiným.
Tato krásná žena byla již pět let vdovou. Neměla nikdy dětí, neboť se jich štítila.
Pyšnila se, že nikdy neprolila slz a že se nikdy nepoddala neštěstí.
Za pár dní přišla Clairvilová, jež se do mne ihned prudce zamilovala, aby se mnou mezi čtyřma očima povečeřela. Svěřily jsme se obapolně se svými zálibami a pocity.
Ve chvíli vzájemné důvěry se sklonila ke mně. Ležely jsme nedbale na měkkých polštářích v zrcadlovém pokoji.
"Není správné, můj anděli," řekla líbajíc mne na krk, "že ženy jako jsme my si mají v milostných záležitostech důvěřovat?"
S těmi slovy mě uchvátila a vstrčila mi horký jazyk hluboko do krku.
"Oh, Julietto, dovolíš mi, abych se rozehřála na plameni okouzlení, které v tobě vzbudím? Šelmičko, tvá ústa mi odpovídají, tvůj jazyk volá můj a zve jej k chlipnostem."
"Svlékněme se," řekla jsem přítelkyni, "člověk se zahřeje, jen když je nahý. Ha, chtěla bych slyšet, jak ti tluče srdce, až tě rozdělám."
"Jaký nápad," řekla, "v tom poznávám tvůj charakter, zbožňuji tě, má Julietto! Dělej, jak uznáš za dobré."
Svlékly jsme se a pár minut jsme se mlčky zkoumaly.
Clairvilová se rozohňovala půvaby, jež mi příroda tak marnotratně propůjčila - a já jsem se nemohla jejích nasytit. Nikdy jsem neviděla krásnějších boků nebo půvabnějšího hrdla. Ty zadní tváře! Bože! To byla přece zadnice Řeky uctívané Venuše!
Stále jsem jen líbala její vnady. Má přítelkyně však, jež se mi ochotně poddávala, mi vracela polibky dvojnásob.
Konečně mne položila se široce roztaženýma nohama na otoman a řekla:
"Ukáži ti, má drahá, že dovedu ženě způsobit potěšení."
Dva její prsty pracovaly na mém poštěváčku a v zadní díře, zatím co strkala jazyk hluboko do mé pochvy a lačně ssála šťávy vyměšované jejím lechtáním. Nikdy v životě jsem nepocítila takového vzrušení. Dvakrát po sobě jsem se vyprázdnila do jejích úst s takovou rozkoší, že jsem se bála zalknutí.
Clairvilová změnila, stále stejně chlipná, čtyřikrát svůj způsob, vždy lehce a obratně. Vložila mi do pochvy prst, druhým mi dráždila poštěváček a při tom měla jazyk v mé řiti.
A nové výtoky byly plodem božských pohybů tohoto nejchlipnějšího stvoření na světě.
"Nu," ptala se, když jsem se vzpamatovala, "zdá se ti, že dovedu vzrušit ženu? Jsem zrůdná. Mohu za to, že mi dala příroda chuti, neznámé obyčejným ženám? Neznám nic nesmyslnějšího, než zákon o spojení různých pohlaví, když si mohu opatřit čistější potěšení."
"Obdivuhodná ženo, znáš-li můj poměr k ministrovi, můžeš si představit, že nemám o mnoho lepší mravní zásady."
"Zajisté," odvětila, "vím, co všechno děláš pro Saint-Fonda; znám se s ním a s Noirceuilem již dávno. Jak bych neznala také všechny výstřednosti, jimž se oddávají? Sloužíš jim a chválím tě za to; kdybych musila, jednala bych stejně. Vím však též, že jsi pro druhé udělala mnoho, ale málo, velmi málo pro sebe, neboť dvě či tři krádeže nejsou žádným hrdinstvím a musíš se ještě mnoho učit.
Potřebuji tolik příprav, abych se vzrušila, tolik nestvůrných myšlenek a neřestí, abych byla hotova, že ti moje zvyky budou odporné a mé potřeby tě unaví."
Pak se jí zablesklo v očích a rty jí zvlhly chlipností, když se mne chtivě ptala:
"Máš tu ženy? Jsou neřestné? Krása je vedlejší, stačí mi tvoje půvaby. Přeji si však, aby byly řádně nestydaté, chlipné a silné, aby strašně klely a aby sem přišly nahé. Kolik mi můžeš nabídnout takových žen?"
"Mám po ruce jen čtyři, které nutně potřebuji," řekla jsem.
"To je věru málo. Při svém bohatství jich máš mít denně aspoň dvacet k disposici a týdně je měnit. Nuže zavolej sem ty čtyři a dej přinést metly, chceš-li vidět, jak budu hotova."
"Metly? Jsi zvyklá na bičování, má milá?"
"Ovšem, až do krve. A totéž dám udělat i sama sobě. Neznám skvělejšího požitku! Nikdo dnes nepochybuje, že pasivní flagelanství je nejsilnějším prostředkem k získání nových sil u těch, kdož nadmíru užívali. Tento postup vyvolává v ochablém organismu mocný otřes, rozplameňuje chlipné podráždění a má za následek neobyčejně mohutný výtok. Pocit bodavé bolesti na zešlehaných částech těla způsobuje rychlý oběh krve, oživuje ducha a mimořádně rozpaluje pohlavní orgány. Konečně umožňuje i proti vůli přírody dokončiti akt uspokojení a rozmnožuje radost z neřesti až za její hranice."
