Napsal: Albertus
(poznámka autora: v tomhle díle to nebude tak zajímavé, ale v tom dalším už jo, slibuju :))

„Dómo arigato gozaimashta!“ zopakovali jsme po Senseiovi všichni sborem a uklonili se. Trénink karate byl u konce, byl jsem unavený a těšil jsem se domů.
„Moment,“ zarazil nás Sensei. „Vy čtyři, pojďte se mnou“, ukázal na mě a několik mých kamarádů ve stejné výkonnostní kategorii.
Psal se rok 2002, bylo mi 14, na karate jsem chodil skoro dva roky a docela mě to bavilo. Stěhovat se z Ostravy do Prahy není nikdy moc dobrý nápad a znamená to spoustu obtíží. Hlavně když vám je 12, chodíte do šesté třídy, nejste moc hezcí, silní nebo jinak výjimeční a navíc mluvíte s legračním ostravským přízvukem. To už jste mi rovnou mohli na záda namalovat terč a samozřejmě se velmi brzy našli predátoři, kteří si mě vybrali za snadnou kořist. Po třetím monoklu, který jsem si donesl ze školy domů, mému otci došla trpělivost. Z dosavadního „nevšímej si jich, však ono je to přejde,“ které prosazovala moje mamka, vyhlásil změnu strategie na „začneš chodit na karate a toho největšího složíš, však ono je to přejde.“
A tak se taky stalo.

Začal jsem chodit do školy karate, kterou jsem měl víceméně po cestě ze školy a na které jsme měli docela dobré reference. Kromě toho tehdy zase tak moc škol karate ještě nebylo. Vyučoval nás asi 40letý chlap, který by se spíš než na výuku karate dětí a mladistvých hodil na fárání do dolu Hlubina, teda když ještě byla otevřená. Pasoval by tam jednak svým zjevem a hlavně svým charakterem. Jestli se o Ostravsku říká, že je to kraj razovity, tak náš Sensei (řečený Magor), skoro dvoumetrová hora svalů, razovitost svým poněkud přímočarým myšlením přenesl na zcela novou úroveň.

Už na úvodní lekci, kdy jsem se v čerstvě koupeném kimonu s bílým páskem mačkal s ostatními nováčky na vyhraněné části tatami, na nás zahučel „Co jste tam na sobě namačkaný jak buzeranti, roztáhněte se trochu!“
Citlivější děti omdlely, méně citlivým vyhrkly do očí slzy a ty bystré (do kterých jsem se řadil i já) mezi sebou začaly udržovat větší rozestup. Těch několik maminek, které se na první trénink svých dítek přišly podívat, okamžitě zesinaly a začaly si své děti zase rychle odvádět domů. Já byl na takové jednání víceméně zvyklý (hlavně z mé původní školy z hodin tělocviku) a jen tak něco mě tedy z míry nevyvedlo, takže jsem tam vydržel. A dobře jsem udělal.

Sensei byl sice magor, ale karate rozhodně uměl a taky ho dokázal naučit. A to i mládež, byť byl samozřejmě mnohem vyšší a silnější než my. Za necelých 5 týdnů, kdy jsem poctivě chodil trénovat 3x týdně, jsem po jednom dalším konfliktu přerazil svému největšímu trýzniteli nos. Byla to spíš šťastná náhoda než cokoliv jiného, ale to jsem si nechával pro sebe. Protože byl známá firma, byly s ním pořád problémy a učitelé ho stejně jako spolužáci nesnášeli, vyvázl jsem jenom s napomenutím třídního učitele. Od mamky jsem si vyslechl dlouhý monolog na téma „násilí nic neřeší“ a od táty obdržel uznalé poplácání po zádech a nového diskmana, kterého jsem si už dlouho přál. Mamka s ním pak celý den nemluvila.

A tím moje školní útrapy víceméně skončily. Z malého beta samečka, na kterého si všichni dovolovali, jsem se přesunul zhruba doprostřed potravního řetězce. Ne že bych byl vyloženě oblíbený, ale ve třídě jsem pár kamarádů měl a zbytek mi aspoň kývl na pozdrav, když jsem se objevil ve dveřích. Statut snadné kořisti byl každopádně pryč, takže predátoři si našli snazší rybky, na kterých si vylévali své mindráky a já dokonce občas našel dost odvahy se někoho z nich úspěšně zastat. I ten pitomý přízvuk jsem se postupně učil krotit, místo „cype“ jsem se naučil říkat „vole“ a s námahou se jakž tak naučil vyslovovat charakteristicky dlouhé pražské samohlásky, véď.

Takže jsem si žil svůj spokojený život průměrného nevyčuhujícího náctiletého a bylo mi fajn. Karate, filmy a počítačové hry bylo to jediné, u čeho jsem trávil čas. Byly to klidné časy. A brzy měly skončit.
…
Vás to taky napadlo, že?

