ÚVOD
Laskavý čtenáři, sotva je zapotřebí, abych se omlouval za to, že svěřuji tisku toto milostné a galantní vyprávění mladé patricijské dámy, z jejíchž prožitků, jak si troufám být jist, bude mít každý opravdový milovník chlípného čtení stejnou nebo i vyšší míru potěšení než tvůj pokorný služebník.
Hrdinka těchto pamětí patřila (běda, patřila!) k nejpůvabnějším a nejkouzelnějším příslušnicím svého pohlaví na britských ostrovech, byla obdařena neobyčejnou vřelostí povahy a tak mimořádnou nervní citlivostí, že byla zcela bezbranná před svůdným vlivem nejdelikátnějšího stvoření božího neboť Bůh stvořil člověka, to jest muže, k obrazu svému a jeho prvním přikázáním bylo: Milujte se a množte... (Genesis 1,28).
Přirozený pud našich dávných předků jim vnukl, že pohlavní obcování je ten nejpříhodnější způsob uctívání, jejž mohou nabídnout svým božstvům, a já vím, že ti z mých čtenářů, kteří nejsou bigotními křesťany, se mnou budou souhlasit, neboť rozhodně nemůže být žádným hříchem hovět přirozeným choutkám a co nejvíce se těšit z těch rozkošných pocitů, k jejichž prožívání nás Stvořitel tak bohatě vybavil.
Ubohé děvče! Nežila dlouho, a jestliže tak neúnavně využívala těch pár let svého motýlího života, kdo by po ní mohl hodit kamenem!
Zpracoval jsem toto vyprávění z útržkovitých zápisků, jež v útlém balíčku svěřila oddanému komorníku, který po jejím náhlém a předčasném skonu v mladém věku třiadvaceti let vstoupil do mých služeb.
Jako autor jsem si vědom, že neobratnost mého slohu může snad někoho poněkud urážet, avšak nicméně doufám, že má upřímná snaha poskytnout laskavým čtenářům potěšení z četby je mi dostatečnou omluvou.
Sebastian Melmoth
1
Můj milý Waltře, jak Tě miluji! Leč běda, nikdy se to nedovíš, dokud neodejdu navždy. Sotva si můžeš domyslet, když mne tak postrkuješ na invalidním vozíčku, jak něžná příchylnost zalévá srdce ubohé souchotinářky nad hrobem. Jak dychtím sát sladkosti lásky z Tvých rtů, hladit a laskat Tvůj mocný pyj a cítit v sobě jeho škubavé pohyby! To však se už nikdy nemůže stát a jediné vzrušení, jež mne ještě očekává, bude má smrt. Mohu jen vzdychat, když pohlížím do Tvé laskavé tváře, a tiše obdivovat nádherné rozměry mého miláčka, jež dokazuje ten velikánský svazek klíčů, co stále nosíš v kapse. Ty vskutku máš klíč klíčů, jehož žhavé přirážení by odemklo každou panenskou komůrku.
Je to bláznivý nápad, abych Ti tu vypsala historii některých mých milostných dobrodružství, avšak jedna z těch mála radostí, jež mi zůstaly, je hroužit se do vzpomínek na minulost a domnívat se, že opět prožívám ty vzrušivě pocity chlípných hrátek, jež mi jsou už odepřeny. Chovám tu naději, že vyprávění o mých bláznovstvích a ztřeštěnostech Tě aspoň trochu pobaví a přispěje k tomu, že na mne v příštích letech zcela nezapomeneš. Chtěla bych Tě, drahý Waltře, požádat, aby sis v duchu vždy představoval Beatrici Fuckinghamovou, až budeš v objetí svírat své budoucí milenky. Dělávala jsem to obdobně, kdykoli jsem nemohla dostat toho, po němž jsem toužila, ale nebývalo to často.
Můj důchod skončí s mou smrtí, a tak nemá smyslu, abych psala nějakou závěť, ale u těchto zápisků z mého života najdeš pár set liber, což jsou všechny mé úspory. Najdeš tam také hustou kadeř tmavohnědých chloupků, jež jsem pro Tebe ustřihla z huňaté kštice své hrmy. Jiní přátelé by snad ocenili spíše kučery z mé hlavy, ale Ty budeš mít suvenýr z posvátného místečka lásky.
Svého otce, markýze Fuckinghama, si vůbec nepamatuji. Ba dokonce pochybuji, zda mám opravdu tu čest považovat ho za rodiče, protože to byl vetchý stařík a ze soukromých dopisů, jež si posílali s mou matkou, vím, že si byl téměř jist, že za hezkou holčičku, jež mu porodila má matka, vděčí spíš urostlému lokajovi; v jedné poznámce praví přímo, že by mohl prominout cokoli, co se stalo, kdyby plodem jejích pletek s Jamesem byl syn a dědic, aby po jeho smrti nepřipadly statky a šlechtický titul jeho nenáviděnému bratranci, a žádal ji, aby ho nechala v klidu dál pěstovat celer a petržel, co by nakonec mohlo přivést věci více v soulad s jeho přáním.
Ubožák zemřel brzy poté, co napsal tento dopis, a moje matka, od níž jsem chytila tyhle hrozné souchotě, mne v útlém věku zanechala co úplného sirotečka s bídným důchodem dvacet tisíc liber a se šlechtickým titulem, pro nějž byla tato částka zcela nedostatečná.
Moji poručníci bylí opatrní šetřílkové a v osmi letech věku mne poslali do školy; za školné a za školní potřeby vydali ročně kolem 150 liber, dokud neuvážili, že je na čase uvést mne do světa, takže můj malý kapitálek zatím nabyl na úrocích.
První čtyři roky školy proběhly bez zvláštních příhod; jen jednou za tu dobu se mi stala taková nepříjemnost, o níž chci vyprávět, neboť tehdy jsem poprvé zakusila pěkný výprask březovou metlou.