Čtyři ženy vstoupily; byly podle přání mé přítelkyně nahé a pohled na ně budil největší smyslnost.
Nejstarší nebylo ještě osmnáct let, nejmladší sotva patnáct. Měly neobyčejně krásné postavy.
"Nejsou zlé," řekla Clairvil, pozorujíc je povrchně. Vzala od každé z nich svazek metel a postavila je vedle sebe.
"Pojďte sem," řekla nejmladší, "ano, ano, jen blíže a omluvte se za svoji včerejší hloupost."
"Ale, madame, přece jsem žádnou neprovedla."
Clairvilová odpověděla mocným poličkem.
"Řekla jsem vám, že jste provedla hloupost, a poroučím vám, abyste na kolenou prosila za odpuštění."
"Nuže, dobře, paní," řeklo děvče, vyhovujíc jí poslušně, "prosím vás zaň pokorně."
"Odpustím vám, ale dříve budete potrestána; vstaňte a ukažte mi laskavě své zadní tváře!"
Clairvilová je nejdříve lehce pohladila dlaní; potom však udeřila tak silně, že bylo znát stopy všech pěti prstů. Po tvářích ubohého děvčátka začly stékat slzy, neboť bylo v tomto ohledu nezkušené a takové přijetí se ho bolestně dotklo. Clairvilová ji pozorovala a políbila jí oči plné slzí. Její oči však se leskly rozkoší - dech se jí zarážel a v krásném hrdle jí škubalo.
Pak vstrčila svůj jazyk do dívčiných ústa a dlouho ji líbala, načež ji udeřila znovu a ještě silněji.
"Jste malá kurvička," vysvětlila jí, "viděla jsem vás včera, jak jste honila mužské údy. Nestrpím, abyste se tak nemravně chovala."
"Ujišťuji vás, paní..."
"Již je dobře, nevymlouvejte se, darebo!" přerušila ji Clairvilová a zasadila ji prudkou ránu pěstí do boků.
"Ať je vinna nebo ne, ztýrám ji stejně: musí mne pobavit. Takové ničemné stvoření je sotva dobré pro zábavu ženy mého druhu."
S těmi slovy hrábla Clairvilová své oběti tak prudce pod žebra, že z ní vyrazila výkřik bolesti. Ale potlačila jej hned v začátku tím, že jí dala zavázat ústa. Se zuřivostí vykřikovala špinavá pustá slova a nejsprostší nadávky plynuly z jejích nečistých rtů. Pak položila svou oběť na pohovku, pozorovala chlipně její zadnici, jejíž tváře trochu roztáhla a mezi ně vstrčila jazyk. Pak přešla na boky a na čtyřech místech ji kousla; děvče to nevydrželo bez škubání a bez skoků, které moji přítelkyni znamenitě bavily a pohnuly ji k zlému úsměvu, který jistě pocházel spíš z krutosti než z radosti.
"Nyní budeš, ty zkurvená šelmo, zbičována. Ano, hergotsakrament, zpáskám tě důkladně a chtěla bych jen, aby každá má rána zanechala na tvém zadku nesmazatelné stopy."
Pak vzala svazek prutů, přinutila dívku vstát, objala její tělo levou rukou, přitiskla jí kolena k břichu a zvedla tak zadek do příslušné výšky; chvíli jej pozorovala a pak začala pravou rukou tlouci. Bez přípravy ji vpálila nemilosrdně 25 ran, jež tuto svěží růžovou zadnici tak zřídily, že na ní nebylo místečka bez pruhů. Pak zavolala ostatní tři ženy, dala si od nich strkat jazyk do úst a poručila jim, aby ji při líbání hodně tloukly do zadku, aby jí třely zadní otvor a mačkaly přední. Po třech děvčatech přišla jsem na řadu já. Chovala jsem se stejně: zlehčovala jsem trest, jímž obdařila svou oběť, a rozohnila jsem její chlipný vztek lživými žalobami na její oběti. Když jsem ji líbala, žádala mne, abych jí vyprázdnila pochvu do úst, načež celý výtok spolkla. Pak se dala znovu do práce a tloukla ji dvojnásobně a výprask opakovala ještě po třetí.
Zadnice děvčete byla pokryta krví; poručila třem ostatním, aby ji srkaly a pak vyplily jí do úst. Musila jsem se od ní dát líbat, při čemž zase tuto krev přenášela do mých úst.
"Julietto," pravila, "dostávám horečku. Upozorňuji tě, že ostatní tři zpráskám ještě víc."
Pustila maličkou a dala si od ní trochu lízat pochvu a řiť.
"Kupředu, mrcho!" řekla pak druhé, starší dívce.
Tato však, rozčilena zkušeností své kamarádky, neposlechla a ucouvla. Clairvilová neměla právě útlocitu. Přitáhla ji k sobě násilím a ze všech sil ji zfackovala. Děvče se dalo do pláče.
"Dobře," řekla Clairvilová, "to mám právě ráda."
Protože mělo toto šestnáctileté stvoření nádherná ňadra, rvala mu je, až začalo křičet.
"Dále," řekla nadávajíc, "ukažte mi zadnici!" Zdála se jí tak nádhernou, že před výpraskem zvolala:
"Ach, jak svěží zadek! Ta krása mne nutí k novému uctění." Sklonila se, políbila ji, lízala řiť, načež děvče otočila, podrobila stejné proceduře jeho poštěváček a zase se vrátila k zadku.