* * *

Sensei nás zavedl do druhého patra tělocvičny, kde měl svou malou kancelář a před ní menší prostor na cvičení, které se používalo tehdy, když bylo na tréninku moc lidí a bylo potřeba je rozdělit. Zamknul za námi dveře a tvářil se výhružněji než kdy jindy. Napjatě jsme se vyrovnali do řady, jak jsme byli zvyklí a čekali, co bude dál. Kdyby na nás chtěl řvát, jací jsme neschopní líní pitomci, byl by to udělal už dole a přede všemi, takže muselo jít o něco jiného.
„Za pár měsíců je tu Turnaj.“

V duchu jsem si oddychl a ostatním se taky viditelně ulevilo. Turnaj byla celostátní prestižní soutěž, na kterou Sensei pravidelně hlásil své nejlepší studenty a zoufale si přál odvézt si z ní alespoň nějakou medaili. Tedy co se bojové části, kumite, týká. Ty ostatní podle něj nestály za námahu. Bohužel se mu to nikdy nepodařilo, konkurence byla příliš vysoká. V minulosti jsem se na Turnaj byl podívat jako divák, ale účast jsem nikdy nezvažoval. Karate mě sice bavilo, ale tak nějak jsem byl spokojený s tím, kde jsem. Ve třídě si na mě už nikdo nedovoloval, takže jsem neměl moc důvod snažit se víc. A abych se snažil vyhrát ve full-contact zápasům proti přemotivovaným týpkům a dostat za to nějaký zbytečný kus kovu… ne, díky.

„Přihlásil jsem tam obvyklou skvadru, ale ti debilové to letos určitě zase zvorají,“ zavrčel. Typický Magor. Za ta léta pod jeho vedením jsme ale na takové řeči byli zvyklí. „A vidím, že vám se do toho taky moc nechce, pitomci jedni neschopní. Proto pro vás mám letos menší… motivaci.“ Pokynul do okna své kanceláře a ze dveří vyšla mladá dívka, zhruba naše vrstevnice, oblečená v kimonu, které jí bylo tak o 3 čísla větší. Což ale bylo dobře, protože nic jiného na sobě podle všeho neměla, takže spodek kimona jí jen tak tak kryl její zadeček a intimní partie. Byla hrozně krásná, měla hnědé oči a hnědé dlouhé vlasy sotva po ramena, obličej krásně sympatický, s roztomilým malým nosíkem. Lehce se na nás usmívala. Už tenhle pohled nás docela vyvedl z míry a měl jsem co dělat, abych na ni necivěl s otevřenou pusou. Několik karatistek s námi cvičilo, ale téhle žádná z nich nesahala ani po kotníky.

„Takže vám slibuju, kdo se umístí tak, že vyhraje medaili, vyhraje zároveň šanci dělat si s ní, co chce,“ pokračoval Magor a dal kývnutím dívce pokyn. Ta ze sebe jedním plynulým pohybem kimono svlékla (jak je vůbec možné zavázané kimono shodit jedním pohybem??) a nechala jej ležet na podlaze.
Stála tam úplně nahá. Jestli jsem se předtím tvářil překvapeně, teď už jsem se tvářil jako kapr na suchu. Ostatní na tom nebyli o moc líp, jeden z kamarádů dokonce šokovaně o krok ustoupil.

Nahá byla – pochopitelně – ještě krásnější, měla krásně štíhlé paže a hubené vypracované bříško s roztomilým pupíkem. Prsa měla docela malá, ale to vzhledem k její drobné postavě vůbec nevadilo, naopak mi to přišlo sexy – byla totiž krásně pevná, akorát tak do ruky. V rozkroku měla vyholenou tenkou čárečku a nikde jí nic nevyčuhovalo. Prostě dokonalost.
Po pár vteřinách kimono sebrala ze země a za pleskotu svých chodidel odběhla zpátky do kanceláře. Prdelku měla taky luxusní.
Sousoší nás čtyř by tam stálo snad doteď, kdyby nás Magor nevrátil zpátky do reality. „Tak vidíte, že to myslím vážně. Nemusíte ani zvítězit, kreténi jedni nablblí, stačí, když získáte nějakou medaili. Jakoukoliv. A pak bude možná vaše. Teda pokud už jste přišli na to, že ho máte i na něco jinýho, než na chcaní,“ dodal posměšně. „Počítám s účastí vás všech.“ Otočil se a odemknul dveře ven. „Jo a jestli o tom někomu jenom ceknete, tak vám zlomím obě nohy v koleni. A teď si dejte odchod.“

Nikdo z nás se nehýbal. Pořád jsme tam šokovaně stáli a snažili se vstřebat, co se právě odehrálo. Magor se zamračil. „Říkám ROZCHOD!“ a tleskl přitom rukama. Probrali jsme se k životu a začali prchat do sprch, div že jsme se přitom nepřerazili.
Ve sprchách někteří vyzvídali, co nám trenér chtěl, ale my byli tak překvapení, rozrušení a vyděšení, že jsme něco jenom neurčitě huhlali, což nám patrně zachránilo naše kolena.

* * *

Druhý den po škole, když jsme se všichni „vyvolení“ trochu vzpamatovali, jsme celou situaci diskutovali na předem dohodnutém tajném místě. Senseie jsme si sice potají všichni dobírali, ale respekt jsme z něj měli. Nechtěli jsme riskovat, že by nás někdo slyšel a něco se k němu doneslo.

