Dobrý den, jmenuji se Lucie, je mi 25 let a chci se s Vámi podělit o jeden otřesný zážitek, který se mi stal asi před dvěma lety. Víte, nebude to pro mě zrovna lehké povídání, ještě teď se mi dělá špatně, když si na to vzpomenu, ale musím to ze sebe už nějakým způsobem dostat. Možná se mi pak konečně uleví…
Byla jsem tehdy studentkou Vyšší odborné školy zdravotnické v Brně v posledním ročníku, a jak už to u budoucích sester bývá, musela jsem si odsloužit několik týdnů praxe. Stresovat se v nemocnici se mi nechtělo a tak jsem si to domluvila v jednom nejmenovaném domově důchodců na okraji města. Bez titulu jsem samozřejmě mohla dělat akorát práci pečovatelky, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. S vedením jsem byla vesměs zadobře, jen zbylé sestry mě mezi sebe moc nepřijaly. Myslím, že na mě žárlily. Byly to skoro všechno tetiny pár roků před důchodem a já jako mladá modrooká dívka s hustými blonďatými vlasy a hezky tvarovaným tělem jsem se pochopitelně těšila nemalému zájmu mužské části personálu, což jim pochuti rozhodně nebylo. Naschvály z jejich strany pokračovaly a já se čím dál víc těšila na konec praxe.
Jedno parné odpoledne jsem se pohádala se sestrou Martiškovou, ředitelovou oblíbenkyní, která to ve vzteku letěla okamžitě žalovat. Neuběhlo ani deset minut a byla vyžádána moje přítomnost v ředitelně…
-„Klep, klep.“
-„Vstupte!“
-„Dobrý den pane řediteli, prý jste se mnou chtěl mluvit.“ říkám ještě vcelku veselým hlasem.
-„To máš pravdu, Lucinko, posaď se… Tak poslouchej, holčičko, není ti to blbý? Vykašlat se na ty pány ve třetím patře? Chudáci prý dnes vůbec nedostali snídani, léky, injekce, čisté povlečení,… Náš ústav si zakládá na dobré pověsti a tohle tady nestrpíme!“ povídá přísně pan ředitel.
-„Ale pane řediteli to není pravda, to si stará Martišková zase vy…“ odseknu mu zpatra..
-„Zmlkni!!“ překřiknul mě pan ředitel. „Už ani slovo!! Za čtvrt hodinu budeš čekat na chodbě ve třetím patře, je to jasné?“
- „Ano pane řediteli“ řeknu skleslým hlasem a odcházím.
Ta svině stará Martišková, myslí si, že tu snad vládne? Ať už táhne do důchodu a nevybíjí si zlost na mladé holce. Pomyslela jsem si naštvaně. Ještě týden a končím a už mě tu neuvidíte, na to vemte jed.
No nic, šla jsem se do šatny namalovat, a jak se blížil čas, stoupala jsem po schodech nahoru. Je tam takový malý společenský koutek a nejspíš si to tam se mnou budou chtít vyříkat. A to si pište, budu pěkně vostrá!
Otevírám dveře a vcházím do chodby. V křeslech vlevo sedí čtyři sestry a pan ředitel stojí před oknem přímo naproti mně. Nechápu ale, proč vpravo u zdi stojí těch pět důchodců, které já údajně zanedbávám. Ti senilní dědci si stejně nic nepamatují a pravdu z nich už těžko vytáhnou.
-„Tady se nekouří, pokud vím“ spustím hned na Martiškovou, která si v klidu odfukuje červenou malborku.
-„Drž hubu pipino a radši pozorně poslouchej pana ředitele, ať víš, co máš dělat.“ vpálila mi to ta kráva přímo do obličeje, načeš se na sebe všechny sestry podívaly a jakoby zadržovali smích.
-„Pojď sem Lucie!“ zavelil rázně pan ředitel Pokorný a já se vydala směrem k němu. „Jedna z věcí, kterou prý neustále zanedbáváš, je osobní hygiena klientů. Štítíš se jich snad?“ táže se pan ředitel.
-„To ne pane řediteli“ odpovídám slušně, i když to ve mně už začíná slušně vřít.
-„Aby bylo jasno Lucie, po prohřešku následuje trest. Tak to bylo, je a bude.“ povídá ředitel.
-„Ale pane řediteli já nevím, z čeho mě obviňujete, já nic špatného neudělala! Běhám tu od rána do večera, plním vše co se po mě žádá a rozkrájet se prostě nemůžu.“ snažím se ze sebe něco vysoukat na svojí obranu, i když mám pocit, že jsou na mě všichni domluvení a má slova je nezajímají.
-„Sklapni, tvé pitomé výmluvy mě neobměkčí, nechtěla jsi pracovat předtím, tak budeš teď! A začneme osobní hygienou! Vidíš tam ty pány?“ povídá rázně pan ředitel.