"K četu!" křičela, "jsem rozčilena na nejvyšší stupeň, ta kurvička má nejkrásnější zadek, jaký jsem kdy viděla." Pak vzala metlu a chystala se k výprasku. Levicí, jíž dívku objímala, roztáhla jí zadní tváře, aby rány dopadaly na nejcitlivější části řiti a okolí; brzy byla tato část zalita krví. Při tom žádala, aby byla celou tu dobu líbána a hlazena po zadnici. Vyplnila jsem s třemi ostatními její přání. Dívky jako bakchantky, ba krásnější než Venuše nechala si Clairvilová postavit vedle sebe, aby mohla porovnávati jejich zadky.
"Julietto," ptala se mne, "mám tě také zpráskat?"
"Zajisté," odpověděla jsem, "jak si můžeš myslet, že bych nechtěla stejně jako ty vydráždit svou rozkoš k nejvyšším hranicím?"
"Nuže, dobrá," řekla mi, "vyšplhej se na záda té nejmladší; zatím co tě budu bít, uposlechnou ostatní mých předpisů."
"Vezměte metly; nejdřív nejslabší, pak přijdou na řadu ostatní."
"Musíte si kleknout před mým zadkem, zbožňovat a líbati jej, pak mi roztáhnete zadní tváře a vsunete jazyk hluboko do řiti, při čemž položíte prsty na můj poštěváček. Pak vstanete a za stálého nadávání a proklínání mi vysázíte bez přerušení 200 ran. Rozuměly mi i druhé dvě? Učiníte stejně jako ona. Nuže, začněme!"
Clairvilová týrala zadek děvčete, na jehož ramenou jsem seděla; zároveň mne ze všech sil tloukla. Ostatní její rozkazy byly přesně provedeny. Protože ta tribadka nechtěla nic nechat zahálet, líbala na ústa vždy to děvče, které ji právě přestalo tlouci. Když se na mém zadku ukázaly stopy jejích ran, lačně je líbala a lízala. Jakmile však dostala určený počet ran, změnila polohu.
Osmnáctileté děvče si před ní kleklo, Clairvilová opřela její ohanbí o obličej druhé a třela její stydké pysky a klitoris o ústa, nos a oči druhé. Jedno děvče si postavila napravo, druhé nalevo. Musily mou přítelkyni silně tlouci a ona s metlou v každé ruce jim současně výprask oplácela. Sedíc jezdecky na lebce oné, jíž lízala rodidla, nabídla jsem jí svá k disposici. Nyní byla tribadka ukojena s takovými výkřiky, křečemi a blasfemiemi, které ji charakterisovaly jako nejchlipější a nejspustlejší stvoření. Její svěží obličej byl zalit výtoky.
"Kupředu, u ďábla!" křičela, aniž by si dopřála času k oddechu.
"Neodpočívám nikdy, jsem-li hotova; sekejte mne, lízejte mne, kurvy, a vzrušte mne co nejvíce!"
Osmnáctiletá dívka si lehla na otoman a já si jí sedla na obličej, Clairvilová zas na můj. Lízala mne a já ji činila totéž. Stojíc nade mnou, dala si nejmladší lízat zadnici od Clairvilové, jíž zas jiná narážela zezadu godemiché. Nejmenší jí dráždila poštěváček a nastrkovala ohanbí Clairvilové, jež jí činila totéž.
"Julietto," řekla mi za několik minut, "říkám ti, že jen fantastické myšlenky na mne účinkují; zejména silné nadávky budí mou obrazotvornost. Ale tvé holky jsou tiché."
Tím mne přivedla v rozpaky: tato děvčata pocházela z lepších měšťanských rodin; prováděla sice se mnou svinstva, ale neuměla tak mluvit, jak si přála Clairvilová. Snažily se, ale přece jsem musila vypomáhat nejpustšími urážkami nejvyššího stvoření. To se jí velmi líbilo, ač v jsoucnost boží nevěřila stejně jako já. Na to mne v lízání vystřídala dívka, jež jí třela poštěváček. Tribadka byla velmi rozrušena, ale nedosáhla ničeho, takže se polohy musily změnit ještě jednou. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího a vášnivějšího nad tuto božskou ženu v této nové situaci. Kdo by chtěl vymalovat samu bohyni chlipnosti, nenašel by lepšího modelu. Padla mi okolo krku a čtvrt hodiny mne skoro škrtila a pak mi ukázala svůj zadek. Byl šarlatově rudý a nápadně kontrastoval s oslňující bělostí její pleti.
"Ach, hergotsakrament," řekla plna vnitřního žáru. "Jak jsem rozčilena. Julietto, v tomto stavu bych byla všeho schopna. Není zločinu, po kterém bych nyní netoužila. Ó, má nejdražší, ty moje kurvo, má drahá tribadko, ty, již nekonečně miluji a v jejímž náručí bych chtěla být ukojena! Musíš přiznat, že nic nepudí k strašným zločinům tak jako klid, beztrestnost, bohatství a zdraví.
Vzpomeň mi ještě na nějaký zločin, ať jej před tebou uskutečním! Spáchejme nějakou ničemnost, prosím tě o to!"
