Seznamka Ridlex

Loupežníci

Poezie
1 –
Jak je to snadné, dát se k loupežníkům!
Vyjdu jen sama z dvorce za pole
Navždy dám vale ustáleným zvykům…
Les je tak černý, strach má pachole…

Já ale ne! Teď přilákat je musím
Roztočit správně prudké vášně vír!
Mýtina, potok, tak tady to zkusím!
Sem chodíval loupežník Jaromír!

Jako že se chci v bystřině jen umýt
Odkládám sukni, fěrtoch, košili
Konečně nahá! Teď to musím tlumit
Nebo mi ještě vášní zešílí!

Tak rozkročená Dorota si myje
Bok, prsa, hýždě, pak i rodidla
A ještě zdlouha do potoka chčije
Když pečlivě se předtím rozhlídla

To už ji ale dávno pozoruje
Jaromír divý se svou družinou
A, samozřejmě, vášeň v srdci kuje
Copak by teď mohl jít za jinou?

„Hoj, děvko, stůj!“ Dorota vzkřikla v hrůze
Však napůl v hrané, známe tuhle lest
Nahotu zakrýt snažila se tuze
Jen těžko ubrání teď ale svoji čest!

„No to je štětka, takovou jsem hledal!“
Jaromír dí: „Teď, kluci, čelem vzad!
Ne, že bych vám snad podívat se nedal,
když si teď můžu krásně zamrdat!“

A už se svléká, už je nahý taky
A potokem se brodí stále blíž…
„Tak jenom necouvej, jsi nahá, jaké fraky?
Vždyť jsi mě chtěla, snad se nebojíš?“

A za chvilku už do ní zčerstva vráží
Svůj ztuhlý úd u břehu na kraji
A loupežníci se teď jenom snaží
Aby je neviděl, jak si ho mrskají…

Konečně vystřík! „Holka, půjdeš s námi!
Budeš mít všecko, nejsme nuzáci!
Ten prázdný mlýn vzadu za olšinami
To je náš hrad, kde spíme po práci!

A to už s sebou Dorotu si vede,
Kde v křoví koně na ně čekají,
Tam oblékla se a pak s nimi jede
Za Jaromírem v sedle po kraji

A je tu mlýn, rozlehlý, pobořený
Však loupežníci v něm maj´ sezení
Pár pevných komnat a zajaté ženy
Ve stáji úpí jak ve vězení

Hned u vchodu je v litinové kleci
Nahatá holka, slzy jako hrách –
„Ta tady je, že měla blbý kecy!“
Dí Jaromír, když překračují práh.

„Teď tady zameť, vezu novou paní!“
Kopancem žene holku z klece ven
Dorota kouká udiveně na ní
Jak nahá trpně šoulá koštětem.

Až tam, co sedí horda loupežníků,
Z nichž jeden se najednou nezdržel,
Když byla zády, tak ji bez cavyků
Se zvučným pleskem plácnul přes prdel!

Holka jen ztuhla, jak se zarazila
A čekala, snad něco řeknou-li
Pak se jen lehce zvolna otočila
A vrazila mu smeták do koulí!

Ten jenom zavyl, bolestí se zhroutil
No teď ať si je holka nežádá!
To už jí jeden tvrdě ruku zkroutil
A rovnou na stůl hodil na záda.

Dorota zírá, jak ji napřed šoustá
Jeden jak každý, během sekundy
A když se vystřídala celá spousta
Tak vrazili jí smeták do kundy!

