Jako mladá začínající stevardka jsem se šla, jak slušnost velí, představit do pilotní kabiny. Bylo to před mým prvním letem, který směřoval do Moskvy. Pan kapitán byl pohledný čtyřicátník, jenž se představil jako:
„Já jsem kapitán M., těší mne i mé pány kolegy. A jestlipak víte, co to je Klub 10 000?“
Marně jsem vzpomínala, zda-li jsem se to učili ve škole pro letušky, či ne?! Špitla jsem pouze, že nevím. A pan kapitán řekl, že to nevadí, ať se přeptám svého kolegy - stevarda.
Kolega, asi o deset let starší, než já, byl moc milý, ale pro slova nechodil daleko. Na moji otázku, cože ten Klub 10 000 znamená, odvětil:
„Holka zlatá, to musíš počkat. Až tohle éro vyletí do výšky 10 000 metrů, to, jak jistě víš, je jeho běžná letová hladina (na což jsem horlivě přikývla, že alespoň něco ze školy vím), a tam si to musíš pěkně rozdat s nějakým chlápkem, víš, kočičko? Ale to není všechno, musíš mít svědka, který ti, jako nezúčastněná osoba, tu šukačku potvrdí. A teď, když už to víš, jdeme makat, O.K.?“
Kývla jsem, s ruměncem ve tváři, a šla za svými povinnostmi.
Za více než dva roky (psal se totiž r. 1987) jsem se konečně též dostala z letů evropských na lety dálkové. A co se neudálo! Jako kapitán se mnou letěl právě kapitán M.
Po příletu do vzdálené asijské země jsme měli čtyři dny volno, takže jsme to oslavili večírkem, kde jsme si s kapitánem M. potykali. To ale bylo za celý pobyt vše. Pan kapitán skuhral, že už je tu po tisící, a tak ubíjel čas hraním tenisu a billiardu a já naopak, vychutnávala plnými doušky pamětihodnosti této krásné země, utrácela na nákupech a testovala nádheru moře na vodních lyžích.
Můj první nádherný pobyt byl u konce. Letadlo jsme přenechali svým kolegům, kteří s ním pokračovali dále do Jakarty. My se s panem kapitánem M. vraceli do Evropy jako cestující společnosti KLM. Náhoda tomu chtěla a my dva měli sedačky vedle sebe. Po večeři nám usměvavá kolegyně - letuška od KLM nabídla šampaňské, letadlo bylo osvětleno na noční minimum, rozdali nám deky a na videu běžel moc hezký romantický film.
Mlčky jsme popíjeli, když kapitán M. zajel rukou pod mojí deku a dál se dobýval do mých kraťasů. Nebylo mi to nepříjemné. Za chvíli mi pošeptal do ucha, ať se jdu na záchod vyčůrat, že hned přijde za mnou.
Za chvíli byl opravdu za mnou, zamkl a posadil mne na zavřenou záchodovou mísu. Roztáhl mně nohy, které před tím zbavil přebytečných kraťasů, držel mě za nohy a jazykem se mně proháněl v rozkroku. Když už to u mne vypadalo na divoký orgasmus, posadil mě nad umyvadlo a zasunul do mne svůj roztoužený mohutný úd. Rytmiku našich těl jsme mohli pozorovat v zrcadle za našimi zády. Uspokojena jsem byla dvakrát a když se to blížilo na něho, vytáhl ze mne pulsující penis, něžně mně sklonil hlavu, políbil ústa a řekl: „Nezavírej!“ A obsahem svého mužství mně zaplavil pusinku.
Ještě mně bilo srdce, trochu jsem se umyli a upravili a vyšli potichounku z toalety. „Naše“ letuška stála opodál, v legraci na nás zahrozila a anglicky nás upozornila, že příliš dlouho blokujeme toaletu. Pak se nás zeptala, jestli víme, co je to Klub 10 000. Začali jsme se smát. Ona od nás chtěla naše letenky a tam nám napsala:
„Dne… nad Afghánistánem, výška 10 000 m - ANO“ a podpis. Takže jsem se oficiálně dostali do Klubu. Chtěli byste také?