Když jsem viděla, že nejmladší ji nejvíc dráždí, že jí stále líbá ústa, zadek i přirození, ptala jsem se jí tiše, nechce-li si ji vzít."
"Ne," odvětila, "to by mne neuspokojilo. Ráda ženu mučím a bičuji, ale pokud se týká úplného zničení - ty mi rozumíš - k tomu potřebuji muže. Mužové mne více dráždí ke krutosti. Nemůžeš si představit, jak ráda bych nyní zabila nějakého muže. Oh, bože! Jaká muka bych mu dala vytrpět! Jak tajuplně bych jej usmrtila! Skončeme nyní zábavu nějakým svinstvem, když nemůžeme spáchat zločin."
Přesně a s potřebnou nestydatostí provedené akty ji konečně vyčerpaly; vykoupala se v růžové vodě. Osušily ji a ve velmi neslušném negligé jsme společně povečeřely.
Clairvilová bizarně a nadmíru hltala jídlo a brala si jen drůbež a zvěřinu, jež musila být vykloubena a připravena v nemožných tvarech. Obyčejné stravy se ani nedotkla. Nejraději pila ledovou vodu s cukrem, nikdy víno, zato však hodně likérů a kávy. Jedla enormně mnoho. Nevynechala jediný z padesáti chodů. Protože jsem znala již její chuti, bylo vše patřičně připraveno a spolykala toho neuvěřitelné množství.
Tato rozkošná žena ráda prokazovala své záliby v jídle a pohnula mne k stejné stravě, jen vína jsem nenechala. Vždycky mi chutnalo a zůstanu mu asi po celý život věrná.
Během večeře jsem se Clairvilové přiznala, že jsem byla její orgií opravdu překvapena.
"To nic není! Jen jsem to trochu naznačila, v jakých zvrácenostech si libuji! Chtěla bych provésti společně s tebou něco neslýchaného. Vymohu ti přijetí do společnosti, jejíž jsem členkou, a v níž jdou obscénnosti do zcela jiných rozměrů. Tam musí přivésti každý muž svou ženu, bratr sestru, otec dceru, mládenec svou přítelkyni a milenec milenku. Všichni se shromáždí ve velkém salonu a každý si vybere společníka podle libosti. Nemáme předpisů mimo svá přání. Čím bláznivěji se chováme, tím jsme šťastnější."
"Ó, drahá přítelkyně," řekla jsem, vrhajíc se jí do náručí, "hořím touhou, abych byla přijata mezi vás."
"Ano, ale budeš toho hodna? Přijímací zkoušky jsou strašné."
"Můžeš o mně pochybovat? Bojíš se, že bych váhala po všem tom, co jsem již provedla ve společnosti Noirceuilově a Saint-Fondově?"
"Nu, dobrá, slibuji ti, že budeš přijata."
Měla jsem takovou radost, že jsem nechtěla Clairvilovou pustit bez přísahy. Přísaha byla spečetěna výtokem po spáření, jež se mnou provedla a na něž si dala svítit třemi lokaji.
"Vidíš, jak si člověk zvykne cynismu; tak daleko musíš jít, aby byla hodna naší společnosti."
Okouzleny jsme se rozloučily a smluvily jsme si brzkou schůzku.
Za několik dní jsem již nedovedla odolati touze po zločinu.
Rozhodla jsem se tedy k činu, který by byl důstojný mého každodenního vyučování.
Chtějíc zároveň vyzkoušet svou odvahu i ukrutnost, oblékla jsem se jako muž a šla jsem s dvěma pistolemi do odlehlé uličky, abych přepadla, zabila a oloupila prvního, kdo mi přijde pod ruku, a to jen pro své potěšení.
Opřena o zeď, byla jsem vzrušena neklidem, vyvolaným nesmírnou vášní, jež je přirozeným podkladem rozkoše ze zločinu. Číhala jsem...
Každý šustot oživil mé čekání. Při nejmenším pohybu jsem již viděla svou oběť, když jsem náhle zaslechla bědování.
Spěchala jsem po hlase. Blížíc se rozeznávala jsem žaloby.
Napříč přede dveřmi ležela chudá žena a vzdychala.
"Kdo jste," ptala jsem se, přistupujíc k ní.
"Nejnešťastnější z žen," odvětila mi plačky. "Usmrtíte-li mne, prokážete mi velkou službu."
"Proč jste nešťastná?"
"Je to strašné," řekla žena, zvedla se a ukázala mi v matném světle hezkou a zajímavou tvář. "Již osm dní jsme bez práce. Nemůžeme zaplatit nepatrné nájemné ze světnice a měsíční stravné za naše dítě. Odvezli nebožáka do nemocnice a muže mi zavřeli. A jen mi zlostně vynadali. Vidíte mne na prahu domu, který mně dříve patřil. Za lepších časů jsem pomáhala chudým, pomozte nyní mně!"
Při těch slovech se mi zablýsklo v očích.
"Saperlot," řekla jsem si, "to je příležitost spáchat hnusný zločin!"
Proto jsem řekla ženě:
"Vidíš, že jsem mužem a rád bych se potěšil tvým tělem."
"Pane, což neštěstí a bolest vzbuzuje touhy?"
"To mne právě rozpaluje - pospěš si tedy!"