Slečna Birchová, ředitelka školy, byla sice dost shovívavá, avšak ráda udělovala tělesné tresty vždy, když se domnívala, že opakované přestupky by mohly vážně narušit kázeň a charakter jejích žákyň, kdyby okamžitě nezasáhla. Bylo mi tak kolem devíti let, když jsem našla zalíbení v kreslení různých obrázků na školní břidlicovou tabulku. Slečna Penningtonová, jedna z našich učitelek, byla mrzutá a přísná pětatřicetiletá stará panna a právě ona ve mně probouzela výtvarné schopnosti karikaturisty. Kresbičky tajně putovaly mezi žákyněmi a byly příčinou nemístného hihňání a značné nepozornosti při vyučování.
Jednoho odpoledne slečna Birchová usnula za stolkem a stará Pennka byla zaujata vyučováním. Posedla mne náhlá inspirace nakreslit dvě nestydané kresbičky: jedna z těch starých panen seděla na nočníku a druhá, sukni vyhrnutou, si ulevovala na louce.
První spolužačka, jíž jsem to ukázala, málem vyprskla smíchy, dvě další byly zvědavy na příčinu její veselosti a hned jí nahlížely přes rameno, když tu náhle, aniž jsem stačila tabulku vzít a obrázky setřít, stará Pennka se na tabulku vrhla jako jestřáb na myš a vítězoslavně nesla tu kořist slečně Birchové, jež se zatím probudila. Při prvním pohledu na ty necudnosti se nemohla ubránit úsměvu, ale okamžitě ho potlačila.
»Ta mladá dáma to musí odpykat, slečno Penningtonová,« řekla slečna Birchová důstojně. »Už posledně zlobila s těmi svými hanbatými obrázky, ale tohle je opravdu příliš. Takhle by pokračovala dál – a tomu zabráníme. Zavolejte Susan, ať mi přinese březovou metlu! Musím jí ztrestat, dokud se mi pění krev, protože jsem příliš laskavá a mohla bych jí to ještě odpustit.«
Vrhla jsem se na kolena, prosila jsem o milost a slibovala jsem: »Nikdy, už nikdy neprovedu nic takového!«
Slečna Birchová řekla: »Na důsledky jsi měla myslet, než jsi vůbec začala kreslit obrázky tak oplzlé! Pouhá představa, že jedna z mých mladých dam je schopna takových výtvorů, mne děsí. Nemohu dovolit, aby se ti v hlavě honily takové nepřístojné představy Snad se mi podaří je z tebe vymrskat.
Slečna Penningtonová se zlým pohledem zadostiučinění mne uchopila za zápěstí, čímž mě přinutila povstat, zrovna když se objevila Susan, statná macatá dívka kolem dvacítky, s hrozivě velkou metlou z březových proutků pečlivě svázaných červenou sametovou stužkou.
»Nuže, Lady Beatrice Fuckinghamová,« pravila slečna Birchová slavnostně, »poklekni, vyznej svou vinu a polib metlu.« Vzala metlu od Susan a napřáhla ji ke mne gestem královny, jež podává žezlo k políbení svému poddanému.
Ve snaze překonat nevyhnutelné a co možná přispět ke zmírnění trestu jsem poklekla a s nepředstíranými slzami viny v očích jsem ji prosila, aby byla tak shovívavá, jak jen jí její smysl pro spravedlnost dovolí, protože jsem si vědoma, že si zasloužím to, co se mnou hodlá provést, a že hluboce želím toho, jak jsem ji svou kresbičkou urazila a pohoršila. Políbila jsem metlu a odevzdala jsem se svému osudu.
Slečna Penningtonová řekla zlomyslně: »Hle, slečno Birchová, jak rychle vzbuzuje pohled na metlu pokryteckou lítost!«
A slečna Birchová dodala: »To docela chápu, slečno Penningtonová, ale snažím se sladit přísnou spravedlnost s milostí v pravý čas. A teď, ty nestydatá umělkyně, vyhrň si vzadu sukni a vystrč svůj zadeček k potrestání zaslouženému právem.«
Chvějícíma se rukama jsem si vyhrnula sukni i spodničku; pak jsem si musela rozepnout i spodní kalhotky. Položily mne na lavici, Susan stála přede mnou a držela mi obě ruce, zatímco stará Pennka a francouzská vychovatelka, která právě vešla do třídy, mne držely každá za jednu nohu, takže jsem byla beznadějně ukřižovaná.
Slečna Birchová se s pohnutou vážností rozhlédla po třídě pomrskávajíc metlou: »Nuže, vy všechny mladé dámy, budiž vám toto zmrskání varováním. Lady Beatrice si zajisté zaslouží tuto potupnou ostudu za své nevkusné, ba měla bych upíše říci sprosté obrázky. A teď – švih – budeš – švih – ještě – švih kreslit – švih – něco – švih takového? Tumáš, tumáš, tumáš! To tě naučí! Ach, ty ječíš? Tumáš, přidám ti!« Březová metla byla vedena hrozitánskou silou. Moje jemná pokožka mne každým švihnutím pálila víc a víc. »Au, au, auvej! Pane Bože! Madame, slitování! Au, au, už nikdy, nikdy to neudělám! Aááh, áááh, to je k nevydržení!« Křičela jsem, ječela jsem, řvala jsem při každém švihnutí metly. Zmítala jsem se, kopala, ale nebylo to nic platno, jen jsem se úplně vyčerpala tou marnou snahou.
Slečna Birchová konstatovala: »Musíš to vychutnat do dna, aby ses polepšila, ty zpustlé děvče! Kdybych ti to prominula, brzy bys mi znemravnila celý ústav. Chachá, zadeček ti už pěkně napuchl, ale já ještě nejsem hotova!« A řezala mne se vzrůstající zuřivostí.
Zahlédla jsem její obličej, který obvykle býval bledý, ale teď se zruměnil vzrušením a její oči neobvykle jiskřily. »Chachá,« pokračovala ve svém pedagogickém výkladu. »mladé dámy, střezte se mé metly, abych ji nemusela používat častěji! Jen pověz, lady Beatrice, jak se ti to libí? Jen řekni, ať všechny zvíme, jak je to hezké!« A při každém slově mne švihala zas a zas.
Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako bych už byla rozsekaná na kousky, a metla pálila, jako by byla rozžhavená doběla. Zdálo se mi, že co nevidět už musím zemřít. Mé ječení přešlo v hysterický řev, jenž postupně slábl a přešel v temné skučení. Pak jsem zřejmě omdlela, protože už si nepamatuji nic než to, že jsem nabyla vědomí v posteli a můj ubohý zadeček mne pálil a škubalo mi v něm bolestí. Trvalo to celých čtrnáct dní, než zmizely všechny následky tohoto ukrutného mrskání.
Když mi bylo dvanáct, byla jsem zařazena ke starším dívkám. Dostala jsem veselou spolubydlící jménem Alice Marchmontová. Byla to hezká buclatá blondýnka s velkýma smyslnýma očima a s tílkem pevným a hladkým jako slonovina. Zdálo se mi, že se jí docela zamlouvám a hned druhou noc jsem spala v její posteli s ní. Líbala mne a muchlala tak milostně, že jsem z toho nejdřív byla poněkud zmatena, neboť si na mě dovolovala tolik, až mi srdce bušilo jako zvon, a přestože byla zhasnuto, cítila jsem, jak mi tváře planou studem, když mi na rty tiskla horké polibky, a jak mi šmejdila rukama po nejintimnějších partiích, chvěla jsem se jako sakura ve vichřici.
»Co se tak chvěješ, milá Beatrice?« tázala se. »Čeho se bojíš? Vždyť mi můžeš dělat totéž, je to tak krásné! Strč mi jazyk do úst, to je velký podnět k milování a já tě tolik chci milovat! Kde máš ruku? Sem, sem mi ji dej. Necítíš ty chloupky, jež mi začínají rašit na pipince? Tobě taky brzy porostou. Šimrej mě prstem na štěrbince, tady, přesně tady.« A tak mne Alice uvedla do umění masturbace tím nejněžnějším milostným způsobem.
Můžeš si domyslet, drahý Waltře, že jsem byla učenlivá žačka, třebaže ještě tak mladá. Její dotyky mi bouřily krev, když mi sála jazyk, byla to slast. »Ach, ach! Přitlač, přitlač!« A pojednou jsem cítila, že mám prsty vlhké od něčeho horkého a lepkavého. Vášnivě mne zlíbala a najednou ochabla.
»Co je ti, Alice? Vždyť jsi mi potřísnila prst, ty hnusné děvče!« šeptala jsem, hihňajíc se. »Pojď a šimrej mě taky, začíná se mi to docela líbit.«
»To je v pořádku, miláčku, jen mne stále miluj za to, že tě učím tak příjemným hrám,« řekla, vsunula mi ruku mezi stehna a prostředníkem mě začala šimrat na štěrbince. Působilo mi to takové potěšení, že jsem si sotva uvědomovala, co se děje, a celou mne ovládl jakýsi sladce chlípný toužebný pocit. »Ach, ach! To je krásné! Ještě, ještě! Rychleji, přitlač!« Málem jsem omdlela rozkoší, když mne přivedla k mému prvnímu panenskému orgasmu.
Příštího večera jsme opakovaly tuto nemravnou zábavu a Alice odněkud vytáhla jakousi věc podobnou klobáse; bylo to vyrobeno z měkké kozlečí kůže a vycpáno pěkně dotvrda. Požádala mne, abych to do ní zasunula a pohybovala tím sem a tam. Ležela jsem na ní a ona mě třela jako předtím, a já jsem měla jazyk v jejích ústech. Byla to nádhera. Nemohu ti ani vypovědět, jak vyváděla, zdálo se, že jak pohybuji tím nástrojem, dohání jí to k vrcholné rozkoši, vzdychala a vzlykala a sténala: »Ach, ach, ááách! Můj milý chlapečku! Umrtvuješ mě tou rozkoší! A vyronila pozoruhodnou dávku milostné šťávy přímo na mou pracovitou ruku.
Když jsme se aspoň částečně zklidnily a vzpamatovaly, zeptala jsem se jí, co mínila tím, že mne nazvala svým milým chlapečkem.
»Ach, Beatrice,« odpověděla, »už jsem příliš ospalá, ale zítra večer ti budu vyprávět svůj příběh a vysvětlím ti, čím to je, že moje pipinka je s to přijmout do sebe tuhle věc, zatímco ta tvoje ještě nemůže. Vzdělám tě trochu víc ve filozofii života, drahoušku. Teď mi dej pusinku a budeme spinkat.«
Jistě si, milý Waltře, dovedeš představit, jak jsem byla zvědavá a nedočkavá. Sotva jsme zavřely dveře našeho malého pokojíku, zvolala jsem: »Tak Alice, honem do postele, hořím netrpělivostí vyslechnout tvůj příběh!«
»Uslyšíš ho, drahoušku, ale nech mne svléknout v pohodě. Nemohu přece do postýlky skočit jen tak, musím si zkontrolovat své něžné ochlupení. Jak se ti líbí, Beatrice? Svlékej se, měly bychom si je porovnat,« řekla, shodila ze sebe poslední kousek spodního prádla a prohlížela si svou půvabnou nahotu ve velkém nástěnném zrcadle. Brzy jsem stála zcela nahá vedle ní.
»Máš rozkošně našpulenou pipinku, Beatrice,« pronesla důvěrně, když pohlédla na můj mons Veneris. »Dokonale doplňujeme jedna druhou – já ji mám blond a ty budeš brunetka. Podívej se, moje chloupky povyrostly už na půl palce!« Zdálo se, že to nebude mít konce, a pozbyla jsem trpělivosti. Navlékla jsem si noční košili, vlezla jsem do postele a prohlásila jsem, že slib o vyprávění příběhu nebyl nic než pustá lež a že už jí nikdy nedovolím aby mne milovala, dokud neukojí mou zvědavost.