-„Ano“ odpovídám nechápavě a mrknu se přes rameno, pořád tam stojí. „Mám jim převléci postele nebo pomoci s úklidem nebo s oblékáním?“
-„Ne.“ Odpoví pan ředitel. Poprvé za celou dobu se trochu pousměje a povídá: „Vylížeš jim zadky!!!“
Následuje chvilka hrobového ticha…
-„Co jste to říkal?!“ ptám se za několik sekund totálně nechápavě…
-„Slyšela jsi dobře. Prostě si klekneš a jednomu po druhém hezky vylížeš prdel!“ opakuje mi ředitel.
Zůstala jsem v šoku. Jak muže něco takového sakra říct? Zaprvé to neudělám a zadruhé by se měl zamyslet, co mi to řekl za odpornou věc. Rozhlížím se po chodbě, dědové stojí, hledí, taky nechápou, sestry sedí v křesle a čumí na mě kamenným výrazem. Tohle trvá několik dlouhých sekund až najednou Martišková vyprskne kávu, začne se řechtat a zbylé sestry se k ní hned přidají. Co to má jako proboha znamenat? Honí se mi hlavou..
-„To nikdy neudělám! Nikdy! Co si to vůbec dovolujete vy jeden prasáku!“ řvu přes celou chodbu.
Plesk!! Přistála mi na tvář taková facka, až jsem se zhroutila na zem. Tohle jsem tedy nečekala. Rychle vstanu a: Plesk!! Pan ředitel je nekompromisní a já opět letím k zemi. Kývne na sestry, vstane Ludmila a Iveta, berou dvě bambusové tyčky zapíchnuté v květináči jako opora nějakých květin a sklání se nade mnou. Jedna mi rozepíná sesterskou blůzu, druhá ji ze mne svléká během chviličky. Povalily mě na břicho, obličejem k podlaze a pan ředitel mi zezadu přišlápnul vlasy, takže jsem nemohla vstát a téměř se ani pohnout. Ležím znehybněna na studené zemi, jen v podprsence a kalhotech a hlavně totálně v šoku. Z toho mě rychle probírá rána tyčí přes záda.„Ááááuu“, druhá rána: „Ááááuuů“, třetí, čtvrtá,…mlátily mě ty starý pizdy na střídačku, bylo to strašný, podobnou pálivou bolest jsem nikdy nezažila. Vydržela jsem to asi minutu. Prosila jsem je, ať už toho nechají. Na chvíli teda přestaly, ale to jen proto, že mi začly strhávat kalhoty a já byla rázem jen v podprdě a spodkách. Snažila jsem se schoulit do klubíčka, stáhla kolena k bradě, ale pan ředitel mi dál stojí na mých dlouhých blonďatých vlasech a v mžiku tak schytávám další rány na vyšpulený zadek. To bylo ještě horší, a přiznám se, nesnesitelné. Musela jsem něco udělat, jen ať proboha živýho přestanou.
-„Prosím nechte toho, prosím! Já to udělám, udělám to! Budu lízat zadky těch pánů, prosííím!!!“ vykřikla jsem, aniž bych domýšlela, co to vlastně říkám.
-„Vážně?“ otázala se některá ze sester.
-„Ano udělám to, chci to udělat, vážně! Jen už mě nechte prosííííííím!!! Auuuu!!!“ volám od noh pana ředitele.
-„ No vidíš, jak jsi najednou poslušná. A to bylo cavyků.“ usmívá se pan ředitel. „ Tak dělej, do práce!“
Pustili mě. Seděla jsem na zemi jako hromádka neštěstí a pomaličku po kolenou, jen v podprsence a kalhotkách jsem se plazila k našim dědouškům. Ti pořád stáli a na všechno se dívali, ale že by se za mě postavili nebo mi nějak pomohli to ne. A to jsem na ně byla vždycky tak hodná, kreténi….
Klečím před prvním pánem, je to starý Horáček. Tlustý plešatý hovado s opelichaným knírkem pod nosem, co má neustále nějaké nechutné narážky. Je mu tak pětasedmdesát, možná víc. Zvedám hlavu, dívám se mu do očí a popravdě nevím, co mám dělat.
-„Copak je Luci, nějak jsi nám zamrzla.“ vysmívá se mi Martišková, která to vše sleduje z křesla.