Vzala jsem ji za ruku a přinutila ji, aby byla povolná mému ohmatávání. Nikdo by netušil, co jsem našla pod jejími šaty: pevné svaly a bělostnou pleť.
"Lechtej mne," řekla jsem jí, strkajíc si její ruku do přirození, "jsem žena, jež touží je po stejném pohlaví a chci se s tebou potěšit."
"Oh, nebesa - nechte mne. Chvěji se při vašem nečistém skutku. Nepokořujte mne tak!"
Chtěla utéci, ale chytla jsem ji za vlasy a nasadila jsem ji ústí pistole na spánky.
"Ty kurvo," řekla jsem, "jdi do pekla a hlas se tam jako zkušební kus Juliettin!"
Válela se ve vlastní krvi.
Můj nervový systém byl tak rozrušen, že jsem po tomto činu byla docela zalita výtokem.
Po výstřelu otevřelo se několik oken, což mne přinutilo myslet na svoji bezpečnost. Se všech stran se sbíhala stráž.
Byla sotva půlnoc, když mne zatkli. Našli u mne pistole, takže nemohli o své kořisti pochybovat. Ptali se, kdo jsem.
"Odpovím vám až v přítomnosti ministrově," řekla jsem drze. "Odveďte mne do paláce Saint-Fondova."
Biřicové, překvapeni mým pohlavím, neodvážili se odporovat.
Byla jsem spoutána a chvěla jsem se rozkoší. Tyto náramky jsou skvostné, dostaneme-li je za zločin spáchaný radostně.
Saint-Fond ještě nespal a tak jsem byla před něj předvedena.
"Dobrá," řekl biřicům, "budete oběšeni za to, že jste sem tuto dámu nepřinesli. Splňte svoji další povinnost. Co se stane potom, je tajemství, které nemohu prozradit."
Mezi čtyřma očima jsem vše vyprávěla svému milenci, z čehož se mu ztopořil úd. Ptal se mne, zda jsem u té ženy, pozorovala křeče, když padla.
"Neměla jsem k tomu dost času," odpověděla jsem.
"To je nepříjemné, když se člověk nemůže pást na své oběti."
Jak jsem pravila, vyprávění vzrušilo Saint-Fonda a můj mužský úbor ho okouzlil. Vzal mne do svého boudoiru. Objevil se komorník.
Saint-Fond mi rozepjal chlípně kalhoty a nechal jím pevně zplácat mou zadnici. Zároveň třel sluhův penis a mou dírku. Pak do ní zavedl svůj pyj a obráběl mne zezadu, zatím co jsem musila lízat sluhův úd, až se postavil tak, že mohl vniknout do ministrova zadku.
Po této proceduře mi Saint-Fond řekl, že se vystříkal lépe než jindy a že by má zadnice zasloužila vyznamenání.
"Ten, jenž mně obráběl a jemuž si lízala ocas, je s tebou rovnocenný," řekl ministr, "a je vyslovený zločinec. Už jsem ho nejmíň šestkrát zachránil od šibenice. Tady máš odměnu za svůj zločin, který jsi spáchala na vlastní pěst. Kočár na tebe čeká, vrať se domů. Zítra odjeď na panství Sceaux, které jsem pro tebe koupil. Vezmi s sebou jen málo lidí. Čtyři své ženy, a to jen ty nejhezčí, kuchyň, služebnictvo a tři děvčata, určená pro příští večírek."
Vzdálila jsem se, spokojena s výsledkem svého zločinu. Druhého dne jsem odjela, kam mně ministr určil.
Sotva jsem se na odlehlém panství zařídila, oznámili mi příchod statného cizince, jenž se mnou chtěl mluvit jménem ministrovým. Poručila jsem ho ihned přivésti; pak jsem otevřela jím doručený dopis.
Byl v něm rozkaz: Vaše služebnictvo ať se ihned zmocní doručitele dopisu a zamkne ho do připravené cely. Ručíte mi zaň svým životem. Za ním přijde jeho žena a dcera; naložíte s nimi stejně. Neopomiňte dát provést mé rozkazy se svědomitou přesností. Použijte vší své falešnosti a krutosti. Adieu...
"Můj pane," řekla jsem hned doručiteli dopisu, aniž bych dala na sobě něco znát, "patříte bezpochyby k ministrovým přátelům?"
"Již dlouho zahrnuje mne a mou rodinu důkazy své přízně."
"Vidím to z jeho dopisu, dovolte mi, abych svým lidem nařídila, aby vás přijali podle jeho přání."
Nabídla jsem mu křeslo a zmizela jsem.
Moji lidé, spíš otroci než sluhové, se ihned opatřili provazy a vrátili se se mnou do pokoje.
"Odveďte pána do pokoje, který mu určil ministr!" rozkázala jsem jim.
Chlapi se na nešťastníka vrhli a odvlekli ho do odporného vězení.
"Ó, paní, jaká je to zrada, jaká hanebnost!" křičela nešťastná oběť mé a Saint-Fondovy falešnosti.
Přece však - tvrdá a neoblomná vůči jeho nářku - jsem slepě uposlechla rozkazů ministrových, aniž bych mu odpověděla na jedinou z otázek, jimiž mne zahrnoval.
Sotva jsem se vrátila do salonu, přijel nad dvůr kočár. Byla v něm nešťastníkova žena a dcera, jež mi doručily, nic netušíce, dopisy stejného obsahu.
