Tento příběh je pouze fikce, jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. Žádná z postav nevyjadřuje autorův názor na politická, morální ani jiná témata.

(Kdo čeká od začátku BUCH BUCH BUCH, tak toho asi zklamu. Tenhle příběh se bude rozjíždět trošku pomaleji, hlavně tahle první část je víc popisná, ale kdo si počká, ten se dočká. Jsem zvedavý na vaše komentáře, můžete nahodit i vlastní nápady na pokračování!)

Rozloučil jsme se s manželkou, která právě odcházela na noční směnu, zamkl jsem dveře a šel si do kuchyně pro jedno dobře vychlazené pivo.
"Pozor, dochází máslo a kečup!", upozornil mě příjemný ženský hlas, když jsem otevřel lednici.
"Dokoupit!", odpověděl jsme a ukončil tak naši malou každodenní kulinářskou konverzaci.
Ještě že člověk nemusí pořád pro něco běhat do obchodu, všechno dneska hezky přivezou až domů. Sedl jsem si do křesla, otevřel pivko a zapnul televizi.
"Dobrý večer, dnes máme 10. srpna 2085, právě je 21:00 a začínají ekonomické zprávy. Cena benzínu díky zdražování ropy dál prodce roste...", začlal moderátor vcelku nudným tónem o tématech, kterým jsem ani moc nevěnoval pozornost.
Jen jsem byl rád, že mám konečně klid a pohodičku. Dneska jsem měl v práci celkem fofry. Nějací chytráci z oddělení kompletace naflashovali špatně celou jednu sérii dětských chův. Měly senzor rizika nastavený na nejvyšší citlivost, takže považovaly za nebezpečí vše kolem sebe včetně svého oblečení. Tak jsme celé odpoledne po fabrice naháněli 64 úplně nahých třicetiletých robotických chůviček. Byl jsem z toho tak nažhavený, že bych nejraději jednu zatáhl někam do kouta a pěkně si s ní užil. Asi by to nebyl problém, jsou komplutně funkční včetně krásných hedvábných kundiček a navíc by to ani nevykecaly, protože se rozutekly dřív, než jim montéři stačili aktivovat paměťové čipy. Jen by mě kvůli tomu senzoru rizika asi ani nenechaly k sobě přiblížit. Ale jsou opravdu krásné a k nerozeznání od lidí. V podpaží ani na kundičce nemají jediný chloupek, i když podezřívám vedení, že je to hlavně kvůli úsporám.
V televizi pořád běžely nějaké nudné zprávy a protože ze vzpomínky na dnešní odpoledne se mi už začínal pomalu zvedat pták v trenkách, řekl jsem si, že raději přepnu na něco zábavnějšího, abych tyhle myšlenky zahnal, když má dneska manželka noční.
"Chceš si s námi povídat? Chceš říkat, co máme dělat?", usmívaly se na mě z druhého kanálu dvě asi dvacetileté vyvinuté blondýnky.
"Nerozeznáš, že nejsme pravé. Splníme hned každé, i neobvyklé přání! Pojď s námi na videochat Rapicon!", mrkly na mě dívky a zmizely.
Rapicon? To je naše největší konkurence! Měl bych se na to z čistě pracovního hlediska podívat. I když jsem si říkal, že je to pouze ze studijních důvodů, v trenkách se mi už pták začal napínat.
Rapicon měl oproti nám vždycky navrch díky propracované umělé inteligenci. Častokrát jsme jejich výrobky testovali a nenarazili jsme na žádnou logickou anomálii v jejich chování a komunikaci. S kvalitou materiálů už to bylo ale horší. Občas někde něco nelícovalo, byly vidět spoje a kůže nebyla moc příjemná na dotek, ale zdá se, že právě přicházejí s novou modelovou řadou a podle reklamy v televizi ty nové kousky vypadají hodně lákavě.