»To od tebe není hezké, že pochybuješ o mém slibu,« vykřikla, skočila za mnou do postele, vyhrnula mi noční košili a začala mě plácat přes zadek, čemuž se vesele smála.
»Tumáš, tumáš, abys už nikdy nepochybovala o daném slovu mladé dámy! A tumáš ještě! A teď ti budu vyprávět svůj příběh, třebaže bys zasloužila, abych tě nechala čekat až do zítřka.«
Po chvilce, jen co jsme se pohodlně uvelebily, začala vyprávět.
Příběh Alice Marchmontové
Žila byla kdysi na venkovském zámku asi desetiletá holčička Alice. Její rodiče byli bohatí a bydleli v krásném velkém domě s velkou zahradou a pěkným parkem. Holčička měla bratra o dva roky staršího. Maminka měla svou holčičku velmi ráda a tolik se o ni bála, aby se jí nepřihodilo nic zlého, že ji nikdy nepouštěla z dohledu, pokud o ni nepečoval komorník William, jenž býval jejím společníkem při dětském skotačení v parku.
William byl hezký a úpravný muž kolem třicítky a setrvával v domě už od svého dětství. Alice měla Williama velmi ráda a často mu sedávala na kolenou, když jí v parku na lavičce předčítal pohádky. Spřátelili se tak, že když spolu byli o samotě, oslovovala ho »milý Williame« a jednala s ním jako se sobě rovným.
Alice byla zvídavé děvčátko a často Williama uváděla do rozpaků zvláštními dotazy zejména z oboru přírodopisu, například jak zvířátka dostanou mladé nebo proč je kohout tak krutý a skáče na ubohé slepičky klofaje je ostrým zobákem a tak dále.
»Děvenko,« říkával zmatený William, »Nejsem slepice ani kráva. Jak to mohu vědět? Neptej se na takové hlouposti.« Ale Alicí tím neodradil a ona dále naléhala. »Ty to, Willie, víš a nechceš mi to říci! Chci to vědět!« Leč její snaha po poznání vycházela naprázdno.
Tak to šlo nějaký čas, až bylo Alici kolem dvanácti let. Tu připadla na něco, co ji předtím nikdy ani nenapadlo. Uvědomila si tehdy, že William pod záminkou nějakých povinností se vždy mezi sedmou a osmou hodinou ranní, to jest asi hodinku před snídaní, pravidelně vzdaluje a uzavírá se ve své komoře. Když se Alice odvážila a zaťukala na dveře, vždy byla zevnitř zastrčena závora a vstup jí byl odepřen. Klíčová dírka byla zakryta, a tak se nedalo nic dělat. Avšak naše chytrá Alice přišla na to, že by do té Williamovy tajemné komnaty mohla nakouknout, kdyby se dostala do chodby na druhé straně. Chodba sice byla na obou koncích uzavřena zamčenými dveřmi, protože se nepoužívala, ale zvenčí měla asi čtyři stopy od země okénko, které bylo zajištěno jen obyčejným háčkem. Stačilo jen vyrazit jednu malou tabulku skla – a cesta byla otevřena. To Alice šikovně provedla a nemohla se dočkat příštího rána, aby do Williamovy svatyně nahlédla z druhé strany dveřmi, jež sice také byly věčně zamčeny, ale byly částečně prosklené. Bylo to tak vzrušující těšit se na to, až zjistí, co tam vlastně William dennodenně provádí.
Nazítří vstala Alice časně ráno a řekla své komorné, že se ještě před snídaní půjde proběhnout na čerstvý vzduch do zahrady. Zatím však pospíšila k rozbitému okénku, otevřela je a prolezla do staré chodby. Zula si botky a tiše se plížila k proskleným dveřím. Sklo bylo dosti zašlé, ale velká klíčová dírka nebyla zakryta a ve vyschlém dřevu dveří objevila několik škvír, takže měla poměrně dobrý rozhled po celé místnosti.
William nebyl přítomen, ale brzy se objevil s košíkem jídelních příborů ze včerejška a počal třídit a počítat lžíce, lžičky, vidličky a sklenky. Byl s tím brzy hotov; vzal pak z poličky jakousi knížku a se zaujetím se v ní listoval. Vtom do místnosti vešla Lucy, nejhezčí z našich služebných, a řekla: »Zapomněl jsi tam ještě nějaké příbory, aby ti nechyběly.«
William se na příbory ani nepodíval, chytil Lucy kolem pasu, vtiskl jí hubičku na tvář a řekl: »Čekám tu na tebe; věděl jsem, že ty příbory přineseš.« Ukázal jí rozevřenou knížku: »Co říkáš téhle poloze? Líbilo by se ti to tak?«
Lucy se dívala se zájmem, ale zčervenala až po kořínky vlasů. Knížka dopadla na podlahu. William si přitáhl dívku blíž a snažil se jí rukou šmátrat pod sukněmi.
»Ne, ach ne!« vykřikla a pak dodala tišeji: »Dnes ne, víš, dnes to nejde, snad zítra. Dnes musíš být hodný. Tady máš závdavek, ale už musím běžet.« To řekla a vjela mu rukou do rozkroku, což jsem bohužel neviděla pořádně. Pak uskočila a nedbajíc Williamovy snahy zadržet ji, prchla z komory.
William byl zřejmě rozčilen. Vrhl se na pohovku a reptal: »Ta potvora, ta mrcha! Zítra jí dám co proto!«
Alice, jež bystře pozorovala všechno, co se v komoře děje, spatřila nesmírně překvapena, že William má rozepnuté kalhoty a z nich mu trčí jakási dlouhá tvrdá věc, obdařená rudou hlavou. William to uchopil jednou rukou a zdálo se, že váhá, zda to opět zastrčit do kalhot, ale najednou to počal třít nahoru a dolů. »Že jsem se nechal tak vyrajcovat, já blbec! Ah, ah! Nedá se nic dělat, prostě musím! Ruka pracovala stále rychleji. Líce mu zčervenaly, oči měl vyvalené a za několik okamžiků mu z toho něco vystříklo; bělavé kapky mu potřísnily ruce i kalhoty a některé dostříkly až na podlahu téměř dva yardy daleko. Tím skončila jeho extáze. Ležel bez pohnutí asi pět minut, pak vstal, pečlivě se utřel do ručníku a vyšel z komory.