Radši se na ni ani nedívám a jen čekám, co mi zase řeknou. V tom mě zaštípe na zádech další rána bambusovou tyčí. Pochopila jsem, že asi není jiného zbytí tak říkám Horáčkovi, ať tak blbě nečumí a otočí se. Hned na to mi přistála na pravém líci facka a Iveta si mě opět bere do parády:
-„Když něco chceš Lucino, musíš o to přece pěkně poprosit. A pokud vím, tak to ty chceš lízat panu Horáčkovi zadek, nebo ne? Tak se ho nejdřív slušně zeptej. Přece nebudeš dělat něco, co mu třeba není příjemné. My jsme tu jen pro ně a ty jsi přece slušně vychovaná budoucí sestřička nebo ne?“ vymáčkla ze sebe ta pizda…
Bože to snad není možný tak já se mám ještě doprošovat? Jak může být někdo takový? To fakt nikdy nepochopím. Co jsem komu udělala… Lituji se vduchu. Ale bohužel mi nic jiného nezbývá… Usměju se tedy na něj a povídám:
-„ Pane Horáček, moc ráda bych lízala Váš zadek. Dovolíte mi to prosím?“
Pan Horáček chvíli zmateně hledí a pak vyhrkne:
- „Hééé… Ano, ano, to víš že dovolím, když to chceš.“ vyleze z toho starýho kreténa a pak na mě dál zmateně čumí…
-„Otočte se prosím, pane Horáček.“ říkám roztřepaným hlasem a oči se mi začínají zalévat slzami. Asi mi dochází co se to vlastně děje. Klečím za ním, rozvazuju mu tepláky a stahuji ke kotníkům. Trenky má obrovské a vytažené snad až do půl břicha. Chytám je za gumu a stahuji dolů. Najednou mám před sebou obrovský ošklivý zadek starého tlustého pána. Klepu se, slzičky už mi stékají po tváři, bojím se a nevím, co mám dělat. Rozhlédnu se po místnost, vidím jen přísné pohledy sester a pana ředitele, který ukazuje na jeho zadek. Skloním hlavu, dívám se chvíli do země a přemýšlím co dál. Pak se naposledy podívám na pana ředitele a zavzlykám:
„Pane řediteli, prosííím, nedělejte mi to. Udělám všechno na světě, všechno co si budete přát. Jen mne prosím nenechte, abych těm pánům lízala zadky, vždyť to je tak odporný, prosíííííííím pane….“
Ani jsem to nedořekla, jen jsem viděla, jak se mi ředitel směje a opět ukazuje prstem přímo na Horáčka. Je to zbytečný… Otočím se zpět a lehounce olíznu jeho levou hýždi. Opět dostávám zezadu facku přes tvář, až mi začalo pištět v uchu. Nade mnou zase stojí nasraná Iveta:
-„Děláš si srandu? Koukej mu vylízat tu tlustou prdel nebo si mě nepřej!“
Co jsem měla dělat? Poprosila jsem pana Horáčka, ať se ještě předkloní, chytla ho za půlky a snažila se rozlepit jeho spocený zadek. Držela jsem jeho půlky od sebe, s brekem vyplázla jazyk a raděj zavřela oči a… olízla jsem. Bylo to slaný, spocený a odporný… Pan Horáček se zachechtal a po něm i všichni ostatní. Mně teda do smíchu moc nebylo, už jsem neskrytě brečela. Olízla jsem podruhé, potřetí,... asi podesáté a měla jsem pěkně oslizlý jazyk a vůbec mi to nechutnalo. Opět se nade mnou sklonila Iveta, žena spíše středního věku a matka dvou dětí, přísně se na mě podívala a povídá:
-„Moc ti to nejde, děvenko, lízala jsi někdy prdel?“
-„Ne“ odpovídám vystrašeně.
-„Neboj, já ti s tím pomůžu, ať si tady neuděláš ostudu, ano?“ opáčila milým hlasem.
Tomu se všichni zasmáli a ta svině mě chytla zezadu za hlavu a zarazila můj obličej hluboko, no, vy víte kam..
-„Lízej ty kurvo, lízej! Ať je pán spokojen!“ volala na celou chodbu.
Cloumala s mou hlavou tam a zpět, já měla jen vyplazený jazyk a místností se neslo pronikavé: mlask – mlask – mlask… Všichni to chtěli vyzkoušet a tak si mě takto „naráželi“ postupně všechny sestry a nakonec i pan ředitel, který mě podržel v tom zadku o něco déle, až jsem se začala dusit. To ho bavilo. Na rozdíl ode mne, debil jeden. Asi po deseti minutách toho nechali, Já měla celý obličej uslintaný, klín plný slz a pan Horáček pěkně vlhký zadek od mých slin. Hodili mi na zem ubrousky, já se začala utírat, ale opět na mě křičeli:
-„Ty nejsou pro tebe, kurvičko.“ a ukázali na pána.
Já tentokrát pochopila, co mám dělat. Vzala jsem ubrousek, jako správná pečovatelka utřela panu Horáčkovi zadek dosucha a sama zůstala celá zalepená.
-„A teď se s pánem hezky rozloučíme, jak se na budoucí zdravotní sestřičku sluší, viď Lucinko? Nebo ti to má opět vysvětlit moje ruka?“ říká Iveta.
-„Ano ano rozumím, už nebijte mě prosím, paní Iveto.“říkám hbitě.
Docvaklo mi, co po mě asi chce. Otočila jsem pana Horáčka čelem ke mně, navlékla mu ty jeho bombarďáky, zavázala tepláky a zvedla na něj hlavu:
-„Děkuji vám, pane Horáček za váš zadek, moc jsem si to užila a doufám, že i vám se to líbilo. A pokud ne, příště se budu snažit víc. Dělala jsem to poprvé tak se prosím nezlobte.“ vysoukala jsem ze sebe, ani nevím jak…
-„Bylo to dobrý a zítra chci zase.“ zamumlal.
Čůrák jeden starej, pomyslela jsem si. Takovýmu mamlasovi nemohla dát snad žádná ženská v životě ani pusu. Kdybyste ho znali, pochopíte. A já mu musela… sklopila jsem hlavu a začala bulet jako malá.