„Myslíte, že to myslí vážně?“ nadhodil kamarád, který z nás měl jako jediný modrý pásek. Na karate byl fakt machr. Škoda že nechodil do mé školy, byl by to super parťák na poflakování.
„Do tý doby, než jsem viděl tu nahou roštěnku, bych ti řekl, že ne,“ odpověděl druhý, řečený Pakoš.
„Co to do něj proboha vjelo?“ zeptal se věčně nervózní Lukáš.
„Nediv se, nějakou medaili chce vyhrát už pěkně dlouho,“ odpověděl jsem mu.
„Tojo, ale tohle… to je přece divný, ne?“ pokračoval Lukáš.
„Magor je divnej, jestli sis toho ještě náhodou nevšim,“ obrátil jsem oči v sloup.
„Já slyšel, že se karate učil od japonského mistra v Albequerque,“ poznamenal Pakoš.
Chvíli nastalo filozofické ticho.
„Není Albequerque náhodou v Novém Mexiku?“ zeptal se následně Modrý pásek.
„Já nevím, asi jo. Proč?“
„Proč by proboha zrovna v Novém Mexiku vyučovali japonští mistři karate?“
„Nevím. Proč ne?“
„Protože to je úplně dementní, ty vole!“
„Vraťme se k tématu,“ navrhl jsem diplomaticky a zeptal se na to, kvůli čemu jsme se sešli. “Vy do toho půjdete?“
„Já nevím,“ odpověděl Modrý pásek. V karate byl dobrej, ale Turnaje se nikdy neúčastnil. Asi byl taky trochu pohodlný, průměrnost mu vyhovovala, stejně jako ostatním. Jestli ale měl někdo nějakou šanci na medaili, byl to on. Lukáš místo odpovědi jenom pokrčil rameny.
„Já to jenom slyšel,“ zahuhlal Pakoš.
„Ta holka ale byla fakt pěkná,“ zasnil se Modrák.
„To jo,“ souhlasil jsem.
„Ta by stála za hřích,“ poznamenal Lukáš.
„Ty vole, ty bys ani nevěděl, co s ní máš dělat,“ rýpnul si Modrák.
„A ty bys s ní dal leda tak CSko po LANce, debílku! A ještě bys prohrál!“
„Drž hubu!“
„Přece nemůžu za to, co jsem slyšel, ne?“
„Ale slyšeli jste ho sami,“ utnul jsem rostoucí konflikt už v zárodku. „Přesně přece řekl, že vyhrajeme jenom možnost se s ní vyspat. Ještě v tom bude nějakej háček.“
„To je možný, ale za tu šanci to podle mě stojí,“ odpověděl Modrák.
„Vy taky říkáte většinou samý hovadiny a já vám to nevyčítám.“
„Myslíš? Viděls někdy ty ostatní účastníky? Ty jsou tak nadržení vyhrát, že ti klidně přerazej nos, i když mají ruku v rukavici. Pro debilní medaili, ty vole.“
Opět nastalo filozofické ticho. Dokonce i Pakoš konečně ztichnul a přemýšlel.
„Ale ta holka byla FAKT pěkná,“ rozseknul to někdo po chvíli.

Hned další trénink jsme za Senseiem přišli, jestli by nám nedával VIP lekce. Potměšile se usmál, souhlasil a dal nám na ně dokonce 50% slevu.

* * *

Začal jsem cvičit. Ne že bych do té doby necvičil, ale bylo to spíš takové cvičení ve stylu, aby se neřeklo. Když jsem se trochu zapotil a unavil, tak jsem po chvíli přestal. Jako základ to bylo fajn, ale jestli mám mít šanci proti těm nařachaným blbečkům, budu do toho muset šlápnout trochu víc.

Byla půlka jara a docela teplo, takže jsem se rozhodl, že začnu lehkým během a uvidím, jak mi to půjde. Běhal jsem v místním lesoparku, který byl na běhání jako stvořený. Měl jsem tam svoji trasu, jejíž délku jsem měl zhruba změřenou, moje tlačítková Nokie 3310 tehdy mapování vzdálenosti pomocí GPS nezvládala. Svůj nový diskman jsem si vzal s sebou, měl jsem v CD speciální mix motivačních písniček. Tak se mi běhalo nejlíp, když jsem se mohl ponořit do hudby a zapomenout na okolní svět, i když byl diskman na běhání trochu nepraktický. Pravda, Absolutely everybody od Vanessy Amorosi asi nebyla písnička, kterou by si Čatan Jara pouštěl při přípravě na náročný turnaj, ale tehdy byl člověk rád za každý vypálený mix písniček. A kromě toho pár tvrdších songů v tom mixu bylo zahrabaných taky.

Tentokrát jsem se ale do hudby moc neponořoval. Spíš jsem se ponořil do vzpomínek na tu holku. Viděl jsem ji dohromady sotva 10 vteřin, ale měl jsem pocit, že už jsem ji odněkud znal. To mě ale moc nepřekvapovalo. Obecně jsem na obličeje moc paměť neměl. Klidně mohla chodit k nám do školy a já ji párkrát viděl na obědě, nebo tak něco. Hezkých holek jsme ve škole měli habaděj a já jsem nikdy neměl dost odvahy se s nějakou dát jen tak do řeči.