Alice z toho byla celá pryč, ale přes to všechno, co viděla, pudově cítila, že to zdaleka není celé tajemství, jež skrývá Williamova komora. Hned si řekla, že tam nazítří přijde zase a bude sledovat, co budou William a Lucy spolu provádět.
William s ní šel na procházku jako obvykle, usedli na lavičku a William jí předčítal. Alice mu seděla na kolenou a v hlavince jí vrtala neodbytná otázka, kam se poděl ten dlouhý tuhý předmět, který viděla ráno. Předstírajíc nebeskou nevinnost dotýkala se jakoby maně Williamových kalhot tu i onde v naději, že nahmátne tu strašlivou věc, ale dospěla k závěru, že William má v kapse jen zmuchlaný kapesník.
Následujícího rána číhala Alice opět na své pozorovatelně u dveří v zamčené chodbě a brzy spatřila Williama s košíkem příborů, jež hned odložil a pln netrpělivosti se nemohl dočkat Lucy. »Tak kde sakra je?« bručel nahněvaně. »Už mi stojí jako tágo!«
V tu chvíli vklouzla do komory Lucy a pečlivě zamkla dveře. Vrhla se Williamovi do náruče, zasypala ho polibky a šeptala: »Ach jak jsem se na to těšila! Jak jsem po tom toužila. Je to strašné zbavit ženskou každý měsíc potěšení a radosti po několik nekonečně dlouhých dnů!«
Chvatně rozepínala Williamovy kalhoty a vytáhla tu věc, kterou Alice už znala. »Nespěchej tolik, Lucy,« huhlal William, neboť ho svými polibky přímo dusila, »nepokaž všechno tou svou netrpělivostí. Nejdřív musím zlíbat tvé hnízdečko!
Pevně ji objal, položil na pohovku a vyhrnul jí sukni a spodničku. Alice viděla buclatá bílá stehna, ale nejvíce ji upoutala jasně rumělková pootevřená štěrbinka, jež jakoby zvala k návštěvě; nad ní se černal huňatý pahrbek Venušin jako chumáč kudrnaté koudele.
William hbitě poklekl a přisál se ke štěrbince svými rty; líbal ji tak vášnivě, až to mlaskalo. Dívce to působilo nesmírnou rozkoš, vzdychala a sténala, až to William nevydržel, vecpal se Lucy mezi bělostná stehna a jedním rázným pohybem vrazil svůj mocný nástroj do zející štěrbinky, až byl celý ponořen v dívčiných útrobách. Lucy vyrazila jen: »Ha!«
Chvilku leželi bez pohnutí, jako by vychutnávali své tělesné spojení, pak Lucy mrskla zadečkem a William se také rozhýbal. Bitva byla zahájena.
Alice ze své pozorovatelny dobře viděla mocný mužský nástroj pohybující se sem a tam jako ocelový píst parní lokomotivy. Naběhlé a správně prokrvené stydké pysky se při každém povytažení svíraly jako v obavě, aby jim nebyl odebrán ten pouťový cukrový špalek, a hojně slintaly mazlavou pěnu. Pohyby se k nepříčetnosti zrychlovaly, až najednou oba milenci strnuli v křečovitém objetí tak pevném, že připomínali jediné báchorečné zvíře se dvěma hřbety. Alice přesto zahlédla pramínek smetanově tekutiny líně vytékající z dívčiny štěrbinky, jak oba znaveně a netečně leželi zmoženi tím krutým milostným bojem, v němž nebylo poražených.
William byl první, kdo porušil to uklidňující ticho: »Lucy, od zítřka musíme být opatrní. Víš přece, že se vrátí Mary, ta slídivá stará ježibaba. Pak už nebudeme mít tolik příležitosti.«
Lucy opáčila: »Ty mizero, teď už je mi úplně jedno, jestli nás někdo chytí. Zkrátka to musím mít za každou cenu!« Znovu ho objala, líbala ho na ústa, nohy mu ovinula kolem pasu a opět se pod ním začala zmítat. Jakkoli to byl statný a urostlý muž, zdálo se, že váha jeho těla je úplné nic ve srovnání s její milostnou dychtivostí.
William se všelijak vymlouval a obával se, že ho budou postrádat, ale nic platno. Lucy věděla, co chce, a Wiliam byl brzy schopen i ochoten si to zopakovat. Bylo to snad ještě zběsilejší než prve. Avšak přesto nemohl William skrýt svou nervozitu a vytáhl svůj zmáčený instrument ze zpěněné pipiny, hned jakmile se smísily obě milostné šťávy jejich vášnivé lásky.
Lucy vyskočila a upravila si oděv, ale poklekla na zem k Williamovi, chopila se jeho povadlého údu a počala ho usilovně sát. To Williamovi jistě dělalo dobře, neboť silně zrudl v obličeji; když Lucy přestala, viděla Alice, že mu zase stojí tak pevně, jako stožár admirálova velitelského korábu.
Lucy řekla, tiše se smějíc: »Tak, chlapče, teď tě opustím; mysli na mne až do zítřka. Nemohla jsem si odpustit, abych si tě trošku neoblízla, protože i mně to působí potěchu.«
Naposled políbila Williama na ústa a zmizela jako liška v houští. William za ní zamkl dveře a Alice se tiše vzdálila a pospíchala na snídani.
Bylo krásné májové ráno. Brzy po snídani šla pak Alice jako obvykle s Williamem na dopolední procházku do parku. Horká krev v ní jen vřela a Alice nesmírně dychtila po takových radostných zážitcích, jichž, jak se domnívala, má Lucy až až. Sešli dolů k jezírku a Alici napadlo, že by se mohli projet v krytém člunu. William odemkl loděnici a pomohl jí nastoupit na pěkný rozměrný člun s polokabinou, jež byla vybavena čalouněným křesly, kobercem a poduškami.
