Tento příběh je pouze fikce, jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. Žádná z postav nevyjadřuje autorův názor na politická, morální ani jiná témata.

Byl jsem rozhodnutý přesvědčit ji, aby si to modré pyžámko svlékla. Ale jak? I když to není skutečná holčička, tak se tak zatím ve všech ohledech jeví. Bude to chtít nějakou záminku, abych jí to svlékání usnadnil.
„Kolik je ti roků, Viktore?“, vytrhla mě z mých spikleneckých myšlenek.
Trochu mě tou otázkou překvapila. Mám jí říct pravdu, nebo si mám hrát na mladšího? Třeba by pak byla přístupnější. Ale co, risknu to! Stejně podle mého hlasu musela poznat, že mi není 18.
„Je mi 32, Danuško.“, řekl jsem jí popravdě a byl jsem napnutý jak to příjme.
„Taťka mi taky říká Danuško, hihi…“, nad mým věkem se ani nepozastavila. A to, jak jí říká taťka, taky není nic, čeho bych se mohl chytit. Určitě má naimplementovaných 12 let kompletních vzpomínek a přesně si pamatuje jaké kalhotky dostala loni na vánoce, i kdyby před hodinou sjela z výrobní linky.
Vzala si do ruky kartáč a začala si rozčesávat své dlouhé zlaté vlásky, které byly na konečkách ještě mokré, takže bylo jasné, že se byla koupat. Pořád jsem nemohl věřit tomu, že je to všechno jen dobře promyšlená iluze…
Tak jo. Udělám poslední zkoušku, abych věděl, jestli můžu beztrestně slintat nad jejím krásným mladým tělíčkem a pěkně si s touhle umělou panenkou pohrát. Zapnul jsem tracer a nechal stopovat zdroj spojení. Díky mé profesi se občas dostanu k hodně užitečným věcičkám, jako je právě tracer. Na obrazovce projížděl výpis, jak tracer prozkoumává stovky uzlů a tisíce kilometrů optických vláken, až mi na poledním řádku výpisu sdělil, že se rozplácnul o firewall Rapiconu. Takže je to v suchu, spojení určitě přichází odněkud z jejich systémů.
„Jak to, že ještě nespíš?“, navázal jsem na přerušenou konverzaci.
„No jsou prázdniny a mě se ještě nějak nechce.“, odpověděla a dál si česala vlásky.
„Ty ses byla koupat viď?“
„Ano byla… jé teď jsem si vzpomněla, že jsem si tam zapomněla oblečení, když jsem se svlíkala do vany!“, zvedla se, jako by jí někdo štípnul do zadečku a rychle odběhla z místnosti. Já jsem si dál pomalu rukou honil ptáka a těšil se, co mi ještě předvede. Byla prostě dokonalá. A Rapicon to má parádně promyšlené. Je jim asi jasné, že zdání reality vyvolávají hlavně tyhle maličkosti a spontánní reakce.
Za chvilku byla zpátky a hodila hromádku oblečení na zem.
„Taťka nemá rád, když nechávám oblečení v koupelně.“, usmála se a vzala zase do ruky kartáč na vlasy.
„Ukážeš mi, jaké oblečení jsi dneska měla?“, ale byl jsem zvědavý hlavně na její kalhotky.
„Hihi, no když to chceš vědět…“, sehnula se pro hromádku a položila ji na malý stolek vprostřed místnosti. Rozeznal jsem modrou minisukni a pak bílou, skoro průhlednou, halenku a asi ještě kalhotky, ale nešlo to moc poznat.
„No ukaž, co to všechno je…“, trochu jsem se usmál, abych vypadal, že je to jen tak ze srandy, ale přitom mě to hrozně vzrušovalo.
„No tohle je sukně…“, zvedla ji na kameru, „a tohle blůzka.“, ukazovala.
„A co to tam ještě leží?“, dělal jsem, jako že nevím.
„To jsou čokoládové bonbony.“, řekla a zvedla sáček s hnědými kuličkami, který tam ležel ještě dříve než přinesla oblečení, ale ten jsem pochopitelně nemyslel.
„A to další?“, už zbývala jen jedna věc.
„No to jsou přece moje kalhotky, ne? Hihi…“, smála se, zvedla je a taky ukazovala na kameru. Byly krásné bílé s nějakými obrázky, které jsem ale nemohl rozlišit.
„Ukaž je blíž, chci se podívat, co to je na nich za obrázky.“, ptáka jsem měl jako kámen a honil jsem ho opravdu jen zlehka, abych hned nevystříkal. Žádná malá holčička mi takhle své kalhotky ještě nepředváděla.
Dala je až ke kameře. Připadalo mi, že skoro cítím jejich vůni!
Konečně jsem rozeznal ty tvary. Kalhotky byly posety malými květy různých barev. Byly opravdu moc krásné, na takovou holčičku celkem hodně vykrojené mezi nožkama.