Mnohem víc mě samozřejmě vzrušovalo to, že jsem ji viděl nahou. Nikdy předtím jsem nahou holku neviděl. Někteří kluci ze třídy už se chlubili svými zážitky s opačným pohlavím, ale byl to ten typ kluků, kterým bych tohle moc nevěřil. Kromě toho holky, se kterými to údajně dělali, byly samozřejmě z jiné školy, takže se jejich historky nedaly moc ověřit. I přesto mě ty povídačky zajímaly a zaujatě jsem je poslouchal.

Dostat se v roce 2002 k pornu nebylo nic snadného. Doma jsme měli připojení přes pevnou linku, které bylo za prvé docela drahé a za druhé docela pomalé. Málo věcí na světě je ale vynalézavější než nadržený puberťák, takže jsem vždycky počkal, až budou rodiče spát a byla jistota, že nám nebude nikdo volat. Nastartoval jsem jedinou stránku s erotickýma fotkama, kterou jsem znal a nechal načíst pár fotek. Fotky jsem stáhl a schoval do nějaké hodně zastrčené složky v počítači. Navíc jsem ji ještě nastavil jako skrytou. Z takových fotek jsem byl schopen eroticky vyžívat v podstatě neomezeně dlouho.
To ale byly jenom fotky nahých ženských. Samotné porno jsem viděl, jenom když mi kamarád půjčil svoje CDčko, kde byl asi hodinový film s různými scénami (klasika, lesbičky, klasika a trojka). To mě samozřejmě hrozně odrovnalo a jen s těžkým srdcem jsem mu to CD pak vracel. Zkopírovat do počítače mi to nešlo, resp. se mi to pak nechtělo přehrát a já nevěděl proč. Ptát se táty, aby se na to podíval, mi nepřišlo úplně vhodné.

Tím jsem jakous takous průpravu do sexu měl, kromě toho, co nás učili v občanské výchově, ale tam praktické rady typu „musíte začít pořádnou předehrou, aby vám pořádně zvlhla“ z nějakého důvodu vynechali. Vlastně nás ani pořádně nenaučili, jak se nasazuje kondom. Jenom jsme se koukali na ty nablblý videa o tom, jak je důležité počkat si na toho pravého nebo pravou a že je normální, že nás teď opačné pohlaví přitahuje. Což mi přišlo hrozně vtipné, protože holky z naší třídy se k nám chovaly všelijak, nejvíc agresivně. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by o nás měly zájem. Užitečného v těch videích moc nebylo, zvlášť když se tam nějaký kluk ptal na ženské tělo a bylo mu odpovězeno, že je na to ještě moc mladý. To nám prosím pouštěli v 8. třídě. Nebylo divu, že tolik frčelo Bravíčko a rubrika Láska, sex a něžnosti.

Já sám jsem samozřejmě na sex stejně jako ostatní spolužáci myslel průměrně každé tři minuty, ale vždycky jen v té teoretické rovině. S holkama ze třídy jsem se nikdy nějak extra nebavil, jednak proto, že jsem se styděl a jednak proto, že většinou byly opravdu agresivní, hlavně když někoho přistihly, že jim kouká do výstřihu. Což se stávalo docela často.

Teď, když tu byla – byť jen nepatrná – šance, že bych si to mohl zkusit doopravdy, byl jsem z toho… jemně řečeno nervózní. Ta myšlenka mě hrozně lákala a děsila zároveň. Jako bych měl nějaké důležité vystoupení před početným publikem. Věděl jsem, že se na to do určité míry můžu připravit, ale bude to můj první takový zážitek a dopadnout to může všelijak. Hlavně bude záležet na tom, jak zvládnu trému. A já svým schopnostem moc nevěřil. Ale zkusit bych to chtěl. Opravdu moc. Napadlo mě, že to samé vlastně platí i pro Turnaj.

O takových věcech jsem přemýšlel, když jsem najednou zjistil, že začínám už 8. kilometr. To na mě bylo docela překvapivé, teď už jsem měl být dávno vyfluslý a udýchaně mířit domů. Běhal jsem už 45 minut, což znamenalo, že jsem měl průměrnou rychlost 10 kilometrů za hodinu. To se mi snad ještě nikdy nepodařilo! A na tělocviku už vůbec ne. Trochu jsem se vyděsil, abych si to nějak nezkazil, takže jsem se zase ponořil do myšlenek.

Běžel jsem do rytmu hudby a představoval si, jak zápasím s protivníky a po lítém boji je všechny porážím. Ve své mysli to byly souboje plné efektivních otoček, zvratů na poslední chvíli a opravdu velmi rychlých reakcí. Čili naprostý nesmysl, ale pomáhalo mi to udržet si bojového ducha. Kdo někdy něco takového zažil, ví, že kop z otočky do hlavy člověk moc snadno nerozchodí. I když má helmu a rukavice, přesto je to dost nepříjemný zážitek.

Po vítězném Turnaji jsem se svou hlavní cenou sám v nějakém nespecifikovaném pokoji, kde nás nikdo neruší. Snažil jsem se vybavit si její tvář, drobnou štíhlou postavu, její prsa, ploché bříško, hubené ručky, téměř cele vyholený klín… a jak si lehá na postel… a já na ni… a musel jsem z té představy hned vycouvat, s erekcí se běhá vážně blbě.