-„Nebreč ty svině, na to jsi už trochu velká, nemyslíš?“ okřikne mě Martišková.
Podívám se na ni celá ubulená, ale s ní to ani nehne.
-„Další pán na holení!“ směje se Iveta a luskne prstem.
Já už vím, co to pro mě znamená… Možná, že když se nebudu bránit a udělám všechno, co chtějí, nechají mě pak na pokoji. Pan ředitel přece říkal, že je to trest a když udiví, že jsem se polepšila a přijala důsledky, mohli by se přece slitovat, no ne? Doplazím se tedy za dalším dědouškem, utřu slzy, snažím se tvářit klidně, mile a pronesu:
-„Dobrý den pane Dvořák, dnes mám chuť na váš zadek a moc ráda bych jej lízala. Můžu? Pjosím pjosím, pane Dvořák.“ hledím na něj prosebně jako malá holčička.
Nic neříká, jen na mě blbě čumí s otevřenou pusou…
-„No ták, pane Dvořák, můžu?“
Asi zapomněl mluvit nebo co, ale říká se, že mlčení znamená souhlas a tak už na nic nečekám, chytám ho za stehna a rychle otáčím zadkem ke mně, než mě budou ty svině zase fackovat. Předkloním jej, opřu ho o zeď, stáhnu kalhoty i spodky, no prostě si ho sama připravím, jako pana Horáčka. Pan Dvořák je už opravdu moc starý, sotva se drží na nohách. Navíc má pořád v obličeji debilní a nechápavý výraz. Jeho zadek sice nebyl tak tlustý jako Horáčkův, nebyl ani moc chlupatý a nemusela jsem mu tak moc roztahovat půlky. I jazykem jsem se mu tam dostala vcelku dobře. Páchnul teda nechutně, ale snažila jsem se to nevnímat a dala se poctivě do práce. Lízala jsem ho zespoda nahoru, zleva doprava, a doufala, že mu to dělám dobře. Třeba když ředitel a sestry uvidí jak se snažím, zbytek trestu mi vážně promine. Nepřestávám, koutkem oka se dívám směrem k řediteli, snažím se při tom usmívat a v mezičase pronesu:
-„Lížu mu prdel, pane řediteli. Přesně jak jste chtěl, pane řediteli. A baví mě to, pane.“
Ředitel je z toho trochu v šoku, ale má slova se mu evidentně líbí, i když nic neříká. Sestry jsou taky pěkně vykulené, ale ty se mi vysmát nezapomněly. Zkouším se zalíbit i dědovi Dvořákovi:
-„Líbí se vám to, pane Dvořák? Dělám to dobře, pane Dvořák? povídám a při tom ho nepřestávám lízat… On jen mlčí, ještě nepromluvil.
-„No ták, pane Dvořák, líbí se vám to? Máte slaďoučký zadek, pane.“ říkám už trochu nervózněji.
Sestry sedí za stolečkem, řechtajíí se na celé kolo, nemají už potřebu mě bít a zdá se, že je to náramně baví… Až jedna z nich povídá:
-„Ty blbko. Dvořák je hluchoněmý.“
Načež se začali všichni smát ještě víc, dokonce i Horáček a další dědkové. Tak já se tady doprošuju jeho odporný prdele a on mě vůbec neslyší. A ty svině mě v tom nechaly, ať se tady ponižuju. Snažila jsem se to vzít v klidu a hlavně nevybouchnout vzteky, to by pak bylo ještě hoší… Po několika minutách jsem toho lízání nechala, už mě taky pěkně bolely panty, vzala ubrousek a utřela mu zadek dosucha. Oblékla jej a otočila čelem zpátky k nám, aby měl na všechno dobrý výhled.
-„Správně Lucinko, hodná holka. Učíš se rychle. Podívej, jak je pán nadšený.“ povídá sestra Alžběta, která do té doby jen mlčela a vše pozorovala. Alžbětu jsem měla celkem ráda, byla tu na mě hodná. No, byla… Dvořák se opravdu usmíval, asi se mu to vážně líbilo. Hmm, aspoň někomu, protože mně určitě ne. Dohajzlu já jsem tak blbá, proč to dělám, proč jsem se radši víc nebránila hned na začátku…

Švihnutí rákosky přes zadek mě probralo z menšího zasnění a já pochopila, že moje milé chování s něma ani nehlo. Na čtyřech jsem se tedy opět plazila k dalšímu pánovi:
-„Dobrý den, pane…“
Dál vám to snad popisovat nemusím, opět jsem musela absolvovat ponižující prosbu o jeho anální partie a všechnu tu hrůzu kolem. Ten pán, ani nevím, jak se jmenoval, oslovovala jsem ho jen „Pane“ nevypadal zas tak zle. Samozřejmě věkem podobně jak ostatní. Skoro nesmrděl, ale jeho zadek byl neskutečně chlupatý. Neskutečně. Pánové před ním byli už dost vypelichaní, ale tento? No hrůza. Vůbec se mi do toho nechtělo. Teda né že by se mi jinak chtělo, ale tohle byl vážně extrém. Musela jsem mu na jeho anál naplivat, aby to hezky čvachtalo a klouzalo. Iveta to tak chtěla. Než jsem mu to všechno pořádně naslinila uběhly dlouhé minuty. Jeho chlupy jsem pak měla všude v puse, dokonce i nalepené na tváři.