»Tady ve stínu je příjemně,« řekla Alice. Pojď sem taky Willie, chvilku tu posedíme, a než si vyjedeme po jezírku, přečteš mi něco zajímavého.«
»Jak si přejete, slečno Alice,« odpověděl William zdrženlivě, vlezl do člunu a posadil se na složené pokrývky.
»Trochu mne bolí hlava... Mohla bych se o tebe opřít?« řekla Alice, odhodila klobouček, opřela se o polštář a položila hlavinku Williamovi do klína. »Cože jsi dnes tak upjatý, Willie? Dobře víš, že se mi nelíbí, když mi říkáš slečno. Klidně mi říkej třeba Lucy.«
Ve Williamovi by se krve nedořezal. Alice to přímo vychutnávala a pomyslela si: »Vypadl bys z vlastních kalhot, kdybys jen tušil, co jsem viděla za dílo mezi tebou a Lucy!«
Zavrtěla hlavou v jeho klíně, dívala se vzhůru na něj a radovala se z hlubokých rozpaků, do nichž ho vehnala. Potom položila ruku schválně na ten zmuchlaný kapesník co měl v kapse, a pokračovala: »Myslíš, Willie, že někdy budu mít tak hezké nohy jako Lucy? Neměla bych už začít nosit dlouhé šaty? Začínám se stydět, že ukazuji lýtka vysoko.«
Komorník William se nemohl vzpamatovat z údivu, z nesmírného a náhlého údivu, protože to všechno najednou spadlo jakoby z nebe. Zážitek ranní milostné epizody s Lucy před snídaní byl v jeho mysli ještě příliš živý, že zmínka o ní a nadto Alicina dívčí ručka spočívající něžně na jeho kapse se zmuchlaným kapesníkem, vzbudila v jeho bujné krvi náhlý příval bujné touhy, a jakkoli se ho snažil potlačit, cítil, jak jeho neukázněný úd počíná svrbět, a byl si téměř jist, že Alici nemůže ujít, jak nabíhá. Mírně se odsunul a tak suše. jak jen mohl, se zeptal: »Nechcete, abych vám předčítal. Alice? Dnes nějak zlobíte.«
Alice vzrušeně, s neobvyklým ruměncem ve tváři, řekla: »Ty chlape špatná, teď mi řekneš, co chci vědět! Jak přicházejí děti na svět? Co je ten záhonek petržele, o němž lékaři a sestry tvrdí, že se z něho vyklubou děti? Není to náhodou ten kudrnatý porost pod ženským břichem? Lucy ho má taky a já jsem viděla jak jste ho ráno líbal, pane!«
William byl na omdlení. Na čele se mu perlil smrtelný pot. Nebyl mocen slova a Alice mu šeptala »Dnes ráno jsem viděla všechno, Willie, všechno jsem viděla! A viděla jsem také, jakou rozkoš jí působila ta tvoje věc s rudou hlavičkou. Musíš mi vysvětlit to tajemství a já to nikomu neřeknu. Tady máš tu obludu, kterou jsi do ní tak zběsile strkal. Musím to vidět a sáhnout si na to! Vida, už to ztvrdlo, jen jsem na to šáhla! Chachá, je to legrační. Vyndám ho, jako to udělala Lucy« Rozepnula ubohému Williamovi poklopec a vytáhla odtamtud ten bujný nástroj lásky. Políbila tu červenou sametovou hlavičku a řekla: »To je sladká věcička, tak heboučká na dotyk. Ach, musím se s ním trochu pomazlit.«
Jen dotyky a laskání působily na jeho smysly jako žár plamene. Pozbyl vlastní vůle i řeči a jen se mlčky poddával choutce svévolného děvčete, ale prostě si nemohl pomoci, nemohl se zdržet a ani se zdržet nechtěl, až mocný proud semene vystříkl z údu a skropil jí ruce i obličej.
»Ó,« vykřikla. Přesně to jsem viděla včera ráno. Cáká to také tak do Lucy?«
William, zbaven napětí se poněkud vzpamatoval. Vytáhl čistý kapesník, pečlivě otřel Alicin obličej a ruce, uklidil pyj na patřičné místo a bědoval: »Pane Bože to je v hajzlu! Co jste to udělala, Alice? To je strašné! Nikdy už s vámi nesmím jít na procházku.«
Alice se rozplakala. »Ach Willie, nebuď tak zlý! Myslíš, že to někomu prozradím? Jen se chci o to potěšení podělit s Lucy. Ach, líbej mě, jako jsi líbal ji a už o tom dnes nebudeme mluvit.«
William nemohl odmítnout tak vábný požadavek, ale uložil si značnou zdrženlivost, ačkoli jeho milostná vášeň ho nutila k pravému opaku. Po pravdě řečeno tu ližbu odbyl.
»Jak nádherné je cítit tvůj jazyk právě tam! Jak krásně mne šimrá a hřeje. Ale moc pospícháš a už jsi přestal, ačkoli právě teď to začalo být ještě hezčí, můj Willie,« žvatlala Alice objímajíc ho a líbajíc.
»Pomalu, miláčku, nesmíš být tak hrr! Je to přespříliš nebezpečná hra pro tak mladé děvce. Hlavně si dej pozor před lidmi, jak se na mne díváš a jak se mnou mluvíš,« řekl William opětuje její panenské polibky. Cítil zcela jistě, ze proti tomuto milostnému pokušení je úplně bezbranný.
»Aha,« řekla chápavě Alice. »Ty máš strach z Lucy. Ale to lze snadno zařídit. Zasvětíme ji do všeho. Zbavím se nějak své komorné a požádám matinku o Lucy. Není to bezvadný nápad, Willie? A všechno zůstane jen mezi námi třemi.«
William si už srovnal myšlenky a musel obdivovat moudrost té mimořádně prohnané dívky. Alicin nápad horlivě chválil a pak se chopil vesel a vypluli na jezírko, aby zchladili svou rozohněnou krev a zklidnili horečné bušení dvou láskyplných srdcí.