"Oh, Saint-Fonde," řekla jsem si, když jsem spatřila obě ženy, krásu sotva 36 let staré matky a půvab a sličnost nejvýše šestnáctileté dcery, "ach, Saint-Fonde, není podkladem tohoto ministerského činu ničemná chlipnost? Nedopadne na tvoje neřesti v tomto případě nebo později pomsta národa?"
Sotva bych vám dovedla popsat křik a slzy obou nešťastnic, když byly surově vlečeny do svých cel. Ale zůstala jsem stejně nepřístupná pláči ženy a dcery, jako otcovu, chovala jsem se stejně přísně a neměla jsem tak dlouho klidu, dokud jsem neměla v kapse klíč od vězení těchto důležitých vězňů.
Přemýšlejíc o jejich osudu, domnívala jsem se, že jde o něco jiného, než o zatčení, protože provedení rozsudku smrti bylo mojí věcí a neměla jsem žádných zpráv. Tu mi byla ohlášena čtvrtá osoba.
"Přijměte tohoto muže zvlášť roztomile," psal mi Saint-Fond; "je to hlavní osoba krvavé hry, kterou zítra provedeme. Krátce, je to nanteský kat, jenž přišel na můj rozkaz, aby provedl rozsudek nad osobami, které máte pod zámkem.
Protože jsem nucen pod ztrátou svého místa přinésti tyto tři hlavy pozítří králi, pochopíte, že bych si je nejraději vzal sám na starost, kdyby jeho veličenstvo nehořelo touhou přijmout tyto hlavy z rukou katových. Nezná důvody, proč byl k vám poslán. Poučte ho, ale neukazujte mu oběti. Přijedu zítra ráno. Zacházejte se zatčenými, zvláště se ženami, velmi přísně. Dostanou jen tvrdý chléb s vodou a žádné světlo."
"Můj pane," řekla jsem tomu muži, "je čas k jídlu; potom si pohovoříme."
Delcourovi bylo 28 let. Měl krásný vzhled, jehož zevnějšek i detaily mi pomátly hlavu. Pozornosti, jež jsem mu prokazovala, byly srdečné. Po obědě jsme se příjemně škádlili. Delcour brzo dokázal, že má námaha není bezvýsledná. Jeho přiléhavé kalhoty se ku podivu nadmuly, že jsem se již nedovedla udržet.
"Saperlot," řekla jsem mu, "podívejme se, miláčku, co to tu vlastně máš? Tvůj mohutný úd mne rozpaluje, chtěla bych, abys mi to udělal."
Jakmile vytáhl své znamenité nářadí na denní světlo, začala jsem mu je podle svého zvyku lízat. Sotva jsem je však udržela v ústech. Delcour zaútočil do mého ohanbí a za dvě vteřiny jsme byli hotovi.
"Hergot," vykřikl, "to šlo příliš rychle; napravím tu chybu ihned."
Protože mne obsloužil teprve jednou, položil mne na lehátko a obráběl mne tuhým údem, jaký se najde zřídka. V celém životě jsem nebyla tak uspokojena.
Saint-Fond přišel druhého den v poledne; své služebnictvo a kočár poslal domů a hned se odebral ke mně do salonu. Trochu zneklidněna, jak se bude dívat na mou malou hloupost s Delcourem, doznala jsem mu vše.
"Julietto," řekl mi, "spráskal bych vás, kdybych vám nebyl dal slovo, že schvaluji všechny vaše výstřelky; co jste si dovolila, není nic tak zvláštního. Neprovedla jste nic zlého, než že jste důvěřovala Delcourovi, jenž je schopen indiskretnosti. Sloužil mi dvě léta jako hoch. Byl synem popravčího; tato myšlenka mne rozohňovala. Když jsem se ho nasytil, odevzdal jsem ho pařížskému katovi, u něhož zůstal jako pomocník až do smrti svého otce. Nyní zaujímá jeho místo. Má ducha, ale je příliš výstřední."
"Obejmi mne, drahý příteli," řekla jsem vrhajíc se mu do náručí; "jsi mým bohem a u tvých nohou chci žít věčně."
"A propos," řekl mi Saint-Fond, když jsme vstali a posadili se na pohovku, "zapomněl jsem ti říci; že mne král miluje víc než dříve; dokázal mi znovu svou přízeň.
Dělalo mu starost, že mám mnoho dluhů a daroval mi proto dva miliony; dám ti z nich polovinu.
Drž se stále mých zásad a služ mi stále dobře; pozvednu tě k nejvyššímu postavení. Chci, abys byla mou otrokyní a zároveň bohyní ostatních. Nic mne tolik nedráždí, jako tato myšlenka. Julietto, dnes provedeme něco hrozného, že ano, můj anděle!"
"Hrozné ukrutnosti!"
Líbal mne na ústa a při tom mi dole třel poštěváček.
Líbala jsem ho bez přestání. Těžíc z jeho opojení a dobré nálady, dala jsem mu podepsat zatykač na Elvířina otce, jenž mi ji chtěl odvésti, a dobyla jsem ještě několik důkazů jeho přízně, z nichž mi každý vynesl pět až šest tisíc franků.
Saint-Fond se probudil asi v pět hodin. V saloně bylo vše připraveno podle mého rozkazu. V pravé části skupiny stála tři děvčata určená pro orgie, nahá, ozdobená jen růžovými věnci - všechna byla urozená a krásná. Byla unesena z kláštera.