-„Snad ti nerostou fousky, Lucinko?“
Rýpla si Iveta, neboť viděla, jak mi ty jeho utržené chlupy ze zadku trčí z pusy a vypadalo to, jako by mi rostlo chmýří kolem rtů. Nevnímala jsem ji, jen jsem zabořila svůj obličej hlouběji, aby to nešlo tak vidět a přestali do mě rýpat. A mají po divadle, krávy.
Už už jsem chtěla skončit, ale ten starej debil mě sám chytnul za hlavu a začal si můj obličej narážet na svou prdel. Tak jsem ho teda nechala, když se mu to tak líbilo, jen jsem se v mezičase mezi přírazy snažila nadechovat čerstvého vzduchu. Kudlil mi při tom vlasy a pořádně mou hlavu ani neudržel, takže jsem nakonec stejně musela přirážet sama. Poté pan ředitel rozhodl o „zefektivnění“ mé špinavé práce a pošeptal mi, co prý mám udělat. Musela jsem dědovi sundat stahovací ponožky na křečové žíly, uvázat z nich jakoby gumičky, na každé straně hlavy si udělat z vlasů culík a stáhnout ho těmi ponožkami. Měla jsem účes jak Pipi dlouhá punčocha, dva culíky nad ušima, za které mě mohl kdokoliv chytit a dělat si s mou hlavou v podstatě co chtěl. Jako první to otestovala samozřejmě Martišková, chytla mě za culíky hned u hlavy, jako kdyby držela říditka od kola, a mrdala mým jazykem anál toho starého muže.
-„Jsi jen blbá ližprdelka, rozumíš!“ okřikla mě přísně.
- „Ano jsem!“ odpovídám pohotově.
-„ Zkurvená ližprdelko, nic jiného si nezasloužíš!“
- „Ano paní, máte pravdu, nezasloužím. Jsem – liž – pr – del – ka!!!“ volala jsem ze strachu na celou místnost, zatímco mě stále „nárážela“.
Byla jsem ráda, když mě ta stará piča pustila, i tak mi rvala vlasy a bolelo to. No samozřejmě že si to nakonec zkusili všichni, dokonce mě chvíli přirážel i pan Horáček. Ten byl ke mně nejhrubější. Minuty plynuly a místností se nesl jen občasný smích přihlížejících a pravidelné: Bleb – bleb – bleb –bleb -..
Původ toho zvuku je vám doufám jasný…

Další v řadě byl pan Novák. Nesmělý, vcelku ještě vitální dědoušek, i když přes osmdesát už mu bylo. Hubený, možná spíše seschlý. Když mi přikázali, ať se o něj postarám, byla jsem v rámci možností ráda. Nevypadal tak moc nechutně jako třeba pan Horáček. Klečela jsem před ním, podívala jsem se mu do očí a následoval asi nejpodivnější dialog toho dne:
-Já: „ Hezký den pane Novák. Teď bych s dovolením ráda ochutnala Váš zadek, pane.“
-Novák: „Hmm né, teďka asi ne Lucko.“
-Já: „Nebojte pane Novák, bude se Vám to líbit, slibuji.“
-Novák: „Ne. Opravdu ne. Nechci.“
-Já: „Ale no ták, pane. Nedělejte mi problémy. Hezky se otočte a vyšpulte zadeček, ano?“
-Novák: „Ne. To nejde. Já nemůžu. Já, já… mě je vás moc líto Lucko.“
Vylezlo najednou z pana Nováka. To mi na okamžik vehnalo slzy do očí. Ještě nikdo se mě toho dne nezastal. Byla jsem překvapena, ale musela jsem mu to taky udělat. Jinak bych byla bita a to jsem nechtěla. Pohladila jsem pana Nováka po břichu a empaticky se na něj usmála:
-Já: „Nemějte strach pane, já to zvládnu“
-Novák: „Ne to prostě nejde! Já mám strach, já vám to neudělám, Lucko, neudělám!“
-Já: „Pane Novák, prosím Vás na kolenou, dovolte mi lízat Váš zadek. Já opravdu moc chci. Nedělejte mi problémy pane a dovolte mi to, prosím.“
Udělala jsem na něj smutné oči a pan Novák se velice neochotně začal otáčet čelem ke zdi. Asi vám nemusím popisovat, jak se všichni smáli, ale já prostě musím vylízat zadek každému, jinak budu bita.
Pan Novák si schválně držel kalhoty, abych mu je nemohla sundat, ale po pokárání panem ředitelem přestal vzdorovat a já jej mohla pohodlně vysléci. Předklonit jsem ho musela už trochu násilím. Vážně mě chtěl ušetřit, ale tím svým jednáním mi všechno ještě zhoršoval. Chytla jsem ho pevně za boky hýždí a doufala, že se nebude cukat. Když už jsem vyplazovala jazyk, naposledy se snažil mi odstrčit hlavu. Pleskla jsem ho po ruce a naposledy zaprosila:
-„Pane prosím, nechte toho, je to zbytečné. Buďte v klidu a poslouchejte mě, prosím Vás o to. Spolu to zvládneme, ano?“ prosila jsem pana Nováka, aby to raději nezdržoval.