Ve sluchátkách mi začalo hrát Moderní děvče od Kabátů, koncertní verze. Ta mě vždycky dokázala nabudit, protože to byla z nějakého důvodu písnička, kterou jsem v mých představách oslňoval holky, když jsme čekali před učebnou přírodopisu. Prostě jsem si ji v té představě začal zpívat nebo vyloženě hrát na kytaru a jak byla taková trochu rebelská a dávala najevo, že je mi to všechno ukradený (navíc v kombinaci s mým dokonalým hlasem), holky se do mě okamžitě zamilovaly. Ještě jsem trochu zrychlil, ale už jsem cítil, že tohle tempo dlouho nevydržím.

V tom mě napadlo, že o tom to právě je – vydržet vždycky o trochu víc, než je mi příjemné. To je samozřejmě jediná cesta ke zlepšení. Takže jsem si představoval, že Moderním děvčetem oslňuju svoji Neznámou a bylo to ještě chvíli v pohodě.
Jenže po konci písničky jsem už cítil, že fakt nemůžu a co nevidět se ke slovu přihlásí kyslíkový dluh. Už už jsem chtěl přejít do chůze, jenže mi začal hrát In the end od Linkin Park. U téhle písničky se prostě fyzicky při cvičení nebo běhu zvolnit nedá. Hecnul jsem se a zkusil to vydržet až do konce.

O tři minuty a třicet šest vteřin později už jsem v chůzi lapal po dechu a snažil se neomdlít. V duchu jsem si spočítal, kolik kol jsem uběhl a jak dlouho mi to trvalo. Bylo to neuvěřitelné. Deset kilometrů za hodinu. Na mě to byl opravdu skvělý výkon a napadlo mě, kolik netušených sil a schopností v sobě ještě objevím. Domů už jsem pomalu vyklusával a večer si dal ještě lehké cvičení. A samozřejmě masturboval. Jakože hodně.

* * *

VIP lekce se od těch klasických moc nelišily, rozdíl byl v tom, že jsme tam byli jen my čtyři „vyvolení“ a že jsme trénovali kumite mnohem častěji. Zrovna jsme nacvičovali pokročilejší kombinace úderů a obranu proti nim a pořádně jsme se do toho opřeli, když vtom nás Sensei zastavil. „Jsem rád, že jste konečně dostali nějakou motivaci, lenoši prašiví,“ řekl. „Ale nenechte se tím ovládat. Nechte se vést svým ptákem, respektujte ho, dodá vám motivaci a sílu, až to budete potřebovat.“ V mysli jsem si tu větu ještě několikrát přehrál a došel jsem k závěru, že ano, opravdu řekl „nechte se vést svým ptákem“. „Ale nenechte se jím kontrolovat!“ zahučel. „Ty,“ ukázal na mě, „pojď sem.“

Poslušně jsem s úklonou došel až před něj. „Zaútočím tak, jak jsme to teď dělali. Braň se.“ Trochu se mi ulevilo, protože když na vás útočí skoro dvoumetrová imitace nařachaného horníka s černým páskem v karate, tak jste rádi, když víte, jak na vás přesně zaútočí. Zaútočil na mě tak, jak jsme útočili my – příliš prudce a příliš silně. Musel jsem jeho útoku ustoupit, ale hned potom jsem snadno využil jeho setrvačnost a přidal trochu vlastní síly – výsledek byl Sensei směřující jedním směrem a moje noha letící přesně opačným směrem na jeho břicho. Řekl bych, že moji nohu to ale bolelo víc než jeho břicho. Ten chlap byl jak vyřezanej ze dřeva.

„Přesně tak,“ pochválil mě. „Doufám, že jste to pochopili. Čím víc budete nesoustředění, čím víc do toho půjdete bezhlavě, čím víc budete zatuhlí… tím snadněji si s váma pak soupeř bude moct dělat, co bude chtít. Všechno s mírou – i energii, kterou dáváte do útoku. A taky se tím odvaříte hned na začátku a pak nebudete mít dost sil.“
Vrátil jsem se na místo k ostatním a všichni jsme se mu uklonili. Byl to docela slušný materiál na přemýšlení.

* * *

Takhle to šlo celé tři a půl měsíce. Třikrát týdně klasické karate, po něm ještě VIP lekce, do toho běh a cvičení. Regeneraci jsem měl jenom jeden den v týdnu a to jsem se musel sakra přemáhat, abych něco nedělal. Věděl jsem ale, že z dlouhodobého hlediska je to lepší varianta než se přetěžovat. Měl jsem hrůzu z toho, že by se mi stalo před Turnajem nějaké zranění a já se ho nakonec nemohl účastnit. Už v dětství jsem se naučil svůj život vnímat filmovou optikou, takže kdybych byl ve filmu, následovala by klasická tréninková montáž s motivující písničkou a sestřihem různých cviků a technik, kde by bylo vidět, jak se postupně zlepšuju. Nabízel se samozřejmě Karate Kid, ale jeho tréninková montáž se mi moc nelíbila, byla moc vyměklá. Spíš mě dokázala nabudit ta z prvního Rockyho, ta měla šťávu. Hlavně díky tomu hudebnímu doprovodu.