První, Louise, bylo 16 let. Bylo to neobyčejně zajímavá blondýnka.
Druhá se jmenovala Helena, byla stará 15 let. Měla elegantní tailii, kaštanové vlasy, oči a ústa jako bohyně lásky a byla by z nich nejhezčí, kdyby ji nebyla předčila třetí, Fulvia.
S touto skupinou kontrastovala nešťastná rodina, rovněž nahá, ale pokrytá černým flórem. Otec s matkou si leželi v náručí. U jejich nohou seděla rozkošná Julie. Nahé údy měla spoutány řetězy, jež ji zraňovaly. Její levý prs byl úplně rozedřen. Mezi nohama paní de Cloris byl jiný řetěz, jenž dráždil její stydké části. Delcour, kterého jsem oblékla do odporného kostymu démona a jenž byl opatřen nutnými nástroji k popravě, držel konce řetězů a občas jimi trhal a rozdíral části jimi ovinuté.
Čtyři mé služky stály jako Venuše Kalipygos a obracely zadky k Saint-Fondovi. Měly na sobě jen bílé a hnědé závoje.
"To je božské," řekl Saint-Fond, když se probudil, "na tom všem poznávám ducha a fantasii Juliettinu."
"Ať mi předvedou obviněné," pokračoval; lízal při tom úd Montalmův a svíral krásnou zadnici Palmiřinu.
Skupina, vedena Delcourem, se přiblížila.
"Jste všichni tři obžalováni z velkého zločinu," pravil ministr, "mám od královny tajný rozkaz vás ihned popravit."
"Tento rozkaz je nesprávný," odpověděl Cloris, "já i moje rodina jsme nevinni - a ty to dobře víš, ničemo."
"Ano, vím to dobře; jsme-li opravdu vinni, pak ať jsme souzeni a ne vydáni na pospas chlipné krutosti tygra, jenž nás mučí jen pro ukojení svých nečistých vášní."
"Delcoure," zvolal Saint-Fond, "přitáhněte mu řetěz."
Silným trhnutím katovým se natrhlo ohanbí ženino, dceřin prs a otcovo stehno, až prýštila krev.
"Příliš jste přestoupili zákon," pokračoval Saint-Fond, "jehož se dovoláváte, než aby vás nyní mohl ochránit. Připravte se na smrt."
"Zabiji ho vlastnoručně," řekl Delcourovi, "chci se nasytit jeho krve."
Pak se pustil do zatčené ženy.
"Ach, můj pane," naříkala ta ubožačka, "čím jsme si zasloužili tak barbarské zacházení?"
Nejdřív rozvázali paní de Cloris a předvedli mu ji.
"Ty kurvo, pamatuješ se, jak jsi byla vůči mně upejpavá?" Dnes tě užiji stejně, má drahá!"
Brutálně ohmatával její vnady. Obráběl ji zepředu před jejím manželem, jemuž lízal při tom úd. Hrabal se s rozkoší v prsech nešťastnice a rozohňoval se na ní zuřivě. Rval a kousal ji, až tekla krev.
Na můj rozkaz byl Cloris přivázán na pohovku s roztaženými stehny.
"Delcoure, dejte mu provaz okolo krku, a kdyby se bránil, přitáhněte, až pojde!"
Pozorovala jsem ho a řídila jsem celý obřad. Nešťastník ani nepromluvil. Po jeho levé straně byla ňadra matčina, napravo hezký zadek jeho dcery.
Sotva vnikl Saint-Fondův úd do zadnice, po níž toužil, začal bodat nožíkem do nabízejících se vnad, postavených tak, že prýštící krev obou žen tekla na hlavu otcovu.
"Ještě nejsem spokojen," řekla ta nestvůra, "budu bičovat děvče a jeho rodiče je budou držet. Julietta a Delcour nasadí ústí pistole na jejich spánky. Pohnou-li se, prostřelte jim lebky!"
Vzala jsem si na starost matku. Ubohá Julie byla nejdřív zbičována metlami, pak zmrskána karabáčem, při čemž až stříkala krev.
Pak se vrhl na otce a zpracoval ho bičem propleteným železnými hřeby, až byl úplně zalit krví.
Pak jsme chytli matku, položili ji s roztaženými nohama na pohovku a mrskali ji karabáčem, míříce hlavně na vnitřek její pochvy.
Cloris zuřil vztekem, ale neodvážil se otevřít ústa. Byl spoután a nemohl se bránit.
Děvče bylo vyzdviženo a Saint-Fond poručil katovi, aby je zpracoval ze předu a sám s ním prováděl sodomii.
Přemluvila jsem nešťastného otce, jejž jsem rozvázala, aby se pokusil sebe i svou rodinu zachránit tím, že Saint-Fonda zpracuje odzadu. Pečlivě jsem mu honila úd a dosáhla jsem plného úspěchu.
Saint-Fond okouzlen, že cítí v zadku tak skvostný úd, se mrskal jako ryba, hodíme-li ji zpět do vody.
"Je božský a snad dostane milost," řekl Saint-Fond, "dopustí-li se na své dceři sodomie."
"Není tisíckrát lepší," ptala jsem se Clorise, "udělat to své dceři, než ji zabít?"
"Zabte ji!"