-„ Omlouvám se Lucko, strašně se omlouvám.“ zavzlykal pan Novák.
Pak stáhl ruku a vystrčil na mne svoji obstarožní zadnici. V duchu jsem byla samozřejmě ráda za jeho slova, ale teď jsem prostě musela plnit zvrácené choutky pana ředitele. Je vám doufám jasný, jakou ze mě měli všichni srandu, sestry, zbylí dědové i ředitel, který se do té doby snažil tvářit vážně.
Chopila jsem se honem své práce a mlaskání se rázem rozléhalo po celé chodbě. Jeho anál se žužlal relativně dobře, ale dost zapáchal. Stolicí, potem a zatuchlinou.
-„ Omlouvám se, Lucko, kdybych to věděl tak se aspoň umyji“ zaúpěl zase pan Novák.
-„To je v pořádku pane, mně to nevadí. A už se prosím neomlouvejte, ano?“ odpovídám klidným milým hlasem.
No co, prostě jsem mu normálně lízala prdel, jako všem ostatním. Až do chvíle než se děda Novák začal zase na něco vymlouvat:
-„ Pane řediteli, ať teď Lucka chvíli přestane.“
-„ Už dost pane Novák! Držte a nechte se lízat!“ zavelil pan ředitel.
-„Né, ať toho opravdu na chvíli nechá. Já totiž to.. no.. mě se chce totiž prdnout.“ odpovídá Novák.
V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Absolutně jsem nevěděla co teď dělat. Jako bych zkameněla. Pan ředitel se v tichosti radil se sestrami a já zkoprnělá čekala co bude. Po chvíli se pan ředitel nadechl a prohlásil:
-„Pane Novák, žádné výmluvy. Když se vám chce, prostě si prdněte. Na tu holku neberte ohled. Ta to má dnes v popisu práce, zlobit se nebude, nebojte.“
Já zůstala úplně omráčená. Tohle ne. Tohle proboha živýho ne. Klečela jsem na zemi, dokud nevstala sestra Alžběta a nevydala se rázným krokem ke mně.
-„Alžběto! Ne! Prosím Vás, ne! Vždyť jsem kamarádka Vaší dcery! Prosííím, néééé!
Prosila jsem, jak jen jsem mohla, ale nebylo mi to nic platné. Chytla mě za culíky a vrazila mou pusu přímo do Novákovi prdele. Držela mě tam snad minutu a dokonce mi zacpala nos, takže mi nezbylo nic jiného než se snažit nadechovat dokořán otevřenou pusou, ale i tak to moc nešlo. Novák to nevydržel. Chvějícím se hlasem tiše pronesl:
-„Omlouvám se Lucko, já nechtěl. Já opravdu nechtěl…“

PRRRRRRRRRRRRD!!!!!

Proud teplého zkaženého vzduchu mi vjel skrz ústa snad až do žaludku. Nikdy jsem nic tak střašně odpornýho nezažila. Brečela jsem… nadavovala se... kašlala.. bylo to hnusný. Strašně hnusný. Jak zkažený vajíčka. Chtělo se mi blít, ale vydržela jsem to. Když pan ředitel viděl, že brečí i pan Novák, dál ho netrápil a Alžběta ho odvedla do svého pokoje a dala mu léky na uklidnění. Pana Nováka jsem tak měla za sebou. Díky bohu..

Po kolektivním výsměchu a ráně rákoskou se plazím k poslednímu dědovi. Bojím se. Je to starý Michálek. Má asi 140 kilo, pětasedmdesát let, snad všechny nemoci, chodí s holemi protože se sám neunese a hlavně, je to perverzní hovado! Kdysi seděl za znásilnění, k ženám se nikdy nechoval hezky a všechny pečovatelky se ho vždy bály. Osahával je snad při každé příležitosti. A já tu před ním klečím na zemi a budu muset i jemu vylízat zadek. Jsem zlomená, dostali mě. Udělám cokoliv, nemám sílu odporovat, je ze mě jen kus masa. Smířená, neprotestující..
-„Přeji pěkný den pane Michálek. Chci lízat Váš zadek. A chci ho lízat hned! Dovolíte pane? Prosím, prosím.“
-„Hahá, jak si přeješ kurvo!“ odpovídá Michálek a s potěšením mi ještě plivnul do obličeje.
Musím být silná, nenechat se vyprovokovat. Vím, že ubrousky jsou jen na zadky pánů a proto se ani nepokouším si flusanec otřít.
-„Děkuji pane.“ říkám raději poslušně.
-„CHRRRRRRR, flust! Nemáš zač, kurvo!“ dostávám nášup
-„Děkuji pane. Jste velmi laskav pane.“ odpovídám klidně
-„Háá, a teď mi vyliž prdel kurvo!“ zvolá vítězoslavně Michálek.