Po celé další dva dny pršelo a počasí nepřálo procházkám v parku. Tohoto mezidobí využila Alice k tomu aby vnukla své matce výměnu komorných. Tak se Lucy stala Alicinou komornou.
Pokojík komorné měl dvoje dveře: jedny na chodbu a druhé přímo do komnaty mladé dámy.
Toho dne, co měla Lucy poprvé spát v přilehlém pokojíčku, přemýšlela na lůžku o svém novém postavení komorné a hlavně o tom, bude-li mít nějakou příležitost aspoň občas se sejít s Williamem. Tu ji volala Alice. Ve chvilce byla u ní: »Co račte, slečno Alice, není vám chladno? Tyhle noci jsou teď tak sychravé.«
»Máš pravdu, Lucy, tys na to kápla. Nevadilo by ti, kdybych tě pozvala k sobě do postele? Zahřeješ mě.«
Lucy vskočila do postele natotata a Alice se jí schoulila v náruči jakoby pro zahřátí, ale ve skutečnosti proto, aby cítila obrysy její pěkné postavy.
»Dej mi pusinku, Lucy,« řekla. »Shledávám, že tě budu mít raději než tu můru Mary. Nemohla jsem ji vystát.« Lucy se k ni něžně přitiskla a Alice ji položila ruku na ňadro. »Máš velikánské bradavky, Lucy. Rozepni si košilku, ať si je mohu ohmatat.«
Nová komorná měla chytlavou náturu a dovolila své mladé paní všechny důvěrnosti. Alice jí šmejdila rukama po celém těle dychtivě a zvídavě, aby vychutnala jemnost jejích pevných ňader, pružného břicha a oblých boků. Aliciny dotyky ji bouřily krev a vzbuzovaly v ní chlípné pocity. Vzdychala a líbala svou mladou paní opět a opět, zas a zas.
Alice šeptala: »Máš nádherný zadek, Lucy! Zadeček jak se patří. Máš tak pevné nepoddajné svalstvo! Jů – a to ochlupení! Kdes to všechno sebrala? To narostlo samo?«
Lucy sténala: »Och, prosím slečno, nechte toho, vždyť za dva tři roky budete taky taková. Když mi to začalo růst, polekala jsem se, připadalo mi to tak nepřirozené.«
Alice: »Jsme obě dívky, není tedy nic špatného na tom, že se navzájem dotýkáme. Sáhni si také, abys poznala ten rozdíl.«
Lucy: »Och, slečno Alice,« a tiskla Alicino nahé břicho k sobě, »neumíte si představit co cítím, když se takhle dotýkáme!
Alice, usmívajíc se: »Je to snad hezčí, než když se tě dotýká komorník William, drahoušku?« Přitom jí prstíkem cuchala ochlupení na hrmě.Lucy: »Že se nestydíte, slečno! Snad si nemyslíte, že bych mu dovolila, aby na mne byť jen sáhl...« Leč neznělo to přesvědčivě a z hlasu táhla nejistota.
Alice: »Neboj se, Lucy, nikomu nic neprozradím. Ale viděla jsem všechno skrz škvíry ve starých prosklených dveřích. Všecičko to, co se dělo ve Williamově komoře. No, a protože to tajemství znám, chci se té zábavy zúčastnit také.«
Lucy: »Och, pane Bože! Slečno Alice, to že jste opravdu viděla? Budu muset okamžitě opustit váš dům!«
Alice: »Ale, ale žádné strachy, Lucy, neboj se, nikdo se nic nedoví! Ty přece víš, že na Williama nedám dopustit a nikdy bych mu neublížila. Jenže ho nemůžeš mít celého jen pro sebe samu. Vybrala jsem si tě za komornou, abych předešla tvým žárlivým podezřením a abychom své tajemství uchovali před prozrazením.«
Lucy byla rozčilena k nepříčetností: »Cože, to nehorázné prase si na vás už něco dovolilo? Slečno Alice, já ho snad zabiju, já ho zabiju!«
Alice: »Klid, Lucy, klid! Nekřič tak nahlas, někdo tě uslyší! Ještě mi nic neudělal, ale já jsem si dobře všimla, jakou ti působí rozkoš, když ti vsunul tu věc do pipiny? Jsem rozhodnuta zkusit to taky, a to co nejdříve! Nebuď žárlivá, vždyť můžeme být šťastni všichni tři dohromady a vesele si užívat.«
Lucy: »To by vás usmrtilo, drahoušku! Ten jeho ohromný klazan by vás roztrhl vejpůl!«
Alice: »Jdi, ty brepto! Já se nebojím, že by se mi něco stalo.« A vřele jí líbala.
Lucy také stvrdila dohodu polibkem a pak spolu strávily velmi láskyplnou noc plnou všech způsobů milostných polibků, šimrání, hlazení, laskání a něžných dotyku, a Alice se od své společnice naučila téměř všechny báječné něžnůstky, jež provádějí děvčata mezi sebou, až konečné usnuly jedna druhé v náručí.
Brzy se vrátilo hezké počasí a Alice s Williamem si opět vyšli na procházku do parku. Prošli hustým remízkem na odlehlém konci a usadili se na malé travnatě mýtince, kde je nemohl nikdo překvapit. William s sebou prozíravě vzal velký deštník a dlouhý plášť ze silné látky, aby si Alice mohla sednout bez obav z nachlazení.