Holka se zmítá, vzteky kolem plivá
Jaromír táhne Dorotu už dál
(Není moc rád, že ta se na to dívá)
„Podívej, tohle je jenom můj sál!“

Největší místnost na ně dva už čeká,
Uprostřed lože pro něho a pro ni
Jaromír Dorotu do naha lačně svléká
A ona mu čuráka při tom honí

Až padli nazí do hladivých koží
Jen s krátkým spánkem rozkoš střídala se…
Znovu a znovu splynuli na loži
Až vzešlo jitro v celé svojí kráse

2 –
Ráno ji probudil plesknutím po zadnici:
„Je ráno, probuď se, vstáváme na to šup!
Jeď se mnou, na dvoře čekají loupežníci,
Jak se nám doneslo, dnes bude skvělý lup!“

A loupežníci čekají už na výpravu smělou
Která jim kyne tento den každičkou chviličkou.
Tu holku nahatou též v poutech s sebou berou
„K čemu ta?“ „Počkej, uvidíš, bude nám vějičkou…“

I vyjeli. Když dojeli na ohbí lesních cest
Jaromír velel sesedat a ukrýt koně, vůz
A nahou holku přivázal ke stromu silně fest
A vyndal roubík: „Chtěla jsi křičet, no tak to zkus!“

A holka ječí, Jaromír jen ruce zamne si:
„To bude slyšet na míli, po cestě v kočáře
Dnes provází dva vojáci dvě mladé komtesy…
Co zlata, šperků povezou, to se hned ukáže!“

A vskutku: kočár zlacený už jede po silnici
Dvě krásné mladé komtesy tu slyší divý křik…
Vtom jedna spatří u stromu svázanou mučednici
A rychle volá: „Vojáci, zastavte, okamžik!

Musíme rychle pomoci nebohé dívčině!“
A to už jeden loupežník rve vozku z kozlíku
Dva další rovnou k komtesám zděšeným nečinně
A druhý voják pořádnou koupil do pytlíku!

„A všechno dolů!“ Jaromír má hroznou bambitku!
„Do řady! Tady ke stromu! A všichni do naha!
Za chvíli nechci uvidět na nikom ni nitku!“
A jeho pohled zuřivý v tom věru pomáhá…

Však jedna z komtesek, která se méně lekla
Svůj prsten s démantem ve zlomku sekundy
Do dlaně ukryla a než se celá svlékla
Potajmu schovala ho kradí do kundy!

Však pohled Dorotin vzrušením vytřeštěný
Jak lačně sledoval ty drsné neznabohy,
Zachytil také to, co ukrývají ženy…
Šeptla mu do ucha: „Koukni jí mezi nohy!“

Jaromír přistoupil s nepříliš velkým chvatem
A aby završil své dnešní zločiny
Sáh jí do rozkroku a zručným kundím hmatem
Vytáhl prstýnek s démantem z vagíny.

„A co je tohle?! Podvést jsi mě chtěla!
Myslíš, že s tímhle se loupežník spokojí?
Já zprvu ušetřit chtěl vaše nahá těla,
Teď ať se na vás mí mládenci ukojí!“

A banda beztak už vytáhla svý čuráky
A rychle najela na chtíč i na pudy…
Teď zbývá vyřídit ty nahatý vojáky…
„Už to mám! Uřežte těm chlapům žaludy!“

Pytlík jim nechte, ať maj stále touhy!
Ale ať nemají čím holku omrdat!
Ten jejich ocas je beztak moc dlouhý…“
A to už vojáci začali strašně řvát!

I obě komtesy už rota opustila…
Teď všechno nakrást, sbalit, spakovat
I nahá holka už se od pout oprostila
A nikým nezřena začala utíkat!

Potom prásk do koní! A hejsa, hoja, hurá!!
Jedem si užívat dále své osudy!
Nazí už prchají a jedna strachy čurá
A zbyly pod dubem dva rudé žaludy…

A večer v chalupách u řeky přivítali
Podivnou osobu, nahou a zděšenou
A tak si sedláci sedli a rokovali,
Že musí vymýtit tu bandu zelenou!

A také na zámek odpoldne dorazili
Dvě nahé komtesy, ranění vojáci.
Řek kníže Lobkowitz: „Nyní mě rozezlili!!
Ukážem zbůjníkům, jak se to vyplácí!“

3 –
A zrána časně vojáky svolal pán z Lobkowitz
„Čas dozrál! Jdeme udělat pořádek po kraji!
Lupiče, děvky, zbůjníky, teď už ne zpolovic,
seberte, svažte, zajměte a sem ať klusají!