-„Vylížu pane. A moc ráda. Hned to bude.“ říkám již zcela odevzdaně osudu…
Nesmím vzdorovat, bylo by to ještě horší. Pan Michálek je už naštěstí poslední tak to nějak přežiju. Podala jsem mu berle, aby se mohl pohodlně otočit a sledovala, jak se mi k obličeji přibližuje jeho gigantické pozadí. Byl natěšený, takže se mi nachystal celkem rychle. Tepláky jsem z něj ale strhávala pěkně dlouho, přes ty špeky to moc nešlo. Pod nimi měl ještě nějaké punčocháče, asi stahovací kvůli nateklým nohám. Snažím se být statečná, ale jak mu svléknu i punčocháče, rozklepu se:
-„Ježiši! To né, prosím Vás tohle né. Puste mě,prosím, já už budu hodná, pane řediteli!“ Podívám se na pana ředitele, ale ten neprojevuje emoce, jen mlčí a prstem ukazuje, kde je mé místo. Otočím se zpět a oči se mi zalijí slzami. Pan Michálek má plenku. Důchodcovskou inkontinentní plenku. Neudrží totiž svou moč. Strašně se bojím, ale musím to udělat. Musím mu ji sundat a vylízat mu díru, jako všem předchozím. Svlékám mu ji a třesu se… Naštěstí je tam sucho, uf! Aspoň v něčem mám dnes štěstí. Michálek se jen řechtá, líbí se mu, jak mě vystrašil. Mně to teda moc vtipný nepříjde, ale dávám se rychle do díla. Strkám dlaně mezi půlky, snažím se je roztáhnout. Lepí to. Ten hovaďák je tam celý spocený a smrdí to po stolici. Aby ne, když má na sobě tu plenku kdoví kolik dní! Ale vím, že mi dnes nikdo nepomůže tak se nepokouším klást odpor. Vrazím hlavu mezi půlky a olíznu ho dlouze a poctivě:
-„Bléé, to je hnus.“ zašeptám tiše pro sebe.
Plesk!!! Rychle mi zezadu přistane facka na tvář. Iveta stála za mnou a slyšela mě, chtěla to vidět pěkně zblízka a já si jí nevšimla, sakra.
- „Co jsi to říkala? Ty dědkovská kurvo? Okamžitě se omluv!“
-„Omlovám se.“ zašeptám
Plesk!!! Zapálilo mě na druhé tváři…
-„To je nějaká omluva? Znovu a lépe, ty sviňe!“
-„Promiňte mi pane Michálek, já to tak nemyslela, jsem blbá ani nevím, co mluvím. Máte moc sladkou prdelku! Když dovolíte, budu Vás lízat déle než ostatní.“
A okamžitě jsem vrazila obličej do jeho zadnice. Jazyk mi tam rychle kmital a pan Michálek tiše pobrukoval… Takhle jsem chvílí pracovala, až jsem najednou uslyšela proud tekoucí vody a na hrudi mě začalo polévat něco teplého. Absolutně jsem nechápala co se děje! Po chvilce rozkoukávání mi to ale bylo jasný… Ten kretén Michálek, jak byl v předklonu, si chytnul péro a namířil ho dozadu přímo na mě. No a samozřejmě začal močit! Udělal to schválně, hajzl jeden! Najednou se umí vychcat, kdy chce! Beztak to zadržoval celou dobu a čekal, až se dostanu i k němu. Já se nezmohla na odpor, nechtěla jsem, aby si toho sestry všimly a raději jsem dělala jakoby nic. Proud těch teplých chcanků mi dopadal na hruď, odtud štěrbinou mezi mými ňadry protékal skrz podprsenku přes břicho až na kundičku, kde se odtrhl a dělal pode mnou loužičku. Vypadalo to, jako bych se sama počůrala. Měla jsem strach, co teď bude a raděj pořád poslušně lízala.
-„To snad ne! Ta svině se pochcala!“ rozkřikla se najednou Alžběta.
Dohajzlu, všimli si toho. Kdo ví, co mě teď čeká, pomyslela jsem si… Když ale přistoupila blíž, viděla co se děje. Usmála se a poplácala pana Michálka po rameni:
-„Teda pane Michálek, vy jste ale třída. Vy víte jak na tu naši děvenku. Ale vašeho čurání je přece škoda, aby se tu jen tak rozlévalo po zemi. Co kdybyste se Lucince vyčural přímo do pusy, chtěl byste? Hmm?“ vyjela na něj Alžběta.
-„Aňo, aňo! To jsem ještě nikdy nedělal!“ blekotal ten starý kokot.
-„No jen si poslušte, Lucinka bude jistě moc ráda.“ pobízela ho Alžběta
Já klečela jak přibitá. Tohle neudělám, k tomu mě nedonutí, myslela jsem si. Budu škrábat, kousat, ale chcanky toho dědka pít prostě nebudu! Mýlila jsem se… Pan ředitel mě chytil za culíky, zaklonil mou hlavu, Alžběta mi násilím otevřela ústa a Martišková chytla ruce za zády. Z takového sevření jsem se dostat nemohla. A pan Michálek se otočil čelem a začal čůrat. Jelikož si na toho svojeho trpaslíka přes své břicho neviděl, celou mě pochcal, než se konečně trefil do pusy. Bylo to odporně teplý a slaný. Něco tak hnusnýho jsem v puse ještě neměla.