Doma tohle samozřejmě pozornosti neušlo, ale rodiče byli členem kultu, který dětem zarputile plánoval každou volnou hodinu ve strachu, aby se jejich potomci neměli čas chytit špatné party a začít si píchat marihuanu, nebo tak něco. Jinými slovy maminka byla sice trochu ustaraná z toho, když jsem jí řekl, že se chci Turnaje účastnit a taky nelibě nesla to, že jsem se často vracel z tréninku domodřený a hrozně unavený, ale nakonec povolila. Do studijních výsledků mi karate nezasahovalo. Jestli něco, tak se můj prospěch ve škole spíš zlepšil. Měl jsem chuť a energii do života a chtěl jsem svůj čas využít naplno. A to se, světe div se, týkalo i školy.

Nejvíc mě ale překvapil můj táta, když za mnou jednoho dne přišel, když jsem – poslední dobou hodně výjimečně – seděl u počítače. „Rostou ti pořádný svaly,“ pochválil mě a žertovně mě praštil do ramene. Udělalo mi to velkou radost. Je pravda, že i někteří spolužáci se o tělocviku v šatnách o mé fyzické proměně vyjádřilo pochvalně. Nehledě na to, že jsem se zlepšil ve sportech, takže si mě kapitáni do týmu vybírali většinou mezi prvními.

„Díky,“ odpověděl jsem mu. Hru, kterou jsem zrovna hrál, jsem ale nepauzl.
Chvíli mlčel, jako by si v duchu přehrával, co chce říct. Začínal mi tam trochu vadit. Chtěl jsem si trochu v klidu zahrát, než půjdu běhat. Nakonec řekl: „Děláš to kvůli holce, žejo?“
Teď už jsem tu hru pauzl rychlostí paniky. „Cože?“ zeptal jsem se překvapeně a trochu vyděšeně.
„Vím, že tě to karate bavilo, ale to, co předvádíš teď… a to s tím Turnajem… chceš se zalíbit nějaké holce, co? Kdo to je? Taky karatistka?“ vyzvídal.
Dokonale mě vyvedl z míry, ale ovládl jsem se. Mohl něco tušit a kroužil kolem horké kaše? To nebylo pravděpodobné. Nikdo z nás čtyř o „ceně“ nikde ani necekl, za to bych dal ruku do ohně. I tak jsem ale byl opatrný, pro jistotu, a protože mě dostalo, jak blízko pravdě byl.
„Noo,“ protáhl jsem. Mou váhavost si vyložil jako potvrzení své myšlenky.
„Já to věděl!“ prohlásil vítězoslavně.
Něco mě napadlo. „Ale co když to dělám kvůli šikaně ve škole? Chodím domů domodřený, to přece víš.“
„To bys nebyl tak moc v pohodě,“ zaťukal si táta na spánek ve stylu „kuře chce být chytřejší než slepice“. „Nic mi nemusíš říkat, jestli nechceš, ale…“
Najednou upadl do rozpaků, ale jen na chvíli. Potichu zavřel dveře ke mně do pokoje a pak se ke mně naklonil: „Mamce to neříkej, ale něco jsem ti koupil.“ S těmito slovy vytáhl z kapsy malý lesklý balíček.
„Vím, že správně bych neměl, protože jsi ještě moc mladý, ale koho kdy něco takového zastavilo? Bůh ví, že mě teda ne.“
TOO MUCH INFORMATION, TOO MUCH INFORMATION, řval můj mozek.
„Tati, já – „
„Tichučko!“ zarazil mě. „Buď je využiješ, nebo ne. Ale lepší je je mít než nemít a já nechci za pár měsíců řešit příchod malého křičícího překvapení. Jenom mi slib, že budeš mít na paměti, že je máš. Víc po tobě nechci.“
Byl jsem rudý až za ušima, tak jsem jenom přikývl a zoufale si přál, aby už odešel.
„Hodný kluk,“ pohladil mě táta po vlasech. Vydržel jsem to bez ucuknutí. „Předpokládám, že vás ve škole učili, jak-„
„JDI UŽ!“ skoro jsem vykřikl, když v tom jsem si všiml, že se táta potuleně směje. Byl to vtip, chtěl mě jenom uvést do rozpaků. Povedlo se mu to teda znamenitě.
„No nic, tak já už tě nechám. A dej jim co proto!“ Nebyl jsem si jistý, jestli řekl „jim“ nebo „jí“, ale radši jsem se neptal.
Později se o tomto našem rozhovoru asi maminka dozvěděla, protože s tátou pak zase nějaký čas nemluvila. Začínal jsem mít podezření, že táta schválně dělal takovéto věci, se kterými zásadně nesouhlasila, aby od ní měl chvíli pokoj.