Chlapy prozatím do želez a děvky k zmrskání
na druhé hlavní nádvoří přiveďte na zámek
ať hnusná horda zažije krev, pot a sténání!
Jen rychle, rychle, vyjeďte, ať máme výsledek!

A z chalup vemte posily, sedláci čekají
Společně víc jich zmůžete, bodci i vidlemi!“
Tak se ta tichá armáda rozlezla po kraji
a ani starý pustý mlýn neskryl se před všemi.

Však Jaromír se s Dorotou zas zrána mrouskají
Touha či rozmar žene je nahaté do lesa
opřenou o strom Dorotu odzadu ukájí
Jaromír, který netuší, kdo dneska zaplesá…

Vtom náhle: „Stát!“ Jaromír zrovna stříká…
a už ho rukou čtveřice popadla za paže!
Dorota vřískla, vyškubla a ostošest utíká!
„Chyťte tu děvku!!“ bude to obtížné, pravdaže…

Dorota pádí jako by za ní snad hořelo
Ač zcela nahá, prodírá se křovím bučiny
Větve a dlouhé šlahouny se jí třou o tělo
a Jaromír je odváděn k trestu za zločiny

Dorota pádí, uhání a lapá po vzduchu
Pokrytá potem námahy a také úděsu
Nic za ní se však neděje; už klesá na duchu
Opře se o strom, zastaví u cizích pralesů

A to už zatím Jaromír je vezen na káře
Dál celý nahý, spoutaný a hrůzou zmrtvělý
A tak ho taky přivezli před vrata žaláře
A tak jak byl, ho nahého zavřeli do cely

Za ruce, nohy přikován, zadnicí na pískovci
Teď se svou bandou bývalou čeká na krutý trest
tohle se občas přihodí i nejtvrdšímu borci
když musí, sám byv uloven, svou odpovědnost nést.

4 –
A nahá Dorota se zatím plíží lesem
Tiše a neslyšně blíž k lidským obydlím
Tu náhle vesnice; a Dorota už jde sem –
Ba ne, spíš městečko s kulatým náměstím

Dorota plíží se způsobem kojotů
Prozatím pusto je, kde však vzít záruku
Že nikdo nespatří tu její nahotu?
Vtom kdosi prudce ji uchopil za ruku!
Pohledná holčice, snědá a černovlasá
V křiklavém odění s ní šmejkla do rohu
„Co tu chceš?! Nahatá, no to je ale krása!!
To je mé území!!“ „Já za to nemohu!“

Vzlykala Dorota, „Chci se tu jenom schovat
A něco obléknout, víc už nic nežádám..!“
„Jen počkej, kurvičko, takhle se mi tu chovat!
Neznáš má pravidla? No počkej, já ti dám!“

Byla to Markyta, ta hlavní městská šlapka,
Co dala území všem holkám ze kraje
A pak je hlídala jak krvelačný lapka
Ať žádná nemyslí, že nad ní vyhraje!

A teď se objeví cizí – a nahá k tomu!
No tohle udělat zrovinka Markytě!
Takovou hnala by jak krysu rovnou z domu!
Markyta rozhlédla se kolem střelhbitě…

Co je to?! Divný šum se valí na náměstí!
„Je zátah na kurvy!!“ velel pán z Lobkowitz
„A rovnou nahá, podívej..!“ – Dorota slízla pěstí –
A už ji ženou na káru, živou jen zpolovic.