-„Chutná, Lucinko, chutná?“ uculuje se Alžběta.
-„Hmmm“ opáčím
Proud už slábnul a taktak mi stačil naplnit pusu. Bylo po všem, zradila ho prostata. Naštěstí… Jak jsem byla v záklonu, pan ředitel mi ještě plivnul do pusy a samozřejmě po něm to hned udělal pan Michálek. Alžběta mi to v puse všechno zamíchala prstem a násilím mi pusu opět zavřela. No co jsem mohla do prdele dělat?! Stejně by mě k tomu donutili tak jsem to prostě bez cavyků polkla. Pak mě konečně pan ředitel pustil. Chvíli jsem pak kašlala a dávila se, ale naštěstí se nepozvracela. Cítila jsem totální bezmoc a zoufalství. Pana Michálka bych za to nejradši na místě zabila. Ten se jen smál a nadával mi do prasat, ale brzo byl odveden do sprch, aby se dal trochu do pucu. Aspoň ten jeho debilní ksicht už neuvidím, říkám si v duchu.
Jsem na konci. Je po všem. Vylízala jsem zadky pěti obstarožních pánů a přežila to. Bylo to utrpení a opravdu to nikomu nepřeji. Nikomu. Dál klečím v té louži chcanků nevím co dál, bojím se sama cokoliv udělat. Jen hledím a vzlykám, mokrá, pochcaná, rozmazaný make-up po celém obličeji…
Sestry si mezi sebou něco šuškaly a hlásily panu řediteli, že už to prý mají. Já nechápala, co zase vymýšlí, ale byla jsem zticha a dívala se, jak pan ředitel dává povel. Sestry se nadechly a jednohlasně spustily:

Lucie, Lucie
vaše chcanky vypije.
Usměje se vesele
a vylíže vám prdele.
Je to pro ni požitek,
ta holka je dobytek!

Panebože! Já vážně nevím jak dál. Měla jsem chuť proskočit oknem a zmizet z tohoto zkurvenýho světa nadobro. Odplazila jsem se ke zdi, opřela se a stáhla kolena k bradě. Chcanky byly všude pode mnou, ale už mi to bylo vážně fuk. Byla jsem na dně… Zničehonic vstala sestra Monika. Mladá, asi třicetiletá fiflena, která skoro celou dobu seděla v křesle a jen vše se zájmem pozorovala. Nevěděla jsem co od ní čekat, ale byla jsem s ní vždycky zadobře tak doufám, že mi nic neudělá. Čupnula si přede mne, vzala Michálkovu plenku, která se stále válela na zemi a začala s ní vytírat podlahu. Chcanky se do té plenky hned nasály a za chvíli byla podlaha čistá. Já věděla, že se mnou v koutku duše soucítí a jsem ráda, že za mě aspoň uklidila. Já už jsem v takovém stavu, že se nedokážu ani pohnout.
-„Děkuju, Moni.“ špitla jsem.
-„Nemáš zač, Luci!“ prohlásila hrdě Monika.
A tu pochcanou plenku mi narazila na hlavu… Byl to okamžik. Navlékla mi ji přes obličej, culíky protáhla otvory pro nohy a rychle stáhla zapínáním kolem krku. Zůstala jsem jak opařená. Už jsem nemohla. Začaly mi téct slzy a mísily se s tou odpornou smradlavou močí, která mi stékala po hlavě. Všechno mi to teklo po obličeji do pusy a já jen brečela. Pořád víc a pořád hlasitěj. Nic jsem neviděla, jen jsem slyšela řechtání všech přítomných. Za chvíli jsem propadla hysterickému záchvatu a zkroucená s sebou škubala v křečích na podlaze. Dál už si nic nepamatuji….

Jakmile jsem se probudila, strhla jsem si z hlavy pochcanou plenku a rozhlédla se po místnosti. Nikde nikdo, ticho a klid. Byla tma. Spala jsem asi dlouho. Jak jsem se probrala, na nic jsem nečekala, a i když jsem byla celá zalepená, měla mokré vlasy a byla jen ve spodním prádle, seběhla jsem chodbou do přízemí, obula se a rychle vypadla z budovy. Běžela jsem a nevnímaje pohledy lidí, co jsem potkala na ulici, pelášila na kolej. Další dny jsem jen brečela do polštáře a téměř nevycházela z pokoje. Do toho domova seniorů jsem se už nikdy nevrátila.

Když mi při státnicích předseda komise přečetl nepěkné hodnocení z praxe, musela jsem uznat mou neochotu do intimní hygieny pacientů a slíbit výrazné zlepšení. Pravdu jsem říct přece nemohla, nebo myslíte, že by mi to někdo věřil?

Tak tohle je můj příběh. Opět tu brečím opřená o monitor, ale trochu se mi přece jen ulevilo. Myslete si, co chcete, ale tohle jsem si určitě nezasloužila.

A to už je opravdu konec. Vaše Lucie.