„Danuško, nechceš mi udělat módní přehlídku? Určitě by ti to šlo dobře, jsi moc pěkná, jako opravdická modelka!“
„No já nevím, už jsem v pyžamu…“, řekla, i když ne moc přesvědčivě.
„Prosím, jen si oblékneš to, co jsi měla dneska na sobě, ano? Bude to sranda, budeš jako modelka na molu!“, snažil jsem se mluvit přirozeně, ale měl jsem úplně sucho v krku a hlas se mi vzrušením třásl.
Usmála se a řekla: „A tak jo, půjdu se převlíknout.“, řekla a už chtěla odejít i s oblečením.
„Nemusíš nikam chodit! Já se tady otočím zády a nebudu se koukat a až budeš převlečená tak řekneš UŽ a já se zase otočím zpátky, co ty na to?“, zkusil jsem štěstí.
Na chvilku se zamyslela a pak se usmála a přikývla.
Ani na vteřinu jsem nepomyslel na to, že bych se opravdu otočil a nesledoval, jak se převléká. Ale ona tomu asi věřila.
Zeptala se: „Už jsi otočený? Můžu se svlíknout?“
„Ano jsem otočený zády!“, řekl jsem tlumeně, aby to tak opravdu znělo.
Danuška si stoupla doprostřed místnosti čelem ke kameře a oblečení, které mi ukazovala, hodila na ten malý stolek, který zakrýval jen její nohy od kolen dolů. Měl jsem tedy celkem nerušený výhled.
Oběma rukama chytla kalhoty od pyžámka a stáhla je dolů. Odkryl se mi pohled na část jejích stehýnek, ale ne tak, jak jsem si představoval, protože horní díl pyžámka byl dost dlouhý, měla ho až pod zadeček. Viděl jsem jen kousek jejích hedvábných stehýnek, ale i tak byly moc krásné, jako dva mramorové sloupy. Moc rád bych rukou vjel mezi ně a pomalu stoupal nahoru pod košilku, až bych narazil na něco hladkého a horkého. Špičkou jazyka bych prozkoumal její malou sevřenou škvírku, abych zjistil, jak moc se podobá skutečné.
Mačkal jsem ptáka v ruce a ani jsem nemrkal, aby mi něco neuniklo. Jen jsem doufal, že si teď svlékne i vrchní díl, než si začne oblékat kalhotky. Ona ale hrábla do kupky s oblečením, a vytáhla květinkované kalhotky. Už jsem myslel, že si je oblékne a nenechá mě prohlédnout si její růžové poupátko.
Když zvedla jednu nohu, aby si oblékla kalhotky, nechtěně kopla do stolku a ten se na chvíli trochu nahnul. Ne moc, ale stačilo to, aby se čokoládové kuličky v sáčku, které mi před tím ukazovala, vysypaly a rozkutálely po lesklé parketové podlaze. Nechala kalhotky kalhotkami a začala rychle sbírat zatoulané kuličky. Plazila se po pokoji po čtyřech a rychle chytala jednotlivé kuličky, které se mezitím rozkutálely do všech koutů.
„Ještě néé, hihi, ještě se neotáčej…“, přišlo jí to strašně legrační.
Stačilo pár pohybů na kolenou a vrchní díl pyžámka se jí vyroloval do půl zad a odhalil tak její kulatý zadeček a vše, co bylo skryto pod ním, včetně její malé škvírečky! V čurákovi mi pulzovala krev. Měla nádherný malý zadek, pod ním malou dírku a pak růžovou štěrbinku ukrytou mezi dvěma kulaťoučkými pysky! Vypadala dokonale, jako opravdová! Na pyskách jí dokonce rašilo několik světlých chloupků. Rapicon opravdu nešetřil na detailech…
Ona si v tu chvíli všímala jen těch čokoládových kuliček a nevadilo jí, že na mě vystrkuje svou skoro dětskou pičku, které jsem se nemohl nabažit. Byla otočená zády ke kameře a prohnutá jako kočka, aby posbírala všechny kuličky, které se zakutálely pod ten malý stolek. Její pindička se díky téhle napnuté poloze trošku pootevřela a její hedvábné pysky se na jednom místě od sebe oddělily aby odhalily rudou puklinku umožňující vstup do sladkých a těsných útrob téhle malé kočičky. Dokonce jsem měl pocit, že pod tím stolkem dělá pohyby dopředu a dozadu! Kdybych tam teď byl, tak bych jí za tu malou prdýlku chytil a na jeden příraz bych zezadu narval čuráka do té její malé růžové kundinky. Byl jako kámen a její malá dírka by to asi bez úhony neustála. Ale co, však oni by si jí pak v Rapiconu seštychovali, určitě je ještě v záruce…

(Děkuji za vaši chválu na 1. část, budu rád za vaše komentáře i nyní!)