Po masáži poslala Věra Pepu do sprchy a vyšla na terasu, aby si zapálila. Na poslední schůzce se dohodli, že posunou hranice své hry na další úroveň, ale neřekli si, co to znamená. Líbilo se jí, jak jí je odevzdaný. Když ležel spoutaný u jejích nohou, udělal by pro ní cokoliv. Nejen proto, že musel, ale proto, že chtěl.

Věry telefon zavibroval a vyrušil jí z přemýšlení. Byla to zpráva od kamarádky. Nepsala proč, ale prosila Věru, jestli by se mohly co nejdříve sejít. Zrovna teď se to moc nehodí, ale takovou prosbu nelze odmítnout. Až se Pepa osprchuje, pošle ho pryč a vyrazí za ní.

„Promiň, budu muset ještě něco zařídit. Můžeme se sejít jindy,“ řekla mu, když se objevil ve dveřích koupelny.

„To je škoda, moc jsem se těšil,“ odpověděl zklamaně. „Nemohl bych jen počkat, než to vyřídíš? Já nikam nespěchám.“

Věra zaváhala. Její kamarádka bydlí blízko a za hodinu by snad mohla být zpátky, ale nemůže přeci nenechat Pepu v jejím bytě samotného. Sotva ho zná. Naštěstí dostala dobrý nápad!

„Ano, můžeš počkat, ale budeš zavřený v tom koženém pytli,“ navrhla mu.

Pepa nečekal a nasoukal se do připraveného koženého vaku. Věra zapnula masivní zip na jeho zádech a na hlavu mu nasadila koženou kuklu, kterou zašněrovala tkanicí tak silně, že si připadal, jako by měl hlavu ve svěráku. Obojek mu stáhl hrdlo, když ho táhla za sebou na terasu, kde přivázala vodítko k noze gauče. Na krátký okamžik rozepla zip na přední straně kukly a nacpala mu do úst své ponožky tak rychle, že je nestihl vyplivnout.

„Ty fusekle jsem měla celý den, dokonce na tréninku, takže ti budou připomínat mojí vůni, až tu nebudu. Měl bys mi hezky poděkovat.“ Pepa zavrtěl hlavou, což Věra vzala jako poděkování a odešla. Zaslechl její kroky a zámek dveří, ale pak už vnímal jen ticho a neproniknutelnou tmu svého vězení.

Bavlněné ponožky odsávaly sliny a způsobovaly mu nepříjemné sucho v puse. Byla z nich cítit slaná chuť potu a jejich pach se mísil s vůní kožené kukly. Bylo to ponižující, ale byl rád, že mu Věra nechala něco na památku. Cítil se jako rytíř, kterému jeho vyvolená dáma darovala kapesníček, aby mu jí v bitvě připomínal.

Neexistuje větší nuda, než když se člověk nemůže hýbat, mluvit a vidět. Může jen čekat. Ale jak dlouho? Už teď mu čekání přišlo nesnesitelné. Je to už hodina, co je Věra pryč? Myslel na ní stále víc. Co když na něj zapomněla? Možná se někde baví, dala si skleničku s kamarády a užívá si, zatímco on trpí? Čím krutější mu připadala, tím více se mu líbila.

Obě ruce ho začaly brnět, jak mu skrčená poloha omezila krevní oběh. Nepohodlí a samota způsobily, že začal panikařit. Jeho tep se zrychlil a začal se sebou škubat ve snaze se osvobodit. Zmítal hlavou, aby uvolnil vodítko, ale škrtící obojek se mu stáhl kolem krku, až mu svaly vypověděly službu a zpocený zůstal odevzdaně ležet. Ztratil pojem o čase a také naději, že se osvobodí.

Bouchnutí dveří ho probudilo z letargie. Konečně je tu Věra a konec utrpení! Poslouchal kroky a poznal, že nepatří jedné osobě, ale dvěma! Znovu zpanikařil. Je to vůbec Věra?! Sevřel ho strach. Co když jsou to lupiči, nebo Věry ex-přítel? Neublíží mu?

„Ty neumíš pozdravit svou paní!“ vyčetla mu Věra a kopla ho do koulí. Jeho výkřik ztlumily ponožky a Věra si uvědomila, že jí pozdravit ani nemohl. Rozepla kuklu a nechala ho vyplivnout ponožky na podlahu. Po více než dvou hodinách v jeho puse byly dobře vyprané, ale také dost nacucané.

Druhá osoba se začala smát a Pepovi spadnul kámen ze srdce, že to není muž. Jediné, co mu vždy dělalo problém, bylo ponížení před mužem. V mužském kolektivu vždy platil za vůdce a všichni jej respektovali. Měl velké ego a neuměl se před žádným mužem snížit. Možná by to dokázal, kdyby si to Věra přála, ale bylo by to obrovské sebezapření a udělal by to jen a jen pro ní.

Věra ho představila: „To je on. Jestli chceš, můžeš ho mučit, ale nezabij ho. Mám jen jednoho otroka a navíc za to platí.“ Usmála se a poručila mu, ať její kamarádce aspoň olíže boty, než uvaří čaj.

Pepa neochotně lízal hladkou kůži jejích bot. Nebyly špinavé, ale na jazyku nechávaly pachuť leštidla. Neznámá slečna nastavovala nohy před jeho obličej, aby nevynechal žádné místo. Mluvila příjemným hlasem, který prozrazoval, že jí to baví. Nakonec mu poručila očistit podrážky. Pepa viděl otvorem v kukle, že mají členitý vzorek, ve kterém ulpělo dost špíny a kamínků, ale nechtěl Věře udělat ostudu, a tak vyplázl jazyk a neznámá slečna si o něj otírala podrážky jako o rohožku. Dělala to s úplnou samozřejmostí, jako by to pro ní bylo normální.

Bylo to podivné setkání dvou lidí. Ani jeden z nich nevěděl, jak vypadá ten druhý, nebo jak se jmenuje. Jejich vzhled, jména, tituly, ani minulost neměly význam, protože jejich role byly jasně dané. Věděla, že ho nemusí prosit, aby jí lízal podrážky. Měla na to právo. On věděl, že jí musí poslechnout, protože nemá možnost volby. Nevnímala ho jako člověka, ale jako koženou věc, která nemá tvář, ani pocity, ale má svůj účel, který plní.

Za chvíli se vrátila Věra s čajem a posadila se vedle kamarádky. Dívky se daly do řeči a přestaly si ho všímat. Věra si mimoděk položila nohu na jeho obličej a nadzvedla jí vždy, když některá z nich potřebovala oklepat popel z cigarety do jeho úst. Jako popelník se také osvědčil. Slečny se ani nenamáhaly típat nedopalky a ještě hořící mu je házely rovnou do pusy.

Když už bylo pozdě, zavolala si kamarádka taxík a rozloučila se. Věra jí vyprovodila, a když se vrátila, pochválila Pepu za dobrý výkon. Odcházel domů zničený a pyšný, že to zvládnul, ale Věra věděla, že to ještě nebylo nic proti tomu, co ho v jejích službách čeká.