"Váš odpor znamená její smrt. Zemře, zůstanete-li tvrdohlavým."
"Kupředu!" řekl Saint-Fond, "zabme ji, když jí to nechce udělat."
Tento krutý rozkaz ho přiměl k poslušnosti.
S jedné strany jsem přiblížila Juliin kříž k jeho penisu a s druhé jsem vstrčila strašný úd do jejího zadku. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Cloris páchal krvesmilství, aby zabránil vraždě dítěte.
Mezitím musila Delia mrskat Saint-Fonda. Týral zadnici matčinu a líbal zadní tváře jednomu lokajovi. Dal se pak od něj obrábět zezadu a vzal si na mušku zadnici Delcourovu.
"Nuže," pravil, zpěněn chlipností, "podívejme se nyní, s jakými mukami je usmrtíme. Chtěl bych něco strašného. Delcoure, tvá fantasie se dnes musí překonávat; tento neřád musí podstoupit pekelná muka."
Políbil Fulvii; zřejmě ho rozpalovala nejvíce.
"Delcoure, svěřuji ti toto malé, hezké stvoření; jak se bude pěkně vyjímat na kole, jak chlipně vzrušující bude pohled na její rozedranou zadnici!"
Při těch slovech ji asi šestkrát kousl na různých místech až do krve; jedno kousnutí jí urvalo bradavku levého prsu, již ten ničema spolkl. Svůj úd jí na chvíli strčil do zadku; pak se zmocnil údu Delcourova a sám jej zavedl do právě opuštěné díry. Zatím rval nehty zadnici a prsy dívčiny a lízal prýštící krev; poručil přistoupiti Palmiře a řekl jí: "Vidíš, tak zacházím se ženou, jež mne vzruší."
Po těch slovech jí vstrčil úd do zadnice, pak si musila vylézt na židli, aby ji měl stále před očima. Delia musila zaujmout stejnou polohu; potom se musily tři oběti seskupit okolo něj. Klekly si a on je chytil za hrdla, zatím co mu Blaisine třela úd. Bodal pučící ňadra tří nešťastnic, a uříznuv je nožem, spálil rány žhavým železem.
Stupňovala jsem jeho vzrušení tím, že jsem se dala Delcourem obrábět zezadu a každou rukou jsem třela úd jednomu sluhovi. Dal svázat klečící oběti zády k sobě a zbičoval je karabáčem. Palmira musila být se svým zadkem stále po ruce. V pausách se naň vždy vrhl a líbal jej. "Ku předu," křičel, "mám ještě chuť na trochu bičování."
Sedm žen bylo přivázáno k sloupům. Ve zdvižených rukou držely kříže. Nohy čtyř tribadek spočívaly též na křížích. Tři oběti stály na koulích posetých hroty, takže se rozdíraly vahou vlastního těla. Jejich prsy byly staženy strunami, které se jim zařezávaly do masa. Nad hlavami jim visel ostře špičatý hřeb, který se jim podle Saint-Fondovy chuti do nich zabodával; mohl jej pomocí pera regulovat. Ostatním byly podobné hřeby namířeny proti očím.
Saint-Fond použil nejdříve metly; dal obětem po stu, tribadkám po padesáti ranách. Pak přišel na řadu bič se železnými hroty: 200 ran dostaly oběti, tribadky 10. Nato rozehrál Saint-Fond hřebíky. Oběti bodány se všech stran, vyrážely řev, který by pohnul každým mimo nás.
Saint-Fond, jenž již sotva udržoval své semeno, dal si předvésti šestnáctiletou Louisu, již chtěl znásilnit první.
Líbal ji, lízal a hladil její zkrvavělý zadek a dal si od ní lízat řiť. Pak ji předal Delcourovi, jenž jí nejdřív vstrčil svůj penis do obou otvorů a pak na ní provedl čínský trest smrti, spočívající v tom, že ji za živa roztrhal na 24 tisíc kusů. Saint-Fond pozoroval scénu, sedě na kolenou jednoho z lokajů.
Mezi nohama držel Helenu, jež nyní přišla na řadu. Její mučení spočívalo v tom, že jí byly vypíchnuty oči a všecky údy za živa zlámány. Zatím co ji Saint-Fond obráběl zezadu, dorazil ji Delcour. Její mozek vystříkl Saint-Fondovi na nos a pokryl mu celý obličej.
Jak mohla rozkošná Fulvia, obklopena krvavými zbytky svých družek, pochybovat o svém údělu?
Saint-Fond jí ukázal kolo.
"Podívej se, co na tebe čeká. Nedali jsme ti to nejlepší." Vyrážela strašný řev, když ji Delcour přivazoval na kolo, které se pomalu začlo otáčet.
Saint-Fond, obsluhován dvěma lokaji, strčil při každém otočení svůj úd do zadnice Delcourovy. Brzy jsme ze zdvojnásobeného křiku poznali stupeň bolesti naší oběti. Saint-Fond, vyčerpán vší tou ukrutností, vystříkl konečně své semeno do Palmiřina nádherného zadku. Zároveň lízal Delcourův a poplácával jednou rukou můj a druhou Montalmův zadek a díval se, jak Delií bičovaný lokaj obráběl Blaisinu.
Pak spal ten arcilotr klidně plných deset hodin, jako by byl provedl nejzáslužnější činy, nerušeně a bez nejmenší známky neklidu.