* * *

Čím blíž se Turnaj blížil, tím jsem byl nervóznější a nervóznější a moji tři spolubojovníci taky. Okolí si to vysvětlovalo jako klasickou nervozitu před důležitými zápasy před spoustou diváků, ale my věděli své. A Magor samozřejmě taky. Ještě že byl Turnaj až o prázdninách a já si tak svou nervozitu nepřenesl s sebou do školy. Podařilo se mi dostat vyznamenání, takže poslední chabý maminčin argument proti karate („Chodí domů unavenej a nemá energii se pořádně učit!“) vzal konečně za své.
A pak tu byl najednou den D. Ráno jsem nebyl schopný nic sníst, jak jsem měl stažené břicho. Rodiče samozřejmě na této akci nemohli chybět, tak jsem je aspoň donutil se ke mně celý den nehlásit. Nakonec se nade mnou slitovali a souhlasili. Hned po příjezdu na stadion jsem se s nimi rychle rozloučil a následně před nimi v podstatě utekl.

Po nezbytné administrativní části (vážení, zápis atd.) jsem se konečně dostal do šatny mezi lidi z našeho oddílu. Všichni jsme byli nervózní, ale členové naší tajné „skupiny“ asi ještě trochu víc. Tu a tam jsme viděli i naše soupeře a dávali jsme si setsakra pozor, abychom se jim nedívali do očí. Byl tam i Magor, který, na své poměry, trousil povzbudivé poznámky („Jestli to zase poserete a uděláte ze mě debila, tak se už fakt naseru.“)

Hala se pomalu začínala plnit diváky, 4 tatami byly připravené a já žasl nad tím, jak se to všechno zdá mnohem větší, když jsem se na to díval z pomyslného jeviště a ne z hlediště, jak jsem byl zvyklý.
Zdálo se mi, že čas plynul nějak rychle. Než jsem se nadál, byla pryč úvodní ceremonie, kdy jsme mimo jiné všichni účastníci stáli na tatami a klaněli se divákům a celá hala nám tleskala. Říkal jsem si, že už jen kvůli tomuhle zážitku stálo za to tohle absolvovat, ale následně se mi žaludek stáhl nepříjemným očekáváním věcí budoucích.

A pak… pak přišla řada na všemi očekávané kumite. Šel jsem na řadu jako jeden z prvních, takže jsem si po nandání helmy a všech chráničů se strachem v očích popřál s Lukášem, Pakošem a Modrákem hodně štěstí. Modrák mě povzbudivě poplácal po zádech se slovy „To dáš, vole, aspoň bronz,“ což od něj bylo hezké, ale moc mě to nepovzbudilo.
Vyhlásili moje jméno a mně nezbylo nic jiného než se odebrat k určenému tatami. Riskoval jsem pohled do publika, jestli tam uvidím svoje nadšeně křepčící rodiče, ale naštěstí jsem je v té záplavě hlav nikde neviděl. U tatami už čekal Magor a můj soupeř, který se ještě narychlo rozehříval. Při pohledu na něj se mi stáhl žaludek ještě víc. Byl trochu vyšší, což mu dávalo výhodu, ale tím pádem byl trochu hubenější.

Magor si mě přivolal pohledem. Chvíli se na mě zkoumavě koukal, načež prohlásil: „Kdybych si nemyslel, že na to máš, netahal bych tě sem.“ Něco tak hezkého mi snad ještě nikdy neřekl. Mluvit jsem nemohl, tak jsem jenom přikývl. Téměř otcovsky mě poplácal po rameni a šel si sednout na lavičku.
Jeden zápas na tři body, tři zásahy do těla nebo do hlavy. Koneckonců, trénovali jsme do zblbnutí, kumite mám za sebou aspoň tisíckrát. Tak proč jsem se cítil tak rozklepaný?

Úklona rozhodčím, úklona soupeři, lehké plácnutí si se soupeřem na znamení úcty a… pak to vypuklo.
Začali jsme kolem sebe opatrně naskakovat, občas jsme provedli klamný výpad a hned se stáhli, prostě jsme si jeden druhého oťukávali. Relativně rychle jsem zjistil, že ten hajzl je rychlej. Hodně rychlej. A dosáhl dál než já.
Začal jsem trochu panikařit, když vtom soupeř zaútočil pravačkou na moji hlavu. Úderu jsem se krásně vyhl a zkusil ho zasáhnout vlastní pravačkou, načež jsem odnikud schytal kop do hlavy. Naletěl jsem na nejstarší trik v učebnici, klamný úder následovaný kopem na hlavu z druhé strany. Kop nebyl moc silný, ale že by lechtal se taky říct nedalo. První zvednutý praporek pro soupeře.

Podíval jsem se na Magora, který na mě zavolal jednoduše „Soustřeď se.“ Dík za radu, ty vole, to si někam zapíšu, abych takový informační klenot náhodou nezapomněl, pomyslel jsem si.
Zápas pokračoval. Snažil jsem se nenaletět na stejnou věc podruhé. Opět jsme kolem sebe kroužili, opět jsme se oťukávali a proběhlo pár pěstních výměn, ale žádný zásah za bod. Rozhodl jsem se převzít iniciativu a zaútočil jsem kopem na jeho hlavu – v pohodě ji vykryl a kontroval kopem do břicha. Tomu jsem se vyhnul a zaútočil pěstí opět na hlavu, jenže jsem špatně odhadl vzdálenost a zatímco já na něj nedosáhl, on na mě ano. Zásah do těla, další snadný bod pro něj.
Začínal jsem ztrácet poslední zbytky sebedůvěry a marně jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem energicky běhal po lese a na tuhle chvíli se vlastně těšil. Nervy mi co nevidět vypoví službu a to bude konec úplně. Vypadnout hned v prvním kole a skórem 3:0… to byla hrozná představa.