»Ty starý dobráku,« řekla Alice, a sedajíc si, stáhla si ho k sobě po bok. »Když už teď chápu všechno, je jen na tobě, abys ze mne udělal ženu, jako jsi ji udělal z Lucy. Prostě to musíš udělat, Willie, musíš mi dopřát tu zkušenost a rozkoš!« Rozepnula mu kalhoty a vzala do ruky jeho již ztopořený pyj. »Je tak rozkošný, tak miloučký! Neumíš si představit. Willie, jak toužím pocítit jeho žhavý střik ve svých útrobách! Vím, že to bude bolet, ale nezabije mne to. Čeká mě nebeská rozkoš, vím to; vzbudíš ve mně totéž, co v Lucy.«
Williamova vůle se zmítala mezí dvěma ohni. Nemohl odolat, nemohl se vzepřít: bylo to nad jeho duševní i tělesné síly.
»Jak to uděláme?« otázala se Alice věcně
»Lehneš si na mne.«
William si mlčky lehl na záda a umístil si Alici tak, že mu klečela nad obličejem; to proto, aby jí nejdříve mohl zvlhčit pipinku jazykem. Klečela k němu zády a stále se držela jeho trčícího klacku. Williamův jazyk jí něžně šimral a dráždil a ona se mu zadečkem tiskla k obličeji a rukama se stále držela za ten mohutný ocas. Tak Alice dosáhla svého prvního panenského orgasmu v témž okamžiku, kdy William ejakuloval jako islandský gejzír.
»Tak Alice, to bychom měli.« řekl William. »Oba jsme dobře připraveni. Ale kdybych si na tebe lehl, mohl bych podlehnout vášni a ublížit ti. Mnohem lepší bude, když si sedneš na mne, namíříš si ho rovnou do štěrbinky a pak budeš zlehýnka přisedat tak, jak budeš sama chtít a jak ti dovolí pocity bolesti nebo chtíče. Úspěch pokusu bude záviset na míře tvého odhodlání.«
Alice: »Uvidíš, že odhodlání mi nechybí.« Udělala vše podle Williamova návodu, nasadila si krví nalitý žalud na poševní vchod a pomalu přisedávala. Bolelo to, leč Alice nedbala, až v ní zmizela celá rudá hlava i s límečkem. Zavrtěla prdýlkou a v náhlém rozhodnutí přisedla ještě níž. Projela jí strašná bolest, jako by jí nějaká zvířecí příšera zuby i drápy rvala vnitřnosti. Málem omdlela a musela si chvilku oddechnout. Postoupila asi o dva palce.
»Alice, ty milá Alice,« zašeptal William jako u vytržení. »ty jsi tak primová holka! Jde ti to dobře, výborně. Ještě jedno takové přisednutí a stanu se jediným vlastníkem všech tvých milostných půvabů.«
»Ať třeba umřu, nedbám bolesti!« šeptala. »Pomoz mi, Willie, pomoz mi, miláčku.« A chystala se k třetímu přisednutí. William ji uchopil za boky.
Odhodlaná dívka zaťala zuby, stiskla rty, zavřela oči a rup! V tu ránu byla naražena až na kořen Williamova kůlu. V mrákotách padla Williamovi na hruď a její vytrysklá panenská krev byla nezvratným důkazem krvavé povahy milostných dobrodružství.
Komorník William, zmazán a zkrvaven, se vymanil, a protože se pro tento případ vybavil vším potřebným, stal se milosrdnou sestrou ošetřovatelkou. Alice s hlubokým povzdechem otevřela oči, usmála se a řekla: »Ten poslední doraz byl strašlivý, ale už je to za námi. Proč jsi ho vytáhl? Okamžitě ho tam vrať a dopřej mi toho hojivého obstřiku, který, jak mi řekla Lucy, brzy zhojí všechny utržené rány.«
William ji zlíbal, jemně zavedl svůj pyj do její zmučené pipinky, nikoli však úplně, a počal se pomalu a opatrně pohybovat vzhůru dolů, vzhůru dolů, ven a dovnitř, dovnitř a ven. Začalo to působit. Tření se zjemnilo a William pociťoval, jak se Alicina pochva mírně stahuje a zase povoluje, což ho brzy přivedlo k dalšímu vrcholu rozkoše. Náhlým prudkým pohybem pronikl až k děložnímu krčku a vystříkl svou milostnou životní tresť do jejích útrob. Ještě několikrát sebou škubl a zůstal oslaben přívalem slastné únavy.
Leželi oba v těsném objetí bez jakéhokoli pohybu a vychutnávali svou vzájemnou blízkost a tělesnou hmotnost. William ho pak vytáhl a batistovým šátkem pečlivě otřel Alicinu panenskou krev nejprve z její pipinky a potom i ze svého již poněkud znaveného bimbasa. Když ukládal zkrvavený šátek do kapsy, prohlásil hlasem, jenž se chvěl dojetím, že si ho navždy schová jako drahou památku na rozkoše, jichž mu tak láskyplně a dosyta poskytla.
Komorník William se pak toho dne rozumně zdržel dalších milostných hrátek, a když si oba odpočinuli, vrátili se z vycházky. Alice vůbec nelitovala své oběti, kterou přinesla na oltář Venušin; cítila se velmi šťastna, že si zajistila polovinu lásky milého a věrného Williama.
Leč tu již číhala krutá ruka osudu!
Jak náhle nepředvídané okolnosti zabrání uskutečnění těch nejkrásnějších záměrů směřujících ke štěstí! Téhož dne doporučil rodinný lékař Alicinu otci delší léčebný pobyt v jižní Evropě. Otec se rozhodl, že Williama vezme s sebou. Alicina matka měla přijet za nimi, jakmile budou obě děti přijaty do vhodné internátní školy.
Lucy a její mladá velitelka se navzájem utěšovaly, jak jen mohly za těchto žalostných okolností. V několika dnech se správy domu ujala stará teta, Alici poslali do školy a ona teď, milá Beatrice, spočívá v tvém náručí. Můj bratr studuje v koleji a vídáme se jen o prázdninách.
Měla bys, milá Beatrice, požádat své poručníky, aby ti dovolili strávit příští prázdniny u nás. Představím tě Frederickovi, jenž, ačli se nemýlím, je obdařen podobnými sklony k chlípnosti jako jeho drahá sestřička.