Když jsem se připojil na videochat Rapiconu, tak už jsem měl ptáka tvrdého jako kámen. Listoval jsem seznamem místností, u každé byl obrázek její obyvatelky.
Byly tu brunety, blondýnky, mladší i starší, prostě pro každého něco. Úplně na konci seznamu bylo několik místností, které byly bez obrázku. Pravděpodobně byly právě nově vytvořeny Rapiconem, protože bylo evidentní, že tohle službu spustili dnes. O něčem takovém, jako je videochat s umělými kočičkami, bych totiž musel dávno vědět, když je to z mého oboru.
Právě jedna z místností bez obrázku mě zaujala svým názvem: "Rodiče už spí"
Zvědavost mi nedovolila nevstoupit. Když se na obrazovce objevil pokojík snímaný kamerou, myslel jsem si nejdřív, že se asi jedná o nějakou chybku Rapiconu, prostě že to ještě nemají vychytané. Nikdo totiž v místnosti nebyl. Už jsem chtěl odejít, když najednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupila nádherná mladá kočička v modrém dvoudílném pyžámku. Měla dlouhé blond vlásky a krásně se usmívala. Mělo to ale jeden háček - vypadala tak na 12 let!
"Promiň, byla jsem si pro pití," řekla a položila na stůl hrnek s čajem.
Tohle musí být určitě nějaká chyba, vždyť je to živá holka! nebo ne? Musím to nějak zjistit.
"Ahoj, jak se máš a co děláš?", začal jsem nenápadně.
"Jo celkem dobře, zrovna jsem si dodělala nějaké úkoly do školy, rodiče už šli spát.", usmála se a zvedla na kameru sešit z matematiky, kde byly nějaké slovní úlohy.
"Tak matematika jo? Kolik je odmocnina z 81?", zkoušel jsem jí, jak je na tom.
"No to je 9!", odpověděla celkem pohotově.
"A kolik je odmocnina z 529?"
"Jak to mám vědět? To je moc těžké, hihi...", začala se na mě smát jako malá koketka a já byl zase v koncích, protože buď je pravá nebo asi zkrachujeme, protože tohle je prostě dokonalá kopie mladé vzrušující kočičky, demonstrace možností dnešních špičkových technologií!
Z představy jak si s takovouhle můžu pěkně nezávazně pohrát přes videochat se mi skoro zatočila hlava.
"Tak jo, kolik ti je a jak se jmenuješ?"
"No já jsem Daniela a bude mi 12 a ty?", krásně se na mě celou dobu usmívala.
"Já jsem Viktor a je mi o hodně víc, nevadí ti to?"
"Ne, já si moc ráda povídám se staršíma. Jsou takoví chytří a svalnatí a to se mi líbí, hihi", úplně se mnou koketovala.
Byla dokonalá, nemohl jsem rozpoznat žádnou z klasických chyb, jako že třeba provede dva totožné pohyby za sebou, nebo na vteřinu přesné intervaly mrkání. Asi dám výpověď a půjdu pracovat pro Rapicon, protože tohle je oproti minulé verzi rozdíl jako mezi koloběžkou a raketou.
Ujistil jsem se, že svou kameru mám vypnutou a vytáhl tvrdého ptáka z trenek. Vím, že by nevadilo kdyby ho viděla, protože není pravá a tak to není žádné ohrožování mládeže, ale nějak jsem se prostě před tak mladou styděl, i když byla jen umělá. Komunikaci má dokonalou, ale musím zjistit, jestli nemá nějaké výrobní vady jinde po těle, takže jí budu muset přesvědčit, aby se svlékla. To by neměl být zas tak velký problém, protože přece od toho tady ty holky jsou, aby "plnily každé, i neobvyklé přání".

Konec 1. části... Rád budu pokračovat, celý příběh mám v hlavě. Jen napište do komentáře, jestli o pokračování stojíte ať to nepíšu jen tak pro sebe