Magor si vzal time out, přišel ke mně a zeptal se mě: „Líbila se ti?“ To mě zarazilo, čekal jsem, že na mě bude mnohem nepříjemnější. Podíval jsem se mu do očí a přikývl. „Můžeš ji mít. On ti stojí v cestě. Je to překážka. Chci po tobě jediné,“ naklonil se těsně ke mně. „Odstraň překážku.“
Co se motivačních řečí týče, znal jsem je hlavně z filmů, takže tenhle bych kvalitou zařadil tak někam do horšího průměru. Na druhou stranu, povolávat na pomoc libido v takové situaci, to bylo docela originální. „Máš na to,“ dodal, když odcházel.
Zkoušel jsem si ji vybavit, i když to bylo docela dávno, co jsem ji viděl, takže ta vzpomínka byla trochu vybledlá. Jo, s tou holkou bych opravdu chtěl strávit noc. A tenhle zmetek v červené helmě mi ten zážitek chce překazit. Tak to teda ne. To teda fakt ne. Do očí se mi vrátilo odhodlání a na místo už jsem se vrátil mnohem sebevědoměji.

Soupeř si nepochybně myslel, že mě má v kapse. Usoudil jsem to podle toho, jak se na mě díval. Ne že bych se mu divil, zatím jsem se moc nepředvedl. Usmál jsem se na něj. Nevypadalo to, že by to s ním něco udělalo.
Rozhodčí opět zahájil zápas a soupeř se rozhodl na nic nečekat. Zaútočil mi úderem klasicky na hlavu. Zaklonil jsem se tělem a uhnul mu tak dozadu a okamžitě kontroval svým úderem. Bez problému se ráně vyhnul sehnutím a přitom vyšvihl pěst z druhé strany. To jsem očekával, takže jsem mu úder zablokoval rukou. Tím úderem se naklonil bokem ke mně a přední nohou se skoro dotýkal té mé. Využil jsem toho, že je v předklonu a moc nevidí a svou zadní nohou jsem mu tu přední podkopl. Letěl dolů, kryl si hlavu a ještě než dopadl, ucítil mou pěst na svém břichu. Tentokrát letěl praporek směrem ke mně.
Když se zvedl, už se tak sebejistě netvářil, zmetek. Pád na zem otřese každého.

Po dalším startu zaútočil opět hned a tvrdě, nejdřív vyrazil rukou dopředu v klamném úderu, načež se skrčil a zaútočil pěstí na moje břicho, asi jako odplatu za ten můj předchozí břišní zásah. Na ten první útok jsem mu už nenaletěl a druhému jsem se vyhnul ústupem do strany. Současně jsem vykopl nohou. Snažil se uhnout, ale nestihl to, trefil jsem ho docela silně do boku.
Dva dva, hajzle.
To poznání do mě udeřilo jako blesk z čistého nebe. Já můžu vyhrát. Já opravdu mám šanci vyhrát. Ty techniky všechny znám, mám je najetý. Teď se jenom nenechat vyvést z rovnováhy. Skoro mě to začalo bavit.
Tentokrát si vzal time out soupeř a jeho Sensei mu něco rázně vysvětloval. Otočil jsem se na Magora, který jenom seděl se založenýma rukama a uznale pokýval hlavou, jako že dobrý.

Poslední úklona. Teď se rozhodne. Tentokrát už tak zběsile nezaútočil, takže jsme se vrátili k naznačování a oťukávání. Zdálo se mi, že vidím příležitost, tak jsem zkusit obloukový kop na bok, ale vyhnul se mu a já musel udělat otočku o 360 stupňů, takže jsem k němu byl nepříjemně dlouhou dobu zády. Naštěstí toho nedokázal využít a promarnil tak krásnou šanci zápas ukončit. Rychle si svůj omyl uvědomil, tak to opět zkusil s úderem na tělo a vysokým kopem. Jakoby automaticky mi ruce vylétly k obličeji, kop jsem mu zablokoval a zároveň plynule vykopnul na jeho hlavu. Uhnul mi, ale já tím neskončil – vykopnuvší nohou jsem položil na zem a ze zadní hned vykopl krásný přímák. To nečekal, zasáhl jsem ho opět do břicha a trochu mu vyrazil dech. Klesl na kolena a lapal po dechu.
Třetí bod pro mě.

Když se zvedal, podal jsem mu ruku, kterou přijal. Poklepali jsme se vzájemně po ramenech a já cítil, že jsem na potravním řetězci vystoupal zase o něco výš. První zápas, zbývalo jich ještě zhruba pět. Docela jsem se na to těšil, takže jsem v duchu zahuhlal: „Tak pojďte, sráči, už se nemůžu dočkat.“ Kdyby to byl film, právě by začalo hrát Everybody wants some od Van Halena.