Tam mezi běhen pestrý dav ji hodil režný pytel
Jeden ze zbrojnošů. „Obleč se prozatím
Ať nejsi k ostudě, leč nejsem já tvůj přítel!
Teď, coury, na zámek! A zdrhat neradím!!“

5 –
Tak úsvit zastihl na zámku na nádvoří
Pestrý dav kurviček, děvek a poběhlic
Běhny a kuběny tu velký zástup tvoří
A to už na balkón vyšel pán z Lobkowitz:

Coury jen přeletěl pohledem nevraživým
A dál už s rozsudkem nikterak neváhá:
„Tak všecky do naha!“ křik hlasem burácivým
„A řádně vymrskat, ať je to výstraha!“

Vzápětí proběhla se stráží kratší bitka
Tulichy řezali krajky i podvazky
Za chvíli nezbyla na courách ani nitka
A už je chystali na velké výprasky.

Ke kůlu první uvázali muži
Nahou jak Evu; vzteká se jak saň
A bič už pleská o napjatou kůži
Na nahém těle je to strašná zbraň!
A pětadvacet! A už vážou druhou!
První se s řevem odpotácí pryč…
Záda jí hoří, zadnici má rudou,
Naběhlou od ran, oteklou jak míč.

Tu náhle jeden z ozbrojenců zírá
Na nahé děvky; na druhého mrk:
„Támhle je přece ta od Jaromíra!
Bejvalá z dvorce – na to bych dal krk!“

A Dorotu už rychle vlečou z řady
A pohání ji kamsi tvrdá pěst:
„Tebe je škoda zmrskat jenom tady!
Pro takový tu máme jinší trest!

Tak takováhle tady byla skryta!
Takové štěstí, na to není slov!
A není támhle vzadu snad Markyta?
Královna děvek? To je ale lov!

A obě rychle, bez dalšího ptaní
Postrkem ženou k panu hraběti
Ať rozhodne o jejich potrestání
A nastane to nejspíš vzápětí…

„Tak na kolena, coury!!“ řičí chlapi
A hrabě Lobkowitz už má dva řemínky:
„Žít bude tedy ta, která tu druhou lapí
a tímhle uškrtí! To jsou mé podmínky!

A ať jsou nahé, jak je pánbůh stvořil!
By žádná zbraň nebyla použita!
A nyní staniž se! Tím jsem to dohovořil!“
A zbledla Dorota, ale i Markyta.

zatímco děvkám dále masíruje
nahatá těla drsný karabáč
pozornost všech se zatím soustřeďuje
na hradní příkop, poněvadž

právě tam vedou Dorotu s Markytou
utkat se v boji na dva provazy
ta, která ukáže se býti více hbitou
vyhraje vše, když druhou porazí.

A už se obě nahé obcházejí
A ani nevědí o těch tak v hledišti
Co se jim pokradmu pro jejich hanbu smějí
A to už za chvíli řemínek zasviští!

Však jen se smekne po zpocené kůži!
A potom zas! A dál! A plesk a švih a hrk!
V kruhu se obchází a ten se zvolna úží
Vtom zcela náhodou Markytě zachyt krk…

A to už obě letí rychle na zem
A Dorota ji vahou těla drtí
Markyta chroptí; ubohá je rázem
Jak ji tak Dorota s náramným gustem škrtí

A kníže Lobkowitz pozvedl pravici:
„Ustaňte! Víme již, která to vyhrála!“
Pustila Dorota Markytu chroptící
Ta chrchlá, kašle, mrtvá bezmála

„Dejte ji vyplatit těch zbylých pětadvacet!“
Dí kníže k Markytě, když odnesli ji zpět
„Aby ji náhodou nenapadlo se vracet!
A ty teď, Doroto, odejít budeš smět!“

Dostala šaty ze zámeckých skříní
A trochu peněz, aby mohla jít
Dál její osud budou psát už jiní
A něco jiného už bude nyní chtít.

Tak vzalo její dobrodružství konec
nakonec lepší, než se mohlo zdát:
ví, že ji čeká její rodný dvorec,
vdát se, mít děti – co si více přát?

Snad jenom někdy – to je síla zvyku
Když takhle výročí zas přijde popořadě
Půjde se pomodlit nahoru k Slitovníku
Kde visí Jaromír s družinou v jedné řadě!